21 Cdo 572/2008
Datum rozhodnutí: 12.03.2009
Dotčené předpisy:





21 Cdo 572/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ing. D. S., zastoupené Českomoravskou konfederací odborových svazů, Regionálním právním poradenstvím v Č. B., proti žalovanému Č. v. u. t. v P. S. ú. z., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 74/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2007, č.j. 62 Co 499/2006-81, takto:


I. Dovolání žalovaného se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.2.2007, č.j. 62 Co 499/2006-81, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29.5.2006, č.j. 19 C 74/2005-45 ve věci samé (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce dané žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 23.6.2005 je neplatné), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.


Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaný s žalobkyní okamžitě zrušil pracovní poměr dopisem ze dne 23.6.2006, který žalobkyně převzala téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2005, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 253/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o inspekci práce (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - dále jen zák. práce .


Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.


V posuzované věci řešil odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - právní otázku výkladu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska toho, zda se žalobkyně dopustila porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, tedy otázku intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity.


Výklad otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanonotví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy méně závažnotné porušení pracovní kázně , závažné porušení pracovní kázně a porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní nornotmy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důslednotkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednotnáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponenotchává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996). Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).


V posuzovaném případě odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Jestliže jak vyplývá z výše uvedeného vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze - jak to činí žalovaný - určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku dospěl k závěru, že intenzita porušení pracovní kázně vytčeného žalobkyni v dopise žalovaného ze dne 23.6.2005 [které spočívalo v tom, že žalobkyně (jako vedoucí Technické menzy) neoznámila nadřízenému zaměstnanci dvoudenní neomluvenou absenci svého podřízeného zaměstnance kuchaře E. M. a situaci řešila zkrácením dovolené jmenovaného zaměstnance o čtyři dny] nebyla taková, aby odůvodnila okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť žalobkyně svým jednáním nezpůsobila žalovanému žádnou škodu , nýbrž naopak se snažila zajistit chod menzy při velké nemocnosti jejích pracovníků , jestliže neomluvenou absenci kuchaře M. sice nenahlásila personálnímu oddělení , ale po projednání s příslušnými pracovníky po postihla krácením dovolené . Namítá-li dovolatel, že soudy při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně nepřihlédly k tomu, že žalobkyně nemohla (kuchaři M.) určit čerpání dovolené na dobu řádného výkonu práce a nemohla tak učinit ze dne na den , že žalovaný již jednou vytýkal žalobkyni porušení pracovní kázně (a to v dopise ze dne 5.5.2005, k jehož obsahu žalobkyně učinila výhradu až při jednání před soudem prvního stupně ), že žalobkyně vůbec neměla ponětí, kdo pracuje v menze, kde byla zástupkyní vedoucího , a že si vůbec nepamatuje, že přebírala funkci vedoucího menzy , polemizuje s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoli jak výše uvedeno soudy v projednávané věci vymezily hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce vzhledem ke všem okolnostem případu správně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.


Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 12. března 2009


JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.


předseda senátu