21 Cdo 598/2004
Datum rozhodnutí: 19.07.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 598/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce Ing. L. V. proti žalované Ř. k. s., zastoupené laickým administrátorem Mgr. M. H. , o 34.975,- Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 12 C 1708/95, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2002, č.j. 9 Co 632/2001- 67, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se (žalobou doručenou Okresnímu soudu v Děčíně dne 10.3.1995) domáhal, aby mu žalovaný ( Mgr. M. H., laický administrátor, Ř. d. s., S. K. 43 ) zaplatil 34.975,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že za dobu od 18.8.1992 do 21.2.1993, kdy pracoval u Ř. d. s. v S. K. 43 jako elektromechanik a revizní technik elektro, mu vznikl nárok na náhradu cestovních nákladů za používání vlastního motorového vozidla podle zákona č. 119/1992 Sb. v celkové výši 16.975,- Kč, že ze svých prostředků zaplatil v létě 1992 za elektroměrové rozvaděče a podružné rozvaděče pro kostely v J. a v S. K. částku 15.000,- Kč a že žalovaný mu odmítá vrátit zesilovač TG 40 JUNIOR a 2 ks reproduktorových skříní, které mu zapůjčil, v hodnotě 3.000,- Kč.

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 21.1.1998, č.j. 12 C 1708/95-17, žalobu na zaplacení částky 34.975,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit soudní poplatek 1.380,- Kč. Vycházel z toho, že žalobce podal žalobu proti fyzické osobě, ačkoliv žalovaná částka souvisí s pracovněprávním vztahem žalobce u Ř. f. ú. v S. K., který vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 18.8.1992. Dospěl proto k závěru, že žalovaný Mgr. M. H. není v této věci pasivně legitimován.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22.12.1998, č.j. 9 Co 343/98-23, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházeje z toho, že v době podání žaloby existoval rozpor mezi označením žalovaného a požadovanou uloženou povinností , když v žalobě je jako žalovaný označen Mgr. M. H., laický administrátor, Ř. d. s., S. K. 43 , a v téže žalobě se žalobce domáhá vydání rozsudku, aby Ř. d. s. se sídlem v S. K. 43, vedená laickým administrátorem Mgr. M. H. uhradila žalobci částku 34.975,- Kč , vytkl soudu prvního stupně, že nepostupoval podle ustanovení § 43 o.s.ř. a že žalobce nevyzval k odstranění vady žaloby, spočívající v označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci . Protože žalobce v průběhu odvolacího řízení vadu podání odstranil, když přesně označil žalovanou, proti níž jeho žaloba směřuje (jako Ř. d. s. se sídlem v S. K. 43, zastoupená laickým administrátorem Mgr. M. H. ), a protože rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno proti jinému subjektu, než proti kterému žaloba směřovala, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Na výzvu Okresního soudu v Děčíně obsaženou v usnesení ze dne 30.6.2000, č.j. 12 C 1708/95-45, aby přesně a jednoznačně označil žalovaného a jeho sídlo , žalobce nereagoval. Za žalovanou zůstala označena - shodně s tím, jak ji žalobce označil v předcházejícím odvolacím řízení - Ř. d. s. se sídlem S. K. 43, zastoupená laickým administrátorem Mgr. M. H. .

Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 14.8.2000, č.j. 12 C 1708/95-52, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje ze zjištění (ze zprávy Biskupství L.), že Ř. d. s. v S. K. 43 jako právnická osoba neexistuje, dovodil, že takto žalobcem označená žalovaná nemá právní subjektivitu. Vzhledem k tomu, že nedostatek způsobilosti účastníka mít práva a povinnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, muselo být řízení zastaveno (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29.5.2002, č.j. 9 Co 632/2001-67, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel z toho, že Ř. d. s. v S. K. nemá právní subjektivitu, a dále ze zjištění z dopisu Ministerstva kultury České republiky ze dne 9.4.1993, podle něhož mezi organizačními jednotkami římskokatolické církve je základní právnickou osobou farnost, v daném případě Ř. f. S. K. Protože způsobilost být účastníkem řízení má ve smyslu § 19 o.s.ř. zásadně ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti (jinak jen ten, komu ji zákon přiznává) a protože žalobcem označená žalovaná Ř. d. s. v S. K. nikdy podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti neměla, dospěl k závěru, že jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a že soud prvního stupně správně řízení podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. zastavil.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. ; jako žalovanou v dovolání označil Ř. f. v S. K. se sídlem S. K. 43, zastoupená pastoračním asistentem Mgr. M. H. . Odvolacímu soudu vytýká, že věc posuzoval z hlediska § 103, § 104 odst. 1 a § 19 o.s.ř. , ačkoliv správně měla být věc posouzena po právní stránce z hlediska ustanovení § 7 až § 20a občanského zákoníku a podle zákona č. 308/1991 Sb., o postavení církví ve společnosti, které zakládají právní subjektivitu a odpovědnost mít práva a povinnosti . Ohledně způsobilosti právnických osob mít práva a povinnosti vychází z ustanovení § 18 občanského zákoníku, z něhož dovozuje, že zřízení a vznik právnické osoby může zvláštní zákon stanovit jinak a že podle o.s.ř. může mít způsobilost být účastníkem i ten, kdo nemá právní subjektivitu podle práva hmotného, přiznává-li mu ji zákon (zákon č. 308/1991 Sb.) . Podáním ze dne 12.8.2002 žalobce dovolání doplnil (mimo jiné) sdělením, že Ministerstvo kultury ČR dopisem ze dne 1.8.2002, č.j. 10752/2002, potvrdilo, že Ř. f. v S. K. je evidována na ministerstvu kultury jako právnická osoba, která je součástí římskokatolické církve, registrované v ČR podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností (na základě evidenčního listu, který zůstává v platnosti pod dobu max. 1 roku ode dne 7.1.2002, kdy nabyl účinnosti zákon č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech). Protože podle názoru žalobce spočívá usnesení odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. ; z uvedeného vyplývá, že vychází z Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.

Vzhledem k tomu, že napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno sice po 1.1.2001 (dne 29.5.2002), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno dne 14.8.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle dosavadních právních předpisů , tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen o.s.ř. ).

Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu ustanovení bodu 17. Části dvanácté, Hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.



Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo

a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,

b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§ 208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,

c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,

d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,

e) odvolání odmítnuto,

f) odvolací řízení zastaveno.

Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst.1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, spočívající v tom, že žalobcem označený žalovaný nemá způsobilost být účastníkem řízení (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.).

Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. (takovým je pouze usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu) a protože přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení § 238a odst. 1 písm. a), b), c), e) nebo f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení § 239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení § 239 odst. 1 a 2 nejsou v dané věci splněny. Ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. totiž podmiňuje přípustnost dovolání tím, že musí jít o potvrzující usnesení ve věci samé, tedy o usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno v případech, o nichž zákon stanoví, že soud ve věci samé rozhoduje usnesením (srov. § 152 odst. 1 větu druhou o.s.ř.). Usnesení o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. má jen procesní povahu a není usnesením, kterým by soud rozhodoval ve věci samé, tedy o důvodnosti nebo nedůvodnosti nároku uplatněného žalobou (k pojmu věc sama srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.8.1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

Protože dovolatel netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. a protože dovolání podle ustanovení § 238a a § 239 o.s.ř. není v této věci přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.



O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z

z účastníků náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. července 2004

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu