21 Cdo 608/2014
Datum rozhodnutí: 08.12.2015
Dotčené předpisy: § 42 odst. 1 a 2, § 52 odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb. ve znění do 26.11.2012, § 267 odst. 1, 2 a 3, § 262a odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 143a odst. 1 a 4, § 150 odst. 4 obč. zák. ve znění do 31.12.2013




21 Cdo 608/2014

. ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně V. P. , zastoupené Mgr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská č. 384/13, proti žalovanému S V O s. r. o. se sídlem v Dobrušce, nám. F. L. Věka č. 17, IČO 49287583, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 23/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. září 2013, č. j. 26 Co 647/2012-187, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 10. září 2012, č. j. 7C 23/2011-92, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou usnesením ze dne 22. 9. 2009, č. j. 18 Nc 5660/2009-10, nařídil exekuci proti povinnému L. P., podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2008, č. j. 38 Cm 46/2007-82, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009, č. j. 12 Cmo 370/2008-117, k uspokojení pohledávky žalovaného 211.209,- Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů předcházejícího řízení; provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Marcelu Dvořáčkovou, Exekutorský úřad Hradec Králové, U soudu č. 276. Exekučním příkazem ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 19EX 1248/09 soudní exekutorka JUDr. Marcela Dvořáčková nařídila provedení exekuce prodejem nemovitostí, a to: St. 220 (110 m) zastavěná plocha a nádvoří, 462/5 (637m) orná půda a budovy S., (bydlení) na parcele St. 220 , zapsaných na listu vlastnictví č. 244, vedeném u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj se sídlem v Hradci Králové, katastrální pracoviště Rychnov nad Kněžnou pro obec a katastrální území S.

Žalobkyně se domáhala (žalobou ze dne 28. 1. 2011), aby byly z uvedené exekuce vyloučeny budova, stojící na pozemku stavební parcele č. 220, pozemek - stavební parcela č. 220 a pozemek (orná půda) p. č. 462/5, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm Rychnov nad Kněžnou, pro katastrální území a obec S. . Žalobu odůvodnila zejména tím, že uzavřela s L. P. (tehdejším jejím manželem) dne 3. 11. 2000 smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (dále též jen SJM ) sepsanou formou notářského zápisu, v níž se účastníci smlouvy dohodli ve smyslu ustanovení § 143a odst. 1 občanského zákoníku na zúžení zákonem stanoveného rozsahu jejich SJM a předmětem výlučného vlastnictví žalobkyně učinili nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 244 pro obec a katastrální území S.; právní účinky vkladu práva vznikly dnem 13. 11. 2000. Na její případ však nelze aplikovat ustanovení § 262a odst. 2 o. s. ř., neboť se žalovaný po povinném L. P. domáhal zaplacení pohledávek z celkem 12 faktur, z nichž pouze jedna znějící na částku 126.392,- Kč (která ale již byla uhrazena) byla vystavena 22. 12. 1999 a všechny ostatní vznikly povinnému až po zúžení SJM žalobkyně a povinného; také povinnost zaplatit náklady nalézacího řízení vznikla povinnému až v roce 2008 (vydáním rozsudku soudu prvního stupně).

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 10. 9. 2012, č. j. 7 C 23/2011-92, rozhodl, že z exekuce vedené žalovaným jako oprávněným vůči povinnému L. P. u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 18 Nc 5660/2009 a u Exekutorského úřadu v Hradci Králové, exekutorky JUDr. Marcely Dvořáčkové pod sp. zn. 19 Ex 1248/09 se vylučují nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalobkyně, a to budova na pozemku parc. č. st. 220, pozemek parc. č. st. 220 a pozemek parc. č. 462/5, zapsané na listu vlastnictví č. 244 pro obec a katastrální území S. v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj se sídlem v Hradci Králové Katastrální pracoviště Rychnov nad Kněžnou, a že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízeni 16.116,40 Kč k rukám jejího právního zástupce . Vyšel z toho, že vymáhaný závazek vznikal povinnému postupně za trvání manželství s žalobkyní (od 5. 1. 2001 do 27. 3. 2001) a že na základě smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM uzavřené mezi žalobkyní a jejím bývalým manželem L. P. (povinným) formou notářského zápisu dne 3. 11. 2000 se žalobkyně stala výlučnou vlastnicí domu na pozemku parc. č. st. 220, pozemku parc. č. st. 220 a pozemku parc. č. 462/5 v katastrálním území S. Žalovaný sice tvrdil, že mu (jeho právnímu předchůdci) obsah této dohody nebyl znám, což dokládal prohlášením svých právních předchůdců pořízeným formou notářského zápisu, ale žalobkyni se podařilo prokázat opak (§ 134 o. s. ř.), neboť svědkové L. P., její bývalý manžel, a A. F. shodně potvrdili, že sám L. P. krátce po uzavření dohody o zúžení SJM dal právním předchůdcům žalovaného tuto dohodu k nahlédnutí a tudíž jim musel být potažmo žalovanému obsah této dohody v době před vznikem vymáhaných pohledávek znám . Podmínky ustanovení § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. tak byly splněny.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 9. 2013, č. j. 26 Co 647/2012-187, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem; zároveň rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 5.000 Kč a České republice náklady odvolacího řízení 100,- Kč na účet Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. Stejně jako soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně s jejím bývalým manželem L. P. (povinným) uzavřela dne 3. 11. 2000 smlouvu o zúžení SJM, na jejímž základě se stala výlučným vlastníkem domu a pozemku parc. č. 220 zastavěná plocha a pozemku parc. č. 462/5 orná půda v katastrálním území a obci S. zapsaných na LV č. 244 (smlouva byla vložena do katastru nemovitostí dne 21. 11. 2000 s právními účinky vkladu ke dni 13. 11. 2000), a že závazek bývalého manžela žalobkyně (povinného) vůči právnímu předchůdci žalovaného, který je nyní předmětem exekuce, vznikal postupně od 5. 1. 2001 do 27. 3. 2001, tedy po uzavření smlouvy o zúžení SJM. Aby byla žaloba na vyloučení nemovitostí z exekuce úspěšná, musela by žalobkyně prokázat, že právním předchůdcům žalovaného byla v době vzniku pohledávky vůči povinnému známa nejen existence smlouvy o zúžení SJM, ale i její obsah . Po zopakování důkazů výslechem svědků L. P. a A. F. a po doplnění dokazování výslechem svědků P. M., J. F. a M. P. však (po zhodnocení věrohodnosti jednotlivých výpovědí a jejich vzájemných souvislostí) dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že právním předchůdcům žalovaného byl v době vzniku pohledávky za L. P. (v době od 5. 1. 2001 do 27. 3. 2001) znám obsah smlouvy o zúžení SJM mezi žalobkyní a jejím bývalým manželem L. P. (povinným).

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že, 1) ačkoliv bylo prokázáno naplnění podmínek ustanovení § 267 odst. 2 OSŘ, odvolací soud toto ustanovení neaplikoval; a 2) odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 205a OSŘ, v důsledku toho nesprávně připustil před odvolacím soudem výslech svědků F. a M., i když jejich výslech nebyl navržen před soudem I. stupně . Jelikož pak na výpovědi těchto svědků odvolací soud postavil své samotné rozhodnutí, pak má toto procesní pochybení soudu v dané věci zcela zásadní význam . Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení nebo aby změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že vyhoví žalobě.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázka podmínek vyloučení věcí z exekuce podle ustanovení § 267 odst. 2 o. s. ř. nebyla ještě ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění do 26. 11. 2012 (srov. Čl. IV bod 1. zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) - dále též jen ex. řád (obdobně jako podle ustanovení § 262a odst. 1 o. s. ř.), exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů lze vést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství.

Podle ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 ex. řádu právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.

Podle ustanovení § 267 odst. 2 o. s. ř. obdobně podle odstavce 1 se postupuje, byl-li nařízeným výkonem rozhodnutí postižen majetek patřící do společného jmění manželů nebo který se považuje za součást společného jmění manželů (§ 262a odst. 1), avšak vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání majetku, který a) podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku společného jmění ke dni zániku manželství nepatřil do společného jmění manželů, a oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy, b) náležel výhradně povinnému proto, že jej nabyl před manželstvím, dědictvím, darem, za majetek náležející do jeho výlučného majetku nebo podle předpisů o restituci majetku, který měl ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo který mu byl vydán jako právnímu nástupci původního vlastníka, anebo že slouží podle své povahy jen jeho osobní potřebě.

Podle ustanovení § 143a odst. 1 a 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) [dále jen obč. zák. ], manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Manželé se mohou vůči jiné osobě na smlouvu uvedenou v předcházejících odstavcích odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám.

Podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.

V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobkyně s povinným uzavřeli dne 3. 11. 2000 smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (dále též jen SJM ) ve formě notářského zápisu, v níž se mimo jiné dohodli, že z majetku a závazků, které již, a to i dle jejich čestných prohlášení, tvoří jejich společné jmění manželů, vylučují a předmětem výlučného vlastnictví paní V. P. se stávají dům - objekt bydlení na pozemku stavební parcele č. 220 - zastavěná plocha, pozemek stavební parcela č. 220 - zastavěná plocha a pozemek parcelní č. 462/5 - orná půda v katastrálním území a obci S. . Vymáhaná pohledávka povinnému (bývalému manželu žalobkyně) vůči žalovanému (jeho právnímu předchůdci) vznikla za trvání manželství se žalobkyní postupně od 5. 1. 2001 do 27. 3. 2001.

Ustanovení § 262a (stejně jako § 42 ex. ř.) a § 267 odst. 2 a 3 o. s. ř. řeší exekuci nebo výkon rozhodnutí na majetek, který nepatří výlučně povinnému ani do společného jmění povinného (dlužníka) a jeho manžela (případně bývalého manžela) z důvodů v těchto ustanoveních uvedených.

Dohoda manželů o změně rozsahu společného jmění může mít vliv na rozsah uspokojení věřitele. Samotná okolnost, že manželé uzavřeli za trvání manželství smlouvu o zúžení a vypořádání stanoveného rozsahu společného jmění, podle níž se jeden z manželů stal (stane) výlučným vlastníkem věci, která byla do té doby v jejich společném jmění (nebo by se společným jměním stala), však nepostačuje pro závěr, že věřitel nemůže vést exekuci na tento majetek, domáhá-li se uspokojení závazku, který vznikl za trvání manželství druhému manželovi.

Zákon proto práva věřitele chrání, a to zejména prostřednictvím úpravy obsažené v § 42 ex. řádu (§ 262a o. s. ř.), tím, že pro účely nařízení exekuce považuje za majetek patřící do společného jmění i majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen jeho zákonem stanovený rozsah, a umožňuje mu vést exekuci na tento majetek i pro vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů.

Věřitel nikdy nemůže být dotčen změnou rozsahu společného jmění, k níž došlo až po vzniku závazku jednoho z manželů. Proto podle ustanovení § 42 odst. 2 věty první ex. řádu (§ 262a odst. 2 věty první o. s. ř.) se při exekuci (výkonu rozhodnutí) nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku pohledávky. Jestliže tedy závazek povinného vznikl před uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění, k této smlouvě se v exekučním řízení (v řízení o výkon rozhodnutí) nepřihlíží a majetek vypořádaný takovou smlouvou se považuje nadále za společný , tj. patřící do společného jmění (srov. § 42 odst. 2 ex. řádu a § 262a odst. 2 o. s. ř.), a není tak ani důvod pro jeho vyloučení z exekuce nebo výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř. a § 52 odst. 1 ex. řádu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný pod číslem 85/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jestliže však závazek jednoho z manželů vznikl až po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění a exekucí (výkonem rozhodnutí) byl postižen majetek, který se stal na základě této dohody výlučným majetkem druhého manžela, může tento manžel uplatnit vůči oprávněnému návrhem podle § 267 odst. 2 o. s. ř. (§ 52 odst. 1 ex. řádu) své výlučné vlastnické právo nepřipouštějící exekuci (výkon rozhodnutí).

Ustanovení § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. chrání manžela povinného v případě, že je exekuce (výkon rozhodnutí) vedena proti povinnému, který dluh vymáhaný exekucí (výkonem rozhodnutí) způsobil sám a exekuce (výkon rozhodnutí) má postihnout majetek, který podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku společného jmění ke dni zániku manželství nepatřil do společného jmění manželů. Jde tedy o situaci, kdy dluh způsobí výlučně povinný a oprávněný se jeho uspokojení domáhá z majetku, který z důvodů v zákoně uvedených patří jen manželu povinného. Oprávněnému toto ustanovení ochranu neposkytuje. Ochrana (výhoda) je oprávněnému zajištěna ustanovením § 42 ex. řádu (§ 262a o. s. ř.), jež umožňuje, aby výkonem rozhodnutí byl postižen i majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smluvně zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů, nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Citované ustanovení tedy umožňuje oprávněnému vést exekuci (výkon rozhodnutí) i na majetek, který povinnému nepatří.

Podmínkou pro vyloučení majetku z exekuce (výkonu rozhodnutí) podle ustanovení § 267 odst. 2 o. s. ř. (§ 52 odst. 1 ex. řádu) je nejen skutečnost, že závazek vznikl druhému manželovi až po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění, ale i vědomost věřitele o uzavření této smlouvy. Je-li manželovi povinného známo, že druhému manželovi má vzniknout závazek, a neupozorní-li věřitele - ačkoliv tak před uzavřením závazku učinit mohl - na existenci smlouvy (a neseznámí ho s jejím obsahem) o zúžení společného jmění, podle níž některé věci, které by jinak patřily do společného jmění, jsou nyní v jeho vlastnictví, nemůže se úspěšně dovolávat svého výlučného práva k tomuto majetku. Takový majetek se bude pro účely exekuce (výkonu rozhodnutí) považovat za součást společného jmění a lze na něj vést exekuci (výkon rozhodnutí) i pro vymožení závazku, který vznikl za trvání manželství (byť až po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění) jen druhému manželovi (povinnému). Jestliže však manžel povinného o vzniku jeho závazku nevěděl, pak věřitele ani nemohl upozornit na jiný rozsah společného jmění.

Je-li ustanovení § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. určeno k ochraně manžela povinného, nese manžel povinného, který se vynětí věcí z exekuce (výkonu rozhodnutí) domáhá, odpovědnost za to, že věřitel povinného (oprávněný) bude znát obsah smlouvy. Pak ovšem musí mít i reálnou možnost, aby se vynětí majetku z exekuce (výkonu rozhodnutí) domohl.

Při posuzování znalosti obsahu smlouvy o zúžení SJM věřitelem (oprávněným) je proto nutné zohlednit nejen to, zda sám povinný nejpozději v době vzniku pohledávky věřitele s obsahem smlouvy o zúžení SJM seznámil, ale v případech, kdy je třeba mít za nesporné, že tak neučinil, také to, zda manžel povinného věděl o budoucím závazku svého manžela (povinného) za trvání manželství a zda tedy měl možnost nejpozději do vzniku závazku manžela věřiteli obsah smlouvy o zúžení SJM sám oznámit. Jinak řečeno, jestliže manžel povinného o budoucím závazku svého manžela (povinného) vůči věřiteli (oprávněnému) věděl a přesto věřiteli do jeho vzniku existenci smlouvy o zúžení SJM neoznámil, resp. jej neseznámil s obsahem smlouvy o zúžení SJM, nemůže se úspěšně dovolávat vyloučení dané věci podle ustanovení § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. z exekuce (výkonu rozhodnutí); jestliže o vzniku závazku povinného manžel povinného nevěděl (a nemohl z uvedeného důvodu věřiteli obsah smlouvy o zúžení SJM sdělit), nemůže se věřitel úspěšně domoci uspokojení pohledávky v exekuci (výkonu rozhodnutí) z jeho výlučného majetku nabytého po zúžení a vypořádání SJM (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4936/2014). Opačný výklad (podle něhož, ač jsou dluhy vznikající povinnému jeho manželu utajeny, musí před jejich vznikem seznámit jemu neznámého věřitele povinného s obsahem smlouvy o zúžení SJM) by zcela znemožňoval manželu povinného ochránit vlastní majetek (jeho vynětím z exekuce nebo výkonu rozhodnutí), ačkoli mu zákon takovou možnost výslovně poskytuje.

Pro úspěch manžela povinného při uplatňování jeho výlučného vlastnického práva podle § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. k majetku, který by nebýt smlouvy o zúžení společného jmění, patřil do společného jmění povinného a jeho manžela, jenž byl postižen exekucí pro vymožení závazku vzniklého jen povinnému po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění, je tak významná nejen vědomost věřitele o obsahu smlouvy o zúžení společného jmění, ale i (ne)vědomost manžela povinného o budoucím závazku jeho manžela.

V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že právním předchůdcům žalovaného byl v době vzniku pohledávky za L. P. (v době od 5. 1. 2001 do 27. 3. 2001) znám obsah smlouvy o zúžení SJM mezi žalobkyní a jejím bývalým manželem L. P. (povinným), na základě hodnocení důkazů směřujících k prokázání, že smlouvu o zúžení SJM předložil oprávněnému (jeho právnímu předchůdci) povinný (dlužník). Nezabýval se však tím, že za této situace jak výše uvedeno - bylo pro posouzení věci významné, zda o budoucím závazku svého manžela (povinného) vůči věřiteli (oprávněnému) žalobkyně vůbec věděla a mohla tedy věřiteli (právnímu předchůdci žalovaného) obsah smlouvy o zúžení SJM vůbec sdělit (seznámit jej s jejím obsahem).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není (pro svoji předčasnost) správný. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí v plném rozsahu i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. prosince 2015


JUDr. Mojmír Putna předseda senátu