21 Cdo 687/2012
Datum rozhodnutí: 06.03.2013
Dotčené předpisy: § 52 písm. g) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2007, § 213 odst. 1, 3, 4 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




21 Cdo 687/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce L. S., zastoupeného Mgr. Martinem Janečkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 30, proti žalovanému MOIRA CZ, a. s. se sídlem v Praze 4, Antala Staška č. 114/20, IČO 26479761, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 96/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2011, č. j. 17 Co 523/2010-141, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 3. 2010, č. j. 15 C 96/2007-95, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Dopisem ze dne 24. 4. 2007 sdělil žalovaný žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce pro soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů, vztahujících se k vykonávané práci . Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce sice odevzdal zmocněnci zaměstnavatele firemní notebook, firemní osobní automobil a mobilní telefon, z tohoto notebooku však vymazal velké množství pro společnost velmi důležitých dat , která vrátil teprve dne 23. 4. 2007, že neúplně zpracoval produktový plán (chybělo dětské ošacení), že v týdnu od 16. 4. 2007 bez jakéhokoliv zmocnění sdělil spoluzaměstnankyni O. důležité informace týkající se její osoby, které mají negativní dopad na její pracovní výkonnost a pracovní motivaci , že dne 16. 4. 2007 přišel do zaměstnání v 8 hodin 19 minut a odešel v 16.30 hodin, čímž porušil svoji 8 hodinovou pracovní dobu , že nevyužíval plně fond pracovní doby k plnění pracovních úkolů a že si četl v pracovní době ve dnech 19. 4. a 20. 4. 2007 soukromou beletrii namísto plnění pracovních úkolů . Těchto jednání se dopustil přesto, že mu dne 16. 4. 2007 byl předán vytýkací dopis, ve kterém byl upozorněn na nejhrubší nedostatky v jeho práci v posledním období . Výpovědní důvod je opodstatněn jak ve výpovědi uvedeným, tak i dalším ve výpovědi neuvedeným jednáním (viz vytýkací dopis ze dne 16. 4. 2007) .

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se nedopustil žádného jednání, které by bylo možno považovat za méně závažné porušení povinností, natož formou soustavného méně závažného porušování takových povinností, a tím, že žalovaný ani neuvádí, pro jaké konkrétní jednání s ním pracovní poměr rozvazuje.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 3. 2008, č. j. 15 C 96/2007-32, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dne 24. 4. 2007 je neplatná , a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 10.996,- Kč na účet právního zástupce žalobce . Dospěl k závěru, že, domnívala-li se žalovaná, že se žalobce dopouštěl soustavného méně závažného porušení pracovní kázně, které mu bylo vytknuto dopisem ze dne 16. 4. 2007, po němž následovala výpověď z pracovního poměru dne 24. 4. 2007, je zapotřebí, aby ve vytýkacím dopise, ve kterém jsou nedostatky uváděny, bylo také uloženo, do kdy má žalobce tyto nedostatky odstranit a nechána mu lhůta, aby mohl zkontrolovat, zda tyto nedostatky byly odstraněny . Jestliže vytýkací dopis nic takového neuvádí a opírá se o skutečnosti, které se staly v prosinci roku 2006 před dobou delší než dvou měsíců, kdy je možno je použít jako důvod výpovědi z pracovního poměru, není možné toto považovat za závažné porušení pracovní kázně či opakované porušení pracovní kázně .

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2009, č. j. 17 Co 467/2008-52, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že odůvodnění jeho rozhodnutí nerespektuje požadavky ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., že zjištění z provedených důkazů jsou nesprávná a že právní posouzení věci je vnitřně rozporné, a uložil mu zjistit a vyhodnotit, zda žalobce byl u žalovaného v pracovním poměru, zda po formální stránce dostal řádnou výpověď, zda se dovolal neplatnosti výpovědi ve lhůtě podle ustanovení § 72 zák. práce a posoudit, zda šlo o výpověď důvodnou.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 3. 2010, č. j. 15 C 96/2007-95, určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 24. 4. 2007 je neplatná , a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 31.795,- Kč na účet právního zástupce žalobce a 2.098,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4. Po doplněném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný sice ve vytýkacím dopise vytýkal žalobci celou řadu porušení pracovních povinností, ale neumožnil mu, aby své zjištěné nedostatky nějakým způsobem odstranil. Vycházeje dále z toho, že data, která žalobce uložil na své CD a která pak na výzvu zaměstnavatele předal dne 23. 4. 2007, nebyla pro nástupce žalobce nebo jeho spolupracovníka významná (svědek Ř. uvedl, že pracoval na svém počítači a měl svoji databázi a nepotřeboval žádná data z této pracovní pomůcky, kterou měl k dispozici žalobce), dovodil, že z tohoto důvodu nemohl žalobce porušit tak významně povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jeho práci a poškodit společnost, protože data pak odevzdal a společnosti nezpůsobil škodu mimo škody za dohledávání těchto dat společností, která provádí zprávu počítačové sítě žalobce . Ve vztahu k nevypracování produktového plánu společnosti bylo ze zápisu pracovních porad zjištěno, že vedle zpracování plánu byla žalobci ukládána celá řada dalších povinností souvisejících s jeho výkonem práce managerového analytika a plnění těchto povinností nikde nebylo zjištěno, že by tyto povinnosti neplnil , bylo pouze vytknuto, že tento plán nebyl zpracován včas a řádně, i když z předložených dokladů bylo uvedeno, že plán pak předal . Sdělení nepravdivých skutečností svědkyni O. podle soudu prvního stupně není možno považovat za porušení pracovních povinností, neboť žalobce nebyl oprávněn sdělovat tyto skutečnosti, ale nebylo to plnění jeho pracovních povinností . Při posuzování vytýkaného porušení docházky do zaměstnání a využívání pracovní doby bylo prokázáno, že po návratu z pracovní neschopnosti žalobci nebylo umožněno vykonávat práci podle pracovní smlouvy, nebylo mu umožněno dělat práci na počítači, používat k tomu svůj telefon nebo služební telefon a bylo mu uloženo, aby práci vykonával pouze bez těchto přístrojů. Žalovaná společnost měla povinnost přidělovat práci podle pracovní smlouvy a omezováním žalobce používáním těchto přístrojů, které sloužily k vykonávaní pracovních povinností též porušila určité povinnosti a nepřidělovala práci podle pracovní smlouvy. Uzavřel, že neshledal soustavné porušení pracovních povinností za tak závažné , aby je bylo možno použít pro skončení pracovního poměru výpovědí z pracovního poměru.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2011, č. j. 17 Co 523/2010-141, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a žalobci uložil nahradit státu náklady řízení 2.098,- Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně vyjádřil názor, že, dopouští-li se zaměstnanec soustavného méně závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jeho vykonávané práci, není nutné, aby se další porušení vedoucí k výpovědi z pracovního poměru týkalo stejných pochybení, která byla předmětem vytýkacího dopisu. Proto nesouhlasil ani s názorem soudu prvního stupně, že zaměstnanci musí být poskytnuta lhůta k odstranění těchto soustavných méně závažných porušení pracovních povinností ; postačí, když k těmto dalším pochybením a porušením povinností dojde kdykoli po doručení vytýkacího dopisu, a to až do šesti měsíců od jeho doručení. Ke skutkům vytýkaným žalobci v dopise ze dne 24. 4. 2007 uvedl, že žalobce se bezprostředně po doručení vytýkacího dopisu dopustil dalšího jednání, které zaměstnavatel správně hodnotil jako méně závažné porušení pracovních povinností, byt' v případě vymazání dat z notebooku, resp. jejich přenesení na jiný nosič, který nepředal zaměstnavateli spolu s notebookem (aniž o tom zaměstnavatele informoval), dle mínění odvolacího soudu, mohla být hodnocena i jako závažnější porušení pracovních povinností. Nedodržení pracovní doby, kdy žalobce sice z omluvitelných důvodů, leč přesto přišel pozdě do práce a tento den chybějící pracovní dobu ani nenadpracoval po jejím skončení, lze rovněž hodnotit jako méně závažné porušení pracovních povinností. Skutečnost, že k opakovaným porušením pracovních povinností došlo po doručení vytýkacího dopisu, je pro posouzení věci podstatná a svědčí o tom, že vytýkací dopis se ve vztahu k žalobci naprosto minul účinkem a na jeho chování neměl žádný vliv, neboť žalobce, ač věděl, že mu může být výpověď dána, své pracovní povinnosti opět porušil. Jestliže se žalobce dopouštěl opakovaného porušení pracovních povinností způsoby uvedenými ve vytýkacím dopise, což bylo svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy prokázáno, pak postačí byť jen jediné další porušení pracovních povinností, které je v časové souvislosti s těmito předchozími vytýkanými porušeními povinností, aby byl použitý výpovědní důvod naplněn.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel výlučně z písemných záznamů o průběhu řízení před soudem prvního stupně a z listinných důkazů a přesto ve věci rozhodl rozdílně. Nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že by se někdy dopustil protiprávního jednání vůči zaměstnavateli, a vytýká mu, že se nezabýval tím, zda vůbec došlo k jednotlivým popisovaným jednáním, že se v rámci posuzování jednotlivých údajných jednání soustředil jen na tzv. vymazání dat z notebooku a jedinou větou na pozdní příchod žalobce do práce. Ostatní jednání, popsaná ve výpovědi z pracovního poměru, přešel pouhým konstatováním, že se jich žalobce dopustil. V případě tzv. vymazání dat z notebooku odvolací soud vůbec nezkoumal okolnosti, které tomuto vymazání předcházely a jak o nich žalobce v řízení hovořil. Odvolací soud zcela ignoroval důležitý důkaz v podobě výpovědi svědka Pokorného, který byl zaměstnancem firmy, která pro žalovaného prováděla servis počítačové techniky, věc posuzoval zcela povrchně a neseznámil se s obsahem soudního spisu do všech podrobností. Namítá, že beletrii si v pracovní době nikdy nečetl a nebylo to ani v řízení prokázáno, a u sdělení jakési důležité skutečnosti pí. O. může žalobce jen spekulovat, protože žalovaný nikdy neuvedl, v čem měla důležitá informace spočívat. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné odmítl, popřípadě zamítl, neboť odvolací soud posoudil věc v celém rozsahu správně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že předmětem řízení je neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou dal žalovaný žalobci dopisem ze dne 24. 4. 2007 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákona č. 585/2006 Sb., tedy ve znění účinném do 31. 7. 2007 dále jen zák. práce .

Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301, § 302, § 303 a § 304 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.

Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní kázně a méně závažným porušením pracovní kázně. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní kázně než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní kázně, které nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní kázně, je proto vždy méně závažným porušením pracovní kázně (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, který byl uveřejněn pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

O soustavné méně závažné porušování pracovní kázně se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1992, sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994). O soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně. Zákoník práce nestanoví, při kterém méně závažném porušení pracovní kázně je třeba zaměstnance písemně upozornit na možnost výpovědi. Je tedy třeba dovodit, že zaměstnavatel musí písemně upozornit na možnost výpovědi nejpozději při méně závažném porušení pracovní kázně, které předcházelo méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.).

K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (§ 213 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (§ 213 odst. 4 o. s. ř.).

V projednávané věci soud prvního stupně sice provedl poměrně rozsáhlé dokazování [výslechem svědků a účastníků (statutárního zástupce žalovaného nikoli svědka) a listinnými důkazy], ale z většiny z nich neučinil ve vztahu k jednáním vytýkaným žalobci ve výpovědi z pracovního poměru [že žalobce z notebooku vymazal velké množství pro společnost velmi důležitých dat , která vrátil teprve dne 23. 4. 2007, že neúplně zpracoval produktový plán (chybělo dětské ošacení), že v týdnu od 16. 4. 2007 bez jakéhokoliv zmocnění sdělil spoluzaměstnankyni O. důležité informace týkající se její osoby, že dne 16. 4. 2007 přišel do zaměstnání v 8 hodin 19 minut a odešel v 16.30 hodin, čímž porušil svoji 8 hodinovou pracovní dobu , že nevyužíval plně fond pracovní doby k plnění pracovních úkolů , a že si četl v pracovní době ve dnech 19. 4. a 20. 4. 2007 soukromou beletrii namísto plnění pracovních úkolů ] žádná skutková zjištění. Jinak řečeno, z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není seznatelné, která z vytýkaných jednání má za prokázána a která nikoli (jen polemizuje s případným stupněm intenzity porušení povinností) a o které důkazy takové závěry opírá. Naproti tomu odvolací soud uzavřel, že se žalobce dopustil vymazání dat z notebooku, resp. jejich přenesení na jiný nosič, který nepředal zaměstnavateli spolu s notebookem (aniž o tom zaměstnavatele informoval) , a nedodržení pracovní doby a že se dopouštěl opakovaného porušení pracovních povinností způsoby uvedenými ve vytýkacím dopise .

Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud se mohl od skutkového zjištění soudu prvního stupně odchýlit, ale pouze za podmínek uvedených mimo jiné v ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř. (za podmínky zopakování provedených důkazů, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění a o něž chtěl odvolací soud svůj odchylný názor opřít).

Jak ale vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem v této věci ze dne 8. 2. 2011, odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval. Toliko byl zopakován stručně dosavadní průběh řízení, zejména rozsudek soudu I. stupně na č. l. 95 a násl., dále odvolání žalovaného na č. l. 110 a násl. a vyjádření žalobce na č. l. 119 a násl. s návrhy tam učiněnými a zástupcům obou stran bylo umožněno, aby učinili přednesy; žádné dokazování ve věci prováděno nebylo. Je tedy zřejmé, že odvolací soud učinil od soudu prvního stupně odchylný skutkový závěr (že se žalobce vytýkaných porušení pracovních povinností dopustil), aniž zopakoval důkazy, které soud prvního stupně sice provedl, ale při formulování svých závěrů k nim nepřihlédl (nehodnotil je a nepřiřadil je ke skutkovým závěrům), a že tedy postupoval v rozporu s ustanovením § 213 odst. 3 o. s. ř.; dovolací soud musel k této vadě řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédnout (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že výpovědní důvod pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně je naplněn, dopustí-li se zaměstnanec jen jediného méně závažného porušení pracovní kázně, které však není ojedinělé; předpokladem, který musí být splněn současně proto je, že se předtím - v přiměřené časové souvislosti dopustil jiných dvou méně závažných porušení pracovní kázně a že byl v souvislosti s některým z nich v době posledních šesti měsíců upozorněn na možnost výpovědi. V projednávané věci to znamená, že v řízení musí být objasněno, zda se žalobce dopustil celkem nejméně tří porušení pracovních povinností, zda se dopustil porušení alespoň jedné povinnosti z těch, jež jsou mu vytýkány v dopise ze dne 16. 4. 2007 (jinak by na možnost výpovědi z pracovního poměru nebyl upozorněn v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci), a zda se dopustil porušení alespoň jedné pracovní povinnosti poté, co mu byl dopis ze dne 16. 4. 2007 doručen; všechny tři zmíněné okolnosti musí být splněny kumulativně. V rozhodnutí ve věci soud neopomene uvést také, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a jaký učinil závěr o skutkovém stavu.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. března 2013


JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu