21 Cdo 606/2017
Datum rozhodnutí: 16.05.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



21 Cdo 606/2017


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny
a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce ATOMSTROJEXPORT CZ a. s. se sídlem v Pečkách, Třída 5. května č. 166, IČO 25991825, proti žalovanému Ing. P. F. se sídlem ve Slatiňanech, Palackého č. 432, jako insolvenčnímu správci dlužníka TRANZA Strojírny a. s. se sídlem v Chrudimi, Průmyslová č. 42, IČO 28267141, zastoupenému JUDr. Jiřím Kolaříkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Škroupova č. 561, o nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním předmětu úschovy, za účasti PANARA s. r. o. se sídlem v Brně, Popelákova č. 2307/24, IČO 25575783, zastoupeného Mgr. Markem Indrou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská č. 361/16, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 139/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 12. února 2015 č. j. 22 Co 385/2014-203, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Kolaříka, advokáta se sídlem v Pardubicích, Škroupova č. 561; vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Okresního soudu v Chrudimi dne 20. 6. 2013 se žalobce domáhal, aby bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy, tj. peněžité částky 1 127 200 Kč, přijaté do soudní úschovy usnesením Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. 6. 2012 č. j. 32 Sd 8/2012-32, žalobci. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se stal vydražitelem podniku dlužníka TRANZA Strojírny a. s. ve veřejné dražbě navržené žalovaným a konané dne 27. 7. 2011 v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 48 INS 2608/2009, že s podnikem jako věcí hromadnou na něj přešly všechny složky podniku, mimo jiné všechny pohledávky dlužníka, včetně pohledávky ve výši 1 127 200 Kč vůči P. T., že dražební vyhláška byla ve své podstatě zmatečná , neboť podle ní měli být předmětem dražby mimo jiné i pohledávky a krátkodobý finanční majetek a zároveň tyto položky předmětem dražby být neměly, což ale zcela jistě nemůže jít k tíži žalobce, že na tom nic nezměnil ani dodatek č. 1 k dražební vyhlášce ze dne 26. 7. 2011 publikovaný těsně před provedením dražby , ve kterém již byly odstraněny pohledávky a krátkodobý finanční majetek jako součásti podniku, že přípisem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. 3. 2013 byl informován , že soud přijal od složitele P. T. do soudní úschovy částku 1 127 200 Kč pro příjemce, jímž má být žalobce nebo žalovaný, a že podáním ze dne 12. 3. 2013 žalobce požádal o vyplacení složených peněžních prostředků, s čímž však žalovaný nesouhlasil.

Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 19. 6. 2014 č. j. 4 C 139/2013-140 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 16 940 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Mejdra a vedlejšímu účastníkovi 12 941 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Indry. Na základě zjištění, že dne 27. 7. 2011 se konala veřejná dražba, při které žalobce vydražil majetek původně náležející do majetkové podstaty dlužníka TRANZA Strojírny a. s., a že v dražební vyhlášce, protokolu o dražbě i potvrzení o nabytí předmětu dražby je uvedeno, že předmětem dražby je podnik TRANZA Strojírny a. s., jehož součástí je konkrétně uvedený dražený majetek, dovodil, že se jednalo o prodej některých součástí podniku, ze kterého byl vyjmut konkrétně vyjmenovaný majetek, a dospěl k závěru, že žalobce nevydražil pohledávky společnosti TRANZA Strojírny a. s.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 2. 2015 č. j. 22 Co 385/2014-203 zamítl návrh žalobce na přerušení řízení, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému 31 750 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Kolaříka a vedlejšímu účastníkovi 17 123 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Indry. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že z prodeje podniku dlužníka TRANZA Strojírny a. s. byly vyloučeny pohledávky dlužníka, které proto nebyly předmětem dražby konané dne 27. 7. 2011, a že žalobce tak není oprávněnou osobou, které mají být vydány peněžení prostředky složené do úschovy soudu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud posoudil otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva (vydání peněžité částky) i mimo režim žaloby o určení neplatnosti dražby v případě, že žalobce považuje dražbu za platnou, v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, a že otázky, co bylo vydraženo a jaká práva a závazky přecházejí na žalobce jako vydražitele podniku v insolvenčním řízení, nebyly dosud dovolacím soudem vyřešeny. Uvedl, že jeho záměrem není zpochybnit dražbu jako takovou a domoci se její neplatnosti, ale získat vydražený předmět v rozsahu vyznačeném v dražební vyhlášce, a že žaloba o neplatnost dražby nepředstavuje podle jeho názoru jediný možný právní nástroj obrany před určením rozsahu dražené věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětem dražby nebyl podnik dlužníka jako celek, a je přesvědčen, že s přihlédnutím k okolnosti, že podnik dlužníka byl sepsán pod jednou položkou majetkové podstaty, k označení předmětu dražby ve dražební vyhlášce a k obsahu protokolu o předání předmětu dražby a prohlášení insolvenčního správce v souvislosti se zpeněžením podniku ze dne 13. 9. 2011 je zřejmé, že žalobce ani žalovaný neměli od počátku provádění dražby nejmenší pochybnosti o tom, že předmětem dražby je podnik dlužníka jako celek ; na tom nemění nic skutečnost, že dražebník v den zahájení dražebního jednání dodatkem č. 1 k dražební vyhlášce změnil rozsah předmětu dražby. Uzavřel, že na žalobce přešly s nabytím podniku i pohledávky dlužníka vzniklé v obchodním styku a že žalobci proto svědčí právo požadovat výplatu částky složené do soudní úschovy. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, nebo zamítl, neboť je evidentní , co bylo předmětem dražby a co z majetkové podstaty dlužníka předmětem dražby nebylo.

Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 24. 9. 2015 č. j. 21 Cdo 3326/2015-269 odmítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Kolaříka a že vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl k závěru, že dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (podstatou jeho námitek je jeho nesouhlas se skutkovým závěrem soudů, že předmětem dražby konané dne 27. 7. 2011 nebyl podnik úpadce TRANZA Strojírny a. s. jako celek, nýbrž jen jeho část, a že předmětem dražby nebyly pohledávky, a tedy ani pohledávka ve výši 1 127 200 Kč za dlužníkem P. T.), a že v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Na základě ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3643/15 zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015 č. j. 21 Cdo 3326/2015-269, neboť shledal, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod . S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 uvedl, že skutečnost, že dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou a nikoliv právní, nelze ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu ustanovení § 241b odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, a že odmítnutí dovolání z tohoto důvodu znamená odepření přístupu stěžovatele k dovolacímu soudu a ve svém důsledku i k Ústavnímu soudu a tím i porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Současně dovolacímu soudu vytknul, že se s veškerou argumentací stěžovatele vypořádal v podstatě jedinou větou a že rozhodoval toliko předsedou senátu, přestože se nejednalo o prosté vady řízení, kdy by bylo dovolání odmítáno např. pro opožděnost či neoprávněnost dovolatele apod., nýbrž o posouzení, zda má dovolací argumentace stěžovatele charakter právní či skutkový, což má jednoznačně konsekvence při řešení otázky přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání (aniž by přitom mohl přihlížet k doplnění dovolání žalobce ze dne 20. 8. 2015, které bylo učiněno po uplynutí lhůty k podání dovolání srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobce spojuje přípustnost svého dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. se třemi otázkami ( zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva/vydání peněžité částky i mimo režim žaloby o určení neplatnosti dražby v případě, že žalobce považuje dražbu za platnou , co bylo, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, vydraženo, resp. co tvořilo předmět dražby a jaká práva a závazky přecházejí na žalobce jako vydražitele podniku v insolvenčním řízení ), z nichž první měl odvolací soud vyřešit v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu a další dvě otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu podle názoru dovolatele vyřešeny.

Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že žalobce prostřednictvím uvedených otázek a jejich řešení v dovolání nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází [že předmětem dražby konané dne 27. 7. 2011 nebyl jak bylo soudy zjištěno z dražební vyhlášky, ze znaleckého posudku, na který tato vyhláška odkazuje, z protokolu o dražbě a z potvrzení o nabytí předmětu dražby - podnik dlužníka TRANZA Strojírny a. s. jako celek, nýbrž jen jeho část (některé jeho součásti), a že předmětem dražby nebyly pohledávky dlužníka, a tedy ani pohledávka ve výši 1 127 200 Kč za P. T.], a v jím nabízeném řešení kladených právních otázek předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry (že předmětem dražby byl podnik dlužníka TRANZA Strojírny a. s. jako celek), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že na žalobce přešly s nabytím podniku i pohledávky dlužníka vzniklé v obchodním styku), které ústí v závěr o opodstatněnosti jím uplatněného nároku. Dovolatelem předestřené otázky nejsou otázkami právními, na jejichž vyřešení by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, ale směřují (ve vzájemných souvislostech) proti rozhodujícím skutkovým zjištěním odvolacího soudu, přičemž dovolací soud neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle.

Z uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. a že tedy dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné; Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování práva v dovolacím řízení (vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly).

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 2 500 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného, advokát JUDr. Jiří Kolařík, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 588 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 3 388 Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), a to do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. května 2017

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu