21 Cdo 699/2006
Datum rozhodnutí: 03.01.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 699/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. B. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 160/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2005, č.j. 14 Co 327/2005-64, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Dopisem ze dne 10.6.2004 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že příkazem ministryně školství, mládeže a tělovýchovy č. 5/2003, o změnách v organizační struktuře Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, bylo s účinností k 31.3.2003 rozhodnuto o zrušení odboru resortní kontroly a vyřizování stížností, v němž je žalobce zařazen , a že vzhledem k tomuto rozhodnutí se žalobce stal nadbytečným ve smyslu výše uvedené právní úpravy . Protože žalobce odmítl přejít na jiné vhodné práce na ministerstvu, které mu byly v souladu s ustanovením § 46 odst. 2 zák. práce nabídnuty (v Sekci státní informační politiky ve vzdělávání a v Úseku informačních technologií) , nemůže jej žalovaná dále zaměstnávat.


Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď za pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že mu výpověď nebyla řádně doručena ve smyslu § 266a zák. práce , jelikož se v době údajného doručování (podle dodejky 14.6. 29.6.2006) v místě doručení nezdržoval, což ovšem žalované dopisem ze dne 10.6.2004 sdělil, včetně adresy, které se bude zdržovat. Kromě toho se nezakládá na pravdě tvrzení žalované, že žalobce odmítl přejít na jiné vhodné práce na ministerstvu, neboť jak zdůraznil - o místo v úseku informačních technologií, které mu žalovaná nabídla dopisem ze dne 30.4.2004, projevil zájem dopisem ze dne 20.5.2004 s upozorněním, že by je byl schopen zastávat až po předchozí průpravě , přičemž akceptaci nabízeného místa pak opakovaně vyjádřil i ve svém dopise ze dne 10.6.2004.


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20.4.2005 č.j. 19 C 160/2004-33 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 5.225,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně vycházeje z ustanovení § 266a odst. 1 a 4 zák. práce (které stanoví předpoklady řádného doručení významných písemností zaměstnavatele zaměstnanci) dovodil, že, ačkoliv žalobce fyzicky převzal předmětnou výpověď z pracovního poměru až dne 4.10.2004, je třeba považovat tuto výpověď za doručenou již dnem, kdy se vrátila zásilka žalované, tedy dne 30.6.2004 , a to vzhledem ke skutečnosti, že žalobce svým opomenutím její doručení zmařil tím, že žalované včas neoznámil, že se v době doručování (resp. v době od 10.6. do 30.6.2004, kdy byl podle jeho tvrzení na dovolené u svého bratrance) nebude zdržovat v místě doručování. Zabývaje se dále důvodností podané výpovědi dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování k závěru, že u žalované došlo k 31.3.2003 k organizačních změnám v odboru resortní kontroly, který byl přeměněn na odbor interního auditu, a že spolu s tím došlo i ke snížení počtu zaměstnanců z 20 na 18, v důsledku čehož byli dva zaměstnanci nadbyteční a jedním z nich byl též žalobce . Protože žalovaná splnila rovněž nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, když žalobci nabídla dvě pracovní místa (v Sekci státní informační politiky ve vzdělávání a v Úseku informačních technologií), která však žalobce odmítl, i když pro něj byla vhodná, jak z hlediska jeho kvalifikace, praxe a vzdělání, tak z hlediska jeho bydliště a místa výkonu práce , soud považuje předmětnou výpověď z pracovního poměru za platný právní úkon .


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.10.2005, č.j. 14 Co 327/2005-64 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že předmětná výpověď z pracovního poměru byla žalobci ve smyslu ustanovení § 266a odst. 4 zák. práce doručena dne 30.6.2004, kdy se písemnost vrátila žalované jako nedoručitelná, neboť žalobce zmařil její doručení tím, že včas neoznámil žalované, že se v době doručování nebude zdržovat v místě doručování . Z provedených důkazů totiž vyplynulo, že žalobce byl na předem dohodnuté a plánované dovolené , a proto, pokud žalobce věděl a plánoval svou nepřítomnost, bylo na něm, aby tuto skutečnost oznámil včas a předem žalované a toto oznámení doručil, např. jak bylo jeho dlouhodobým zvykem, přímo prostřednictvím podatelny žalované . Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud vycházeje z názoru, že splnění nabídkové povinnosti je nutno zkoumat ke dni doručení výpovědi k námitce žalobce dovodil, že prvé nabídnuté místo v Sekci státní informační politiky ve vzdělávání již v době doručení výpovědi (tj. 30.6.2004) nebylo volné, resp. nebylo , a že tedy toto místo žalovaná neměla, resp. neměla možnost žalobce na tomto místě zaměstnat [§ 46 odst. 2 písm. a) zák. práce] . Rovněž ohledně druhého nabídnutého místa na Úseku informačních technologií se odvolací soud ztotožnil s námitkou žalobce, že toto místo pro něj nebylo z hlediska jeho kvalifikace a pracovních zkušeností vhodné (kvalifikace žalobce se týkala hardwaru, kdežto nabízené místo se týkalo oblasti softwaru), a že tedy i ve vztahu k tomuto místu je nutno uzavřít, že jej žalovaná nemusela nabídnout žalobci, neboť pro něj nebylo vhodné [§ 46 odst. 2 písm. a) zák. práce] . Jelikož však žalobce v řízení před soudem prvního stupně nezpochybňoval , že žalovaná neměla další volná místa, která by byla pro něj vhodná, soud prvního stupně správně posuzoval nabídkovou povinnost žalované jen ve vztahu k uvedeným dvěma místům , a proto, pokud žalobce až v odvolacím řízení uvedl, že žalovaná měla volná i jiná vhodná místa, nemohl odvolací soud k tomuto tvrzení žalobce dle § 213 odst. 5 o.s.ř. přihlédnout . Navíc podle názoru odvolacího soudu i kdyby byla obě nabízená místa pro žalobce vhodná a byla volná ke dni doručení výpovědi, byla by splněna nabídková povinnost žalované i dle § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce , neboť za situace, kdy se žalobce nevyjádřil výslovně souhlasně k místu v Sekci státní informační politiky ve vzdělání do 7.4.2003 a k místu na úseku IT do 30.5.2004, platí (dle již ustálené judikatury), že tato nabízená místa odmítl, když dobu, kterou měl vždy na rozmyšlenou je nutno považovat obecně za přiměřenou . Odvolací soud proto na základě shora uvedeného postupoval dle § 219 o.s.ř. a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť má za to, že odvolací soud řešil v rozporu se zákonem několik právních otázek souvisejících s § 46 odst. 2 zák. práce , které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny . Namítal, že se odvolací soud nevyrovnal s právní otázkou, zda nabídkou ve smyslu § 46 odst. 2 písm. b) je i nabídka učiněná zaměstnanci se změněnou pracovní schopností, jestliže v průběhu projednávání žádosti zaměstnavatele o předběžný souhlas úřadem práce dojde (tak jako v posuzovaném případě) ke změně právní úpravy zrušení předběžného souhlasu úřadu práce . Dále dovolatel zdůraznil, že zaměstnavatel je povinen nabízet zaměstnanci pouze taková místa, která v okamžiku před podáním výpovědi skutečně existují, a že za splnění nabídkové povinnosti nelze považovat nabídnutí takového místa, které není pro zaměstnance vhodné nebo u kterého zaměstnanec sám zaměstnavatele upozorní, že neodpovídá jeho kvalifikaci . Podle jeho názoru zaměstnavatel také jedná v rozporu s dobrými mravy, a tudíž neplatně v případě, že zaměstnance uvede v omyl tím, že mu nabízí pracovní místo, které fakticky neexistuje . Kromě toho dovolatel považuje za nepodložený názor soudů, že žalobce nabízená místa konkludentně odmítl, neboť podle jeho názoru je z předložených důkazů zřejmé , že žalobce u nabízených míst pouze požadoval upřesnit konkrétní podmínky a upozorňoval na nutnost respektovat jeho zdravotní omezení a potřebu zapracování. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil.


Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo s ohledem na jeho zjevnou bezdůvodnost odmítnuto, neboť podle jejího názoru soudy obou stupňů věc právně posoudily zcela správně a postupovaly v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou .


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.


Při rozhodování o opodstatněnosti uplatněného nároku žalobce na určení, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce daná žalobci dopisem žalované ze dne 10.6.2004 je neplatným právním úkonem, řešil odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku právní otázku, zda žalovaná splnila vůči žalobci tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, která je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Za daného skutkového stavu, kdy odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaná v době dání předmětné výpovědi neměla pro žalobce žádnou jinou pro něj vhodnou práci, byl pro rozhodnutí určující závěr, že byla splněna podmínka platné výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 2 písm. a) zák. práce, neboť žalovaná neměla možnost žalobce dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě. Úvahy dovolatele o podobě relevantní nabídky ve smyslu § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce by měly význam v případě, kdyby odvolacim soudem bylo v posuzované věci z hlediska skutkového stavu zjištěno, že žalovaná v době dání předmětné výpovědi měla pro žalobce (alespoň jedno) volné pracovní místo, na které by se vztahovala nabídková povinnost zaměstnavatele podle ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce; vzhledem k posouzení dané věci podle ustanovení § 46 odst. 2 písm. a) zák. práce však otázka, zda zaměstnanci (žalobci) byla dána relevantní nabídka ve smyslu § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce , není významná (určující). Spatřuje-li proto dovolatel zásadní právní význam v řešení právě uvedené otázky, dovolává se přípustnosti dovolání z důvodu, který nemá bezprostřední vztah k napadenému rozhodnutí, neboť posouzení této otázky samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé žádný vliv.


Kromě toho žalobce v dovolání namítá, že považuje za nepodložený závěr soudů, že žalobce nabízená místa konkludentně odmítl, neboť podle jeho názoru je z předložených důkazů zřejmé , že žalobce u nabízených míst pouze požadoval upřesnit konkrétní podmínky a upozorňoval na nutnost respektovat jeho zdravotní omezení a potřebu zapracování . Nehledě k tomu, že by přezkoumání této námitky jak vyplývá ze shora uvedeného nemělo na konečné rozhodnutí odvolacího soudu žádný vliv, neboť odvolací soud své zamítavé stanovisko primárně založil na skutkovém zjištění, že žalovaná v době dání předmětné výpovědi neměla pro žalobce žádnou jinou pro něj vhodnou práci, představuje dovolání žalobce v tomto směru uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který však jak uvedeno výše není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu napadá v plném rozsahu , vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.


Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).


Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 1.325,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).





Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 3. ledna 2007


JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.


předseda senátu