21 Cdo 69/2004
Datum rozhodnutí: 16.06.2004
Dotčené předpisy: § 190 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb., § 195 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 69/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D., státní podnik, zastoupenému advokátkou, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 7 C 88/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. září 2003 č.j. 23 Co 240/2003-149, takto :

Dovolání žalobce se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal s ohledem na subjektivní dvouletou promlčecí lhůtu , aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za poslední dva roky částku 188.690,- Kč s příslušenstvím a aby mu od 1. 8. 2001 platil pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 12.285,- Kč. Svou žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného byl v pracovním poměru od 25. 7. 1966 do 19. 4. 1991, od 20. 4. 1991 mu byl přiznán plný invalidní důchod, dne 17. 11. 1993 u něj byla zjištěna nemoc z povolání - profesionální traumatická vasoneuróza a oboustranná arthróza zápěstí ; od 6. 2. 1998 mu byl plný invalidní důchod změněn na částečný. Je přesvědčen, že mu vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 zák.práce, avšak žalovaný mu odmítá platit náhradu škody za nemoc z povolání s odůvodněním, že mu žádná škoda nevznikla.

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 10. 9. 2002 č.j. 7 C 88/2002-62 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že důvodem rozvázání pracovního poměru ke dni 15. 4. 1991 nebylo onemocnění nemocí z povolání, nýbrž přiznání plného invalidního důchodu z obecných příčin spočívajících v onemocnění zvaném chronický vertebrogenní syndrom páteře, tedy z důvodu nesouvisejícího s dalším onemocněním žalobce, které bylo u něho později ohlášeno jako nemoc z povolání ke dni 17. 11. 1993 . Příčinou ztráty na výdělku, k níž u žalobce došlo po rozvázání pracovního poměru účastníků, tedy nebyl zdravotní stav žalobce způsobený nemocí z povolání, ale nepříznivý zdravotní stav spočívající v existenci obecného onemocnění, v jehož důsledku se žalobce na přechodnou dobu stal plně invalidním.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2002 (správně 14. 1. 2003) č.j. 23 Co 489/2002-82 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že bez provedení důkazů znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví se nelze bez dalšího se závěrem soudu prvního stupně ztotožnit . Znalecký posudek by měl být podle názoru odvolacího soudu zaměřen na zjištění, co bylo příčinou toho, že žalobce nemohl konat dosavadní práci u žalovaného, a pouze v případě, kdyby znaleckým dokazováním bylo zjištěno, že obecné onemocnění páteře bylo tak závažné, že by žalobce již pouze pro toto onemocnění byl uznán plně invalidním, nemohla by být shledána příčinná souvislost mezi poklesem jeho výdělku a onemocněním nemocí z povolání .

Okresní soud v Příbrami po doplnění řízení rozsudkem ze dne 22. 4. 2003 č.j. 7 C 88/2002-128 rozhodl, že základ nároku žalobce je dán po právu . Dovodil, že ačkoliv v roce 1991 pracovní poměr formálně skončil právě pro přiznání plné invalidity z důvodu obecného onemocnění bolestivým syndromem páteře, je skutečností, že v této době nemoc z povolání u žalobce prostě zjištěna a následně ohlášena ještě nebyla, takže ani posudkový lékař v souvislosti s přiznáním invalidního důchodu nemohl tuto skutečnost akceptovat a vyhodnotit ji při svém rozhodování o příčinách invalidity žalobce .

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2003 č.j. 23 Co 240/2003-149 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku žalobce není dán. Vycházel ze zjištění, že u žalobce byla hlášena tři onemocnění nemocemi z povolání traumatická vazoneuróza, oboustranná chronická mediální epikondylitida humeru a oboustranná arthróza zápěstních kloubů , které byly zjištěny a hlášeny jako nemoci z povolání v roce 1993 a 1994. Podle závěrů znaleckého posudku však v roce 1991, kdy bylo rozhodováno o invalidním důchodu žalobce, bylo o invaliditě rozhodnuto jedině v důsledku obecného onemocnění páteře, které stále trvá, a pro toto onemocnění by žalobce ani v současnosti nemohl konat původní práci raziče horníka. Jestliže již toto onemocnění v jeho intenzitě postačovalo k tomu, aby byl žalobci přiznán v té době plný invalidní důchod, není podle názoru odvolacího soudu možný jiný závěr, než že není dána příčinná souvislost mezi poklesem na výdělku žalobce, jehož dosahoval u žalovaného před skončením pracovního poměru v roce 1991 a výší přiznaného invalidního důchodu v následujících letech. Podle názoru odvolacího soudu by mohlo přicházet v úvahu odškodnění, kdyby bylo prokázáno, že v současnosti žalobci uchází výdělek za práci, kterou by mohl vykonávat i přes svá obecná onemocnění, avšak pouze pro nemoci z povolání ji vykonávat nemůže . Žalobce který od skončení pracovního poměru u žalovaného vykonával stále stejnou práci hlídače, však svou žalobu takto nekoncipoval a navíc, jak bylo prokázáno znaleckým dokazováním, je postižen jak obecnými nemocemi, tak nemocemi z povolání zhruba ve stejném rozsahu, takže při výběru fyzicky náročnějšího zaměstnání je omezen oběma důvody.

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že bylo prokázáno, že ke ztrátě na výdělku došlo proto, že jeho pracovní schopnost byla následkem nemoci z povolání snížena, byť zde byla i jiná obecná onemocnění, a tedy ztráta na výdělku vznikla žalobci současně i následkem nemoci z povolání . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný uvedl, že pro vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti musí být jednoznačně prokázána existence nemoci z povolání a musí dojít v důsledku této nemoci z povolání k poklesu výdělku. Žalobce se však stal nezpůsobilým k dosavadní práci v důsledku obecného onemocnění, kterým byl bolestivý páteřní syndrom, a toto obecné onemocnění znemožňuje dovolateli pracovat u žalovaného v původním pracovním zařazení i v době, za kterou je náhrada za ztrátu na výdělku požadována. Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z povolání jsou podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce existence nemoci z povolání, vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Odpovědnost za škodu při nemoci z povolání je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění. V řízení o odškodnění nemoci z povolání má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm.a) o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst.1 písm.b) a 120 odst. 1 o.s.ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že žalobce pracoval u žalovaného (jeho právního předchůdce) od roku 25.7.1966 jako lamač-razič v podzemí hlubinného dolu. Dne 15.4.1991 uzavřel žalobce s žalovaným dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 19.4.1991 z důvodu, že pracovníkovi vznikl ke dni skončení pracovního poměru nárok na invalidní důchod ; důvodem přiznání plného invalidního důchodu bylo obecné onemocnění chronický vertebrogenní bolestivý syndrom krčního, hrudního a bederního úseku páteře. Od 7.11.1991 pracoval jako strážný v O., a.s. K. H., ode dne 1.1.1996 působí u Hlídací a detektivní agentury V., s.r.o. P. Dne 29.3.1994 bylo vyhotoveno FN I. s P, oddělením chorob z povolání, P. hlášení nemoci z povolání ( prof. traumatická vasoneuroza, arthrosa zápěstí bilat. a chronická epikondylitida medialis bilat. číslo položky seznamu nemocí z povolání 28) s datem zjištění ke dni 17.11.1993. Od 6.2.1998 byl žalobci přiznán částečný invalidní důchod. Žalovaný mu však náhradu za ztrátu na výdělku odmítá vyplácet s odůvodněním, že ke ztrátě na výdělku žalobce po rozvázání pracovního poměru účastníků došlo z obecných příčin, nikoliv pro nemoc z povolání.

Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení věci podstatné, zda u žalobce došlo ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti pro nemoc z povolání nebo zda důvodem ztráty jeho výdělku byla jiná skutečnost, s nemocí z povolání nesouvisející. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku totiž vzniká jen tehdy, jestliže došlo ke ztrátě na výdělku proto, že žalobce nebyl pro onemocnění chorobou z povolání schopen u žalovaného vykonávat dosavadní práci a že z tohoto důvodu byl nucen zanechat soustavné výdělečné činnosti; byla-li příčinou jeho neschopnosti vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jiná skutečnost, odpovědnost za škodu (za ztrátu na výdělku) podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce nevzniká.

O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před zjištěním nemoci z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody (srov. 195 odst.1 zák. práce).

V případě, že ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) došlo až po skončení pracovního poměru u zaměstnavatele, který za škodu při nemoci z povolání odpovídá podle ustanovení § 190 odst.3 zák. práce, je pro posouzení nároku na náhradu za tuto ztrátu na výdělku významné také to, zda k rozvázání pracovního poměru došlo pro následky nemoci z povolání nebo zda jeho důvodem byla jiná skutečnost. Byla-li příčinou rozvázání pracovního poměru jiná skutečnost než nemoc z povolání, je třeba přihlédnout k tomu, že po rozvázání pracovního poměru nemá zaměstnavatel povinnost přidělovat poškozenému práci a že tedy zaměstnanec nadále nemůže dosahovat stejný výdělek jako před poškozením (pobíraný u bývalého zaměstnavatele), i kdyby nemocí z povolání nebyl postižen. Jestliže tedy ztráta na výdělku nevznikla následkem nepříznivého zdravotního stavu způsobeného nemocí z povolání, ale proto, že na základě jiné skutečnosti zaměstnanec nemohl u (bývalého) zaměstnavatele dále pracovat, není mezi ztrátou na výdělku, který zaměstnanec dosahoval u (bývalého) zaměstnavatele, a nemocí z povolání vztah příčinné souvislosti; na odškodnění této ztráty na výdělku zaměstnanec nemůže mít nárok. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) za této situace může poškozenému (bývalému) zaměstnanci vzniknout (z hlediska příčinné souvislosti) jen tehdy, kdyby nebyl pro následky nemoci z povolání schopen konat stejnou práci (práci stejného druhu), kterou konal u (bývalého) zaměstnavatele před zjištěním nemoci z povolání, a kdyby byl pro následky nemoci z povolání uznán invalidním nebo částečně invalidním anebo kdyby byl schopen konat jinou, méně placenou práci.

V posuzovaném případě žalobce zanechal práce lamače-raziče v podzemí hlubinného dolu (rozvázal pracovní poměr ke dni 20.4.1991), protože jeho pracovní způsobilost byla snížena výlučně v důsledku obecného onemocnění páteře natolik, že již byl neschopen této dosavadní výdělečné činnosti. Jeho další pracovní uplatnění v dosavadním zaměstnání tedy vylučovalo samo o sobě jeho obecné onemocnění, neboť jak v jiné souvislosti uvádí soud prvního stupně v době, kdy byl žalobce uznán plně invalidní, nemoc z povolání u žalobce zjištěna ještě nebyla, takže ani posudkový lékař v souvislosti s přiznáním invalidního důchodu nemohl tuto skutečnost akceptovat a vyhodnotit při svém rozhodování o příčinách invalidity . Skutečnost, na kterou poukazuje dovolatel, že ke dni 17.11.1993 byla zjištěna nemoc z povolání, která současně dále snižovala pracovní schopnost žalobce, nemohla uvedené okolnosti se zpětnou účinností jakkoli změnit, a - jak správně uvádí odvolací soud - protože žalobce i po zjištění nemoci z povolání i nadále vykonává beze změny stále stejnou práci hlídače, nenastala situace, že by v současnosti žalobci ucházel výdělek za práci, kterou by mohl vykonávat přes svá obecná onemocnění, avšak pouze pro nemoci z povolání ji vykonávat nemůže .

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. června 2004

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu