21 Cdo 597/2006
Datum rozhodnutí: 13.12.2006
Dotčené předpisy: § 53 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 27 odst. 2 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 29 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 32 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 31 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 31 odst. 3 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





21 Cdo 597/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně A. D., proti žalované L. G. s.r.o., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 305/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. září 2005, č.j. 16 Co 228/2005-45, takto:


I. Dovolání žalované se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20.9.2005, 16 Co 228/2005-45, k odvolání žalované potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8.2.2005, č.j. 16 C 305/2004-25, jímž bylo určeno, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době provedené přípisem žalované ze dne 26.8.2004 je neplatné, a rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6.225,- Kč k rukám zástupce žalobkyně , a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 1.541,50 Kč. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná nemohla platně ve zkušební době s žalobkyní zrušit pracovní poměr podle ustanovení § 58 zák. práce, neboť zkušební doba - protože k jejímu sjednání došlo poté, co již pracovní poměr mezi účastníky vznikl, a protože stanovení zkušební doby se zpětnou platností je nepřípustné - byla sjednána neplatně (§ 31 odst. 3 zák. práce). Soudy vycházely ze zjištění, že žalobkyně začala u žalované pracovat dne 18.8.2004, že písemné vyhotovení pracovní smlouvy (opatřené datem 18.18.2004 , správně vzhledem ke zřejmé chybě v psaní datem 18.8.2004), v níž byl jako den nástupu do práce uveden den 18.8.2004 a v níž byla sjednána tříměsíční zkušební doba, bylo žalobkyni předloženo k podpisu a předáno až dne 23.8.2004 a že dne 27.8.2004 byl žalobkyni předán přípis o ukončení pracovního poměru ve zkušební době ze dne 26.8.2004 ke dni 27.8.2004. Dovodily, že pracovní poměr žalobkyně u žalované vznikl již dne 18.8.2004 na základě ústně, přinejmenším konkludentně , uzavřené pracovní smlouvy, když od tohoto dne žalobkyně u žalované pracovala a ta její práci přijímala; vnější skutkové okolnosti soudy zhodnotily tak, že již k tomuto dni došlo mezi účastníky k dohodě o obsahu podstatných náležitostí pracovní smlouvy. Námitku žalované, že mezi účastníky byla neplatně sjednána celá pracovní smlouva , odvolací soud odmítl s odkazem na ustanovení § 10 odst. 2 zák. práce s tím, že z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobkyně pracovala od 18.8.2004 na základě dohody se zaměstnancem žalované S. a pokud tento zaměstnanec neměl právo navazovat pracovní poměry, nemohla to žalobkyně vědět , a že úkon pana S., tedy pracovní smlouva uzavřená s žalobkyní, žalovanou jako zaměstnavatele zavazuje . Za nerozhodnou považoval rovněž další namítanou skutečnost, že žalobkyně žádné výhrady ke konkludentně (případně ústně) ani k písemně uzavřené pracovní smlouvě, a to ani ve vztahu ke zkušební době, nevznesla .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pracovní poměr vznikl konkludentně dne 18.8.2004 a že následné uzavření pracovního poměru na základě písemné pracovní smlouvy již na vzniklý pracovní poměr nemělo žádný význam, včetně ujednání o zkušební době . Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky, zda mohl vzniknout pracovní poměr konkludentně, když jde o dvoustranný právní úkon, který musí mít zákonem předepsané náležitosti , zda následně písemně uzavřená pracovní smlouva tedy má pro účastníky právní význam, zvláště za situace, kdy tam byla sjednána zkušební doba , a zda toto ustanovení o sjednání zkušební doby lze oddělit od ostatních ustanovení pracovní smlouvy v návaznosti na ustanovení § 242 a § 244 zákoníku práce, zda je tedy při neplatnosti ujednání o zkušební době neplatná celá pracovní smlouva . Podle názoru žalované není možné, aby pracovní poměr vznikl pouze tím, že zaměstnanec se dostaví do práce a začne pro zaměstnavatele vykonávat práci, a - s poukazem na výpověď žalobkyně před soudem prvního stupně dne 8.12.2004, v níž uvedla, že nic dalšího dohodnuto nebylo - namítá, že v daném případě další náležitosti pracovního poměru dohodnuty nebyly. Dovozuje, že veškeré náležitosti byly s žalobkyní dohodnuty až dne 23.8.2004, kdy s ní byla řádně sepsána pracovní smlouva, včetně ustanovení o zkušební době; žalobkyně tuto smlouvu akceptovala, nic proti ní nenamítala a předkládala ji do své evidence u úřadu práce. Připouští vznik pracovního poměru konkludentním způsobem pouze na období od 18.8. do 22.8.2004, když následně vznikl pracovní poměr nový dne 23.8.2004 na základě písemné pracovní smlouvy, což potvrdila i žalobkyně, když uváděla, že panem S. jí bylo řečeno, že si zaměstnavatel bude vybírat ty nejlepší a teprve s nimi bude uzavřen pracovní poměr ; z toho dovozuje, že žalobkyně od počátku věděla, že pracovní poměr může vzniknout až na základě přítomnosti odpovědného pracovníka zaměstnavatele a že do té doby je tam pouze na zkoušku . S poukazem na výpověď žalobkyně ze dne 8.12.2004 rovněž připomíná, že pan S. neměl právo za zaměstnavatele uzavírat pracovní poměr, což žalobkyně od počátku věděla. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil soudu k dalšímu řízení .





Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu potvrdil , neboť je přesvědčena, že bylo dostatečně prokázáno, že zkušební doba nebyla sjednána písemně ke dni 18.8.2004, kdy začala práci vykonávat .


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].


V posuzované věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.


Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno), může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov.


§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Žalovaná v posuzované věci spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu - mimo jiné - v řešení otázky, zda mohl vzniknout pracovní poměr konkludentně, když jde o dvoustranný právní úkon, který musí mít zákonem předepsané náležitosti .


Pracovní poměr se zakládá (nejde-li o pracovní poměr založený podle zvláštních předpisů volbou nebo jmenováním) smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (srov. § 27 odst. 2 zák. práce). Pracovní smlouva je dvoustranným právním úkonem spočívajícím v souhlasném projevu vůle zaměstnance a zaměstnavatele uzavřít pracovní poměr. Podstatnými náležitostmi pracovní smlouvy jsou (srov. § 29 odst.1 zák. práce) sjednání druhu práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotka nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce; nedohodnou-li se účastníci na některé z těchto náležitostí, nedojde k uzavření pracovní smlouvy.


Zaměstnavatel je povinen uzavřít pracovní smlouvu písemně (§ 32 odst. 1 věta první zák. práce). V judikatuře soudů byl přijat a je jako správný přijímán závěr, že případný nedostatek písemné formy pracovní smlouvy podle ustanovení § 32 zák. práce - vzhledem k ustanovení § 242 odst. 2 zák. práce - nezakládá neplatnost právního úkonu (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2.8.1971, sp. zn. Cpjf 19/71, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, roč. 1971) a že pracovní smlouva je platná i tehdy, byla-li uzavřena jen ústně, případně pouze konkludentně. Pro posouzení povahy právního vztahu přitom není rozhodná sama okolnost, jak je právní úkon označen, popřípadě jaké jsou subjektivní představy účastníků o povaze jejich vztahu, nýbrž posouzení obsahu (výklad) projevu vůle, tedy zjištění, co bylo každým z účastníků skutečně - třeba i konkludentně - projeveno (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.3.2005, sp.zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura pod č. 75, roč. 2005).


Sjednání zkušební doby nepatří - jak vyplývá z výše uvedeného - k podstatným náležitostem pracovní smlouvy. Zkušební doba je v pracovní smlouvě sjednána jen tehdy, projeví-li v tomto směru oba účastníci souhlasnou vůli. Na rozdíl od samotné pracovní smlouvy, která může být platně uzavřena také ústně nebo konkludentně, může být zkušební doba platně sjednána jen písemně (srov. § 31 odst.3 zák. práce). Z ustanovení § 31 odst.1 zák. práce současně vyplývá, že zkušební doba nemůže být platně sjednána poté, co již vznikl pracovní poměr; nelze ji tedy dohodnout zpětně, ale nejpozději toho dne, který byl sjednán jako den nástupu zaměstnance do práce (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31.3.1983, sp. zn. 6 Cz 12/83, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, roč. 1983, na který výslovně poukazuje i odvolací soud v posuzované věci).


V projednávané věci soudy jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - z uvedené konstantní judikatury soudů důsledně vycházely a dovolací soud nemá důvod na uvedených právních názorech cokoliv měnit; i když byly přijaty před delší dobou, jsou i v současnosti při zásadně stejné právní úpravě jako správné nadále přijímány.


Žalovaná - i když v dovolání uvedla, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. - však právní posouzení věci nezpochybňuje. Závěr odvolacího soudu (shodný se soudem prvního stupně), že pracovní poměr účastníků vznikl již dne 18.8.2004 na základě ústní pracovní smlouvy, případně konkludentním způsobem, nikoliv až na základě pracovní smlouvy podepsané dne 23.8.2004, s nímž žalovaná nesouhlasí, představuje - jako výsledek dokazování (hodnocení provedených důkazů) - skutková zjištění soudu. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalovaná zpochybňuje výše uvedený skutkový závěr soudů, že tedy nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jejích námitek je totiž nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jejího názoru pro posouzení věci významné. Dovolatelka v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že není možné, aby pracovní poměr vznikl pouze tím, že zaměstnanec se dostaví do práce a začne pro zaměstnavatele vykonávat práci , že žalobkyně před soudem prvního stupně dne 8.12.2004 uvedla, že nic dalšího dohodnuto nebylo , z čehož dovozuje, že další náležitosti pracovního poměru dohodnuty nebyly a že veškeré náležitosti byly dohodnuty s žalobkyní až dne 23.8.2004, kdy s ní byla řádně sepsána pracovní smlouva, včetně ustanovení o zkušební době , že žalobkyně tuto smlouvu akceptovala, nic proti ní nenamítala a předkládala ji do své evidence u úřadu práce , že pracovní poměr mohl vzniknout konkludentním způsobem pouze na období od 18.8. do 22.8.2004, když následně vznikl pracovní poměr nový dne 23.8.2004 na základě písemné pracovní smlouvy, což potvrdila i žalobkyně, když uváděla, že panem S. jí bylo řečeno, že si zaměstnavatel bude vybírat ty nejlepší a teprve s nimi bude uzavřen pracovní poměr , že žalobkyně od počátku věděla, že pracovní poměr může vzniknout až na základě přítomnosti odpovědného pracovníka zaměstnavatele a že do té doby je tam pouze na zkoušku , a že pan Spurný nemá právo za zaměstnavatele uzavírat pracovní poměr ), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že pracovní poměr žalobkyně u žalované vznikl až dnem 23.8.2004 a že zkušební doba byla sjednána platně). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalované uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - založil své rozhodnutí o žalobě podané v této věci (tj. o žalobě o určení, že posuzované zrušení pracovního poměru ve zkušební době je neplatné) na závěru, že pracovní poměr mezi účastníky vznikl dne 18.8.2004 na základě ústní, případně konkludentně uzavřené pracovní smlouvy, nikoliv na základě písemné pracovní smlouvy podepsané dne 23.8.2004 (proto v ní uvedená zkušební doba byla sjednána neplatně); tento závěr byl pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Spatřuje-li proto žalovaná zásadní právní význam v řešení otázek, zda následně písemně uzavřená pracovní smlouva má pro účastníky právní význam, zvláště za situace, kdy tam byla sjednána zkušební doba , a zda toto ustanovení o sjednání zkušební doby lze oddělit od ostatních ustanovení pracovní smlouvy v návaznosti na ustanovení § 242 a § 244 zákoníku práce, zda je tedy při neplatnosti ujednání o zkušební době neplatná celá pracovní smlouva , dovolává se přípustnosti dovolání z důvodu, který nemá bezprostřední vztah k napadenému rozhodnutí; jí předkládané otázky nemají na správnost závěrů odvolacího soudu vliv.


Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a že kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky její dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v tomto dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 13. prosince 2006


JUDr. Mojmír Putna, v. r.


předseda senátu