21 Cdo 5995/2016
Datum rozhodnutí: 05.04.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 200y až 200za o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 152 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 165 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013



21 Cdo 5995/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci zástavního věřitele SLOUPÁRNA Majdalena s. r. o. se sídlem v Majdaleně č. 141, IČO 49050648, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. č. 2097/10, proti zástavnímu dlužníkovi JUDr. Ing. K. N., Ph.D., MBA , zastoupenému Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem se sídlem ve Slušovicích č. 520, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 6 Nc 1013/2012, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 19. července 2016, č. j. 15 Co 275/2016-191, takto:
I. Dovolání zástavního dlužníka se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu): Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 19. 7. 2016, č. j. 15 Co 275/2016-191, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 [dále jen o. s. ř. (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Judikatura soudů dospěla k závěru, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, a že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné; jiné (další) skutečnosti, např. promlčení zástavního práva nebo zánik zajištěné pohledávky, nejsou pro rozhodnutí o žalobě o soudní prodej zástavy právně významné (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4377/2009). Namítá-li zástavní dlužník, že zástavní právo zaniklo nebo že se promlčelo, nejde o způsobilou obranu proti žalobě na nařízení prodeje zástavy (v první fázi soudního prodeje zástavy), ale o důvod pro zastavení exekuce prodejem zástavy podle ustanovení § 268 odst. 3 o. s. ř. nebo podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (§ 52 odst. 1 ex. řádu) [srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010]. Soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak - jak vyplývá z povahy řízení o soudním prodeji zástavy jakožto první fáze soudního prodeje zástavy - jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113/2013 v časopise Soudní judikatura), a obdobná úvaha platí i při zkoumání toho, zda byla doložena zástavním právem zajištěná pohledávka (má-li být právním titulem zajištěné pohledávky smlouva). To, že důvod neplatnosti smlouvy vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř., neumožňuje soudu provést dokazování k takovým sporným tvrzením (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2786/2011). I kdyby zajišťovaná pohledávka nebyla v zástavní smlouvě označena dostatečně přesně a bylo by proto třeba pokusit se pomocí výkladu projevu vůle uvedeného ve smlouvě o odstranění takové nejasnosti, nebylo by možné k tomu potřebné skutečnosti zjišťovat v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3447/2011); to platí i pro označení zajišťované pohledávky ve smlouvě o jejím postoupení.

Bylo-li zástavní právo zřízeno v době do 31. 8. 1998, řídí se uspokojení zajištěné pohledávky i v době po 1. 9. 1998 právní úpravou účinnou do 31. 8. 1998, jen jestliže v této době také vzniklo právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy; vzniklo-li však právo (nárok) na uspokojení ze zástavy až po 1. 9. 1998, z již ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod č. 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné pod č. 24/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1208/2013) a z ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů, vyplývá, že po 1. 1. 2002 se uspokojení pohledávky ze zástavy, poskytnuté na základě zástavního práva, zřízeného v době do 31. 8. 1998, řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2013. Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává - jak vyplývá zejména z ustanovení § 151a odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000) a § 151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998) a podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2013, zejména z ustanovení § 152 a § 165 odst. 1 občanského zákoníku - tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil, tedy - řečeno jinak - marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky. Má-li být dluh splněn ve splátkách a může-li věřitel podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí požadovat zaplacení celé pohledávky při prodlení dlužníka se zaplacením jedné nebo některých splátek, stává se - jak je nepochybně zřejmé z ustanovení § 565 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 pro nezaplacení splátek splatná celá pohledávka jen tehdy, jestliže věřitel dlužníka o zaplacení celé pohledávky řádně a včas požádal; v případě, že své právo nepoužil, může po dlužníku požadovat nadále jen sjednané nebo stanovené splátky.

V projednávané věci - jak uzavřel odvolací soud - nastala splatnost zajištěné pohledávky ke dni 31. 1. 1999, a proto odvolací soud správně v souladu s konstantní judikaturou dovodil, že právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy vzniklo po 31. 8. 1998 a že při rozhodování o žalobě zástavního věřitele je třeba postupovat podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2013 (§ 200y až § 200za o. s. ř.). Namítá-li dovolatel, že pro posouzení postupu není podstatná splatnost zajištěné pohledávky, ale vznik zástavního práva , k němuž došlo na základě zástavní smlouvy ze dne 23. 4. 1997, a že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu stanovené rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ve věci spis. zn. 31 Cdo 3881/2009 ze dne 9. 10. 2013 , pak přehlíží, že v jím zmiňované věci se jednalo o výklad otázky promlčení v obchodních závazkových vztazích v souvislosti se zaplacením ceny díla ze smlouvy o dílo a že tedy soudy vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje) a z jiné hmotněprávní úpravy, než v projednávané věci; proto právní závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněném pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na posuzovanou věc nedopadají.

Namítá-li zástavní dlužník, že soudy nesprávně posoudily otázku jednostranného ručního vpisování do smlouvy/dodatku a v té souvislosti klade otázku, zda může věřitel upravovat listiny vpisováním nových skutečností , a zpochybňuje-li výši zajištěné pohledávky poukazem na stav zápisu v katastru nemovitostí otázkou, jaký je význam stavu zápisu v katastru nemovitostí pro určení výše zastavené pohledávky , uplatňuje tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel při posuzování podmínek pro nařízení soudního prodeje zástavy); v této části dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Dovolání zástavního dlužníka do potvrzujícího výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rovněž přípustné, neboť v této části směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím (ani ve svém součtu, když výše nákladů v řízení před soudem prvního stupně činila 24.598,20 Kč a výše nákladů odvolacího řízení 3.917,40 Kč) 50.000,- Kč. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavního dlužníka podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. dubna 2017
JUDr. Mojmír Putna předseda senátu