21 Cdo 679/2004
Datum rozhodnutí: 20.09.2004
Dotčené předpisy: § 44 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb., § 46 odst. 1 písm. f) předpisu č. 65/1965Sb., § 73 odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb., § 73 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 73 odst. 1 písm. d) předpisu č. 65/1965Sb., § 171 odst. 1 písm. d) předpisu č. 65/1965Sb., § 241a odst. 3 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb., § 133 odst. 3 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb., § 135 odst. 3 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 679/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců A) H. B., zastoupené advokátem a B) K. M., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. p., s. p., o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a opřevedení na jinou práci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 9/98 a 17/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2003, č.j. 36 Co 45/2003-442, takto :

I. Dovolání žalobců se zamítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 18. 11. 1997 žalovaná sdělila žalobkyni A), že jí dává výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, neboť jsou dány důvody, pro které by s ní mohla zrušit pracovní poměr okamžitě. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že přes výslovný zákaz vedoucího pošty otevřela či dopustila otevření okna a nůžkové mříže v místnosti pokladny bez potřebného zajištění hotovosti uložené v trezorové místnosti hlavní pokladny, která v době přepadení byla otevřená a tudíž volně přístupná , a že tím zároveň porušila provozní předpisy 5211, bod 3. a 5287, odst. c/ Poštovních pravidel V .

Dopisem ze dne 18. 11. 1997 žalovaná sdělila žalobci B), že mu dává výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, neboť jsou dány důvody, pro které by s ním mohla zrušit pracovní poměr okamžitě. Důvod k tomuto opatření spatřovala rovněž v tom, že přes výslovný zákaz vedoucího pošty otevřel či dopustil otevření okna a nůžkové mříže v místnosti pokladny bez potřebného zajištění hotovosti uložené v trezorové místnosti hlavní pokladny, která v době přepadení byla otevřená a tudíž volně přístupná , že tím zároveň porušil provozní předpisy 5211, bod 3. a 5287, odst. c) Poštovních pravidel V a že dále porušil čl. VIII. bod 8. Domácího řádu pošty P. tím, že, i když mu bylo přiděleno osobní přenosné tísňové tlačítko k okamžitému vyvolání poplachu, neměl ho v době přepadení u sebe, což je jeho povinností .



Dopisem ze dne 18. 11. 1997 žalovaná sdělila žalobkyni A), že ji s účinností od 19. 11. 1997 převádí na práci 24.12 pracovnice vnitřní poštovní služby, úsek třídění listovních zásilek, neboť žalobkyně A) dostala výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce z důvodů, pro které s ní mohl být zrušen pracovní poměr okamžitě.



Žalobkyně A) se domáhala, aby bylo určeno, že výpověď žalovaného zaměstnavatele ze dne 18. 11. 1997 podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, podle níž měl její pracovní poměr skončit dne 31. ledna 1998, je neplatná a pracovní poměr žalobkyně u žalované nadále trvá, a že převedení žalobkyně z dosavadní práce pokladníka pošty - č. funkce 24.14 na práci pracovnice vnitřní poštovní služby na úseku třídění listovních zásilek č. funkce 24.12 s účinností od 19. 11. 1997, provedené dopisem ze dne 18. 11. 1997, je neplatné, a aby žalované bylo uloženo zaplatit jako náhradu ušlé mzdy za dobu od do . částku ve výši ..Kč . Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované byla zaměstnána od 31. ledna 1975 (od 1. ledna 1996 ve funkci pokladník pošty kód 24.14 ) a že dne 31. 10. 1997 ve 21:25 hod. došlo k ozbrojenému loupežnému přepadení pošty v P., K. ul. č. 19 v době, kdy zde vykonávala svou práci. V souvislosti s tímto přepadením byla žalované způsobena značná finanční škoda. Žalobkyně je přesvědčena, že při plnění pracovních úkolů neporušila žádnou jí uloženou povinnost, neboť Poštovní pravidla V ani Domácí řád pošty P. nejsou natolik konkrétní, aby v nich byl uveden zákaz otevírat okno k zajištění větrání, přičemž otevření okna bylo možné jen při současném otevření nůžkové mříže, neboť tehdejší stavební řešení nic jiného neumožňovalo. Je-li neplatná výpověď z pracovního poměru, je neplatné i přeřazení žalobkyně A) na jinou práci učiněné podle § 37 odst. 2 písm. a) zák.práce.



Žalobce B) se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď žalovaného zaměstnavatele ze dne 18. 11. 1997, podle níž měl pracovní poměr žalobce skončit dne 31. 1. 1998, je neplatná a pracovní poměr žalobce u žalované nadále trvá, a aby bylo žalované uloženo zaplatit jako náhradu ušlé mzdy za dobu od do částku ve výši Kč . Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované byl zaměstnán od roku 1992, naposledy ve funkci pokladník pošty kód 24.14 , a že dne 31. 10. 1997 ve 21:25 hod., kdy vykonával funkci prvního pokladníka, došlo k ozbrojenému přepadení pošty v P., K. ulici č. 19, přičemž byla žalované způsobena značná finanční škoda. Žalobce je přesvědčen, že neporušil žádnou svou povinnost, jež mu vyplývala z pracovního poměru. Poštovní pravidla V ani Domácí řád pošty P. nejsou natolik konkrétní, aby v nich byl uveden zákaz otevírat okno k zajištění větrání, přičemž, aby bylo možno okno otevřít, bylo nezbytné otevřít i nůžkovou mříž, neboť stavební řešení nic jiného neumožňovalo.



Usnesením ze dne 30. 7. 1998 Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl, že věc vedená pod sp. zn. 18 C 9/98 a věc vedená pod sp. zn. 18 C 17/98 se spojují ke společnému projednání.



Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 26. 1. 1999, č.j. 18 C 9, 17/98-99, ve znění usnesení ze dne 3. 11. 1999, č.j. 18 C 9/98-140, žaloby na určení, že výpověď žalovaného zaměstnavatele podle § 46 odst. 1 písm. f) ZP , podle níž měl pracovní poměr žalobkyně A) skončit dne 31. 1. 1998, je neplatná a pracovní poměr žalobkyně A) u žalované nadále trvá, že převedení žalobkyně A) z dosavadní práce pokladníka pošty č. funkce 24.14 na práci pracovnice vnitřní poštovní služby na úseku třídění listovních zásilek č. funkce 24.12 s účinností od 19. 11. 1997, provedené žalovanou dopisem ze dne 18. 11. 1997, je neplatné, a že výpověď žalované ze dne 18. 11. 1997 podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, podle níž měl pracovní poměr žalobce B) skončit dne 31. 1. 1998, je neplatná a pracovní poměr žalobce B) u žalované nadále trvá, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Provedeným dokazováním měl za zjištěno, že žalobci dne 31. 10. 1997, kdy pracovali ve funkci prvního a druhého pokladníka žalované, dopustili otevření okna a nůžkové mříže v místnosti pokladny bez potřebného zajištění hotovosti uložené v trezorové místnosti. Toto jejich počínání posoudil jako lehkomyslné zejména s ohledem na to, že šlo o večerní hodiny, kdy je již venku tma, a je manipulováno s vysokou finanční hotovostí. Větrání místnosti bylo podle jeho názoru možno řešit otevřením větračky a okna při současném uzavření nůžkové mříže.



K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 5. 2000, č.j. 15 Co 598, 599/99-198, rozsudek soudu prvního stupně opravený usnesením ze dne 3. 11. 1999 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že ve věci jednal, aniž o jednání uvědomil zástupce žalobce B), a navíc v nesprávném obsazení. Mimo to mělo být dne 26. 1. 1999 při jednání vyhlášeno usnesení o zastavení řízení, které však nebylo vyhotoveno a účastníkům doručeno, takže nelze mít za to, že napadeným rozhodnutím byl vyčerpán celý předmět řízení.



Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 23. 11. 2000, č.j. 18 C 9/98-227, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že výpověď žalovaného zaměstnavatele ze dne 18. 11. 1997, podle níž měl pracovní poměr žalobkyně A) skončit dne 31. 1. 1998, je neplatná a pracovní poměr žalobkyně A) u žalované nadále trvá, že převedení žalobkyně A) z dosavadní práce pokladníka pošty č. funkce 24.14 na práci pracovnice vnitřní poštovní služby na úseku třídění listovních zásilek č. funkce 24.12 s účinností od 19. 11. 1997, provedené žalovanou dopisem ze dne 18. 11. 1997, je neplatné, a že výpověď žalované ze dne 18. 11. 1997, podle níž měl pracovní poměr žalobce B) skončit dne 31. 1. 1998, je neplatná a pracovní poměr žalobce B) u žalované nadále trvá; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů dovodil, že dne 31. 10. 1997 ve večerních hodinách, kdy došlo k přepadení pošty P., bylo otevřené okno i nůžkové mříže v místnosti pokladny, že žalobci nesplnili ani povinnost spoluuzávěry a že žalobce B) porušil povinnost též tím, že v době loupežného přepadení neměl u sebe přenosné tlačítko visonik . Dospěl k závěru, že k hrubému porušení pracovní kázně ze strany žalobců došlo.

Usnesením ze dne 16. 10. 2001, č.j. 15 Co 212/2001-272, Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že skutkový stav věci nezjistil úplně ( před soudem prvního stupně byl předložen pozměněný Bezpečnostní řád, a proto je třeba zjistit obsah předpisů platných ke dni 31. 10. 1997 , nevypořádal se s výpovědí svědka V. K. ani s dalšími provedenými důkazy ). Uložil soudu prvního stupně, aby zejména provedl důkaz Bezpečnostním řádem ve znění platném k 31. 10. 1997 a dalšími důkazy k údajnému zákazu vedoucího pošty V. K. stran otevírání okna a mříží.



Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 4. 2. 2003, č.j. 18 C 9/98-404, ve znění usnesení ze dne 6. 2. 2003, č.j. 18 C 9/98-411, určil, že výpověď žalovaného zaměstnavatele ze dne 18. 11. 1997 podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, podle níž měl pracovní poměr žalobkyně A) skončit k 31. 1. 1998, je neplatná a pracovní poměr žalobkyně A) u žalované nadále trvá, že převedení žalobkyně A) z dosavadní práce pokladníka pošty č. funkce 24.14 na práci pracovnice vnitřní poštovní služby na úseku třídění listinných zásilek č. funkce 24.12 s účinností od 19. 11. 1997, provedené žalovanou dopisem ze dne 18. 11. 1997, je neplatné, a že výpověď žalovaného zaměstnavatele ze dne 18. 11. 1997 podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, podle níž měl pracovní poměr žalobce B) skončit k 31. 1. 1998, je neplatná; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit Českému státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 3 na státem zálohované znalečné částku 14.737,- Kč a na náhradu nákladů řízení žalobkyni A) 36.125,- Kč na účet zástupce žalobkyně A) JUDr. V. V. a žalobci B) 14.675,- Kč na účet zástupce žalobce B) JUDr. V. K. Vycházeje z toho, že Domácí řád pošty P. ve znění do 31. 10. 1997 neobsahoval výslovně stanovený zákaz otevírání okna, že místnost hlavní pokladny, kde žalobci vykonávali práci prvního a druhého pokladníka, byla velice teplá a že podle znalce prof. Ing. F. D., CSc., hygienická teplotní norma nebyla v této místnosti překročena, považoval otevření okna a nůžkových mříží v místnosti bez patřičného zajištění hotovosti uložené v trezorové místnosti hlavní pokladny za porušení pracovní kázně, nikoliv však za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Přihlédl k obraně žalobce B), který sice u sebe neměl tísňové tlačítko visonik , ale ani by je nemohl použít, neboť byl okamžitě sražen na zem a spoután. Protože dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru ve vztahu k žalobkyni A) je neplatná, jako neplatné posoudil i její převedení na jinou práci podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. a) zák.práce.



K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2003, č.j. 36 Co 45/2003-442, rozsudek soudu prvního stupně opravený usnesením ze dne 6. února 2003 změnil tak, že zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědí z pracovního poměru obou žalobců ze dne 18. listopadu 1997 daných žalovanou, podle nichž měl pracovní poměr obou žalobců u žalované skončit k 31. lednu 1998, a na určení, že pracovní poměr žalobkyně A) u žalované nadále trvá, a dále na určení neplatnosti převedení žalobkyně z dosavadní práce pokladníka pošty na práci pracovnice vnitřní poštovní služby, provedené dopisem žalované ze dne 18. listopadu 1997, a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů a že Českému státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci tím, že ponechali otevřené okno a nůžkovou mříž, neporušili žádnou povinnost uloženou jim vnitřním předpisem pošty. Za situace, kdy žalobci prováděli denní uzávěrku v místnosti, v níž byli sami, při otevřené trezorové místnosti, která byla de facto součástí hlavní místnosti pokladny, manipulovali s nemalými finančními částkami v řádu desítek miliónů korun, po 21.00 hodině, kdy již byla venku tma, takže při rozsvíceném světle bylo do místnosti dobře vidět, a měli otevřené okno a nůžkovou mříž, počínali si značně lehkomyslně. Se zřetelem ke všem okolnostem dovodil, že tímto svým jednáním porušili povinnosti stanovené v § 73 odst. 1 písm. a) a c) zák. práce a dále § 171 zák. práce. Porušení povinností za zvlášť hrubé posoudil i s ohledem na to, že oba žalobci zastávali v rozhodné době velmi odpovědné funkce pokladníků žalované, převzali odpovědnost za svěřené hodnoty, hotovosti a ceniny, které byli povinni vyúčtovat, a že tak byli povinni řádně hospodařit se svěřenými prostředky střežit a ochraňovat je; žalobce B) navíc neměl v rozporu s článkem VIII. bod 8 v době přepadení u sebe tísňové tlačítko.



Usnesením ze dne 20. 2. 2004, č.j. 18 C 9/98-475, Obvodní soud pro Prahu 3 zastavil řízení o žalobě žalobkyně A) na náhradu mzdy bez uvedení konkrétní výše a o žalobě žalobce B) na určení, že jeho pracovní poměr trvá, neboť v těchto částech byly žaloby vzaty zpět.



V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně A) namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež spočívala v tom, že odvolací soud postupoval podle účelově pozměněného Bezpečnostního řádu a s touto skutečností se nijak v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal. Podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá dále na nesprávném právním posouzení věci. Skutkově není totiž výpovědní důvod ve výpovědi ze dne 18. 11. 1997 vymezen jednoznačně a srozumitelně. V průběhu nalézacího řízení bylo rovněž prokázáno, že první žalobkyně neporušila žádný předpis, který by jí zakazoval otevírat okna a nůžkové mříže. Jediným možným skutkovým důvodem k výpovědi tedy bylo porušení výslovného zákazu vedoucího pošty otevírání oken a mříže. Tato skutečnost se ale v průběhu nalézacího řízení neprokázala. Závěr odvolacího soudu, který tuto skutečnost považuje za prokázánu, proto nemá oporu v provedeném dokazování (ani jeden ze svědků nepotvrdil, že by takový zákaz byl vydán). Dovodil-li odvolací soud, že první žalobkyně žádný interní předpis neporušila, je nesprávný jeho postup, jestliže opírá své rozhodnutí o ustanovení § 73 zákoníku práce. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že při rozsvíceném světle bylo do místnosti dobře vidět. Místnost pokladny je ve druhém nadzemním podlaží a výše parapetu okna je od chodníku 4 m. Do okna tedy mohlo být vidět pouze z protějšího domu, nikoli z ulice. Vytýká odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval skutečností, že to bylo vedení pošty, které odpovídajícím způsobem nezabránilo otevírání oken a které tento způsob větrání přehlíželo a na žádost zaměstnanců neučinilo žádná opatření (klimatizace byla namontována až po loupeži). Je přesvědčena, že svoji práci v době přepadení vykonávala řádně a svědomitě, že žádný pokyn nadřízených neporušila, a ani odvolací soud neuvádí, kterou konkrétní povinnost vyplývající z ustanovení § 171 zák. práce měla porušit. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.



Žalobce B) v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu namítá, že nemohl porušit povinnost mít u sebe po celou pracovní dobu osobní tísňové tlačítko , protože o takové povinnosti nevěděl. Nevěděl ani o zákazu vedoucího pošty otevírat okno a nůžkovou mříž, neboť v řízení takový přímý ústní zákaz prokázán nebyl, a zákaz otevírat okna a mříže v písemné podobě se objevil pouze v dodatečně upravené verzi Bezpečnostního řádu, který ale toto ustanovení před přepadením pošty dne 31. října 1997 neobsahoval. Ačkoliv odvolací soud uvádí, že vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, své rozhodnutí odůvodňuje tak, jako kdyby naopak platil Domácí a Bezpečnostní řád dodatečně upravený a doplněný. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.



Žalovaná navrhla, aby dovolání obou žalobců byla zamítnuta, neboť odvolací soud správně dovodil, že s funkcemi žalobců souvisela jejich povinnost řádně hospodařit se svěřenými prostředky, střežit a ochraňovat je, kterou však tím, že nerespektovali zákaz otevírání okna a bezpečnostní mříže, porušili.



Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání nejsou opodstatněná.



Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že výpovědi z pracovního poměru byly žalobcům dány dopisy ze dne 18. 11. 1997 podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 1999, tedy do účinnosti zákona č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák.práce ).

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst. 1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.

Při posouzení, z jakého z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, soud vychází ze skutkového vylíčení použitého výpovědního důvodu; okolnost, zda, popřípadě jak zaměstnavatel tento důvodu právně kvalifikoval, tu není sama o sobě významná (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999). Není-li možné ze samotného znění písemné výpovědi z pracovního poměru pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle dovodit, v čem spočívá skutkové vymezení výpovědního důvodu, je třeba pomocí výkladu projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) objasnit, proč byla zaměstnanci dána výpověď; výklad projevu vůle přitom může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, neboť pomocí výkladu projevu vůle nelze "nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou zaměstnavatel v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Není-li ani pomocí výkladu projevu vůle možné dovodit, v čem spočívá skutkové vymezení výpovědního důvodu, je výpověď neplatná (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).



V projednávané věci žalovaná vymezila v dopisech ze dne 18. 11. 1997 důvod výpovědi z pracovního poměru tak, že zavinění žalobců spatřuje v tom, že přes výslovný zákaz vedoucího pošty otevřel (otevřela) či dopustil (dopustila) otevření okna a nůžkové mříže v místnosti pokladny bez potřebného zajištění hotovosti uložené v trezorové místnosti hlavní pokladny, která v době přepadení byla otevřená a tudíž volně přístupná . Tím zároveň porušili provozní předpisy 5211, bod 3. a 5287, odst. c/ Poštovních pravidel V . Otevřené okno i okenní nůžková mříž v hlavní pokladně byly příčinou umožňující loupežné přepadení pokladny s následkem vysoké škody. Žalobce B) navíc porušil čl. VIII. bod 8. Domácího řádu pošty P. tím, že, i když mu bylo přiděleno osobní přenosné tísňové tlačítko k okamžitému vyvolání poplachu, neměl ho v době přepadení u sebe, což je jeho povinností . Z citovaných vymezení výpovědních důvodů je zcela zřejmé, v jakém jednání žalobců spatřovala žalovaná porušení pracovní kázně [ otevřel (otevřela) či dopustil (dopustila) otevření okna a nůžkové mříže v místnosti pokladny bez potřebného zajištění hotovosti uložené v trezorové místnosti hlavní pokladny, která v době přepadení byla otevřená a tudíž volně přístupná , a žalobce B) navíc neměl v době přepadení u sebe přidělené osobní přenosné tísňové tlačítko k okamžitému vyvolání poplachu ]. Takto vymezené výpovědní důvody není možno zaměnit s jiným výpovědním důvodem a tudíž je lze považovat za dostatečně srozumitelné a určité a z tohoto pohledu výpověď jako dostatečně skutkově vymezenou.

Souhlasit nelze ani s námitkou žalobkyně A), že skutkové zjištění soudů nemá oporu v provedeném dokazování.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.



Nesprávnost skutkových závěrů odvolacího soudu spatřuje žalobkyně A) v tom, že odvolací soud vzal za prokázané, že žalobci porušili výslovný zákaz vedoucího pošty otevírat okna a nůžkové mříže. Odvolací soud však svůj závěr o porušení pracovní kázně žalobci dovodil z toho, že žalobci si počínali značně lehkomyslně, když při otevřené trezorové místnosti, která byla de facto součástí hlavní místnosti pokladny, manipulovali s nemalými finančními částkami v řádu desítek miliónů korun; v době po 21. hodině již byla venku tma, takže při rozsvíceném světle bylo do místnosti dobře vidět , a že tímto jednáním porušili povinnosti stanovené v § 73 a § 171 zák. práce. Uvedená skutková zjištění soudy učinily jak vyplývá v odůvodnění jejich rozhodnutí z výsledků dokazování, zejména z výpovědi samotných žalobců a z výpovědi svědků řadových zaměstnanců pošty . Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by soudy vzaly v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, byl logický rozpor, popřípadě, že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Uvedené skutkové zjištění soudů tedy má oporu v provedeném dokazování.



Oba dovolatelé dále namítají, že odvolací soud nesprávně vycházel z upraveného (pozměněného) Domácího a Bezpečnostního řádu žalované. Takové tvrzení však neodpovídá obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud totiž výslovně v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobci tím, že ponechali otevřené okno a nůžkovou mříž, neporušili žádnou povinnost uloženou jim vnitřním předpisem pošty. Teprve po tomto závěru odvolací soud posuzoval jednání žalobců z hlediska porušení povinností uložených v ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) a c) a § 171 zák. práce. Jestliže odvolací soud vyšel z toho, že žalobci neporušili žádnou povinnost uloženou jim vnitřním předpisem pošty , logicky z toho vyplývá, že nemohl při svém rozhodování vycházet z upraveného (pozměněného) Domácího a Bezpečnostního řádu žalované, v němž povinnost zavírat okno a nůžkovou mříž uložena byla.



Souhlasit nelze ani s tvrzením, že by postup odvolacího soudu byl nesprávný, protože opřel své rozhodnutí o ustanovení § 73 zákoníku práce.

Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73 a § 74 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

Porušením pracovní kázně se rozumí, jak výše uvedeno, zaviněné porušení pracovních povinností, které jsou pracovníku stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, však je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně.

Podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.



Povinnosti uvedené v ustanovení § 73 a § 171 zák. práce patří k základním povinnostem zaměstnanců. Protože výše uvedené skutkové zjištění (že si žalobci počínali lehkomyslně, když dne 31. 10. 1997 nechali ve 21:25 hod. otevřené okno i mříž za stavu, kdy současně byly otevřeny mřížové dveře do trezoru, a kdy manipulovali s nemalými finančními částkami v řádu desítek miliónů korun) má podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je zcela důvodný i závěr odvolacího soudu o tom, že žalobci tímto jednáním porušili povinnosti stanovené ustanovením § 73 odst. 1 a § 171 zák. práce. Na tom nic nemění skutečnost, že odvolací soud se nejprve dovolává ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce a v další části odůvodnění zmiňuje ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) a c) zák. práce.



Tvrzení žalobce B), že nemohl porušit povinnost mít u sebe po celou pracovní dobu osobní tísňové tlačítko , protože o takové povinnosti nevěděl, rovněž není opodstatněné. Jak vyplývá z Domácího řádu žalované článku VIII. bod 8, pracovníci pokladny, strážní služby mají přenosná tlačítka, aby mohli kdykoliv vyvolat poplach . Toto ustanovení Domácího řádu pošty P., s nímž byl žalobce B) seznámen, jednoznačně stanoví, že přenosná tlačítka jsou zaměstnancům přidělena proto, aby mohli kdykoliv vyvolat poplach. I bez toho, že v pravidlech bude výslovně uvedeno, že zaměstnanci jsou povinni mít tlačítka stále u sebe, z logiky věci a účelu, pro nějž jsou jim tlačítka přidělena, je zřejmé, že jejich povinností je tlačítka mít stále při sobě, mají-li sloužit k tomu, aby mohli kdykoliv vyvolat poplach .



Důvodná není ani námitka žalobkyně A), že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud přečetl část Bezpečnostního řádu pošty, ale právě tu část, která byla účelově žalovanou pozměněna a která měla prokázat zaviněné porušení pracovní kázně první žalobkyní . Jak již bylo výše uvedeno, jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobci porušili některou povinnost uloženou jim vnitřním předpisem pošty, pak i případné pochybení odvolacího soudu v tom, že provedl důkaz nesprávnou listinou, nemohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; závěr o tom, že žalobci žádnou povinnost uloženou jim vnitřním předpisem pošty neporušili, znamená, že z uvedené listiny nebyl pro žalobce vyvozen žádný nepříznivý důsledek.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. § 142 odst. 1 věta první o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. září 2004

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu