21 Cdo 646/2004
Datum rozhodnutí: 12.08.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 646/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. D., s.r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 1703/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci, ze dne 21. října 2003 č.j. 29 Co 279/2003-126 takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 18.6.1997 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě ruší pracovní poměr. Hrubé porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že žalobce, ačkoli jej žalovaná dopisem ze dne 25.4.1997 upozornila na skutečnost, že nedochází bez řádné omluvy do zaměstnání, a dopisem ze dne 19.5.1997 mu bývalý zaměstnavatel podal opakované zdůvodnění převodu jeho pracovněprávního vztahu do žalované , do dnešního dne nenastoupil do zaměstnání ani žádným způsobem neomluvil svou nepřítomnost na pracovišti.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že jeho nepřítomnost na pracovišti je důsledkem překážky v práci na straně zaměstnavatele, který mu po skončení pracovní neschopnosti nepřidělil práci podle pracovní smlouvy a navíc k okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupil až po uplynutí zákonné jednoměsíční lhůty. Uvedl, že po návratu do práce po skončení pracovní neschopnosti dne 7.4.1997 zjistil, že na jeho pracovišti působí jiná firma, než se kterou má uzavřenou pracovní smlouvu , tj. žalovaná. I když žalobce vyzval původního zaměstnavatele, tj. Č. Ú. n. L., a.s., a z opatrnosti i žalovanou o doklady svědčící o případném přechodu pracovněprávních vztahů na žalovanou, žádné doklady mu předloženy nebyly. Protože se tak ocitl bez svého zavinění v právní nejistotě , který z uvedených subjektů je jeho zaměstnavatelem, podal žalobu o určení trvání pracovní poměru, o níž však dosud nebylo rozhodnuto; tuto žalobu proto žalobce podává pro případ, že by jako jeho zaměstnavatel byla určena žalovaná .

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 21.9.2000 č.j. 13 C 1703/97-30 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 5.300,- Kč. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 51/97 bylo rozsudkem Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 18.1.2000 č.j. 11 Co 706/99-89 rozhodnuto o nejasném právním vztahu mezi žalobcem a Č. Ú. n. L. a.s. tak, že bylo určeno, že pracovní poměr mezi těmito subjekty uzavřený dne 3.9.1973 trvá, dospěl k závěru, že žalovaná za tohoto stavu nemohla se žalobcem platně rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením, neboť mezi těmito účastníky nebyla uzavřena žádná písemná smlouva upravující pracovněprávní vztahy .

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29.5.2001 č.j. 9 Co 21/2001-50 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci (ve věci byl proveden pouze jediný důkaz - tj. spisem Okresního soudu v Ústí nad Labem zn. 7 C 51/97), neboť, i když je nepochybné, že okresní soud může zaujmout shodný právní názor jako jiný soud , je třeba, aby jeho rozhodnutí bylo podloženo provedenými důkazy. Jelikož ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 51/97 bylo podáno dovolání, je podle názoru odvolacího soudu vhodné, aby soud prvního stupně vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu a teprve poté po doplnění řízení o věci rozhodl.

Okresní soud v Děčíně nato rozsudkem ze dne 13.12.2001 č.j. 13 C 1703/97-63 žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 7.751,60 Kč. Z výsledků doplněného dokazování dovodil, že za situace, kdy žalovaná již svým dopisem ze dne 25.4.1997 vyzývala žalobce, aby se okamžitě dostavil do zaměstnání nebo omluvil svou nepřítomnost, a tudíž nejméně od této doby věděla, že žalobce do zaměstnání řádně nedochází , bylo okamžité zrušení pracovního poměru doručené žalobci dne 20.6.1997 učiněno až po uplynutí lhůty jednoho měsíce ode dne, kdy se žalovaná o důvodu k tomuto opatření dověděla. Protože žalovaná nepostupovala správně dle § 53 odst. 2 zák. práce , je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné. Námitku žalované o nedostatku její pasivní legitimace soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že žalobce řádně žaloval ten subjekt, od něhož sporný zrušovací projev vůle obdržel.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, usnesením ze dne 27.5.2002 č.j. 29 Co 183/2002-73 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že nároků podle ustanovení § 64 a § 61 zák. práce na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a na náhradu mzdy se může zaměstnanec domoci pouze proti skutečnému zaměstnavateli. Pokud úkon směřující ke skončení pracovního poměru učiní subjekt, jenž zaměstnavatelem není, takový úkon nemůže mít žádné právní důsledky a je pak rovněž otázkou, jaký by mohl mít zaměstnanec naléhavý právní zájem na určení neplatnosti tohoto právního úkonu jako takového . Soudu prvního stupně proto uložil, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda žalovaná skutečně byla zaměstnavatelem žalobce v době, kdy mu doručila okamžité zrušení pracovního poměru, a pro případ, že by tomu tak nebylo a žalobce na žalobě setrval, aby posoudil existenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti tohoto právního úkonu.

Okresní soud v Děčíně poté rozsudkem ze dne 29.4.2003 č.j. 13 C 1703/97-105 žalobě opět vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 13.126,60 Kč. Po doplnění řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že v daném případě nedošlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobce z Č. Ú. n. L. a.s. na žalovanou, neboť smlouva uzavřená dne 1.4.1997 mezi Č. Ú. n. L. a.s. a žalovanou (jejímž předmětem je toliko hmotný majetek, pohledávky a závazky bez osobní složky zaměstnanců), nemá povahu smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části (§ 476 obch. práce), a proto nenastaly ani účinky s touto smlouvou spojené dle ustanovení § 480 obch. zák. jako je přechod práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zaměstnanců podniku z prodávajícího na kupujícího . Jelikož se však žalobce z důvodu nevyjasněnosti pracovněprávních vztahů mezi účastníky tohoto sporu ocitl v nepříznivém postavení, které mu znemožňovalo najít si odpovídající zaměstnání (okolnost, že byl se žalobcem okamžitě zrušen pracovní poměr, byla zanesena do jeho potvrzení o zaměstnání), shledal soud prvního stupně i s ohledem na obecně lidský aspekt naléhavý právní zájem na požadovaném určení a podané žalobě vyhověl.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 21.10.2003 č.j. 29 Co 279/2003-126 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 3.145,- Kč u JUDr. M. H., advokátky v D . Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na základě smlouvy ze dne 1.4.1997 uzavřené mezi Č. Ú. n. L. a.s. a žalovanou, která nesplňuje náležitosti smlouvy o prodeji (části) podniku podle ustanovení § 476 obch. zák., neboť neobsahuje žádné ustanovení, jež by převádělo část podniku jako funkční celek , nemohly přejít na žalovanou pracovněprávní vztahy zaměstnanců prodávající organizace, žalobce nevyjímaje . Žalovaná se tedy bez platného právního důvodu prezentovala jako zaměstnavatel žalobce nejen vůči žalobci samotnému, ale i orgánu státní správy , a proto nebylo na první pohled zřejmé, že právní úkon žalované o rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením je nicotný. Vzhledem k tomu, že pouze vyslovení neplatnosti tohoto právního úkonu soudem je způsobilé jednoznačně odstranit nepříznivé důsledky, jež by s takovým úkonem byly spojeny při jeho platnosti ( není pochyb o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru nepříznivě ovlivní pracovněprávní i lidské ohodnocení zaměstnance a dopadá i na nároky při hmotném zabezpečení v nezaměstnanosti"), má odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zato, že žalobce ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. osvědčil naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Protože žalovaná rozvázala pracovní poměr se žalobcem, aniž by byla jeho zaměstnavatelem, bylo okamžité zrušení pracovního poměru učiněno v rozporu se zákonem a je tudíž podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatné.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť podle jejího názoru vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítala, že odvolací soud pochybil ve zjištění skutkového stavu věci, zejména v tom, že pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo . V této souvislosti dovolatelka vytkla soudům, že pro svá rozhodnutí hodnotily důkazy žalobce, které prokazovaly jeho naléhavý právní zájem až od r. 1999 do r. 2003, a to zcela v rozporu se stanoviskem odvolacího soudu ze dne 27.5.2002 . Nelze proto souhlasit s tvrzením odvolacího soudu, že žalovaná prezentovala svůj pracovněprávní vztah vůči žalobci především právním úkonem o okamžitém zrušení pracovního poměru, neboť tomuto úkonu předcházela z její strany řádná nabídka zaměstnání, kterou žalobce přijal, a poté po dobu nejméně dvou dnů svěřenou práci vykonával. Za této situace tudíž žalobce nemohl být v roce 1997 v žádné právní nejistotě, neboť práci, která mu byla určena žalovanou na základě pracovní smlouvy, by vykonával stejně u akciové spol. Ú. n. L. jako u žalované . Okamžité zrušení pracovního poměru pak bylo žalobci dáno poté, co přestal chodit řádně do zaměstnání, bez jakékoliv omluvy. Dovolatelka se proto domnívá, že žalobce v době, kdy obdržel v r. 1997 okamžité zrušení pracovního poměru, neprokázal naléhavý právní zájem podle § 80 písm. c) o.s.ř. a že proto měla být žaloba zamítnuta. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána; i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně dvakrát zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (všemi rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně stejně žalobě vyhověl).

Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

Žalovaná v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování . Rovněž z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatelka nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Žalovaná na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že žalobce nemohl být v roce 1997 v žádné právní nejistotě a že za situace, kdy mu ze strany žalované byla řádně nabídnuta práce , kterou přijal a po dobu nejméně dvou dnů svěřenou práci vykonával , se do nepříznivých důsledků dostal sám poté, co bez jakékoliv omluvy přestal chodit do práce, která mu byla určena žalovanou na základě pracovní smlouvy ), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem podle § 80 písm. c) o.s.ř. ]. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože námitky žalované nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá jak uvedeno výše přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Protože dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované aniž by se mohl věcí dále zabývat podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný .

V Brně dne 12. srpna 2004

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu