21 Cdo 633/2002
Datum rozhodnutí: 12.08.2003
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb., § 3 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 633/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Obce H. P., zastoupené advokátem, proti žalované H. S., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 265/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2000 č.j. 12 Co 779/99-31, takto :

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou u soudu dne 12.10.1998), aby soud přivolil k výpovědi dané žalované podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. z nájmu bytu v prvním poschodí domu čp. 96 v H. P., sestávajícího ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím s tím, že nájemní poměr žalované zanikne posledním dnem třetího měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a aby byla žalované uložena povinnost byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná dluží na nájemném včetně úhrad za služby od prosince 1995 do července 1998 celkem 17.832,70 Kč a poplatky z prodlení, že nájemné dále řádně neplatí, a proto žalobkyně ze shora uvedených důvodů dává tímto žalované výpověď z nájmu bytu .

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 7.6.1999 č.j. 15 C 265/98-8 žalobu zamítl a žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované na nákladech řízení částku 1.466,30 Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně vycházeje ze zásady zakotvené v § 3 občanského zákoníku (podle které výkon práv a povinností z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy) dospěl k závěru, že, ačkoli žalovaná nezaplatila nájemné a úhrady za plnění poskytované s užíváním předmětného bytu dokonce za dobu delší než 3 měsíce , neznamená to v daném případě, že by žalovaná jako nájemkyně tímto jednáním hrubě porušovala své povinnosti vyplývající z nájmu bytu [§ 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku] . Podle jeho názoru žalovaná řešila neplacením nájemného dlouhodobě neuspokojivé stavebnětechnické podmínky obytného domu , přičemž žalobkyně měla důkazní břemeno o řádném plnění povinností ze strany pronajímatele a bylo proto plně její věcí , aby opatřila věrohodné důkazy, které svědčí v neprospěch obrany žalované, když nevyřešené nájemní vztahy mezi účastníky trvají nejméně již po dobu tří let . Nelze totiž přehlédnout, že pokud byly okresním úřadem objektivně zjištěny závady ztěžující výkon nájemního práva žalované, není případné snížení nájemného věcí volné úvahy pronajímatele , ale žalovaná má ze zákona na toto snížení právo .

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21.6.2000 č.j. 12 Co 779/99-31 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech prvostupňového řízení 3.184,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 2.350,- Kč k rukám právního zástupce žalobkyně. Odvolací soud po doplnění řízení dovodil, že za situace, kdy žalovaná dlužila žalobkyni na nájemném za dobu od prosince 1995 do července 1998 částku 17.832,70 Kč ( od prosince 1995 do září 1997 hradila podle výkazů nedoplatků nájemné občas, od října 1997 nehradí nájemné vůbec ), je výpovědní důvod podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. nesporně dán . Vycházeje dále ze zjištění, že žalovaná před rokem odstěhovala ze sporného bytu bytové zařízení, odmontovala a odnesla i poštovní schránku, v bytě se nezdržuje, že nájemné nehradí ani částečně a k červnu 2000 dluží žalobkyni na nájemném částku 47.498,50 Kč, k námitkám žalované uvedl, že za splnění podmínek uvedených v ust. §§ 698 a 699 obč. zák. by měla právo na přiměřenou slevu z nájemného, nemá však nárok na nájem bytu zdarma a že neplacení nájemného vůbec je třeba posoudit jako hrubé porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu . Odvolací soud proto shledal žalobu důvodnou a výrok, jímž vázal povinnost vyklidit byt na poskytnutí přístřeší odůvodnil tím, že žalovaná nemá nezletilé děti a že neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro postup podle ustanovení § 712 odst. 5 věta druhá obč. zák.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém vyslovila nesouhlas s právním posouzením skutečnosti spočívající v neplacení nájemného . Namítala, že nájemné, jež byla povinna platit podle smlouvy, platila až do doby podání žádosti o snížení nájemného, ve které vytkla žalobkyni chybu v postupu při výpočtu nájemného v části kategorizace bytu, neprovedení úprav k odstranění závad konstatovaných i Okresním úřadem v D., nenahrazení nákladů vynaložených z její strany na zlepšení stavu bytu atd. . Závěr odvolacího soudu o tom, že měla platit nájem ve výši, o níž se domnívala, že je správná, a další část nájemného rozporovat, nemá podle jejího názoru oporu v žádném ustanovení o. z. , a jeho závěr o účelovosti jejích námitek je v rozporu s datem, kdy spolu s F. C. uplatnila nárok na snížení nájemného. Zdůraznila, že žalobkyně má od ní odsouhlasený způsob výpočtu nájemného z 5.6.1995 a že po tomto datu s ní o něm nejednala a nedohodla se, ačkoliv vzhledem k novelizacím vyhlášky č. 176/1993 Sb. provedenými vyhl. č. 274/1995 Sb. a vyhl. č. 86/1997 Sb. a dále vzhledem k existenci cenového výměru Ministerstva financí č. 03/98 tak učinit měla. Žalovaná rovněž vytkla odvolacímu soudu, že při úvaze o splnění předpokladů ustanovení § 3 obč. zák. opomenul zhodnotit pohnutku jejího jednání, nesplnění povinnosti ze strany pronajímatele (žalobkyně) v otázce stanovení koeficientů pro maximální zvyšování nájemného v rozhodném období atd. Kromě toho dovolatelka namítala, že byla významně zkrácena na svých právech tím, že nebyla přítomna u výslechu svědkyně I. (správně I.) H. a nemohla jí tak klást otázky (přítomnost právního zástupce její účast nahradit nemohla, neboť jej nemohla informovat o všech skutečnostech, které by mohl od této svědkyně očekávat ), a dále i tím, že nebyly provedeny důkazy navrhované jejím právním zástupcem při odvolacím jednání, ačkoliv je nepochybné, že by jejich provedení přispělo ke zjištění úplného a skutečného stavu věci. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že neplacení nájemného nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem označováno jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.2.2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod č. 144 v časopisu Soudní judikatura, sešitě č. 12, ročník 2001). Skutková okolnost zakládající daný výpovědní důvod je naplněna již tím, že nájemce nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (za dobu zákonem stanovenou), tedy že za trvání nájemního vztahu takto kvalifikovaným jednáním porušil povinnost z něj vyplývající. Z hlediska naplnění daného výpovědního důvodu, jenž je zřetelně sankční povahy, je proto rozhodné, zda ke dni dání (doručení) výpovědi k takovémuto porušení povinnosti nájemcem došlo; tento protiprávní stav nemusí trvat i v době, kdy mu byla dána (doručena) výpověď z nájmu bytu. K výpovědi ovšem může soud přivolit pouze za předpokladu, že pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svoje tvrzení o skutečnostech, zakládajících tento výpovědní důvod, prokáže.

Za neplacení nájemného ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. se považuje jak stav, kdy nájemce neplatí nájemné vůbec, tak i situaci, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši, tedy je placeno v nižší částce než dohodnuté, resp. v částce nižší než jednostranně zvýšené (§ 696 odst. 1 obč. zák. a v době pro toto řízení rozhodné platná vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů). Z žádného právního předpisu totiž nevyplývá možnost, aby nájemce v případě nesouhlasu s výší dohodnutého či jednostranně zvýšeného nájemného neplatil nájemné vůbec nebo si nájemné sám snížil a dále je platil v částce nižší, než činilo dohodnuté nájemné nebo nájemné po jednostranném zvýšení ze strany pronajímatele. Nesouhlasí-li nájemce s výší dohodnutého nebo jednostranně zvýšeného nájemného, protože pronajímatel přes jeho upozornění neodstraní v bytě či v domě závadu, která podstatně nebo po delší dobu zhoršuje jejich užívání, nebo protože nebyla poskytována plnění spojená s užíváním bytu (nebo byla poskytována vadně) a v důsledku toto se užívání bytu zhoršilo, anebo protože stavebními úpravami v domě se podstatně nebo po delší dobu zhoršily podmínky užívání bytu nebo domu, může se - jak správně uvádí odvolací soud - domáhat přiměřené slevy z nájemného podáním příslušné žaloby u soudu (srov. § 698 a § 699 obč. zák.).

Z uvedeného je tedy zřejmé, že okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné, nejsou pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata daného výpovědního důvodu, právně relevantní; mohou být významné toliko pro úvahu, zda lze - s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. - žalobě pronajímatele na přivolení k výpovědi vyhovět (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.4.1994 sp.zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.11.1998 sp. zn. 2 Cdon 1706/97 uveřejněný pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobré mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

Vzhledem k výše zmíněnému charakteru ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou, je třeba rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu na stranách obou účastníků sporu, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobkyni (pronajímatelce) spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují - v konkrétním případě - závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.11.2002 sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, str. 839).

V posuzovaném případě bylo odvolacím soudem mimo jiné zjištěno, že žalovaná s poukazem na stavebnětechnické závady bytu ztěžující výkon nájemního práva od prosince 1995 do září 1997 platila žalobkyni nájemné pouze občas, od října 1997 neplatí nájemné vůbec a že za dobu od prosince 1995 do června 2000 dluží žalobkyni na nájemném 47.498,50 Kč (do července 1998 před dáním výpovědi dlužila 17.832,- Kč). Jestliže odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - na základě těchto skutkových zjištění dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je nesporně dán , a vycházeje z názoru, že žalovaná by za splnění podmínek uvedených v ust. §§ 698 a 699 obč. zák. měla právo na přiměřenou slevu z nájemného, nemá však nárok na nájem bytu zdarma a neplacení nájemného vůbec je třeba posoudit jako hrubé porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu , k uplatněné výpovědi z nájmu bytu přivolil, neboť ji (oproti soudu prvního stupně) neshledal v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), bylo ve věci rozhodnuto v souladu s již ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně. I za situace, kdyby žalobkyně - jak žalovaná namítá v dovolání - neplnila své povinnosti pronajímatele, totiž není možno po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu odepřena za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., jestliže žalovaná povinnost platit řádně nájemné neplnila dlouhodobě, svůj přístup nezměnila ani v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a při ochraně svých práv žalovaná (jako nájemkyně bytu) nevyužila prostředků, které jí zákon umožňuje.



Žalovaná v dovolání dále namítá, že byla významně zkrácena na svých právech tím, že pro svou nepřítomnost u jednání před odvolacím soudem nemohla klást otázky vyslýchané svědkyni I. H. a že nebyly odvolacím soudem provedeny důkazy navrhované jejím právním zástupcem.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle ustanovení § 237 odst.1 písm. f) o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst.2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.

Ve skutečnosti, že odvolací soud dne 21.6.2000 ve věci jednal jen za účasti zástupce žalované - advokáta (bez přítomnosti žalované, která tak nemohla klást otázky slyšené svědkyni I. H. ), však naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. spatřovat nelze.

Podle ustanovení § 24 o.s.ř. se účastník může dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí. Svá procesní práva a povinnosti pak vykonává prostřednictvím tohoto zástupce. Zástupce, kterému byla účastníkem udělena plná moc pro celé řízení (advokátům lze - ve smyslu ustanovení § 25 odst. 1, věty druhé a § 28 odst. 2, věty prvé o.s.ř. - udělit pouze plnou moc pro celé řízení), je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení činit účastník. Jestliže má účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje soud písemnosti pouze tomuto zástupci. Nejenom zástupci, ale i účastníku řízení se písemnost doručuje pouze v případě, že účastník má sám osobně něco vykonat, tedy např. dostavit se k výslechu u soudu, ke znalci apod. (srov. § 49 odst. 1 o.s.ř.). Není-li důvodu účastníka osobně předvolávat k ústnímu jednání (tak tomu bude zpravidla tehdy, jestliže již byl v řízení vyslechnut), soud vyrozumí o ústním jednání vždy jen zástupce s plnou mocí pro celé řízení. Svá procesní práva v takovém případě účastník řízení realizuje prostřednictvím svého zástupce.

Z obsahu spisu vyplývá, že žalovanou v řízení zastupoval na základě plné moci ze dne 7.6.1999 advokát (tedy zástupce s plnou mocí pro celé řízení). Předvolání k jednání před odvolacím soudem nařízenému na den 21.6.2000 bylo jmenovanému zástupci žalované řádně doručeno dne 22.5.2000 a tento zástupce se také jednání osobně účastnil; z obsahu protokolu o jednání plyne, že nepřítomnost žalované byla omluvena, o odročení jednání však její zástupce nežádal (žalovaná nenabízí důkazy k vyvrácení obsahu protokolu o jednání). Odvolacímu soudu proto nic nebránilo jednat v nepřítomnosti žalované, jejíž osobní účast nepovažoval za nezbytnou. V průběhu jednání bylo zástupci žalované umožněno činit přednesy, navrhovat důkazy a k provedenému dokazování se mohl také vyjádřit. Žalované tedy bylo (prostřednictvím jejího zástupce) umožněno uplatnit všechna procesní práva, které jí zákon jako účastníku řízení poskytuje. Ve prospěch opačného názoru nelze argumentovat ani tím, že žalovaná pro svou neúčast na jednání nemohla svého zástupce informovat o všech skutečnostech, které by mohl od svědkyně I. H. očekávat , neboť otázka projednání dalšího procesního postupu, popřípadě určení místa a času pro takovou konzultaci, nenáleží k procesním právům účastníka řízení, nýbrž je věcí vzájemného vztahu zástupce a zastoupeného.

Odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nepředstavuje ani okolnost, že odvolací soud neprovedl žalovanou (jejím zástupcem) navržené důkazy. K procesním právům účastníka nenáleží - jak se dovolatelka mylně domnívá, aby byl soudem proveden jím navržený důkaz. Je totiž věcí soudu, které z navrhovaných důkazů budou provedeny (srov. § 120 odst. 1, věta druhá o.s.ř.), a uvedené platí i v odvolacím řízení (§ 211 os.ř.). Rozhodne-li soud, že navržené důkazy nebudou provedeny (např. protože jsou pro věc nerozhodné nebo nadbytečné), nemůže se v žádném případě jednat o takový postup, kterým by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem. V případném pochybení v tomto směru by mohla být spatřována jiná vada řízení, která naplňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.; o takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť důkazy navržené žalovanou (jejím zástupcem) u jednání před odvolacím soudem dne 21.6.2000 - jak vyplývá z protokolu - se týkají skutkových zjištění, jež nejsou z hlediska právního posouzení dané věci, které - jak uvedeno výše - je odrazem standardní soudní praxe, významné.

Protože rozsudek odvolacího soudu je ve věci samé z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno (ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z dalších vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1, věta první, o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. srpna 2003

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

1

předseda senátu