21 Cdo 599/2008
Datum rozhodnutí: 19.03.2009
Dotčené předpisy:





21 Cdo 599/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. K. Š., o.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 44/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2007, č.j. 16 Co 162/2007-233, takto:


I. Dovolání žalovaného se zamítá.


II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.820,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.


Odůvodnění:


Dopisem ze dne 30. 6. 2003 (doručeným žalobci téhož dne) sdělil žalovaný žalobci, že mu dává podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce výpověď pro závažné porušení pracovní kázně . Důvod k tomuto opatření spatřoval žalovaný v tom, že žalobce ve stanovené lhůtě (do 26. června 2003) nepředal věci, které měl v užívání z titulu výkonu funkce ředitele areálu na Č. s. , ani v téže lhůtě neprovedl uložené úkony, jak k tomu byl vyzván dopisem ze dne 18. 6. 2003.


Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že se nedopustil jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako závažné porušení pracovní kázně. Dopis žalovaného ze dne 18. 6. 2003, kterým žalovaný požadoval vrácení konkrétně uvedených věcí, obdržel teprve dne 2. 7. 2003, přičemž od 17. 6. 2003 do 2. 7. 2003 byl v pracovní neschopnosti. Stejně tak lhůta k vrácení věcí byla stanovena v době trvání pracovní neschopnosti žalobce, a to nejpozději do 26. 6. 2003. V době od 3. 7. 2003 do 18. 7. 2003 čerpal řádnou dovolenou a požadované věci předal žalovanému po dohodě dne 21. 7. 2003.


Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 19. 1. 2007, č.j. 14 C 44/2003-203, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 32.261,- Kč k rukám advokáta JUDr. K. P. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce znemožnil žalovanému jako zaměstnavateli, aby svěřený osobní automobil používal od 17. 6. do 30. 6. 2003 pro svoji potřebu , že, ačkoli se žalovaný snažil znemožnit používání telefonu svěřeného žalobci, žalobce provedl kroky k jeho odblokování, mobilní telefon používal a tím způsobil prokazatelně žalovanému škodu ve výši 665,35 Kč, že však žalobci nelze vytýkat porušení pracovní kázně nevrácením dalších věcí tak, jak vyplývá z protokolu ze dne 17. 6. 2003 , neboť termín vrácení těchto věcí byl stanoven žalovaným na den 18. 6. 2003, žalobci byl žalovaným určen nástup na dovolenou od 3. 7. do 18. 7. 2003 a k předání ostatních věcí došlo až po návratu z dovolené, tj. od 21. 7. 2003 . Dovodil dále, že žalobci vytýkané porušení pracovní kázně dosahuje intenzity závažného porušení pracovní kázně tak, jak je uvedeno v ust. § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce .


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 9. 2007, č.j. 16 Co 162/2007-233, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 30. 6. 2003 je neplatná a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů 22.602,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. M. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný písemnou výpovědí ze dne 30. 6. 2003 žalobci nevytýkal nepředání osobního automobilu dne 17. 6. 2003 , osobní automobil totiž žalobce předal žalovanému před převzetím výpovědi. Ve výpovědi z pracovního poměru tento důvod uveden není a nelze ho dovodit ani výkladem. Žalovaný ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 6. 2003 výslovně žalobci vytýká, že nevrátil žalovanému věci, které konkrétně v dopise detailně popisuje, s tím, že k vrácení těchto věcí byl vyzván dopisem ze dne 18. 6. 2003, a to nejpozději do 26. 3. 2003 . Odvolací soud dovodil, že takto po skutkové stránce explicitně vymezený důvod výpovědi z pracovního poměru ovšem nelze posoudit jako porušení pracovní kázně , protože dopis žalovaného ze dne 18. 6. 2003 byl žalobci doručen až dne 1. 7. 2003, tj. po termínu, do kterého měl věci žalovanému předat, navíc až po předání výpovědi z pracovního poměru. Žalovaný ve výpovědi z pracovního poměru nevytýkal žalobci, že nepředal svěřené věci na základě ústní výzvy dne 17. 6. 2003, že nereagoval na telefonické výzvy, že nikdy neotevřel zástupcům žalovaného, že nereagoval na písemné vzkazy, že svévolně odblokoval služební mobilní telefon. Ve výpovědi z pracovního poměru ani tyto důvody uvedeny nejsou a nelze je dovodit ani výkladem; měl-li žalovaný takovou vůli, pak ji ve výpovědi z pracovního poměru neprojevil. Jednáním, které bylo žalobci vytýkáno ve výpovědi z pracovního poměru, se žalobce porušení pracovní kázně nedopustil.


V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že zaměstnavatel porušil ustanovení § 44 odst. 2 zákoníku práce a nesprávně posoudil i skutečnost, že v písemné výpovědi z pracovního poměru nebyly uvedeny, jaké jsou skutečné důvody zaměstnavatele k rozvázání pracovního poměru. Žalobci bylo nepochybně zřejmé , jaký výpovědní důvod zaměstnavatel uplatnil a v čem spatřoval skutkovou stránku, resp. hrubé porušení pracovní kázně žalobcem . Podle názoru dovolatele byly splněny hmotně právní podmínky platné výpovědi a výpovědní důvod byl zcela nepochybně ve výpovědi uveden . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.


Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že směřuje proti rozsudku, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání a, je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalovaného.


Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době vzhledem k tomu, že předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná dopisem ze dne 30. 6. 2003, doručeným žalobci téhož dne podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 30. 9. 2003, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví, (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen zák. práce .


Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) věty před středníkem zák. práce může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně.


Podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst. 1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.


Jak správně uvedl již v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud, důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se výpověď dává (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968).


V případě výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce musí být důvod výpovědi uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů výpovědi obsažených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že důvod výpovědi nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro výpověď, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla výpověď dána. Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).


Domáhá-li se zaměstnanec žalobou podanou u soudu určení neplatnosti výpovědi (§ 64 zák. práce), soud z hlediska naplnění výpovědního důvodu zkoumá, zda zaměstnavatelem vymezený důvod výpovědi zakládá některý z důvodů uvedených v zákoně a zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Vychází přitom ze skutkového vylíčení důvodu použitého v písemné výpovědi; nemůže-li totiž zaměstnavatel důvod výpovědi dodatečně (tj. po výpovědi) měnit, nemůže ani soud přihlížet k takovým okolnostem, kterými zaměstnavatel výpověď neodůvodnil. V případě výpovědi učiněné podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce to znamená, že soud se může zabývat jen takovým jednáním zaměstnance, v němž zaměstnavatel podle skutkového vylíčení důvodu výpovědi spatřoval závažné porušování pracovní kázně. I kdyby se v řízení zjistilo, že zaměstnanec porušil své povinnosti vyplývající z pracovního poměru jiným než ve výpovědi vytýkaným jednáním, nelze při rozhodování věci k takovýmto skutečnostem přihlížet, neboť nemohou založit důvodnost podané výpovědi.


V projednávané věci žalovaný vymezil v dopise ze dne 30. 6. 2003 důvod výpovědi z pracovního poměru tak, že žalobce, ačkoli k tomu byl vyzván dopisem ze dne 18. 6. 2003, nepředal ve stanovené lhůtě (do 26. června 2003) věci, které měl v užívání z titulu výkonu funkce ředitele areálu na Č. s. , ani v téže lhůtě neprovedl uložené úkony. Z tohoto slovního vyjádření jednoznačně vyplývá, proč (z jakého důvodu) byl s žalobcem pracovní poměr výpovědí rozvázán.


Namítá-li dovolatel, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že zaměstnavatel porušil ustanovení § 44 odst. 2 zákoníku práce a nesprávně posoudil i skutečnost, že v písemné výpovědi z pracovního poměru nebyly uvedeny, jaké jsou skutečné důvody zaměstnavatele k rozvázání pracovního poměru, pak přehlíží, že odvolací soud takový závěr neučinil. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 6. 2003 žalovaný nevytýká žalobci nepředání věcí dne 17. 6. 2003 na základě ústní výzvy z téhož dne , ale že mu vytýká, že neakceptoval požadavky žalovaného uvedené v dopise ze dne 18. 6. 2003 (a to nejpozději do 26. 6. 2003). Odvolací soud neměl proto důvod k závěru, že zaměstnavatel porušil ustanovení § 44 odst. 2 zákoníku práce , naopak, vyjádřil přesvědčení, že výpovědní důvod byl vymezen jasně, určitě a srozumitelně. Neúspěch žalovaného v řízení nevyplynul z nesprávného výkladu ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce odvolacím soudem, ale z toho, že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalobce porušení pracovní kázně jednáním vytýkaným v dopise ze dne 30. 6. 2003 dopustil (mohl dopustit).


Obstát nemůže ani dovolací námitka, že žalobci bylo nepochybně zřejmé , jaký výpovědní důvod zaměstnavatel uplatnil a v čem spatřoval skutkovou stránku, resp. hrubé porušení pracovní kázně žalobcem . Jak již bylo výše uvedeno, důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Jestliže, jako je tomu v projednávané věci, je již ze samotného textu výpovědi z pracovního poměru zřejmé v čem (v jakém jednání) spatřuje zaměstnavatel důvod výpovědi (jsou uvedena konkrétní data a konkrétní skutečnosti), nemůže obstát argument, že oběma stranám (zaměstnanci i zaměstnavateli) bylo nepochybně zřejmé , že se vlastně jedná o jiný (odlišný) důvod výpovědi, než jaký je v písemném vyhotovení výpovědi z pracovního poměru uveden.


Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. M. M. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 770,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.820,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 19. března 2009


JUDr. Mojmír Putna, v. r.


předseda senátu