21 Cdo 611/2006
Datum rozhodnutí: 29.08.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 611/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti,, o 11.976,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2003, č. j. 22 Co 367/2003-45, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 4/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, č. j. 11 Cmo 190/2004-34, takto:





I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2003, č. j. 22 Co 367/2003-45, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 5. 2003, č. j. 26 C 282/2002-17, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 11.976,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 1. 10. 1999 do 31. 12. 2000 z částky 5.988,- Kč a s 10% úrokem z prodlení od 1. 1. 2001 do zaplacení z částky 11.976,- Kč .


Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2003, č. j. 22 Co 367/2003-45, podal žalobce dne 5. 3. 2004 žalobu. S odkazem na ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. uvedl, že mu nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem ; že odvolací soud si na jednání dne 9. 10. 2003 ve věci č. j. 22 Co 367/2003 vyhradil k projednání a rozhodnutí ve věci v rozpisu projednávaných věcí dne 9. 10. 2003 pouze ½ hodiny ; že dal najevo, že v řízení připustí jen takovou součinnost s účastníky řízení, ve smyslu ust. § 6 o.s.ř., která se omezí jen na stručné přitakávání, protože po údajném předchozím a důkladném projednání mimo soudní síň a prostudování spisu bylo již dosaženo úplného konsensu všech členů senátu o problematice a podstatě sporu ; že odňal účastníkům jakoukoliv možnost jednat před soudem, tj. v rozporu s ustanovením: a/ § 215 o.s.ř. nebylo žalobci umožněno, aby se k věci vyjádřil a přednesl své návrhy, b/ § 119a/2 o.s.ř. předseda senátu účastníky nevyzval, aby shrnuli své návrhy a aby se vyjádřili k dokazování a ke skutkové a hlavně k právní stránce věci, c/ § 118a/2 o.s.ř. předseda senátu nevyzval účastníka žalobce, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností a nepoučil jej, v čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy, d/ § 101/1/a o.s.ř. nepřipustil, aby žalobce mohl splnit svoji povinnost a v průběhu řízení doplnit svá tvrzení o všech pro rozhodnutí významných skutečnostech, e/ § 40/1 o.s.ř. v protokolu z jednání zkomolil a zkrátil obsah přednesů žalobce k nepoznání, zejména v tom, že neuvedl jeho námitky proti postupu soudu a nezdůvodnil, proč odmítl plnění důkazní povinnosti žalobcem dle ust. § 101/1/b o.s.ř. a § 120 o.s.ř. a proč rozhodl, že neprovede důkaz navrhovaný žalobcem ; že zabránil žalobci arogantním nezájmem v plnění jeho důkazní povinnosti (§ 101/1b a § 120 o.s.ř.), když odmítl provést důkazy listinou dle ust. § 129 o.s.ř., tj. usneseními KOS Ostrava, kterými žalobce hodlal prokázat, že u čtyř senátů KOS v Ostravě bylo ve všech případech vedených sporů proti ZD Z. v likvidaci, v době po prohlášení konkurzu na majetek tohoto dlužníka usnesením KOS v Ostravě dne 23. 6. 1995 pod č. j. 13K 72/94, a tedy po účinnosti ust. § 14/1/c ZKV, podle kterého došlo k přerušení řízení o těchto sporech, jež měly být uspokojeny z majetku patřícího do podstaty, rozhodnuto tak, že všem návrhům na zpětvzetí žaloby a vrácení soudního poplatku bylo vyhověno ; že odvolací soud postupoval protiprávně, v rozporu s citovanými ustanoveními o.s.ř., když mu odňal možnost jednat před soudem, a tím porušil jeho právo na spravedlivý a řádný soudní proces, když neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, když nechtěl přihlédnout ke skutečnostem, které žalobce hodlal soudu přednést, ve smyslu ust. § 101/1/a o.s.ř. ; že odvolací soud se dopustil takových vad řízení, že to mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci .


Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 4. 2004, č. j. 66 C 4/2004-9, žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že to, že soudy na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení dospěly k jiným skutkovým zjištěním a že učinily právní závěry, se kterými žalobce nesouhlasí, nelze považovat za postup nesprávný, kterým mu byla odňata množnost jednat před soudem ; že soud při hodnocení provedených důkazů není vázán názorem účastníka řízení ; že námitky žalobce ve skutečnosti představují dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř., ale nikoliv důvody žaloby pro zmatečnost dle § 229 odst. 3 o.s.ř.


K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 1. 2005, č. j. 11 Cmo 190/2004-34, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že námitky žalobce jsou spíše vyjádřením nesouhlasu s věcným vyřízením jeho původní žaloby ; že to vyplývá i z toho, že žalobce navrhoval při jednání před soudem prvního stupně, aby byl proveden důkaz rozhodnutími Krajského soudu v Ostravě, který rozhoduje odlišně od Městského soudu v Praze ve věcech obdobných jeho původní žalobě o náhradu škody ; že soud prvního stupně nepochybil, když zamítl provedení takového důkazu, neboť v řízení o žalobě pro zmatečnost tím, že žalobce prokáže, že jiný soud rozhoduje věcně jinak, než v původním řízení rozhodl odvolací soud, nebude naplněna ještě podmínka ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., totiž že žalobci byla odňata možnost jednat před soudem ; že ani odvolací soud splnění těchto podmínek v projednávané věci neshledal .


Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného usnesení spatřuje v řešení otázek, zda při dokazování o rozhodných skutečnostech je přípustné, aby neprovedení navržených (označených) důkazů žalobcem, při absenci vydání usnesení o tomto nepřipuštění navržených důkazů, bylo pro nedostatek jiných důkazů (za stavu důkazní nouze) možno nahradit výslech účastníků řízení dle § 131 o.s.ř. pouze výslechem svědka právního zástupce žalované dle § 126 o.s.ř., které by tím při souběžném porušení rovnosti účastníků řízení dle § 18/1 o.s.ř. byla dána možnost, aby pouhým nepamatováním si rozhodných skutečností, které by byly ve prospěch žalobce, mohla vypovídat ve svém zájmu, jak také činila ; zda je procesně správný postup soudu prvního stupně a soudu odvolacího při námitkách žalobce proti znění protokolu z jednání ze dne 9. 10. 2003 ve věci Městského soudu v Praze 22 Co 367/2003 , když protokol pravdivě a úplně neosvědčuje skutečný průběh jednání a přednesy žalobce ; zda bylo povinností odvolacího soudu Městského soudu v Praze ve věci č. j. 22 Co 367/2003 poskytnout žalobci poučení dle ust. § 118a/2 o.s.ř., když z předchozího projednání věci senátem, v rámci přípravy jednání, mimo soudní síň a za nepřítomnosti účastníků, senát dospěl ke konsensuálnímu rozhodnutí o věci, kterým po právní stránce posoudil věc jinak, než podle účastníkova právního názoru, když odvolací soud řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena . Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a v § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§ 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


Žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.


Dovolání může být podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.


Odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 1992 sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu zákon přiznává. O zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu.


Poučovací povinnost soudu poskytovanou při jednání účastníkům občanského soudního řízení upravuje § 118a o.s.ř. Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 1 o.s.ř.). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (§ 118a odst. 2 o.s.ř.). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 3 o.s.ř.).


Dovolatel spatřuje zásadní význam napadeného usnesení odvolacího soudu po právní stránce - jak vyplývá z obsahu dovolání také v řešení právní otázky, zda nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 1 nebo 2 o.s.ř. představuje nesprávný postup soudu, kterým byla účastníku ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. odňata možnost jednat před soudem.


Výklad této právní otázky se v judikatuře soudů již ustálil. Byl přijat názor (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004), že se jedná o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (a nikoliv tedy o zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.), nebylo-li účastníku občanského soudního řízení poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, což platí i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci. I kdyby tedy žalobci nebyla v původním řízení poskytnuta potřebná poučení podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o.s.ř., odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou soudů správně dovodil, že tím nebyl (nemohl být) naplněn zmatečnostní důvod podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.; usnesení odvolacího soudu proto nemůže mít z hlediska této právní otázky po právní stránce zásadní význam.


Obdobný závěr je na místě také v případě námitek vznášených dovolatelem proti obsahu protokolu o jednání Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 22 Co 367/2003 (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. 20 Cdo 791/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 6, ročník 1999).


Z obsahu dovolání také vyplývá, že dovolatel zpochybňuje správnost skutkových závěrů soudů opírajících se o výslech svědka právního zástupce žalované a vyjadřuje nesouhlas s tím, že nebyly připuštěny jím navržené důkazy , především jeho účastnický výslech. Ani tyto námitky však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., případně ustanovení § 241 odst. 3 o.s.ř.


Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému usnesení odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 29. srpna 2007


JUDr. Roman Fiala, v. r.


předseda senátu