21 Cdo 589/2008
Datum rozhodnutí: 12.03.2009
Dotčené předpisy:





21 Cdo 589/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému B. a. s., zastoupenému advokátem, o 20.000,- Kč a o vzájemné žalobě o 53.300,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 16 C 53/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. září 2007, č. j. 16 Co 154/2007-208, takto:


I. Dovolání žalobce se zamítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.485,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.


Odůvodnění:


Žalovaný se žalobou ze dne 22. 11. 1999 (ve věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 11 C 358/99), domáhal, aby mu žalobce zaplatil 70.800,- Kč s úrokem z prodlení podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. od 16. 10. 1999 do zaplacení . Podáním ze dne 2. 2. 2000 vzal žalovaný žalobu na zaplacení částky 70.800,- Kč s příslušenstvím v celém rozsahu zpět.


Žalobce se vzájemnou žalobou ze dne 9. 2. 2000 (spolu s vyjádřením k žalobě o zaplacení 70.800,- Kč) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 20.000,- Kč jako doplatek odměny pro vedoucího zakázky stavby krevních derivátů v B., vedené pod č. zak.: . Vzájemnou žalobu odůvodnil tím, že dne 4. 1. 1993 uzavřel s žalovaným pracovní smlouvu se sjednaným druhem práce samostatný technik IČ, zástupce vedoucího oddělení IČ . Dohodou mezi účastníky ze dne 29. 11. 1996 byl žalobce s účinností od 1. 12. 1996 jmenován vedoucím zakázky Krevní deriváty B. S. vedené pod č. zak.: ; zároveň bylo ujednáno, že vedoucí předkládá vedení společnosti zprávu o průběhu zakázky a jejím ukončení a že na základě schválení finančních prostředků na odměny pro vedoucího zakázky a zhodnocení zakázky vedením budou v průběhu zakázky uvolňovány zálohy na odměnu vedoucímu zakázky. Po ukončení zakázky mělo dojít k jejímu vyhodnocení a konečnému odsouhlasení celkové odměny pro vedoucího zakázky. Takto byly žalobci vyplaceny za vykonanou práci zálohy v roce 1997 ve výši 23.500,- Kč a v roce 1998 ve výši 47.300,- Kč. Z důvodů zapříčiněných žalovaným došlo k ukončení pracovního poměru žalobce ještě před ukončením zakázky. Proto by podle stanovených kritérií měla být žalobcova práce na zakázce ke dni ukončení pracovního poměru vyhodnocena a po odečtení vyplacených záloh by měla být vyplacena zbývající část odměny, která dle výpočtu žalobce činí 20.000,- Kč.


Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, usnesením ze dne 24. 2. 2000, č. j. 11 C 358/99-48, vzájemnou žalobu ze dne 9. 2. 2000, kterou se žalobce domáhá zaplacení 20.000,- Kč, vyloučil k samostatnému řízení a věc byla dále projednávána Okresním soudem ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 16 C 53/2000.


Vzájemnou žalobou ze dne 20. 6. 2000 (spolu s vyjádřením k žalobě o zaplacení 20.000,- Kč) se žalovaný domáhal, aby mu žalobce zaplatil 70.800,- Kč s 11% úroky z prodlení od 16. 10. 1999 do zaplacení. Vzájemnou žalobu odůvodnil tím, že v písemném jmenování žalobce vedoucím zakázky ze dne 29. 11. 1996 je stanovena cílová odměna, která nenahrazuje mzdu a která měla být žalobci vyplacena při splnění podmínek stanovených v písemném jmenování vedoucím zakázky. Základní podmínkou bylo dokončení zakázky, úhrada zakázky objednatelem, vyhodnocení zakázky a stanovení celkové odměny podle daných kritérií. V průběhu zakázky mohly být podle ujednání uvolňovány zálohy na odměnu a tyto zálohy měly být od celkově stanovených odměn odečítány. Na těchto zálohách bylo žalobci vyplaceno celkem 70.800,- Kč. Protože ale zakázka nebyla dosud dokončena, nenastala splatnost cílové odměny, jež měla být vyplacena teprve po dosažení stanoveného cíle. Žalobci tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši vyplacených záloh na odměnu, jehož vydání se žalovaný vzájemnou žalobou domáhá.


Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, rozsudkem ze dne 10. 10. 2001, č. j. 16 C 53/2000-54, ve znění usnesení ze dne 10. 10. 2001, č. j. 16 C 53/2000-58, návrh žalobce, aby byl žalovaný povinen zaplatit mu 20.000,- Kč, i vzájemnou žalobu žalovaného, aby žalobce byl povinen zaplatit žalovanému 70.800,- Kč s 11% úrokem z prodlení za dobu od 16. 10. 1999 do zaplacení, zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 1.897,20 Kč k rukám JUDr. L. P. . Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že žalobce, který byl s účinností od 1. 12. 1996 jmenován vedoucím zakázky krevní deriváty B. S. vedené pod č. zak. , obdržel na zálohách na odměnu pro vedoucího uvedené zakázky celkem 70.800,- Kč. Dopisem ze dne 29. 12. 1998 byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce a jeho pracovní poměr skončil u žalovaného ke dni 31. 3. 1999. Ujednání mezi účastníky o stanovení cílové odměny obsažené v listině ze dne 29. 11. 1996, jíž byl žalobce jmenován vedoucím zakázky krevní deriváty B. S. vedené pod č. zak. , posoudil jako neurčité a nesrozumitelné, neboť výpočet odměny je stanoven tak, že jednotlivé pojmy nejsou dále specifikovány, rozvedeny a určeny, a to např. hrubý zisk, kdo konkrétně hodnotí předmětná kritéria apod. . Pro neurčitost a nesrozumitelnost posoudil toto ujednání jako neplatné, a proto žalobu na zaplacení 20.000,- Kč jako nárok z tohoto ujednání plynoucí zamítl. I když žalovaný na základě tohoto neplatného ujednání žalobci na zálohách vyplatil 70.800,- Kč a jednalo se o bezdůvodné obohacení žalobce ve smyslu ustanovení § 243 zák. práce, vzhledem k délce plnění ze strany žalovaného a vzhledem k tehdy uspokojivým pracovním výsledkům žalobce nemohl ani vědět, ani předpokládat z okolností, že jde o částky nesprávně vyplacené ; proto ve smyslu ustanovení § 243 odst. 3 zák. práce povinnost žalobci tyto částky vrátit žalovanému neuložil. Navíc nárok na vrácení vyplacené zálohy ve výši 9.000,- Kč z dubna 1997 a ve výši 8.500,- Kč z května 1997 posoudil k námitce žalobce jako promlčený.


K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 2. 2002, č. j. 16 Co 384/2001-75 poté, co žalovaný podáním ze dne 28. 11. 2001 vzal vzájemnou žalobu ohledně částky 17.500,- Kč zpět rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. (o zamítnutí vzájemné žaloby), pokud byla žaloba na zaplacení částky 17.500,- Kč s příslušenstvím zamítnuta , zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, v odstavci I. (o zamítnutí žaloby), odstavci II. (o zamítnutí vzájemné žaloby), pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 53.300,- Kč s příslušenstvím , a v odstavci III. (o nákladech řízení) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Jako nesprávný posoudil závěr soudu prvního stupně, že ujednání o sjednání cílové odměny žalobce je neplatné, neboť o nesrozumitelnosti nemůže být řeč , když z předmětné dohody je nepochybná vůle obou účastníků, a projev vůle nemůže být ani neurčitý, neboť tak by tomu bylo pouze tehdy, kdyby byl projev vůle sice srozumitelný, ale nebyl by zřejmý jeho obsah; v projednávané věci tomu tak není. I když není výslovně uvedeno, kdo konkrétně hodnotí předmětná kritéria, je zřejmé, že hodnocení kritérií nepochybně provádí nadřízený pracovník žalobce . Protože soud prvního stupně vycházel z nesprávného právního názoru o neplatnosti ujednání o cílové odměně, uložil mu, aby poté, co provede vyhodnocení systému odměňování v souvislosti se jmenováním žalobce vedoucím zakázky, zjistil, zda na základě této smlouvy je důvodný nárok žalobce na vyplacení žalované částky a zda je důvodný požadavek žalovaného na vrácení záloh, které žalobce obdržel na základě této smlouvy.


Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, rozsudkem ze dne 25. 5. 2005, č. j. 16 C 53/2000-155, žalobu na zaplacení 20.000,- Kč i vzájemnou žalobu na zaplacení částky 53.300,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 16. 10. 1999 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 21.999,60 Kč k rukám JUDr. L. P. . Ujednání mezi účastníky v listině ze dne 29. 11. 1996, jíž byl žalobce jmenován vedoucím zakázky krevní deriváty B. S. vedené pod č. zak v oddílu označeném jako stanovení cílové odměny , posoudil jako platné; protože podmínkou pro přiznání odměny vedoucímu zakázky bylo úspěšné dokončení zakázky, k čemuž ke dni ukončení pracovního poměru žalobce u žalovaného (ke dni 31. 3. 1999) nedošlo, žalobci nárok na odměnu vedoucímu zakázky nevznikl. Ve vztahu ke vzájemné žalobě žalovaného na vrácení částek vyplacených coby zálohy na cílovou odměnu dovodil, že žalobce jako zaměstnanec v době vyplácení jednotlivých částí záloh nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o částky buď omylem vyplacené či nesprávně určené, a proto s odkazem na ustanovení § 243 odst. 3 zák. práce žalobci povinnost k vrácení takto obdržených částek neuložil.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 11. 2005, č. j. 16 Co 364/2005-178 rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II. a III. (o zamítnutí vzájemné žaloby a o nákladech řízení) potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 16.791,- Kč k rukám advokáta. Vycházeje z toho, že je nepochybné, že v rámci jmenování vedoucího zakázky ze dne 29. 11. 1996 a v systému odměňování, který je zahrnut v tomto jmenování, vyplývá zcela jasně, že žalobci budou poskytovány zálohy a že po úspěšném dokončení zakázky bude provedeno vyhodnocení celé zakázky a odsouhlasení celkové odměny pro žalobce s odpočtem poskytnutých zálohových odměn a rovněž vyplývá mimo jiné, že tato odměna by nebyla vyplacena, kdyby hrubý zisk zakázky byl nižší než 5 % , dovodil, že žalobci byly poskytnuty peněžní částky jako zálohy na odměnu, která však následně nebyla kryta prací žalobce z důvodu ukončení pracovního poměru výpovědí ze strany žalovaného, a že tedy nemůže přicházet v úvahu aplikace ustanovení § 243 odst. 3 zák. práce v tom smyslu, že by žalobce, přijal-li zálohy, byl v dobré víře; žalobce si musel být vědom, že jde o zálohu, která bude později vyúčtována. Dovodil dále, že výkon práva žalovaného spočívající v tom, že vznesl vzájemnou žalobu proti žalobci na zaplacení 70.800,- Kč není v souladu s právem. Vycházel přitom z toho, že takovýto výkon práva žalovaného je ve skutečnosti toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka pracovního vztahu, tedy žalobce, kterému vyplácel po dobu dvou let zálohy na odměnu vedoucímu zakázky, poté s ním z organizačních důvodů rozvázal pracovní poměr, rozhodl se upustit od vymáhání této částky (tím, že vzal dne 2. 2. 2000 zpět žalobu na zaplacení 70.800,- Kč), ovšem pro chování žalobce (proto, že žalobce podal žalobu na zaplacení 20.000,- Kč) tak učinil opět, a nelze tedy dospět k jinému závěru, než že s ohledem na tyto skutečnosti je nutno odepřít žalovanému výkon práva podle ustanovení § 7 odst. 2 věta prvá zákoníku práce .


K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17. 5. 2007, č. j. 21 Cdo 1493/2006-198, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že za situace, kdy žalobce nejprve své právo uplatní, následně z důvodů, jež neuvedl (ani nejsou blíže objasněny), vezme žalobu zpět, a poté stejné právo znovu uplatní, nelze v takovém jednání spatřovat výkon práva, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu; jde totiž o zcela konkrétní realizaci práva petičního ve spojení s právem disponovat žalobou. Opačný názor odvolacího soudu proto nebyl správný.


Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 4. 9. 2007, č. j. 16 Co 154/2007-208, rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 25. 5. 2005, č. j. 16 C 53/2000-155, v odstavci II. výroku (v zamítavém výroku) změnil tak, že žalobci uložil zaplatit žalované 53.300,- Kč s 11% úrokem z prodlení za dobu od 16. 10. 1999 do zaplacení a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně a na nákladech dovolacího řízení 66.238,- Kč a náklady odvolacího řízení 10.560,-Kč k rukám advokáta. Vycházeje z toho, že z předmětného jmenování vedoucího zakázky vyplývá, že v průběhu zakázky budou uvolňovány zálohy na odměnu vedoucímu zakázky a až po úspěšném dokončení zakázky, včetně finančních úhrad ze strany odběratele, proběhne vyhodnocení celkové zakázky a odsouhlasení celkové odměny pro vedoucího zakázky s odpočtem poskytnutých zálohových odměn, a z toho, že nedošlo k úspěšnému dokončení zakázky, dovodil, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení § 243 odst. 3 zákoníku práce. Již ze samotného ujednání uvedeného ve jmenování vedoucího zakázky je totiž jasné, že žalobci budou poskytnuty zálohy, tedy částky vyplacené před vyúčtováním. K vyúčtování však nedošlo, když z důvodu na straně žalované žalobce přestal vykonávat svou práci, a žalobce je tak povinen částky vyplácené předem, tedy zálohy, žalované vrátit. Žalobce si musel být vědom, že jde o zálohu, která bude později vyúčtována a na této skutečnosti nic nemůže změnit ani to, že zálohy na odměnu byly žalobci vypláceny v době trvání pracovního poměru, v době, kdy pokračovaly práce na zakázce. Důvod, proč nakonec zakázka nebyla dokončena, není pro posouzení důvodnosti žaloby rozhodující.


V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že mezi ním a žalovaným vznikl pracovněprávní vztah založený pracovní smlouvou, a že nikdy nebyl platně jmenován pro překážky, které činí jmenování neplatné, když jmenoval ten, kdo k tomu nebyl oprávněn a žalobce návrh na jmenování včetně navrženého systému odměňování prokazatelně odmítl . Vyplacení odměny považoval a považuje za částky přijaté v dobré víře, když nemohl vědět a z okolností předpokládat, že jde o částky žalovaným omylem vyplacené ( ve vyúčtování mzdy nikdy neměl uvedeno ,zálohy na nějakou odměnu, ale pouze v kolonce odměna byla uvedena vždy částka - výše této odměny ). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaný vyslovil názor , že odvolací soud vycházel z právního názoru vysloveného ve zrušovacím rozsudku dovolacího soudu a poukázal na to, že námitka žalobce o neoprávněnosti jeho jmenování vedoucím zakázky je činěna až v dovolání, když do té doby tvrdil svůj nárok právě z tohoto titulu.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Protože v projednávané věci se žalovaný vzájemnou žalobou domáhá zaplacení částek, které měly být žalobci neoprávněně vyplaceny v roce 1997 a 1998, je třeba věc posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 30. 9. 1999, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů - dále jen zák. práce a podle ustanovení zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění do 31. 12. 2000, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 217/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých dalších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze - dále jen zákon o mzdě .


Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce dne 4. 1. 1993 uzavřel s žalovaným pracovní smlouvu se sjednaným druhem práce samostatný technik IČ, zástupce vedoucího oddělení IČ . Listinou označenou Jmenování vedoucího zakázky ze dne 29. 11. 1996 byl žalobce s účinností od 1. 12. 1996 jmenován vedoucím zakázky Krevní deriváty B. S. vedené pod č. zak.: ; tuto práci také vykonával. Zároveň bylo v bodě Systém odměňování stanoveno, že vedoucí zakázky předkládá vedení společnosti zprávu o průběhu zakázky, respektive ukončení zakázky , že na základě schválení finančních prostředků na odměnu pro vedoucího zakázky a zhodnocení zakázky vedením, budou v průběhu zakázky uvolňovány zálohy na odměnu vedoucímu zakázky a že po úspěšném dokončení zakázky, včetně finančních úhrad ze strany odběratele, proběhne vyhodnocení celé zakázky a odsouhlasení celkové odměny pro vedoucího zakázky s odpočtem poskytnutých zálohových odměn . Ve stejném dokumentu byla také stanovena kriteria pro vyplacení odměny. Žalobci bylo na těchto zálohách vyplaceno 23.500,-Kč v roce 1997 a 47.300,-Kč v roce 1998. Dopisem ze dne 29. 12. 1998 byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce a jeho pracovní poměr skončil u žalovaného ke dni 31. 3. 1999. Ke dni podání vzájemné žaloby (ke dni 20. 6. 2000) zakázka nebyla dokončena.


Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda. Mzdou se rozumí podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mzdě peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci; nepovažují se za ni plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací a odměna za pracovní pohotovost.


Podle ustanovení § 4 odst. 3 zákona o mzdě se mzda především sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě.


Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se sjednává - jak vyplývá z výše citovaných ustanovení zákona o mzdě - především v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě. Pro sjednání mzdy v těchto smlouvách právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být dohodnuta nižší než minimální mzda, popřípadě nižší než mzda, která náleží podle kolektivní smlouvy nebo podle zákona o mzdě (srov. § 4 odst. 4 větu první a druhou zákona o mzdě); v ostatním zákon o mzdě zaměstnavateli a zaměstnanci umožňuje, aby si mzdu dohodli podle své úvahy (mzdu lze sjednat například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod.; uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat), a neomezuje je ani stanovením nejvyšší přípustné mzdy.


Pracovněprávní předpisy rovněž zaměstnavateli umožňují, aby zaměstnanci poskytl ještě předtím, než bude možné hodnotit, zda byly splněny podmínky pro přiznání mzdy (její složky), zálohu na mzdu (její složku). Zákon počítá se zálohou na mzdu jako s běžným prostředkem mzdové praxe a pro případ dodatečného zjištění, že podmínky pro přiznání mzdy nebyly splněny, umožňuje srazit zálohu na mzdu ze mzdy zaměstnance i bez jeho souhlasu [srov. § 12 odst. 1 písm. b) zákona o mzdě, a obdobná ustanovení § 18 odst. 1 písm. b) zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, jakož i § 121 odst. 1 písm. c) zák. práce]. Protože samotná povaha zálohy na mzdu, která je poskytována ještě předtím, než vůbec mohl vzniknout vlastní mzdový nárok, předpokládá její dodatečné vyúčtování, je pojmově vyloučeno, aby jako záloha bylo poskytnuto peněžité plnění, které by nebylo zálohou určenou k vyúčtování .


Podle ustanovení § 243 odst. 1 zák. práce získá-li zaměstnanec bezdůvodné obohacení na úkor zaměstnavatele nebo zaměstnavatel na úkor zaměstnance, musí je vydat. Podle ustanovení § 243 odst. 2 zák. práce bezdůvodným obohacením je prospěch získaný plněním bez právního důvodu nebo plněním z neplatného právního úkonu.


Prospěchem získaným bez právního důvodu se ve smyslu ustanovení § 243 odst. 2 zák. práce rozumí jednak plnění přijaté bez toho, aniž by pro toto plnění vůbec někdy vznikl právní důvod, a jednak plnění, které sice bylo původně přijato na základě právního důvodu, avšak tento právní důvod později odpadl. Soudní praxe v tomto směru vycházela již dříve z názoru, že, poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci zálohu na mzdu a ta potom není kryta další vykonanou prací tohoto zaměstnance, popřípadě je-li zjištěno, že nebyly splněny podmínky pro přiznání této složky mzdy, jde o plnění bez právního důvodu, jímž zaměstnanec získává bezdůvodné obohacení (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 4. 1975, sp. zn. 5 Cz 13/1975, uveřejněný ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1977, pod č. 32, anebo Zprávu občanskoprávního kolegia býv. Nejvyššího soudu ČSR o zhodnocení úrovně řízení a rozhodování soudů ve mzdových věcech ze dne 23. 4. 1979, sp. zn. Cpj 32/78, str.114, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1979, pod č. 14).


Protože žalobce jak vyplývá z výše uvedeného - přijal zálohu na složku mzdy ( zálohu na odměnu vedoucímu zakázky ) a protože se ukázalo, že smluvené předpoklady podmiňující výplatu odměny vedoucímu zakázky nebyly splněny (a ani splněny být nemohou), soudy obou stupňů správně dovodily, že žalovaný přijetím zálohy na prémie získal na úkor žalované bezdůvodné obohacení.


Dovolateli lze přisvědčit v tom, že povinnost zaměstnance vydat bezdůvodné obohacení získané na úkor zaměstnavatele, zakotvená v ustanovení § 243 odst. 1 zák. práce, je ustanovením § 243 odst. 3 zák. práce podstatně modifikována ve prospěch zaměstnance. Spočívá-li totiž bezdůvodné obohacení zaměstnance v přijetí neprávem vyplacených částek, může - jak vyplývá z ustanovení § 243 odst. 3 zák. práce - zaměstnavatel požadovat na zaměstnanci jejich vrácení (a tedy vydání takto získaného bezdůvodného obohacení), jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to ve lhůtě tří let od jejich výplaty. Soudní praxe v těchto případech již v dřívější době [srov. Závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR přijaté ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu (nyní bezdůvodné obohacení) ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1975, pod č. 26, str. 165, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2171/2003] dovodila, že pokud je zaměstnanci poskytnuta nějaká peněžitá částka jako záloha, nemůže přicházet v úvahu aplikace ustanovení § 243 odst. 3 zák. práce v tom smyslu, že by totiž pracovník přijal takovou zálohu v dobré víře; zaměstnanec si tu musí být vědom, že jde o zálohu, která bude později zúčtována. Tento názor, který je judikaturou soudů akceptován, sdílí dovolací soud i nyní a ani v současné době neshledává důvod k jeho změně. Přijal-li tedy žalobce žalobou vymáhané částky jako zálohu na odměnu vedoucímu zakázky a jiný důvod k výplatě těchto částek nebyl v řízení tvrzen ani prokazován, je správný dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení § 243 odst. 3 zákoníku práce.


Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 8.185,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 4., § 10 odst. 3, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 8.485,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 12. března 2009


JUDr. Mojmír Putna, v. r.


předseda senátu