21 Cdo 683/2006
Datum rozhodnutí: 14.09.2006
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 236 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





21 Cdo 683/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně V. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. J., 2) E. J., oběma zastoupeným advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 334/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 2005, č. j. 22 Co 1809/2005-78, takto:


I. Dovolání žalovaných se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobou podanou u Okresního soudu v Českém Krumlově dne 6.12.2004 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobkyně domáhala určení, že je dědičkou ze zákona ve II. dědické skupině po D. J., zemřelém dne 28.5.2004 (dále též jen zůstavitel ). Uvedla, že zůstavitel byl svobodný, bezdětný ; že jako dědicové ve II. dědické skupině ze zákona tak v úvahu přicházejí rodiče zůstavitele žalovaní pan M. a paní E. J., a dále žalobkyně ve smyslu § 474 odst. 1 obč.zák., když tato žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu o společnou domácnost též pečovala ; že žalovaní popírají tvrzení žalobkyně a tato je nucena domáhat se, s ohledem na usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově č.j. 16 D 300/2004-44 ze dne 12.10.2004, určovací žalobou uznání svého dědického práva u soudu .


Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 12.5.2005, č.j. 7 C 334/2004-53, žalobě vyhově a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 9.200,- Kč k rukám jejího zástupce. Vycházel ze závěru, že v daném případě jsou prokázány oba znaky společné domácnosti trvalé bydlení (od roku 2000) a společné uhrazování nákladů na své potřeby ; že pro splnění druhé podmínky není třeba, aby příslušníci domácnosti přispívali na společné potřeby pouze finančně ; že ekonomicky domácnost zajišťoval zůstavitel, domácí práce vykonávala žalobkyně .


K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6.9.2005, č.j. 22 Co 1809/2005-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.132,50 Kč k rukám jejího zástupce. Vycházel ze závěru, že pokud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že sice z převážné míry finančně chod domácnosti zajišťoval zůstavitel, avšak žalobkyně se aktivně podílela na výkonech domácích prací, a je zárověň nepochybné, že žalobkyně se zůstavitelem takto žila a společně hospodařila nejméně od léta 2000 do dne úmrtí zůstavitele, pak nelze než uzavřít, že se žalobkyni podařilo prokázat naplnění podmínky soužití ve společné domácnosti ve smyslu ustanovení § 115 obč.zák. ; že soud prvního stupně neopomenul zjištění vyplývající ze svědecké výpovědi Heleny Srbové, když i okresní soud připouští, že jmenovaná byla s největší pravděpodobností intimní přítelkyní zůstavitele s tím, že tato skutečnost sama o sobě nevylučuje existenci společné domácnosti žalobkyně se zůstavitelem ; že o tom, jaká byla perspektiva trvání vztahu mezi zůstavitelem a žalobkyní, s ohledem na uvedený další vztah zůstavitele, lze nyní jen spekulovat, existence tohoto jiného zřejmě intimního vztahu zůstavitele však bez dalšího automaticky nevylučuje trvání společné domácnosti zůstavitele a žalobkyně ke dni jeho úmrtí .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítají, že soudy správně nevyhodnotily právní podmínky a předpoklady dědění ve druhé dědické skupině a skutkovým zjištěním neodpovídají jejich právní závěry ; že byť to ustanovení § 474 o.z. výslovně neupravuje, je nesporné, že spolužití musí být nepřetržité ; že v daném případě by byla tato časová podnmínka splněna, žila-li by žalobkyně se zůstavitelem ve společné domácnosti nepřetržitě od 29.5.2003 do 29.5.2004 ; že soudy obou stupňů nepochybovaly o tom, že žalobkyně žila se zůstavitelem od léta 2000 do 28.5.2004, byť tomu neodpovídá důkazní situace ; že odvolací soud dochází na základě důkazní situace k nesprávným závěrům, byť správným východiskem je judikatura o trvalé povaze oboustranného a souhlasného úmyslu osob tvořících domácnost žít v trvalém životním společenství, přičemž judikatura vyžaduje, aby tato vůle byla prokázána objektivně ; že jediný provedený důkaz objektivně neprokazuje, že v celé předmětném období měl zůstavitel v úmyslu udržovat toto společenství trvale, nikoli jen na přechodnou dobu ; že uvažuje-li odvolací soud ve svém právním názoru, že o perspektivě soužití lze jen spekulovat, připouští tím nepřímo, že zůstavitelovou vůlí mohlo být vztah se žalobkyní ukončit (pokud ho již dávno neukončil) ; že analogie vedlejšího intimního vztahu s extramatrimoniálním vztahem odvedla odvolací soud od právní podstaty problému ; že existence intimního vztahu s jinou ženou nemusí vylučovat trvání manželství, ale u společného soužití to musí vzbuzovat pochybnosti o trvalé povaze vůle setrvávat v partnerství ; že v daném případě navázání intimního vztahu, který H. S. označila za trvalý a perspektivní, časově zapadá do doby, kdy se zůstavitel se žalobkyní rozchází ; že pochybnosti o existenci vztahu a vůli zůstavitele v něm setrvat není schopen odstranit ani fakt, že žalobkyně v době oznámení nehody v bytě setrvávala ; že soudy správně nevyhodnotily splnění zákonné podmínky společného uhrazovaní nákladů na své potřeby ; že žalobkyně měla svůj příjem, takže měla a mohla uhrazovat společné náklady na své potřeby finančně ; že žalobkyně jediným dokladem nedoložila, že se svými příjmy podílela finančně na uspokojování společných potřeb jejích a zůstavitele ; že svěděk Š. sice uvedl, že žalobykně pomáhala při úklidu po rekonstrukci, ale z toho jednoznačně nevyplývá, zda to byly úkony nahrazující finanční úhradu společných nákladů nebo jen partnerská či přátelská pomoc ; že podle názoru dovolatelů nebyla prokázána ani existence dalšího znaku společné domácnosti spolužití . Navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].


Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


I když dovolatelé v dovolání uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobují kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejich námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelů pro posouzení věci významné. Dovolatelé, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, v dovolání předestírají vlastní skutkové závěry (že byť to ustanovení § 474 o.z. výslovně neupravuje, je nesporné, že spolužití musí být nepřetržité ; že v daném případě by byla tato časová podmínka splněna, žila-li by žalobkyně se zůstavitelem ve společné domácnosti nepřetržitě od 29.5.2003 do 29.5.2004 ; že soudy obou stupňů nepochybovaly o tom, že žalobkyně žila se zůstavitelem od léta 2000 do 28.5.2004, byť tomu neodpovídá důkazní situace ; že jediný provedený důkaz objektivně neprokazuje, že v celé předmětném období měl zůstavitel v úmyslu udržovat toto společenství trvale, nikoli jen na přechodnou dobu ; že uvažuje-li odvolací soud ve svém právním názoru, že o perspektivě soužití lze jen spekulovat, připouští tím nepřímo, že zůstavitelovou vůlí mohlo být vztah se žalobkyní ukončit (pokud ho již dávno neukončil) ; že v daném případě navázání intimního vztahu, který H. S. označila za trvalý a perspektivní, časově zapadá do doby, kdy se zůstavitel se žalobkyní rozchází ; že pochybnosti o existenci vztahu a vůli zůstavitele v něm setrvat není schopen odstranit ani fakt, že žalobkyně v době oznámení nehody v bytě setrvávala ; že žalobkyně měla svůj příjem, takže měla a mohla uhrazovat společné náklady na své potřeby finančně ; že žalobkyně jediným dokladem nedoložila, že se svými příjmy podílela finančně na uspokojování společných potřeb jejích a zůstavitele ; že svěděk Š. sice uvedl, že žalobykně pomáhala při úklidu po rekonstrukci, ale z toho jednoznačně nevyplývá, zda to byly úkony nahrazující finanční úhradu společných nákladů nebo jen partnerská či přátelská pomoc ). Na těchto skutkových závěrech pak dovolatelé budují své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelé na odlišných skutkových závěrech budují odlišný právní názor na věc, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaných tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Žalovaní v dovolání dále namítají, že odvolací soud dochází na základě důkazní situace k nesprávným závěrům, byť správným východiskem je judikatura o trvalé povaze oboustranného a souhlasného úmyslu osob tvořících domácnost žít v trvalém životním společenství, přičemž judikatura vyžaduje, aby tato vůle byla prokázána objektivně ; že analogie vedlejšího intimního vztahu s extramatrimoniálním vztahem odvedla odvolací soud od právní podstaty problému ; že existence intimního vztahu s jinou ženou nemusí vylučovat trvání manželství, ale u společného soužití to musí vzbuzovat pochybnosti o trvalé povaze vůle setrvávat v partnerství .


Podle ustanovení § 474 odst.1 obč. zák. nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.


Podle ustanovení § 115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.


Společnou domácností ve smyslu ustanovení § 115 a § 474 odst.1 obč. zák. se rozumí podle ustálené judikatury soudů soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.


Odvolací soud při posouzení otázky trvalosti povahy soužití žalobkyně se zůstavitelem (vycházel ze závěru, že soud prvního stupně neopomenul zjištění vyplývající ze svědecké výpovědi H. S., když i okresní soud připouští, že jmenovaná byla s největší pravděpodobností intimní přítelkyní zůstavitele s tím, že tato skutečnost sama o sobě nevylučuje existenci společné domácnosti žalobkyně se zůstavitelem ; že o tom, jaká byla perspektiva trvání vztahu mezi zůstavitelem a žalobkyní, s ohledem na uvedený další vztah zůstavitele, lze nyní jen spekulovat, existence tohoto jiného zřejmě intimního vztahu zůstavitele však bez dalšího automaticky nevylučuje trvání společné domácnosti zůstavitele a žalobkyně ke dni jeho úmrtí ) v daném případě aplikoval i interpretoval ustanovení § 115 a § 474 odst.1 obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska této právní otázky, nemůže mít zásadní význam.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 14. září 2006


JUDr. Roman Fiala, v. r.


předseda senátu