21 Cdo 654/2004
Datum rozhodnutí: 27.07.2004
Dotčené předpisy: § 151a odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 151f odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 151f odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 39 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 299 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 21 Cdo 654/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. N. a 2) N. N., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 67/99, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2003 č.j. 42 Co 427, 545/2003-189, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítá.

II. Dovolání žalobce se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby žalovaným bylo uloženo vyklidit "nemovitosti zapsané na listu vlastnictví číslo 23 pro obec Město A. a katastrální území H. vedeného u Katastrálního úřadu v B., tj. rodinný domek čp. 147 se zastavěnou plochou č. 148/2 o výměře 246 m2, rekreační chalupa čp. 13 se zastavěnou plochou č. 148/1 o výměře 1661 m2, zahrada parc. čís. 482 o výměře 1661 m2, zahrada parc. čís. 487/1 o výměře 477 2 a zahrada parc. č. 487/3 o výměře 197 m2, to vše v k.ú. H. obec Město A.". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že mezi účastníky byla dne 8.9.1995 uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem, podle níž dali žalovaní do zástavy předmětné nemovitosti "jako ručitelé za půjčku", kterou žalobce poskytl M. K. V článku VII. této smlouvy bylo dohodnuto, že v případě nesplacení zajištěné pohledávky je žalobce "jako zástavní věřitel oprávněn prodat zástavu, dohodnout s kupujícím podmínky smlouvy, k čemuž mu žalovaní dávají plnou moc"; žalovaní se současně zavázali "předat klíče od zastavených nemovitostí do dvou dnů od oznámení o zahájení prodeje, v téže lhůtě se spolu s ostatními příslušníky domácnosti přestěhovat do náhradního bytu a odhlásit se z trvalého bydliště". Protože půjčka nebyla v dohodnutém termínu v plné výši zaplacena (dlužnice M. K. zaplatila pouze 405.000,- Kč), žalobce upozornil žalované dopisem ze dne 18.9.1998 na prodej zastavených nemovitostí. Žalovaní dopis převzali dne 21.9.1998, avšak žalobci klíče od "předmětných nemovitostí" nepředali a nemovitosti nevyklidili.

Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 22.10.1999 č.j. 19 C 67/99-30 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným "společně a nerozdílně" na náhradě nákladů řízení 3.485,90 Kč k rukám "jejich právního zástupce". Z provedených důkazů zjistil, že žalovaní smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 8.9.1995 zastavili své nemovitosti ve prospěch žalobce k zajištění jeho pohledávky ve výši 800.000,- Kč, kterou má z titulu půjčky vůči M. K. Ujednání obsažené v čl. VII. této smlouvy, v němž se žalovaní zavázali "své nemovitosti vyklidit, přestěhovat se jinam a odhlásit se z trvalého pobytu", je podle názoru soudu prvního stupně neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku. Žalovaní jako zástavní dlužníci totiž mají právo až do "realizace prodeje nemovitostí v souladu se zákonem" své nemovitosti "držet, užívat, požívat jejich plody a užitky a nakládat s nimi" a uvedeným ujednáním bylo toto jejich právo v rozporu se zákonem "dotčeno".

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27.9.2000 č.j. 10 Co 85/2000-59 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že mezi účastníky došlo jednak k uzavření zástavní smlouvy, jednak (v čl. VII.) k uzavření "nepojmenované smlouvy" podle ustanovení § 51 občanského zákoníku, podle níž se žalovaní zavázali, že - v případě, nezaplatí-li dlužnice dlužnou částku - "se z nemovitostí vystěhují a žalobci předají klíče". Tato smlouva není podle názoru odvolacího soudu "v rozporu s právními předpisy"; jestliže se "strany dohodly, že sjednávají ručitelský závazek k dluhu třetí osoby a pro případ, pokud dluh nebude splněn, že vyklidí své nemovitosti a věřiteli odevzdají klíče za účelem prodeje, jde o projev smluvní volnosti, který není v rozporu s právními předpisy". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval zejména otázkou platnosti smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem a M. K. z pohledu, zda se nepříčí dobrým mravům (dlužnici M. K. nemělo být podle dosavadních poznatků půjčeno "celých" 800.000,- Kč, nýbrž částka podstatně nižší), a otázkou platnosti "smlouvy obsažené v čl. VII. zástavní smlouvy" z hledisek uvedených v ustanovení § 37 občanského zákoníku.

Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově poté rozsudkem ze dne 5.2.2003 č.j. 19 C 67/99-153 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení "částku stanovenou samostatným usnesením". Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že "samostatná smlouva účastníků obsažená v čl. VII. zástavní smlouvy" je sice "jazykově srozumitelná", avšak "neurčitá ve třech rovinách"; postrádá totiž "jakékoliv bližší upřesnění v tom, v jakém čase je dána možnost zástavního věřitele prodat zástavu" (žalované nelze "spravedlivě udržovat v časově neomezené nejistotě, že dojde k prodeji jejich nemovitostí, a tím k časově neomezené nejistotě při výkonu jejich běžných vlastnických práv"), zcela neurčitě koncipuje "závazek žalovaných k dalšímu dojednanému konání do dvou dnů od oznámení zahájení prodeje" (z tohoto časového určení není zřejmé, "co má okamžik zahájení prodeje představovat při různých možnostech výkladů") a neurčitě stanoví závazek žalovaných přestěhovat se do "náhradního bytu" (jde "o právní termín bytové náhrady ve smyslu ustanovení § 712 občanského zákoníku, jehož úprava na spornou dohodu účastníků nedopadá"). Aniž by bylo potřebné zabývat se "vlastní smlouvou o půjčce mezi žalobcem a M. K.", žaloba nemůže být důvodná, neboť smlouva účastníků obsažená v čl. VII. zástavní smlouvy ze dne 8.9.1995 je ve smyslu ustanovení § 37 občanského zákoníku neplatným právním úkonem.

Usnesením ze dne 11.4.2003 č.j. 19 C 67/99-167 Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově, stanovil, že "náklady řízení, které je žalobce povinen zaplatit společně a nerozdílně žalovaným podle výroku II. rozsudku ze dne 5.2.2003 č.j. 19 C 67/99-153, činí částku 126.464,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich právního zástupce".

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23.9.2003 č.j. 42 Co 427, 545/2003-189 "rozsudek okresního soudu" potvrdil, "usnesení okresního soudu" změnil tak, že je žalobce povinen zaplatit žalovaným "k ruce společné a nerozdílné" na náhradě nákladů řízení 10.186,- Kč k rukám "právního zástupce žalovaných 1), 2)", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným "k ruce společné a nerozdílné" na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.842,- Kč k rukám "právního zástupce žalovaných 1), 2)". Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, která jako správná převzal, dovodil, že dohoda obsažená v čl. VII. zástavní smlouvy ze dne 8.9.1995 představuje ujednání, že "v případě, že nebude pohledávka zástavnímu věřiteli řádně a včas uhrazena, může realizovat věřitel své právo tzv. jiným vhodným způsobem". Protože občanský zákoník ve znění účinném do 31.8.1998 "vytýčil zásadu, že zástavu jako zdroj uspokojení věřitelovy pohledávky lze prodat (jinak realizovat) pouze v soudní exekuci", protože "svémocný prodej zástavy upravený v ustanovení § 299 odst.2 obchodního zákoníku je vyhrazen jen ve prospěch věřitele, který si zajistil zástavním právem obchodní závazek", a protože předmětná zástavní smlouva "nebyla zřizována" za účelem zajištění obchodněprávního závazku, mohl se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy jen při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité zástavy, a to na základě vykonatelného rozhodnutí nebo jiného titulu pro výkon rozhodnutí, v němž by nárok zástavního věřitele byl vyjádřen "jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy". Dohoda obsažená v čl. VII. zástavní smlouvy ze dne 8.9.1995 je neplatná nejen pro neurčitost (jak dovodil soud prvního stupně), ale především pro rozpor se zákonem, neboť představuje jiným způsob uspokojení zástavního věřitele ze zástavy, než který stanoví zákon. Žalobě by podle názoru odvolacího soudu nebylo možné vyhovět rovněž tehdy, kdyby zákon umožňoval svémocný prodej zástavy zástavním věřitelem, neboť ani v tomto případě "by nebylo možné zástavního dlužníka jako vlastníka nemovitosti vyklizovat z jeho vlastnictví" (ujednání v tomto směru by odporovalo ustanovení § 123 občanského zákoníku). Rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení odvolací soud změnil proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který vycházel při stanovení odměny advokáta "za poskytnutí právní služeb" z peněžitého ocenění předmětu sporu, dospěl k závěru, že "hodnotu věci nelze vyjádřit v penězích"; za jeden úkon právní služby proto žalovaným nenáleží 14.480,- Kč, ale jen 800,- Kč.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni účastníci dovolání.

Žalobce ve svém dovolání namítá, že podle názoru odvolacího soudu byla "dohoda o vyklizení předmětných nemovitostí za účelem jejich prodeje jménem vlastníka" prodejem zástavy jako zdroje uspokojení věřitelovy pohledávky, když i v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu (v usnesení ze dne 27.9.2000 č.j. 10 Co 85/2000-59) "bylo najisto postaveno", že jde o "nepojmenovanou smlouvu ve smyslu ustanovení § 51 občanského zákoníku", která není v rozporu s právními předpisy. Tato "nepojmenovaná smlouva" pak "nemá žádnou právní souvislost se zástavní smlouvou". Žalobce dále nesouhlasí s názorem, že by tato "nepojmenovaná smlouva" nebyla dostatečně určitá. Poukazuje na to, že "stejným způsobem je na základě plné moci za vlastníka realizován prodej nemovitostí realitními kancelářemi, že žalovaní si zajistili náhradní byt (smlouvou o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu a o převodu nájmu družstevního bytu ze dne 10.3.1996) a že termín oznámení zahájení prodeje "se upíná k jeho oznámení vlastníku nemovitosti". Smlouva nemůže být ani v rozporu s ustanovením § 123 občanského zákoníku, neboť "samotný občanský zákoník zná případy, kdy se vlastník některého z těchto atributů vlastnictví vzdá, a to i na časově neomezenou dobu, např. nájemní smlouvou, smlouvou o zřízení věcného břemene či jinou nepojmenovanou smlouvou". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní ve svém dovolání, které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, namítají, že předmětem řízení bylo vyklizení nemovitostí a že hodnota sporu "z hlediska mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu" se v takovém případě určuje podle ceny předmětné nemovitosti. Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení pak měl odvolací soud postupovat nikoliv podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ale podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Přípustnost dovolání žalovaní dovozují z ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř., neboť "výrok o nákladech řízení je nesporně výrokem vztahujícím se k věci samé bezprostředně", a navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Řízení v projednávané věci bylo zahájeno - jak vyplývá z obsahu spisu - dne 18.3.1999. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně v době do 31.12.2000 ve věci nerozhodl (jeho rozsudek ze dne 22.10.1999 č.j. 19 C 67/99-30 byl odvolacím soudem zrušen), dokončil řízení ve smyslu ustanovení Části dvanácté, Hlavy I, bodu 1. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001. Uvedenou právní úpravou se proto v projednávané věci řídil postup odvolacího soudu a platí i pro projednání dovolání účastníků proti rozsudku odvolacího soudu a pro rozhodnutí o něm.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [§ 238 odst.1 písm.a) a § 238 odst.2 o.s.ř.], o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst.1 věty druhé o.s.ř. [§ 238 odst.1 písm.b) a § 238 odst.2 o.s.ř.], ve věci konkursu a vyrovnání [§ 238a odst.1 písm.a) a § 238a odst.2 o.s.ř.], o žalobě pro zmatečnost [§ 238a odst.1 písm.b) a § 238a odst.2 o.s.ř.], o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí [§ 238a odst.1 písm.c) a § 238a odst.2 o.s.ř.], ve věci zastavení výkonu rozhodnutí [§ 238a odst.1 písm.d) a § 238a odst.2 o.s.ř.], ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí [§ 238a odst.1 písm.e) a § 238a odst.2 o.s.ř.], o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí [§ 238a odst.1 písm.f) a § 238a odst.2 o.s.ř.] nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst.2 (§ 336n) a v § 338za odst.2 o.s.ř. [§ 238a odst.1 písm.g) a § 238a odst.2 o.s.ř.].

Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst.3 o.s.ř.].

Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

O náhradě nákladů řízení soud v občanském soudním řízení rozhoduje usnesením (srov. § 167 odst.1 o.s.ř.); povahu usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je proto třeba posoudit shodně, jako kdyby bylo dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení § 237 o.s.ř. v posuzované věci dána, a to již z toho důvodu, že usnesení o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím (usnesením) ve věci samé. Pojem "věc sama" je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného (a o takový spor šlo i v projednávané věci) , je tedy věcí samou žalobou uplatněný nárok, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je rozhodnutím o vedlejším plnění (jde o rozhodnutí výlučně procesní povahy), které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a není tedy rozhodnutím o věci samé.

Dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., protože napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních § 238 a § 238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení § 239 o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

Protože dovolání žalovaných směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky jejich dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé.

Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání žalobce není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 5.2.2003 č.j. 19 C 67/99-153 rozhodl stejně jako v předchozím rozsudku ze dne 22.10.1999 č.j. 19 C 67/99-30, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 27.9.2000 č.j. 10 Co 85/2000-59 zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudu nepodléhá přezkumu dovolacího soudu - srov. § 241a odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že žalobce uzavřel s žalovanými dne 8.9.1995 smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, podle které žalovaní dali do zástavy své nemovitosti k zajištění pohledávky žalobce z titulu smlouvy o půjčce ze dne 8.9.1995 ve výši 800.000,-Kč za dlužnicí M. K., a že podle této zástavní smlouvy bylo na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu v B. č.j. 20112 V 2-676/95 vloženo do Katastru nemovitostí zástavní právo. V čl. VII. této zástavní smlouvy se účastníci dohodli, že "nebude-li zajištěná pohledávka splněna řádně a včas, je zástavní věřitel oprávněn prodat zástavu, dohodnout s kupujícími podmínky smlouvy, zejména cenu, a smlouvu za zástavce podepsat", k čemuž "dávají zástavci zástavnímu věřiteli plnou moc". V čl. VII. zástavní smlouvy bylo dále sjednáno, že "zástavci předají zástavnímu věřiteli všechny klíče od zastavených nemovitostí do dvou dnů od oznámení zahájení prodeje", že "v téže lhůtě se zástavci společně s příslušníky domácnosti přestěhují do náhradního bytu a odhlásí se z trvalého bydliště v Městě A. H. čp. 147", že do doby uhrazení zajištěné pohledávky "nedají zástavci souhlas žádné osobě k přihlášení k trvalému pobytu v rod. domku čp. 147 nebo v rekreační chalupě čp. 13, obec Město A. - H.", a že "výnos z prodeje bude předán zástavcům po odečtení pohledávky a nákladů vynaložených na uskutečnění prodeje". Dopisem ze dne 18.9.1998 žalobce sdělil žalovaným, že "jako ručitelé nezaplatili zbytek dluhu s příslušenstvím", a oznámil jim zahájení prodeje předmětných nemovitostí s tím, aby mu předali do dvou dnů všechny klíče od zastavených nemovitostí a aby se v téže lhůtě přestěhovali do náhradního bytu a odhlásili se z trvalého bydliště v Městě A. H. čp. 147.

Námitka žalobce, že dohoda obsažená v čl. VII. zástavní smlouvy ze dne 8.9.1995 "nemá žádnou právní souvislost se zástavní smlouvou", není důvodná. Aniž by bylo potřebné se touto otázkou zabývat do všech podrobností, je i podle názoru dovolacího soudu nepochybné, že ujednání uvedená v čl. VII. nepředstavují "nepojmenovanou smlouvu ve smyslu ustanovení § 51 občanského zákoníku, která nemá žádnou právní souvislost" se zástavní smlouvou ze dne 8.9.1995. Již ze samotného obsahu této dohody totiž (mimo jiné) vyplývá, že zástavnímu věřiteli (žalobci) poskytuje oprávnění prodat zástavu (z titulu zastoupení zástavců - žalovaných), jen jestliže zajištěná pohledávka nebude ze strany dlužníka splněna řádně a včas, a že výnos z prodeje má sloužit v první řadě k úhradě zajištěné pohledávky (zástavcům - žalovaným měl být předán jen v rozsahu, v jakém převýší zajištěnou pohledávku a náklady vynaložené na uskutečnění prodeje); "právní souvislost" této dohody s ostatními ujednáními uvedenými v zástavní smlouvě je již z uvedeného jednoznačná. Takovouto dohodu z hlediska jejího obsahu nelze hodnotit jinak, než že se jedná o způsob zpeněžení (prodeje) zástavy účastníky sjednaný za účelem uspokojení zástavního věřitele (splnění zajištěné pohledávky) ze zástavy, který měl provést zástavní věřitel (žalobce) "z volné ruky". Závazek žalovaných, že se ve lhůtě dvou dnů od oznámení zahájení prodeje "společně s příslušníky domácnosti přestěhují do náhradního bytu", je pak jednou z nedílných součástí uvedené dohody, směřující k vytvoření podmínek pro úspěšný prodej nemovitostí zástavním věřitelem.

Za této situace odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda dohoda obsažená v čl. VII. zástavní smlouvy ze dne 8.9.1995 je z hlediska ustanovení § 39 občanského zákoníku platným právním úkonem. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.

Otázku platnosti dohody obsažené v čl. VII. zástavní smlouvy ze dne 8.9.1995 je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy byla zástavní smlouva uzavřena - především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb. a č. 118/1995 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 30.9.1995 (dále jen "obč. zák.).

Podle ustanovení § 151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.

Podle ustanovení § 151f odst.1 obč. zák. není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.

Podle ustanovení § 151f odst.2 obč. zák. je-li na zajištění téže pohledávky zastaveno několik samostatných věcí, zástavní věřitel je oprávněn domáhat se uspokojení celé pohledávky anebo její části z kterékoli zástavy.

Zástavní právo je v ustanovení § 151a odst.1 obč. zák. definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení ze zástavy. V ustanovení § 151f obč. zák. je vyjádřena uhrazovací ("realizační") funkce zástavního práva tak, že zástavní věřitel je, nebyla-li zajištěná pohledávka (včetně jejího příslušenství) řádně a včas splněna, oprávněn domáhat se uspokojení ze zástavy.

Z citovaných ustanovení současně vyplývá, že právní úprava zástavnímu věřiteli - v případě, že zajištěná pohledávka a její příslušenství nebudou řádně a včas splněny - neumožňuje, aby za účelem jejich uspokojení prodal zástavu (z vlastní iniciativy nebo se souhlasem zástavního dlužníka) a aby si získaný výtěžek (do výše nesplacené pohledávky a jejího příslušenství) ponechal na úhradu dluhu. Zástavnímu věřiteli se poskytuje při výkonu jeho zástavního práva - jak uvedeno výše - právo se "domáhat uspokojení ze zástavy", přičemž toto právo může vykonat jen způsobem stanoveným zákonem. V době uzavření zástavní smlouvy ze dne 8.9.1995 byl přípustným (dovoleným) způsobem výkonu zástavního práva (práva domáhat se uspokojení ze zástavy) pouze návrh podaný u soudu; právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy návrhem podaným u soudu se podle ustálené judikatury soudů vyjadřovalo jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky a jejího příslušenství s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, které bylo uveřejněno pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).

Jiný způsob výkonu zástavního práva (práva zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy) byl přípustný tehdy, byl-li zástavním právem zajištěn závazek vzniklý z obchodněprávních vztahů (srov. § 261 a § 262 obchodního zákoníku). Zástavní věřitel mohl v tomto případě vykonat své zástavní právo nejen návrhem u soudu, ale i prodejem ve veřejné dražbě, byla-li zástavou nemovitost nebo šlo-li o jinou zástavu, kterou měl u sebe nebo s kterou byl oprávněn nakládat, jestliže na tento způsob výkonu zástavního práva včas upozornil zástavce a dlužníka, nebo prodejem provedeným jiným vhodným způsobem, stanovila-li to smlouva (srov. § 299 odst.2 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000). V projednávané věci však zástavním právem zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 8.9.1995 nebyl zajištěn - jak bylo za řízení zjištěno - obchodněprávní závazek, ale pohledávka vzniklá z občanskoprávních vztahů. Uvedené další způsoby realizace zástavního práva se proto v projednávané věci nemohly uplatnit.

Ustanovení občanského zákoníku upravující realizaci zástavního práva mají kogentní povahu. Znamená to, že jiným než zákonem stanoveným způsobem se zástavní věřitel nemůže domoci práva na uspokojení ze zástavy; případné právní úkony, které by mu to měly (mohly) v rozporu se zákonem umožnit, jsou neplatné (§ 39 obč. zák.).

Vzhledem k tomu, že účelem (smyslem) dohody obsažené v čl. VII. zástavní smlouvy ze dne 8.9.1995 bylo, aby zástavní věřitel vykonal (mohl vykonat) své zástavní právo (právo domáhat se uspokojení ze zástavy) jiným způsobem, než který byl podle zákona přípustný (dovolený), dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že uvedená dohoda je podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná a že žalobě na vyklizení nemovitosti, z této dohody vycházející, nemůže být vyhověno. Otázkami, zda uvedená dohoda je neplatná též podle ustanovení § 37 obč. zák. (pro nedostatek určitosti), se za této situace nebylo potřebné zabývat, neboť na uvedeném závěru nemohou nic změnit.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř., anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst.2 o.s.ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a dovolání žalovaných odmítnuto a úspěch (neúspěch) obou stran byl tedy za dovolacího řízení stejný.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. července 2004

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu