21 Cdo 684/2014
Datum rozhodnutí: 17.07.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



21 Cdo 684/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Československé obchodní banky, a. s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, proti žalovaným 1) I. K. , zastoupené JUDr. Zuzanou Gerykovou, advokátkou se sídlem v Brně - Zábrdovicích, Příkop č. 838/6, a 2) Ing. P. K. , zastoupenému Mgr. Michaelou Rotterovou, advokátkou se sídlem v Brně - Stránicích, Údolní č. 552/65, o neúčinnost právního úkonu a o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy předkupním právem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 71/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. srpna 2013 č. j. 18 Co 392/2012-105, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.438,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zuzany Gerykové, advokátky se sídlem v Brně Zábrdovicích, Příkop č. 838/6.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.438,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michaely Rotterové, advokátky se sídlem v Brně Stránicích, Údolní č. 552/65.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2013 č. j. 18 Co 392/2012-105 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Žalobou podanou podle ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 nelze úspěšně odporovat dohodě o vypořádání společného jmění manželů, jejíž právní bezúčinnost nastala podle ustanovení § 150 odst. 2 občanského zákoníku; věřitel pohledávky vůči jednomu z manželů, která vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění manželů, má právo ji vymoci na základě titulu pro výkon rozhodnutí (exekučního titulu) také z majetku, který na základě dohody o vypořádání společného jmění připadl manželu dlužníka, i když bezúčinnost dohody podle ustanovení § 150 odst. 2 občanského zákoníku nebyla (vůči manželu dlužníka) určena pravomocným rozhodnutím soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2833/2012, který byl uveřejněn pod č. 101 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, a jehož závěry se vztahují též na smlouvu upravující pro dobu po rozvodu manželství vypořádání vzájemných majetkových vztahů manželů, uzavřenou podle ustanovení § 24a odst. 1 písm. a) zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013].

V části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o určení, že nemovitosti, které byly předmětem smlouvy ze dne 24. 10. 2007 upravující (mimo jiné) vypořádání vzájemných majetkových vztahů žalovaných pro dobu po rozvodu jejich manželství (ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 4. 6. 2008), nejsou zatíženy věcným předkupním právem zřízeným ve prospěch žalovaného 2) smlouvou uzavřenou mezi žalovanými dne 13. 5. 2009, rozsudek odvolacího soudu odpovídá závěrům vyjádřeným například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 21 Cdo 661/2009 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1921/2009 uveřejněném pod č. 145 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, z jejichž odůvodnění vyplývá, že věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Žalobce nebyl účasten právního vztahu vyplývajícího ze smlouvy o zřízení věcného předkupního práva, která byla uzavřena mezi žalovanými, a zřízené předkupní právo se ani netýká jeho právní sféry, a to ani v případě výkonu rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí (srov. § 336j odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňují.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. července 2014
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu