21 Cdo 625/2008
Datum rozhodnutí: 12.02.2009
Dotčené předpisy: § 53 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 625/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. P. P., zastoupenému advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň jih pod sp. zn. 9 C 23/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. října 2007, č.j. 12 Co 469/2007-81, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Plzeň jih ze dne 22. června 2007, č.j. 9 C 23/2007-68 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň jih k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 27.12.2006 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobce, který doposud nijak nevypověděl svoji pracovní smlouvu , ode dne 1.8.2006 přestal chodit do práce, což pokračuje dodnes . Do práce přitom nenastoupil ani poté, když ho žalovaný k tomu vyzval při několika osobních setkáních, ani když ho žalovaný k tomu vyzval svým dopisem z 5.10.2006 a 23.11.2006 . Za této situace je žalovaný nucen žalobci počítat za dobu jeho nepřítomnosti v práci nemluvenou absenci .

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že dne 19.7.2006 předložil žalovanému návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 31.7.2006 a že žalovaný přesto, že dne 25.7.2006 vyslovil s tímto návrhem nesouhlas, dal svým následným jednáním najevo, že návrh rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 1.8.2006 akceptuje . Od 1.8.2006 žalovaný nepřiděloval žalobci práci podle pracovní smlouvy, nedomáhal se jeho nástupu do práce ani mu neplatil mzdu, a stejně tak žalobce (který byl od 1.8.2006 zaměstnán u jiného zaměstnavatele) se od tohoto dne do práce nedostavoval, nedomáhal se dalšího přidělování práce a nežádal náhradu mzdy. Za tohoto stavu podle názoru žalobce pracovní poměr mezi účastníky v době účinnosti okamžitého zrušení pracovního poměru již neexistoval , neboť předtím skončil dohodou ve smyslu § 43 zák. práce ke dni 1.8.2006, a to konkludentním jednáním .

Okresní soud Plzeň jih rozsudkem ze dne 22.6.2007, č.j. 9 C 23/2007-68 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10.996,- Kč k rukám jeho právního zástupce . Soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce zdůraznil, že ustálená soudní judikatura vychází ze závěru, že, je-li tak jako v daném případě důvodem rozvázání pracovního poměru dlouhodobá trvající neomluvená absence zaměstnance v práci, začne běžet zákonná subjektivní lhůta ke skončení pracovního poměru, dokud se zaměstnavatel nedozví, že šlo o neomluvenou absenci . Podle názoru soudu prvního stupně tedy a contrario běh lhůty započne, pokud je zaměstnavateli zřejmé, že nepřítomnost zaměstnance v práci je neomluvená a toto porušení pracovní kázně nabylo intenzity odůvodňující závěr, že jde o zvlášť hrubé porušení pracovní kázně . V daném případě žalovaný přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem po uplynutí více než čtyř měsíců absence žalobce, ačkoli jak sám uvedl, od počátku věděl, že absence je neomluvená , přičemž vědomí žalovaného o této skutečnosti bylo v řízení nesporně prokázáno k datu 5.10.2006 , kdy žalovaný upozornil žalobce dopisem na to, že jeho nepřítomnost v práci hodnotí jako neomluvenou. Protože již v této době se žalobce se zřetelem ke všem okolnostem dozvěděl, že jde o neomluvenou absenci intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně , dospěl soud prvního stupně k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné z důvodu prekluze zákonné subjektivní lhůty vyplývající z ust. § 53 odst. 2 zák. práce . Názor žalobce o skončení pracovního poměru dohodou účastníků ke dni 1.8.2006 odmítl s odůvodněním, že žalovaný jednoznačně písemně i ústně dohodu odmítl a ani z jeho jednání nelze dovodit konkludentní souhlas .

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22.10.2007, č.j. 12 Co 469/2007-81 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci na náklady odvolacího řízení ve výši 4.819,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud dovodil, že za situace, kdy žalobce od 1.8.2006 zaviněně přestal docházet do zaměstnání u žalovaného, neboť od tohoto dne nastoupil k jinému zaměstnavateli, žalovaný správně vyhodnotil absence žalovaného jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem odůvodňující okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Zabývaje se otázkou, zda žalovaný uplatnil okamžité zrušení pracovního poměru v jednoměsíční subjektivní lhůtě uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce, odvolací soud akcentoval, že žalovaný již od prvního dne zameškání práce vytčeného žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 27.12.2006 věděl, že jeho nepřítomnost v zaměstnání je neomluvená, což vyjádřil i v dopise žalobci ze dne 5.10.2006 . To, že je žalobce zaměstnán od 1.8.2006 u jiného zaměstnavatele sice nevěděl, nepochybně však z dopisu žalobce ze dne 19.10.2006 je zřejmé , že žalobce nedocházel do zaměstnání k žalovanému z důvodu, že na dalším zaměstnávání nemá zájem, a tedy jeho nepřítomnost je vědomá a zaviněná . Za tohoto stavu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že, jestliže za těchto okolností žalovaný vyčkával s okamžitým zrušením pracovního poměru žalobce až do 28.12.2006, kdy byl žalobci doručen dopis ze dne 27.12.2006 obsahující tento zrušovací projev vůle, pak je opožděné ve smyslu § 53 odst. 2 zák. práce ve znění do 31.12.2006 , a z tohoto důvodu jde o neplatný právní úkon.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí řeší právní otázku běhu jednoměsíční lhůty uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce rozdílně od ustálené judikatury dovolacího soudu , podle níž jednoměsíční lhůta uvedená v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce neskončí dříve, než po uplynutí jednoho měsíce ode dne následujícího po posledním zameškání práce, ledaže by se zaměstnavatel až později dozvěděl, že šlo o neomluvené zameškání práce. Tento závěr dovolatel považuje za správný a logický, poněvadž jakýkoli jiný výklad by znamenal popření litery a smyslu zákona . Dovozoval, že při jiném výkladu by zákonná úprava výpovědi dané zaměstnavatelem byla nadbytečná a že by zaměstnanci z jeho protiprávního jednání plynula výhoda spočívající v tom, že po zameškání jednoho měsíce by získal imunitu a zaměstnavatel by nemohl s tímto zaměstnancem, ač by jeho absence trvala, ukončit pracovní poměr; ochrana, kterou představuje jednoměsíční subjektivní lhůta, by tak byla zaměstnanci poskytována v době, kdy porušuje zákon a pracovní kázeň , a zaměstnavatel by neměl obranu před neoprávněnou výhodou a účelovým jednáním zaměstnanců . Jestliže napadené rozhodnutí vytýká žalovanému, že k okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupil s několika měsíčním časovým odstupem, je nutno připomenout , že se tak stalo výlučně z objektivních provozních důvodů na straně žalovaného, neboť žalovaný, který neznal důvod přerušení docházky žalobce do zaměstnání , práci žalobce v té době vzhledem k závazkům vůči zákazníkům nezbytně potřeboval. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Projednávanou věc je třeba posuzovat vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 27.12.2006 podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 31.12.2006 (tj. do dne, než byl zrušen zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce - srov. § 364 odst. 2 tohoto zákona) dále jen zák. práce .

Odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku řešil mimo jiné právní otázku, od kdy začíná běžet jednoměsíční subjektivní lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce v případě, že důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru bylo neomluvené zameškání práce zaměstnancem. Vzhledem tomu, že uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.

Podle ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl. O počátku a běhu měsíční lhůty platí obdobně ustanovení § 46 odst. 3 a 4.

Zaměstnavatel se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen tomu, kdo porušil pracovní kázeň zvlášť závažným způsobem, získal vědomost (dozvěděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Pro určení počátku běhu jednoměsíční subjektivní lhůty uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce není významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení zjistil, nýbrž k tomu, aby tato lhůta začala běžet, postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost (dozvěděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Jednoměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se zaměstnavatel o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dozvěděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6 v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.3.1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.5.2004, sp. zn. 21 Cdo 41/2004).



Ustálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru (který zmiňuje i žalobce v dovolání), že, spočívá-li důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru v dlouhodobém neomluveném zameškání práce zaměstnancem (jako tomu bylo v posuzovaném případě), pak jednoměsíční subjektivní lhůta uvedená v ustanovení § 53 odst. 2 větě první zák. práce neskončí dříve, než po uplynutí jednoho měsíce ode dne následujícího po posledním zameškání práce, ledaže by se zaměstnavatel až později dozvěděl, že šlo o neomluvené zameškání práce. K těmto závěrům již dříve dospěla judikatura soudů (srov. například Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu III, str. 74, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1969, sp. zn. 7 Cz 71/69, uveřejněný pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1970, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.2002, sp. zn. 21 Cdo 910/2001) a dovolací soud nemá důvod na nich cokoliv měnit.

V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že tvrzené neomluvené zameškání práce žalobcem, v němž žalovaný spatřoval důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru, započalo dnem 1.8.2006 a že trvalo i v den, ve kterém žalovaný vyhotovil dopis obsahující tento zrušovací projev vůle (tj. dne 27.12.2006). K okamžitému zrušení pracovního poměru tedy žalovaný nepřistoupil až po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce. Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru (že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 27.12.2006 je opožděné ve smyslu § 53 odst. 2 zák. práce ), spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. února 2009

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu