21 Cdo 668/2001
Datum rozhodnutí: 05.06.2002
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 239 odst. 2 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 1 odst. 1 písm. f) předpisu č. 119/1992Sb., § 6 odst. 2 písm. f) předpisu č. 119/1992Sb., § 12 odst. 2 písm. f) předpisu č. 119/1992Sb., § 13 odst. 2 písm. f) předpisu č. 119/1992Sb.




21 Cdo 668/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců A) I. L., B) B. B., C) J. F. a D) V. D., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému M. L., zastoupenému advokátem, o 166.039,74 Kč a 5.543,10 DEM s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp.zn. 11 C 32/93, 11 C 33/93, 11 C 38/93 a 11 C 39/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2000, č.j. 16 Co 403/99-286, takto :

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 18.12.1998, č.j. 11 C 32/93-230, ve znění opravného usnesení ze dne 26.2.1999, č.j. 11 C 32/93-251 (s výjimkou výroků, jimiž byly žaloby zamítnuty, a výroků, jimiž bylo řízení zastaveno), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Žalobce A) se žalobou ze dne 14.1.1993 (vedenou u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 11 C 32/93) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 5.566,- DEM (z toho na dietách 2.112,- DEM, na přesčasech 2.349,- DEM, na dopravě na pracoviště v SRN 945,- DEM, za první a poslední cestu z ČR do Německa a zpět do ČR 148,- DEM, za služební telefon 12,- DEM) a částku 4.621,60 Kč (z toho za první a poslední cestu do Německa 2.521,60 Kč a část mzdy za dobu od 1.10. do 15.10.1992 ve výši 2.100,- Kč) s 3% úrokem od 1.12.1992 do zaplacení. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzal žalobce postupně žalobu zpět o částku 100,- DEM a - poté, co podáním ze dne 24.9.1998 provedl přepočet žalované částky 5.466,- DEM na tuzemskou měnu a započetl plnění poskytnuté mu v průběhu řízení žalovaným - o další částku 16.652,50 Kč; naposled změněnou žalobou se (ze stejných důvodů) domáhá zaplacení částky 88.811,33 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.12.1992 do zaplacení.

Žalobce B) se žalobou ze dne 14.1.1993 (vedenou u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 11 C 33/93) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 4.941,- DEM (z toho na dietách 2.112,- DEM, na přesčasech 2.349,- DEM, na dopravném 480,- DEM) a částku 2.935,80 Kč (z toho na dopravném 1.260,80 Kč a část mzdy za dobu od 1.10. do 15.10.1992 ve výši 1.675,- Kč) s 3% úrokem od 1.12.1992 do zaplacení. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzal žalobce postupně žalobu zpět o částku 100,- DEM a - poté, co podáním ze dne 24.9.1998 provedl přepočet žalované částky 4.941,- DEM na tuzemskou měnu a započetl plnění poskytnuté mu v průběhu řízení žalovaným - o další částku 18.379,- Kč; naposled změněnou žalobou se (ze stejných důvodů) domáhá zaplacení částky 73.868,41 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.12.1992 do zaplacení.



Žalobce C) se žalobou ze dne 25.1.1993 (vedenou u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 11 C 39/93) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 4.558,- DEM (z toho na dietách - stravném a za práci přesčas 4.553,- DEM, za telefon do ČR v měsíci září 5,- DEM) a částku 1680,- Kč (část mzdy za dobu od 1.10. do 15.10.1992) s 3% úrokem od 27.1.1993 do zaplacení. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzal žalobce žalobu zpět o částku 1.038 DEM s 3% úrokem od 15.7.1994 do zaplacení a se souhlasem soudu změnil žalobu tak, že se (ze stejných důvodů) domáhá zaplacení částky 3.375,- DEM a 1.680,- Kč s příslušenstvím, které specifikoval; podáním ze dne 5.8.1998 doplnil žalobu tak, že zaplacení dluhu v markách se může žalovaný zprostit alternativně zaplacením v Kč podle kursu platného v době vyhlášení rozsudku .



Žalobce D) se žalobou ze dne 25.1.1993 (vedenou u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 11 C 38/93) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 2.560,- DEM (na dietách stravném, za práci přesčas a za jízdy vlastním autem) a částku 4.200,- Kč (z toho částku 2520,- Kč za cestu vlastním vozidlem z ČR do SRN v červenci 1992 a zpět v září 1992 a část mzdy za dobu od 1.10. do 15.10.1992 ve výši 1.680,- Kč) s 3% úrokem od 27.1.1993. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzal žalobce žalobu zpět o částku 383,5 DM s 3% úrokem od 15.7.1994 do zaplacení a se souhlasem soudu změnil žalobu tak, že se (ze stejných důvodů) domáhá zaplacení částky 2.168,10 DEM a 1680,- Kč; podáním ze dne 5.8.1998 doplnil žalobu tak, že zaplacení dluhu v markách se může žalovaný zprostit alternativně zaplacením v Kč podle kursu platného v době vyhlášení rozsudku .



Žalobci žaloby zdůvodnili zejména tím, že se žalovaným uzavřeli pracovní smlouvy [žalobce A), B), C) dne 30.4.1992 s nástupem do práce od 1.5.1992 a žalobce D) dne 30.7.1992 s nástupem do práce od 1.8.1992], podle kterých byli u žalovaného zaměstnáni na stavebních pracích v SRN [žalobce A) jako stavební mistr zedník, žalobci B), C), D) jako zedníci v pracovním poměru na dobu určitou - do ukončení kontingentu v SRN č.j. 215/PB4364/92 ], a že žalovaný jim nezaplatil dohodnutou mzdu za práci za dobu 1.10. do 15.10.1992 a další peněžitá plnění sjednaná podle zákona o cestovních náhradách za dobu od května do konce září 1992; uvedli, že k výkonu práce do SRN odjeli dne 4.5.1992, žalobce D) až 27.7.1992, že do ČR se všichni vrátili dne 25.9.1992 a že jejich pracovní poměr u žalovaného skončil dnem 15.10.1992. V pracovních smlouvách bylo dohodnuto, že hrubá měsíční mzda bude činit u žalobce A) 5.000,- Kč, u žalobců B), C), D) 4.000,- Kč, u všech při pracovní době 42,5 hod. týdně. Podle žalobců bylo rovněž ujednáno, že žalovaný jim bude po dobu výkonu práce v SRN poskytovat diety ve výši 46,- DEM denně (ve smyslu ustanovení § 12 a § 13 zákona o cestovních náhradách), mzdu za přesčasové hodiny ve výši 9,- DEM za hodinu a že jim uhradí náklady za první cestu z ČR na pracoviště v SRN a poslední cestu zpět ze SRN do ČR , za použití vlastního vozidla, dopravné na pracoviště a služební telefon .



Okresní soud v Šumperku usnesením vyhlášeným při jednání dne 12.7.1994 projednání věcí žalobců A) až D), vedených pod sp. zn. 11 C 32/93, 11 C 33/93, 11 C 38/93 a 11 C 39/93, spojil ke společnému řízení. Z důvodu částečného zpětvzetí žalob poté řízení usnesením vyhlášeným při jednání dne 8.9.1994 ve věci žalobce C) do částky 1.038 DM s 3% úrokem od 15.7.1994 do zaplacení a ve věci žalobce D) do částky 383,5 DM s 3% úrokem od 15.7.1994 do zaplacení a usnesením vyhlášeným při jednání dne 20.3.1998 ve věci žalobců A) a B), u každého z nich do částky 100 DEM , zastavil.

Okresní soud v Šumperku dále rozsudkem ze dne 18.12.1998, č.j. 11 C 32/93-230, ve znění opravného usnesení ze dne 26.2.1999, č.j. 11 C 32/93-251, žalovanému uložil, aby zaplatil: žalobci A) částku 79.605,- Kč s 3% úrokem z částky 57.733,- Kč od 1.12.1992 do 15.7.1994, z částky 21.872,- Kč od 18.5.1993 do zaplacení, z částky 41.080,50 Kč od 15.7.1994 do zaplacení, žalobci B) částku 65.624,- Kč s 3% úrokem z částky 35.509,- Kč od 1.12.1992 do 15.7.1994, z částky 10.115,- Kč od 18.5.1993 do zaplacení, z částky 37.130,- Kč od 15.7. 1994 do zaplacení, žalobci C) částku 57.354,- Kč s 3% úrokem z částky 57.264,- Kč od 27.1.1993 do 15.7.1994, z částky 90,- Kč od 10.4.1994 do zaplacení, z částky 38.885,- Kč od 15.7.1994 do zaplacení, žalobci D) částku 40.542,- Kč s 3% úrokem z částky 25.694,- Kč od 27.1.1993 do 15.7.1994, z částky 14.848,- Kč od 13.4.1993 do zaplacení, z částky 18.904,- Kč od 15.7.1994 do zaplacení, a zamítl žaloby na zaplacení dalších částek s příslušenstvím, a to u žalobce A) ohledně 8.206,33 Kč s 3% úrokem od 1.12.1992 do zaplacení, u žalobce B) ohledně 8.244,41 Kč s 3% úrokem od 1.12.1992 do zaplacení, u žalobce C) ohledně 5.194,- Kč s 3% úrokem od 27.1.1993 do zaplacení, u žalobce D) ohledně 2.760,- Kč s 3% úrokem od 27.1.1993 do zaplacení; zároveň rozhodl, že řízení ve vztahu k žalobci A) ohledně částky 16.652,50 Kč a ve vztahu k žalobci B) ohledně částky 18.379,- Kč se (z důvodu částečného zpětvzetí žalob) zastavuje a že žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobci A) částku 53.827,- Kč, žalobci B) částku 48.617,- Kč, k rukám advokáta, žalobci C) částku 3.388,- Kč a žalobci D) částku 9.812,50 Kč, a na náhradě nákladů řízení státu na účet Okresního soudu v Šumperku částku 628,50 Kč. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že při uzavírání pracovního poměru žalobců u žalovaného v rámci sjednávání pracovních podmínek bylo mezi účastníky dohodnuto, že při výkonu práce v SRN žalovaný bude žalobcům poskytovat stravné ve výši 46,- DEM za den, mzdu za práci přesčas ve výši 9,- DEM za hodinu, náhradu výdajů za pohonné hmoty ve výši 0,20 DEM za jeden kilometr ujetý na území SRN, úhradu za použití osobního automobilu při cestě z místa bydliště do místa ubytování a zpět a úhradu za použití telefonu ke sdělení poměrů na pracovišti v SRN. Při určení výše dílčích nároků vycházel soud prvního stupně z pracovních záznamů vedených žalobcem A), z nichž podle dohodnutých podmínek stanovil u jednotlivých žalobců výši sjednaných cestovních náhrad, stravného a mzdy za práci přesčas. Protože žalovaný neprokázal, že by pracovní poměr žalobců skončil ke dni 1.10.1992, považoval za důvodné i nároky žalobců na náhradu mzdy za dobu od 1.10. do 15.10.1992, po kterou jim žalobce nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy a neplatil mzdu; výši určil podle jejich průměrného výdělku. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že žalovaný již není majitelem devizového účtu, provedl soud prvního stupně přepočet těch nároků žalobců, které byly uplatněny v cizí měně (DEM), na českou měnu podle kurzovního lístku aktuálního ke dni zrušení devizového účtu žalovaného, tj. ke dni 30.4.1998, a plnění žalobcům přisoudil (a žaloby zamítl) v české měně.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31.5.2000, č.j. 16 Co 403/2000-286, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v napadené části ve výrocích odstavců I., III., V., VII., XII., XIII., XIV. a XV. , tj. ve výrocích ve věci samé, kterými bylo žalobám vyhověno, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem a státu, potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na nákladech odvolacího řízení žalobci A) 7.218,80 Kč, žalobci B) 4.190,- Kč, žalobci D) 3.870,- Kč k rukám advokáta a že žalobce C) a žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; o návrhu žalovaného na připuštění dovolání nerozhodl. Odvolací soud přisvědčil žalovanému, že soud prvního stupně neučinil jednoznačné závěry o sjednaném místu výkonu práce ani o tom, zda došlo ke sjednání místa výkonu práce v zahraničí či v tuzemsku; na základě zjištěného skutkového stavu sám učinil závěr, že mezi účastníky došlo ke sjednání místa výkonu práce v zahraničí, neboť považoval za nesporné, že žalobci s dalšími spolupracovníky pracovali pro žalovaného pouze a toliko na pracovištích v SRN . Za zcela správný považoval závěr soudu prvního stupně, že v rámci sjednaných pracovních podmínek si účastníci sjednali poskytování stravného ve výši 46,- DEM denně; vzhledem ke zjevnému nedostatku právních znalostí účastníků považoval za nepodstatné, zda tuto náhradu nazvali toliko stravným či dietami a nepoužili pro část takto sjednané náhrady pojmu kapesné . Za správné považoval také to, že soud prvního stupně vycházel ze záznamů žalobce L., neboť ten byl zástupcem žalovaného na pracovišti v zahraničí. Vycházeje z ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, nesouhlasil s názorem žalovaného, že při sjednání místa výkonu práce v zahraničí nemohou vzniknout zaměstnancům pracujícím v zahraničí nároky podle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách; při přijetí do zaměstnání došlo ke sjednání poskytování náhrad jako při pracovní cestě.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. a), b), c) a d) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) a z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. spatřuje v tom, že přestože byl k jednání u odvolacího soudu řádně předvolán a k jednání se dostavil, nebyl vyslechnut, ač o tento výslech žádal ; tím, že soud odmítne navrhovaný výslech řádně se dostavivšího účastníka řízení , je zároveň naplněn i dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. vidí žalovaný v tom, že otázky řešené v tomto řízení soudy prvního i druhého stupně dosud nebyly soudy vyššího stupně řešeny a případná aplikace závěrů obou těchto soudů, ať už těmito, nebo jinými soudy, na další skutkově obdobné případy by vedla k újmě strany, jež by ve sporu měla stejné postavení jako žalovaný v tomto řízení; za otázky zásadního právního významu přitom považuje výklad pojmů přidělení k výkonu práce v zahraničí , pravidelné pracoviště , místo výkonu práce , stravné , kapesné a podmínky přidělení a odejmutí stravného a kapesného . Zpochybňuje způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi svědků a účastníků, ale též listinný důkaz deník žalobce L. Dovolatel dále poukazuje na to, že kdyby pravidelným pracovištěm žalobců bylo zahraničí, měli by nárok na úhradu cestovních náhrad pouze v případě, že by byli z takového místa vysláni na pracovní cestu. Ať už byli žalobci vysláni na pracovní cestu do zahraničí, nebo měli v zahraničí pravidelné pracoviště, peněžité plnění označované jako stravné a kapesné, které žalovaný žalobcům dobrovolně poskytl ve výši 46,- DEM denně, bylo zcela nad rámec žalovaného zákonné povinnosti; kapesné takto poskytnuté mohl žalovaný jednostranně odejmout. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.). Odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže ve výroku svého potvrzujícího rozsudku návrh zamítne, ale i v případě, že o návrhu účastníka - v rozporu se zákonem - vůbec nerozhodne.

V posuzovaném případě žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., může být proti němu dovolání přípustné, je-li postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jsou-li splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Námitka žalovaného, že rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 písm. f) o.s.ř., není důvodná.

Podle ustanovení § 237 odst.1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.4.1997, sp.zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování.

Dovolatel spatřuje jak vyplývá z obsahu dovolání naplnění vady uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm f) o.s.ř. v tom, že přestože byl k jednání u odvolacího soudu řádně předvolán a k jednání se dostavil, nebyl vyslechnut, ač o tento výslech žádal .

V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že soudy obou stupňů věc projednaly za přítomnosti žalovaného (jeho zástupce), že žalovaný byl před soudem prvního stupně vyslechnut jako účastník řízení při jednání dne 12.7.1994 a dne 17.11.1994, že mu bylo umožněno (prostřednictvím zástupce) činit přednesy a navrhovat důkazy a že se mohl vyjádřit k dokazování i k právní stránce věci (§ 131, § 118 odst. 3, § 123 o.s.ř.). Odvolací soud projednal odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně při jednání dne 21.12.1999 (jednání nařízené na den 29.12.1999 bylo z důvodů nemoci dvou členů senátu odročeno) a rozhodl o něm při jednání konaném dne 31.5.2000; žalovaný (i jeho zástupce advokát) - jak sám výslovně uvádí - byl k jednáním řádně a včas předvolán (žalovaný se zúčastnil jen jednání dne 31.5.2000). Podle obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 21.12.1999 žalovanému byla (prostřednictvím jeho zástupce) v odvolacím řízení dána možnost uplatnit všechna procesní práva, které mu zákon jako účastníku řízení poskytuje; žalovaný (prostřednictvím svého zástupce) poté, co předseda senátu přednesl podle obsahu spisu soudu prvního stupně stav věci a dosavadní průběh řízení, přednesl jako ve svém odvolání na č.l. 259 až 270 a navrhl, aby při nevyhovění odvolání bylo připuštěno dovolání a v něm řešena otázka zásadního právního významu, kterou je v této věci výklad pojmu pravidelné pracoviště a místo výkonu práce a přidělení k výkonu práce a dále pojem kapesného a podmínky o přidělení a odnětí ; další důkazní návrhy účastníci neměli.

Tvrdí-li dovolatel, že mu odvolací soud odňal možnost jednat před soudem tím, že, přestože byl k jednání u odvolacího soudu řádně předvolán a k jednání se dostavil, nebyl vyslechnut, ač o tento výslech žádal , pak náležitě nerozlišuje mezi přednesy a jinými procesními úkony účastníka a důkazem jeho výslechem. Zatímco přednesy a jiné procesní úkony slouží k tomu, aby účastník mohl uvést svá tvrzení, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k dokazování a k právní stránce věci a realizovat další svá procesní práva nebo plnit své procesní povinnosti, je výslech účastníka řízení (§ 131 o.s.ř.) jedním z důkazů (důkazních prostředků). Výslech účastníka řízení má postavení jednoho z řady v úvahu přicházejících důkazů (důkazních prostředků), jimiž soud zjišťuje skutkový stav věci. Při výslechu se účastník řízení vyjadřuje k rozhodným skutečnostem (ke skutečnostem významným pro skutková zjištění); tento výslech neslouží a nemůže sloužit k realizaci jeho procesních práv účastníka. K procesním právům účastníka - jak se dovolatel mylně domnívá - nenáleží, aby byl soudem proveden jím navržený důkaz (v posuzované věci výslech účastníka řízení podle ustanovení § 131 o.s.ř.); ostatně žalovaný v odvolacím řízení důkaz svým výslechem ani nenavrhl.

Rozhodl-li proto odvolací soud ve věci samé bez výslechu žalovaného (v řízení před soudem prvního stupně přitom žalovaný byl vyslechnut opakovaně), nemůže se v žádném případě jednat o takový postup, kterým by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. postižen a že z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by byl postižen jinou vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání žalovaného z hlediska ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Nejvyšší soud ČR se proto dále zabýval otázkou, zda je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je - jak uvedeno již výše - činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ( nové ) řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř., které žalovaný v dovolání rovněž uplatňuje, neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, popřípadě v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Právní otázky tímto dovolacím důvodem vymezené současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

V projednávané věci žalovaný - jak vyplývá z obsahu dovolání - spatřuje zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu v tom, jak řeší výklad zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, zejména pojmů přidělení k výkonu práce v zahraničí , pravidelné pracoviště , místo výkonu práce , stravné , kapesné a podmínky přidělení a odejmutí stravného a kapesného . Řešení jiných právních otázek v dovolání nenapadá.

Protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující) a v rozhodnutí vyšších soudů nebylo dosud řešeno, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (skutková zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobci se žalovaným uzavřeli pracovní smlouvy [žalobce A), B), C) dne 30.4.1992 s nástupem do práce od 1.5.1992 a žalobce D) dne 30.7.1992 s nástupem do práce od 1.8.1992], podle kterých byli u žalovaného zaměstnáni na stavebních pracích v SRN [žalobce A) jako stavební mistr zedník, žalobci B), C), D) jako zedníci v pracovním poměru na dobu určitou - do ukončení kontingentu v SRN č.j. 215/PB4364/92 ]. Při sjednávání pracovních smluv bylo mezi žalobci a žalovaným dále dohodnuto, že žalovaný bude žalobcům poskytovat mimo jiná plnění také stravné či diety (výše tohoto plnění je mezi stranami sporná). Za tohoto stavu je pro posouzení věci významné, jaká plnění může (musí) zaměstnavatel poskytovat zaměstnanci, který pracuje v zahraničí.

Zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění do 31. 12. 1992 (dále též jen zákon ), upravuje poskytování náhrad výdajů při pracovních cestách, při jiných změnách místa výkonu práce a při přijetí do zaměstnání (srov. § 1 odst. 1 zákona).

Podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona zaměstnavatel může při přijetí zaměstnance do zaměstnání, přeložení na žádost zaměstnance a dočasném přidělení zaměstnance k výkonu práce u jiného zaměstnavatele poskytovat zaměstnanci náhrady jako při pracovní cestě až v rozsahu a do výše stanovené v § 4 a 5 zákona.

Vzhledem k tomu, že dovolacímu přezkumu z důvodů výše uvedených nemůže být podroben skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že místem výkonu práce žalobců bylo zahraničí, platí, že se u žalobců nemohlo jednat o zahraniční pracovní cestu. Proto nelze, jak správně dovodil i odvolací soud, přímo aplikovat ustanovení části třetí zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, Náhrady při zahraničních pracovních cestách .

Se závěrem odvolacího soudu, že ustanovení § 6 odst. 2 zákona umožňovalo, aby v projednávané věci v souvislosti s přijetím žalobců do pracovního poměru bylo ujednáno vyplácení kapesného a stravného nebo diet jako při zahraniční cestě, však dovolací soud nesouhlasí.

Citované ustanovení sice umožňuje při přijetí zaměstnance do zaměstnání jako v projednávané věci poskytovat zaměstnanci náklady jako při pracovní cestě, ale jen v rozsahu a do výše stanovené v § 4 a 5 zákona. Ustanovení § 6 odst. 2 zákona tedy neumožňuje poskytovat při přijetí zaměstnance do zaměstnání plnění podle jiných ustanovení zákona, než podle § 4 a 5 zákona, tedy ani plnění podle části třetí (§ 10 17) zákona Náhrady při zahraničních pracovních cestách .

K opačnému závěru nelze dospět ani z ustanovení § 10 zákona, podle kterého na poskytování náhrad při zahraničních pracovních cestách, včetně jiných a vyšších náhrad, se vztahuje úprava stanovená v § 2 až 9, pokud není dále stanoveno jinak, neboť ustanovení § 10 zákona lze aplikovat jen při zahraniční pracovní cestě a v projednávané věci se o zahraniční pracovní cestu nejedná.

Zaměstnanci přidělenému k výkonu práce v zahraničí přísluší podle ustanovení § 17 věty první zákona náhrady jako při zahraniční pracovní cestě, ale jen za podmínky, že je odměňován podle zvláštních předpisů a pouze za dny cesty do místa přidělení a zpět a při pracovních cestách v zahraničí. Tento nárok žalobců však zpochybňován není; spornou je otázka, zda žalobcům přísluší dávky podle § 12 a 13 zákona, tedy stravné a kapesné.

Uvedené však neznamená, že by žalobcům žádné plnění z důvodu jejich práce v zahraničí, mimo hrubou měsíční mzdu 5.000,- Kč měsíčně (případně 4.000,- Kč), nepříslušelo. Z provedeného dokazování vyplynulo, že mezi žalovaným jako zaměstnavatelem a žalobci jako zaměstnanci bylo dohodnuto poskytování dalších plnění. Protože ale odvolací soud vycházel z nesprávného právního názoru (že v souvislosti s přijetím do pracovního poměru, lze ujednat vyplácení stravného nebo diet jako při zahraniční cestě), nezabýval se již tím, zda žalobcům nevznikl nárok na další peněžitá plnění z jiného právního důvodu.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně - s výjimkou výroků, jimiž byly žaloby zamítnuty, a výroků, jimiž bylo řízení zastaveno - Nejvyšší soud České republiky zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.)

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. června 2002

JUDr. Mojmír Putna,v.r.

předseda senátu