21 Cdo 647/2004
Datum rozhodnutí: 19.05.2004
Dotčené předpisy: § 237 předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 647/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. M. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 8 C 120/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2003 č.j. 23 Co 406/2003-114, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.765,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 100.000,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný u něj pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 31.8.1997 jako praktický technik. Vzhledem k tomu, že žalovaný přicházel do styku "s citlivými ekonomickými údaji o podnikatelských aktivitách" žalobce a že mezi dovozci autolaků a autolakýrnického materiálu do České republiky "panovala a stále panuje silná rivalita a konkurence, včetně tzv. přetahování a přeplácení klíčových zaměstnanců konkurentů", uzavřeli účastníci dne 6.4.1999 dodatek č.1 k pracovní smlouvě, v němž byly sjednány mimo jiné jednak "zákaz konkurence zaměstnance", blíže vymezený v ustanovení čl. 3.1 dodatku, jednak smluvní pokuta za porušení tohoto závazku ve výši 80% hrubé mzdy zaměstnance za uplynulých 12 měsíců. Pracovní poměr mezi účastníky byl rozvázán dohodou ke dni 25.2.2000 a žalovaný v době 12 měsíců po skončení pracovního poměru nastoupil do zaměstnání u společnosti I., s.r.o., a posléze u podnikatele Ing. P. M., kteří podnikají ve stejném hlavním oboru podnikání jako žalobce (v oblasti prodeje autolaků a autolakýrnické techniky). Přestože žalovaný porušil sjednaný zákaz konkurence, odmítá žalobci zaplatit smluvní pokutu.

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 16.10.2002 č.j. 8 C 120/2002-48 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 19.500,- Kč. Na základě výsledků dokazování dovodil, že v dodatku č. 1 k pracovní smlouvě, uzavřeném dne 6.4.1999, byla konkurenční doložka sjednána platně, neboť žalovanému se nepodařilo prokázat tvrzení, že by jej podepsal pod nátlakem, a že výše smluvní pokuty, kterou žalobce "snížil jednostranným právním úkonem z původně ujednaných 80% hrubé mzdy za uplynulých 12 měsíců na 100.000,- Kč a sjednanou dobu 18 měsíců od rozvázání pracovního poměru na 12 měsíců", není "neúměrně vysoká". I když zákoník práce v době, kdy byl sjednán dodatek č. 1 k pracovní smlouvě, výslovně neupravoval tzv. konkurenční doložku, ustanovení § 29 odst.2 zákoníku práce ve znění účinném ke dni 6.4.1999 umožňovalo mimo podstatných náležitostí pracovní smlouvy dohodnout také další podmínky, na nichž mají účastníci zájem; takovou další podmínkou mohla být i tzv. konkurenční doložka. Žalobu považoval však soud prvního stupně za nedůvodnou, a to z důvodu, že sjednaný zákaz konkurence "je příliš široký a diskriminující ve vztahu k žalovanému, když se mu zakazuje mimo jiné se byť jen nechat zaměstnat u jiné právnické osoby s podobným předmětem podnikání". Žalovaný navíc svým nástupem "k firmám" I., s.r.o., a Ing. M. A. C. žalobce "nijak nepoškodil"; "u první firmy" byl pracovní poměr skončen ve zkušební době a byl přijat "s jinou náplní práce, než je oblast autolaků", u "firmy Ing. P. M." nevyužíval zkušenosti získané u bývalých zaměstnavatelů a u obou měl nižší výdělek než u žalobce.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.2.2003 č.j. 23 Co 5/2003-67 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 27.710,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 25.572,- Kč, vše k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že ustanovení § 29 odst.2 zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2000 umožňovalo v rámci sjednání "dalších podmínek, na kterých mají účastníci zájem", uzavření tzv. konkurenční doložky a že její sjednání v dodatku č. 1 k pracovní smlouvě je platným právním úkonem. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že "není pochyb o určitosti a jednoznačnosti" zákazu pro žalovaného "být zaměstnán u jiného zaměstnavatele se stejným předmětem podnikání", že sjednaná osmnáctiměsíční lhůta trvání zákazu konkurence je sice "poměrně dlouhá" (přesahující o polovinu maximální dobu uzákoněnou od 1.1.2001), však žalovaný porušil zákaz konkurence v průběhu šesti měsíců (v případě společnosti I., s.r.o.) a deseti měsíců (v případě "firmy" Ing. P. M.) od rozvázání pracovního poměru účastníků, a že sjednaná výše smluvní pokuty ve výši 80% hrubé mzdy žalovaného za posledních 12 měsíců pracovního poměru u žalobce (s právem žalobce ji popřípadě snížit) je sice vysoká, ale žalobou uplatněná částka není nepřiměřená. Protože předmětem podnikání společnosti I., s.r.o., a Ing. K. M. jsou činnosti, které se shodují "ve značné míře" s poměrně široce a různorodě vymezeným předmětem podnikání žalobce, není významné, zda a do jaké míry žalovaný poškodil svým nástupem do zaměstnání u "těchto firem" žalobce, ale okolnost, zda došlo k porušení sjednané konkurenční doložky. Svůj závazek v tomto směru žalovaný porušil, a proto je povinen zaplatit žalobci požadovanou smluvní pokutu.

