21 Cdo 689/2006
Datum rozhodnutí: 18.01.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 689/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Mgr. T. S., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 204/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2005, č. j. 35 Co 46/2005-170, takto:


I. Dovolání žalobce se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Dopisem ze dne 9. 5. 2002 (který byl žalobci doručen dne 14. 5. 2002) žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že žalobce dne 26. 4. 2002 na pracovišti jevil známky požití alkoholických nápojů, které potvrdila dechová zkouška, ačkoliv byl dopisem I. náměstka ministra spravedlnosti ze dne 26. 3. 2002 upozorněn na možnost výpovědi, případně okamžitého zrušení pracovního poměru v souvislosti s porušením pracovní kázně, kterého se dopustil ve dnech 5. 2. 2002 a 12. 2. 2002 (správně 19. 2. 2002), kdy na pracovišti jevil známky požití alkoholu či jiných omamných látek.


Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované byl zaměstnán na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 25. 9. 2001 ve funkci justičního čekatele se zařazením u Okresního soudu v Mladé Boleslavi a že mu dne 14. 5. 2002 bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9. 5. 2002 však trpí nezhojitelnou formálně právní vadou , neboť neobsahuje dostatečné a určité skutkové vymezení důvodu, ve kterém žalovaná spatřuje pracovněprávní delikt žalobce. Je nesporné , že dne 26. 4. 2002 se žalobce v ranních hodinách dostavil na své pracoviště pod vlivem tzv. zbytkového alkoholu , když předcházející večer vypil s přáteli čtyři dvanáctistupňová piva. V 10.25 hod. se podrobil orientačnímu zjišťování alkoholu za použití detekční trubice zn. A., která potvrdila přítomnost alkoholu v jeho organismu. Doznává, že v okamžiku, kdy se dostavil dne 26. 4. 2002 na pracoviště pod vlivem zbytkového alkoholu, porušil pracovní kázeň a je připraven plně nést svoji deliktní odpovědnost, je však přesvědčen, že toto protiprávní jednání bylo porušením pracovní kázně způsobem prostým , nikoli způsobem hrubým, natož tak zvláště hrubým, jak předpokládá ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 9. 2003, č. j. 21 C 204/2002-65, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci žalovanou podáním ze dne 9. 5. 2002 doručeným žalobci dne 14. 5. 2002 je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení 6.950,- Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 9. 5. 2002 byl jeho důvod vymezen tak, že jej nelze zaměnit s některým z dalších důvodů, a že jeho vymezení tak bylo dostatečně určité a srozumitelné. Vycházeje dále z toho, že jednáním uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru žalobce porušil pracovní kázeň, zabýval se tím, jaké intenzity toto porušení pracovní kázně dosáhlo. Přitom přihlédl k tomu, že, ačkoliv se nedá zcela srovnávat intenzita okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. a) a § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, přesto je třeba, aby porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem [§ 53 odst. 1 písm. b) zák. práce] bylo svou intenzitou úměrné situaci, kdy byl zaměstnanec pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu delší než jeden rok, případně pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu nejméně šesti měsíců. S ohledem na tuto premisu a vzhledem k tomu, že nebyla prokázána intenzita vlivu alkoholu na žalobce, ani že by žalobce svým jednáním ohrozil důstojnost při výkonu své funkce, a k tomu, že skutečnost, že se žalobce měl dopustit v předchozí době porušení pracovní kázně stejného druhu, nebyla rozhodná, neboť k těmto údajným porušením pracovní kázně došlo dříve a v okamžitém zrušení pracovního poměru bylo žalobci vytýkáno pouze jednání ze dne 26. 4. 2002, dovodil, že žaloba je důvodná.


K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2004, č. j. 22 Co 611/2003-89 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně posuzoval izolovaně vytýkané jednání ze dne 26. 4. 2002 bez ohledu na ostatní chování žalobce při plnění pracovních úkolů, i když další porušování povinností označené v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 26. 3. 2002 samo o sobě netvořilo skutek, pro který k okamžitému zrušení pracovního poměru došlo. Při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem mělo být dáno plnění pracovních úkolů do souvislosti s tím, že žalobce toho dne působil i mimo soud, měla být hodnocena i otázka, zda byl žalobce na pracovišti pod vlivem alkoholu opakovaně nebo se jednalo o ojedinělé jednání, a věc měla být posuzována z hlediska přísných požadavků na ochranu důvěry v nezávislé soudy. Uložil proto soudu prvního stupně, aby provedl důkazy navržené k osobě žalobce, jeho postojům, dosavadnímu plnění pracovních úkolů či dopadům jeho chování na ochranu důvěry v nezávislé soudy a aby znovu v celém komplexu posoudil intenzitu porušení pracovní kázně žalobcem.


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 9. 2004, č. j. 21 C 204/2002-127, ve spojení s usnesením ze dne 18. 1. 2006, č. j. 21 C 204/2002-192, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci žalovanou podáním ze dne 9. května 2002 doručeným žalobci dne 14. května 2002 je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17.325,- Kč k rukám advokáta a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 částku 727,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno , že by se žalobce dne 26. 4. 2002 dostavil na pracoviště pod vlivem alkoholu. Z důvodu neobjektivnosti dechové zkoušky (pouze jedenkrát provedené) se nedalo zcela vyloučit, že existuje možnost, že žalobce mohl být dne 26. 4. 2002 v zaměstnání i pod vlivem zbytkového alkoholu , jehož množství však v případě, že by se skutečně jednalo o zbytkový alkohol, bylo v rámci minimál. hodnot . Vycházel přitom zejména z odborného vyjádření soudního znalce ing. Z., že zkouška na alkohol v dechu detekční trubičkou je pouze zkouškou orientační, kdy k objektivizaci nálezu je třeba odběru krve na přítomnost a množství alkoholu, příp. určení doby, kdy k požití alkoholu došlo. Pozitivní výsledek dechové zkoušky není sám o sobě průkazný, resp. ještě sám o sobě neprokazuje, že vyšetřovaná osoba má zvýšenou hladinu alkoholu v krvi, neboť průběh chemické reakce v detekční trubici není závislý jen na koncentraci alkoholu ve vydechovaném vzduchu, ale i na dalších okolnostech, a pozitivní výsledek testu může nastat i bez přítomnosti alkoholu. Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přihlédl k tomu, že žalobce dne 26. 4. 2002 plnil své úkoly až do konce pracovní doby, že pracovní úkoly plnil běžným způsobem, ačkoliv na jeho straně docházelo i k určitým pochybením, že dne 5. 2. 2002 byl žalobce viděn ve stavu, který svědci vyhodnotili tak, že se nachází pod vlivem alkoholu, že dne 19. 2. 2002 (v okamžitém zrušení pracovního poměru nesprávně uvedeno 12. 2. 2002) se dopustil zvlášť hrubého porušení pracovní kázně tím, že požíval alkoholické nápoje na pracovišti a choval se zcela nedůstojným způsobem, a že není správné, aby žalovaná případně hojila své mylné vyhodnocení chování žalobce dne 19. 2. 2004 tím, že pouze s odkazem na problematičnost jeho tehdejšího chování použila vůči žalobci okamžité zrušení pracovního poměru za situace, kdy pro ně nebyly důvody dány.


K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2005, č. j. 35 Co 46/2005-170, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že je neplatné okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci žalovanou dopisem ze dne 9. 5. 2002, zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobce je povinen zaplatit České republice na nákladech řízení částku, jejíž výše bude stanovena samostatným usnesením, na účet Obvodního soudu pro Prahu 2. Poté, co zopakoval důkaz odborným vyjádřením ing. J. Z. ze dne 21. 8. 2004, dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že dne 26. 4. 2002 byl žalobce na pracovišti pod vlivem alkoholu. Vycházel přitom z toho, že sám žalobce v žalobě učinil nesporným, že se uvedeného dne v ranních hodinách dostavil na své pracoviště pod vlivem tzv. zbytkového alkoholu , že v řízení nikdy netvrdil, a to ani po provedení dokazování odborným vyjádřením, žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit ovlivnění dechové zkoušky přítomností jiných redukujících látek ve vydechovaném vzduchu nebo v ústní dutině, že proto ke zbarvení trubice A. došlo v důsledku přítomnosti alkoholu v krvi žalobce, že dle odborného vyjádření žalobcem uvedené množství požitých alkoholických nápojů i čas požívání není v rozporu s výpočtem hladiny alkoholu v krvi žalobce a že za takové situace nebylo nutno opakovat dechovou zkoušku, případně provádět krevní zkoušku. Byl-li proto žalobce dne 26. 4. 2002 na pracovišti pod vlivem alkoholu, bez ohledu na to, zda zbytkového nebo předmětný den požitého, a bez ohledu na jeho množství v krvi, dopustil se porušení povinností vymezených v ustanovení § 135 odst. 4 písm. e) zák. práce. Při posuzování intenzity tohoto porušení pracovní kázně vyšel především z toho, že toto porušení pracovní kázně nelze hodnotit izolovaně od ostatního chování žalobce při plnění úkolů a že je nutno přihlédnout i k dalším okolnostem, zejména k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele atd. Přihlédl proto k tomu, že na morální kvality a chování justičního čekatele jako budoucího soudce, je třeba klást stejné nároky jako na soudce, tedy vyšší než u jiných zaměstnanců, a že při hodnocení porušení pracovní kázně je třeba uplatňovat nejpřísnější kritéria, k tomu, že žalobce byl na pracovišti pod vlivem alkoholu minimálně dne 5. 2. 2002 a 19. 2. 2002, kdy dokonce alkohol na pracovišti požíval a výsledkem bylo, že usnul na podlaze své kanceláře, k tomu, že dne 26. 4. 2002 provedl výslech osoby v psychiatrické léčebně a jednal tedy minimálně s ošetřujícím lékařem umístěné osoby, ač byl pod vlivem alkoholu, k tomu, že byl dopisem náměstka ministra spravedlnosti JUDr. J. B. ze dne 26. 3. 2003 upozorněn na možnost výpovědi podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, případně okamžitého zrušení pracovního poměru s ohledem na porušení pracovní kázně, jež spočívalo v tom, že jevil známky požití alkoholu či jiných omamných látek na pracovišti, k tomu, že incident ze dne 19. 2. 2002 řešila domluvou i předsedkyně soudu, a k tomu, že na žalované nebylo možné spravedlivě žádat, aby žalobce zaměstnávala až do uplynutí případné výpovědní lhůty, neboť s ohledem na problémy žalobce s alkoholem nebylo možné vyloučit, že se na pracoviště dostaví opět pod vlivem alkoholu i ve výpovědní lhůtě; jako věc bez vlivu na hodnocení intenzity porušení pracovní kázně posoudil tvrzení, že se ze strany žalobce jednalo pouze o jednání nedbalostní, že nezpůsobil žádnou škodu a že nebylo prokázáno vykázání žalobce z pracoviště dne 26. 2. 2002. Uzavřel, že se v případě žalobce jednalo o porušení pracovní kázně v intenzitě, kterou má na mysli ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.


V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že v řízení nebylo nade vší pochybnost prokázáno , že žalobce dne 26. 4. 2002 byl na pracovišti pod vlivem alkoholu. Připomíná odborné vyjádření ing. J. Z., že pozitivní výsledek dechové zkoušky detekční trubičkou není sám o sobě průkazný a nedokazuje, že má vyšetřovaná osoba zvýšenou hladinu alkoholu v krvi ani že požila alkoholický nápoj, že tato zkouška může být ovlivněna jednak přítomností jiných redukujících látek ve vydechovaném dechu, jednak redukujícími látkami přítomnými v ústní dutině, a že průběh chemické reakce, jíž je dána změna zbarvení indikační náplně, je závislý i na kvalitě indikační náplně a na teplotě látek vstupujících do reakce. Žalobce navíc zjistil, že mu v koutku úst zůstala pasta na zuby, kterou téhož dne použil při ústní hygieně, jež mohla ovlivnit výsledek dechové zkoušky. Označil-li žalobce v žalobě za nespornou skutečnost, že dne 26. 4. 2002 se dostavil do zaměstnání pod vlivem zbytkového alkoholu , činil tak na základě svého laického úsudku a v souvislosti s konzumací pěti dvanáctistupňových piv a jedné whisky na oslavě předchozího večera. Odvolací soud navíc opomněl zhodnotit skutečnost, že výsledky hladin alkoholu v krvi vypočtené na 0,55 promile v 7.30 hod. a 0,20 promile v 10.25 hod. představují maximálně možnou hodnotu s tím, že mohly být i nulové, a to s ohledem na proměnou veličinu eliminačního faktoru β (0,12 0,2) . V rozporu se skutkovým zjištěním o tom, že žalobce se dostavil na pracoviště pod vlivem alkoholu, jsou také výpovědi svědků U., H. a JUDr. N., kteří jeho chování hodnotili jako normální, které nijak nevybočovalo z běžných mezí. Zpochybňuje dále skutkové zjištění o tom, že byl pod vlivem alkoholu na pracovišti i dne 5. 2. 2002, a je si vědom pouze závažnosti svého excesu ze dne 19. 2. 2002, kdy na pracovišti požil alkoholický nápoj. Nesouhlasí ani s hodnocením stupně intenzity porušení pracovní kázně, neboť podle jeho názoru s ohledem na všechny okolnosti případu míra případného porušení pracovní kázně dne 26. 4. 2002 nedosahovala intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalovaného.


Dovolatel v prvé řadě zpochybňuje správnost skutkového závěru odvolacího soudu, že žalobce byl dne 26. 4. 2002 na pracovišti pod vlivem alkoholu; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.


Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.


Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.


Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.


Skutkové zjištění o tom, že žalobce byl dne 26. 4. 2002 na pracovišti pod vlivem alkoholu, učinil odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku z výsledku dokazování (zejména z odborného vyjádření ing. J. Z., výpovědí žalobce a výsledků dechové zkoušky na přítomnost alkoholu v krvi pomocí trubice A.), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ust. § 132 o. s. ř. Vysvětlil, proč nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně o nutnosti opakování dechové zkoušky, případně nutnosti krevní zkoušky (žalobce v řízení nikdy netvrdil, a to ani po provedení dokazování odborným vyjádřením, žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit ovlivnění dechové zkoušky přítomností jiných redukujících látek). Tento závěr odvolacího soudu potvrzuje ostatně i výpověď svědkyně E. S. (předsedkyně soudu), která mimo jiné uvedla, že dne 26. 4. 2002 se s žalobcem setkala až po desáté hodině, kdy přijel z výslechu v K., a když spolu mluvili, měla pocit, že špatně artikuluje a měl pěnu u pusy , proto se rozhodla, že provede test na alkohol detekční trubičkou, a výpověď svědkyně V. H. (vykonavatelka a řidička), která uvedla, že dne 26. 4. 2002 cítila z žalobce alkohol, i když jinak se choval standardním způsobem, nic nevykřikoval, nechoval se hrubě a pohyboval se koordinovaně. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocen důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř.


Namítá-li dovolatel, že uvedené skutkové zjištění je v rozporu s obsahem odborného vyjádření ing. J. Z., přehlíží, že z tohoto odborného vyjádření vyjímá jen ty části, jež zpochybňují věrohodnost dechové zkoušky na přítomnost alkoholu v krvi provedené pomoci trubice A., ač odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vysvětluje, proč a z jakých důvodů ani odborné vyjádření ing. J. Z. nemůže zpochybnit jeho závěr o přítomnosti alkoholu v krvi žalobce na pracovišti dne 26. 4. 2002. Úvaha odvolacího soudu totiž přihlíží jak k odbornému vyjádření ing. J. Z. tak i k ostatním provedeným důkazům a tyto skutečnosti ve svém souhrnu odůvodňují jeho závěr, že žalobce uvedeného dne byl pod vlivem alkoholu. Z logiky věci navíc vyplývá, že předsedkyně soudu neměla žádný důvod provádět u žalobce dechovou zkoušku na alkohol, kdyby žalobce skutečně známky ovlivnění alkoholem nejevil. Námitka žalobce, že mu v koutku úst zůstala pasta na zuby, svědčí spíše o tom, že uvedeného dne skutečně nebylo všechno s jeho chováním v pořádku. Jestliže přítomnost zubní pasty v koutku úst zjišťuje teprve po rozhovoru s předsedkyní soudu a po zkoušce na přítomnost alkoholu v krvi v 10.25 hod., znamená to, že až do této hodiny nebyl schopen zjistit, že jeho zevnějšek (konkrétně vzhled jeho obličeje) neodpovídá požadavkům na důstojný výkon ani funkce justičního čekatele.


Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatele, že odvolací soud nesprávně zhodnotil intenzitu porušení pracovní kázně, jehož se žalobce jednáním uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 9. 5. 2002 měl dopustit. Jak správně uvedl odvolací soud již ve svém zrušovacím usnesení ze dne 22. 1. 2004, č. j. 22 Co 611/2003-89, ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy méně závažné porušení pracovní kázně , závažné porušení pracovní kázně a porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, ročník 1996).


V projednávané věci odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházel. Při zkoumání, zda žalobce jednáním uvedeným v dopise žalované ze dne 9. 5. 2002 porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Správně akcentoval výjimečnost požadavků kladených na morální kvality a chování justičního čekatele jako budoucího soudce a přihlížel proto také k těm porušením pracovní kázně, jichž se dopustil v době, která (nikoli vzdáleně) předcházela porušení pracovní kázně dne 26. 4. 2002 [žalobce byl na pracovišti pod vlivem alkoholu minimálně dne 5. 2. 2002 a 19. 2. 2002, dopisem náměstka ministra spravedlnosti JUDr. J. B. ze dne 26. 3. 2003 byl upozorněn na možnost výpovědi podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, případně okamžité zrušení pracovního poměru s ohledem na porušení pracovní kázně, jež spočívalo v tom, že jevil známky požití alkoholu či jiných omamných látek na pracovišti, incident ze dne 19. 2. 2002 řešila domluvou i předsedkyně soudu]. Správně též zdůraznil, že dne 26. 2. 2002 provedl výslech osoby v psychiatrické léčebny a jednal tedy minimálně s ošetřujícím lékařem umístěné osoby, ač byl pod vlivem alkoholu, a že na žalované nebylo možné spravedlivě žádat, aby žalobce zaměstnávala až do uplynutí případné výpovědní lhůty, neboť s ohledem na problémy žalobce s alkoholem nebylo možné vyloučit, že se na pracoviště dostaví opět pod vlivem alkoholu i ve výpovědní lhůtě. S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce lze souhlasit, neboť odvolacím soudem uvažované skutečnosti jsou vzhledem k okolnostem případu úplné a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce pracovní kázeň porušil.


Dovolatel ve svých námitkách v tomto směru především náležitě nerozlišuje zjištění, zda se žalobce dopustil porušení pracovní kázně (jednáním označeným ve výpovědi z pracovního poměru), od posouzení intenzity tohoto porušení (zda toto jednání bylo porušením pracovní kázně zvlášť hrubým). Z nedostatku tohoto rozlišení vyplývá, že při polemice se závěrem odvolacího soudu o intenzitě porušení pracovní kázně polemizuje se skutkovými zjištěními, která odvolací soud v projednávané věci učinil. Proto vyhledává údajné rozpory v písemných záznamech pořízených svědkyní N. oproti její svědecké výpovědi a výpovědi svědka Č., ač z výpovědí obou těchto svědků je zcela nepochybné, že žalobce viděli, kterak se chová způsobem, z něhož nebylo možno učinit jiný úsudek, než že je pod vlivem alkoholu. Nelze také přehlédnout jde-li o osobu žalobce že žalobce mění svá tvrzení podle průběhu řízení [v žalobě přiznává, že se do zaměstnání dostavil pod vlivem zbytkového alkoholu , v dovolání pak tuto skutečnost zpochybňuje, o svém požívání alkoholu dne 19. 2. 2002 tvrdí, že bylo vyvoláno ztrátou dokladů, ač z výpovědi svědkyně H. (která s ním toho dne sdílela kancelář) vyplývá, že alkoholické nápoje požíval již od ranních hodin a zřejmě jeho podnapilost byla důvodem, proč doklady v restauraci zapomněl]. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že žalobce skutečně není osobou, jež může splňovat vysoké morální požadavky kladené na justičního čekatele.


Z uvedeného vyplývá že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 18. ledna 2007


JUDr. Mojmír Putna, v. r.


předseda senátu