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 18.9.2003 č.j. 21 Cdo 1098/2003-94 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že platnost ujednání účastníků o tzv. konkurenční doložce, uzavřeného v době do 31.12.2000 (jako tomu bylo v projednávané věci), je třeba posuzovat na základě příslušných ustanovení občanského, resp. obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že ujednání o tzv. konkurenční doložce představuje vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky a věřiteli, dovolací soud vytknul odvolacímu soudu, že se náležitě nezabýval tím, zda závazku žalovaného nekonkurovat žalobci převzatému v dohodě ze dne 6.4.1999 odpovídal závazek žalobce, který by toto omezení kompenzoval. Za takový závazek žalobce přitom nelze považovat to, že poskytl žalovanému za trvání pracovního poměru "vysoce nadprůměrnou mzdu" a že vynaložil náklady na získání nebo prohloubení jeho kvalifikace.

Žalobce vzal poté podáním ze dne 11.11.2003 žalobu co do částky 85.000,- Kč zpět s tím, že žalovaný v tomto rozsahu jeho nárok dobrovolně uspokojil.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.11.2003 č.j. 23 Co 406/2003-114 rozsudek soudu prvního stupně "v rozsahu 85.000,- Kč" zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil a co do částky 15.000,- Kč jej potvrdil; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 59.800,- Kč k rukám advokáta. Při rozhodování o věci samé dospěl k závěru, že z dohody ze dne 6.4.1999 nevznikl žalobci přiměřený závazek vůči žalovanému, který by po skončení pracovního poměru účastníků kompenzoval omezení žalovaného. Dohoda ze dne 6.4.1999 je proto neplatným právním úkonem. Rozhodnutí o zrušení rozsudku soudu prvního stupně co do částky 85.000,- Kč a o zastavení řízení v tomto rozsahu odvolací soud zdůvodnil ustanoveními § 211 a § 96 odst.2 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl co do částky 15.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podal žalobce dovolání. Polemizuje v něm s právním názorem, vysloveným v rozhodnutí dovolacího soudu, a dovozuje, že "vysoce nadprůměrnou mzdu vyplácenou žalovanému za trvání pracovního poměru" a "další výhody poskytnuté žalovanému za trvání pracovního poměru spočívající v umožnění získání a zvýšení kvalifikace na náklady žalobce" je nutné považovat za plnění, které je adekvátní k významu závazku žalovaného zdržet se po skončení pracovního poměru konkurenčního jednání. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Ztotožnil se s právním názorem, vysloveným v rozhodnutí dovolacího soudu, a uvedl, že rozsudky soudů obou stupňů jsou s tímto právním názorem v souladu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].

V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 15.000,- Kč. Dovoláním napadeným rozsudkem tedy bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. I když byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, z ustanovení § 237 odst.2 písm.a) o.s.ř. vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nemůže být - i kdyby rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam - z hlediska ustanovení § 237 odst.1 písm.c) přípustné.

Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu obsahovalo chybné poučení o tom, že "dovolání není přípustné, ledaže dovolací soud na základě dovolání podaném k Nejvyššímu soudu České republiky ve lhůtě 2 měsíců od doručení tohoto rozsudku u Okresního soudu v Příbrami dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam". Nesprávné poučení odvolacího soudu o dovolání může mít totiž - jak vyplývá z ustanovení § 240 odst.3 o.s.ř. - význam jen tehdy, jestliže spočívalo v uvedení delší než zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku nebo poskytlo-li účastníkům v rozporu se zákonem informaci, že dovolání není přípustné; v uvedených případech, jakož i tehdy, neobsahuje-li poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, lze podat dovolání buď ve lhůtě, která byla v poučení uvedena v delším trvání než dva měsíce od doručení rozsudku (v prvním z uvedených případů) nebo do čtyř měsíců od doručení (ve zbývajících případech). Nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné (jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam), nezakládá samo o sobě přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jestliže není založena podle hledisek uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.690,- Kč (srov. § 3 odst.1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), celkem ve výši 1.765,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. května 2004

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu