21 Cdo 572/2006
Datum rozhodnutí: 07.12.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





21 Cdo 572/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. Z., zastoupeného advokátem, o 47.534,50 Kč, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 581/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 22. září 2005 č.j. 22 Co 39/2005-59, takto:





I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.552,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 47.534,50 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný u něj pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 31.5.2002 jako řidič tuzemské a mezinárodní dopravy a údržbář, a že v rámci pracovní smlouvy (v čl. 11) žalovaný též převzal hmotnou odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování, to jest zásoby zboží a materiálu, ceniny, hotovosti a ostatní hodnoty . Dne 19.11.2003 byl žalovaný vyslán žalobcem na zahraniční pracovní cestu do N., během níž při bezpečnostní noční přestávce na německém parkovišti U. , které nebylo osvětleno (ačkoliv podle nařízení žalovaného musejí být tyto přestávky prováděny výlučně na velkých osvětlených parkovištích), byla žalovanému podle jeho tvrzení údajně odcizena hotovost 1.320 EUR (tj. 42.240,- Kč) a 4.170,- Kč, a dále vznikla škoda na zámku dveří ve výši 583,- Kč a na klice dveří ve výši 541,50 Kč. Protože vzniklá škoda dohromady nepřesahuje čtyřapůlnásobek průměrného výdělku žalovaného, požaduje žalobce náhradu celé škody, kterou mu však žalovaný přes výzvy odmítá uhradit.


Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 3.11.2004 č.j. 5 C 581/2004-34 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 12.738,- Kč, co do částky 34.796,50 Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný na základě platné dohody o hmotné odpovědnosti převzal od žalobce hotovost, kterou měl po návratu ze zahraniční pracovní cesty vyúčtovat a vrátit z ní 1.370 EUR a 4.170,- Kč. Jelikož provedenými důkazy dále bylo zjištěno , že ke schodku spočívajícím v nevrácení uvedených částek došlo v důsledku úmyslného jednání třetích osob (vloupáním do uzamčeného vozidla během spánku žalovaného při bezpečnostní noční přestávce), a nebylo prokázáno, že by při uzamykání vozidla si žalovaný počínal tak, že by mu bylo nutno přiznat částečnou odpovědnost za tento schodek (žalovaný vozidlo uzamkl, peníze měl uloženy v kabině a měl je pod dohledem), a protože lékař, který žalovaného po vloupání vyšetřoval, zjistil určité anomálie, týkající se jeho koordinace pohybu , z čehož by bylo možno dovodit, že došlo ke vniknutí omamné látky do vozidla , soud prvního stupně vyloučil, že by žalovaný byl odpovědný ve smyslu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách podle § 176 zák. práce . Vzhledem k tomu, že žalobce v průběhu řízení jednoznačně neprokázal, že žalovanému dal příkaz, kterým by mu uložil trávit noční přestávky na velkých osvětlených parkovištích , a protože ani neexistuje žádný předpis, který by řidičům kamionové dopravy nařizoval, kde mají trávit noční přestávky , soud se nedomnívá , že by žalovaný (který sice doporučení žalovaného nedodržel a neparkoval na velkém osvětleném parkovišti , ale z provedeného dokazování lze dovozovat , že šlo o parkoviště určené pro zastávky řidičů kamionů a osobních vozidel) odpovídal za vzniklou škodu ve smyslu ust. § 172 odst. 1 v celé výši uvedené v ust. § 179 odst. 2 zák. práce (tj. ve výši čtyřapůlnásobku jeho průměrného výdělku ve výši 38.214,- Kč). Jelikož podle názoru soudu prvního stupně jsou zde důvody vhodné zvláštního zřetele, a to s ohledem na okolnosti vzniku škody i okolnosti před vznikem škody , soud vycházel z ust. § 183 a stanovil výši náhrady ve výši jedné třetiny čtyřapůlnásobku průměrného výdělku žalovaného a uložil mu, aby zaplatil žalobci částku 12.738,- Kč.


K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 22.9.2005 č.j. 22 Co 39/2005-59 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. (tj. ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 34.796,50 Kč) potvrdil, ve výroku pod bodem I. změnil tento rozsudek tak, že žalobu o zaplacení 12.738,- Kč zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 12.015,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 11.865,- Kč, obojí k rukám JUDr. P. C. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že se žalovanému podařilo prokázat liberační důvod, který umožňuje učinit závěr o jeho úplném zproštění se odpovědnosti za vzniklý schodek ve smyslu § 176 odst. 3 zák. práce . Podle jeho názoru žalovaný za dané situace (kdy během pracovní cesty do SRN zaparkoval na dálničním parkovišti U., aby provedl povinnou noční přestávku podle dopravních předpisů, a ráno dne 20.11.2003 zjistil vloupání do kabiny vozidla a odcizení svěřené hotovosti) sice měl poměrně omezené možnosti k opatření přímého důkazu o trestné činnosti jiných osob a výsledek šetření orgánů činných v trestním řízení nevyzněl v konkrétní zjištění o spáchání uvedeného skutku a osobě pachatele, nicméně policií potvrzený fakt oznámení vloupání do vozidla, jeho šetření a v této souvislosti i zjištěná zdravotní indispozice žalovaného (pravděpodobně vlivem omamné látky) představují logický sled poznatků, pro který i odvolací soud uvěřil skutkové verzi žalovaného . Vzhledem ke střetu dvou odpovědností (tj. odpovědnosti neznámého pachatele za protiprávní zásah do majetkových práv zaměstnavatele s odpovědností zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách) se odvolací soud dále zabýval tím, zda žalovaný protiprávní jednání třetích osob neumožnil či neusnadnil, a dospěl k závěru, že za situace, kdy vozidlo žalovaného nebylo vybaveno bezpečnostní schránkou (trezorem), sám žalobce nevydal zvláštní pokyny k úschově finanční hotovosti a potřeba mimořádných opatření nevyplývala ani z bezpečnostních poměrů v daném místě a čase , lze konstatovat, že postup žalovaného nevybočoval ze standardních opatření , a nelze se ztotožnit s názorem žalobce, že žalovaný náležitě neopatroval svěřené hodnoty a jednal tak v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Zabývaje se dále posouzením věci podle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 172 zák. práce (které ostatně bez výjimky platí v případě uplatněné škody na vozidle) odvolací soud uvedl, že výsledky dokazování před soudem prvního stupně zcela opodstatňují závěr, že žalobce nevydal žádný konkrétní příkaz ohledně parkování a že jeho pokyny měly povahu pouhého doporučení , v jehož porušení tudíž nelze spatřovat porušení povinnosti zaměstnance uvedené v ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) zák. práce. Námitku žalobce o překročení povolené rychlosti ze strany žalovaného odmítl s odůvodněním, že tato skutečnost nemůže v daném případě založit odpovědnostní vztah, neboť mezi tvrzeným porušením dopravních předpisů a vzniklou škodou zjevně neexistuje příčinná souvislost . Jelikož bylo zjištěno, že žalovaný provedl povinnou bezpečnostní přestávku na běžném parkovišti se sociálním zařízením určeném pro kamiony a auta, má odvolací soud za to , že, i když šlo o převážně neosvětlené parkoviště, nelze jen z toho automaticky dovozovat, že žalovaný porušil všeobecnou prevenční povinnost zakotvenou v § 171 odst. 1 zák. práce, zvláště když se z provedeného dokazování nepodává, že by na daném parkovišti panovala zhoršená bezpečnostní situace, která by byla mezi řidiči všeobecně známa , a jestliže pokračováním v jízdě za účelem vyhledání jiného parkoviště by se žalovaný dostal do střetu s vyhláškou o Evropské dohodě o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR). Odvolací soud proto uzavřel, že žalovanému nesvědčí závazek z uplatněné škody z titulu hmotné odpovědnosti za škodu na svěřených hodnotách (§ 176 zák. práce) ani z titulu obecné odpovědnosti (§ 172 zák. práce) , a že proto je uplatněný nárok v celém rozsahu neopodstatněný.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že mu žalovaný svým jednáním či nejednáním evidentně způsobil přinejmenším z nedbalosti škodu ve výši nejméně 47.534,50 Kč, neboť, kdyby se choval k majetku žalobce, tj. zaměstnavatele tak, aby nedošlo ke vzniku škody, škoda by nevznikla . Žalovaný naprosto ignoroval pokyny žalobce i povinnosti vyplývající z pracovního poměru, zejména vymezené v ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce (tj. řádně hospodařit s prostředky svěřenými zaměstnavatelem, střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele), a rovněž hrubě porušil povinnost učinit vše, aby zabránil vzniku schodku a jiným škodám. Žalovaný podle názoru dovolatele bez jakéhokoli důvodu zřejmě spoléhal, že se mu nemůže nic stát , a taktéž jeho výpověď svědčí o jeho nezájmu zabránit vzniku případné škody třetí osobou . Žalobci nemůže jít k tíži , že neoznačil konkrétní parkoviště, kde mohl žalovaný vykonat odpočinek, neboť doba jízdy, po které musí být provedena povinná přestávka, je dobou maximální, lze ji proto kdykoliv zkrátit, takže ani není možné konkrétní parkoviště označit . Dovolatel má za to, že žalovaný v daném případě neprokázal , že schodek vznikl zcela nebo z části bez jeho zavinění, a, ačkoli to nebylo prokázáno ani šetřením policie, soud přesto uvěřil žalovanému . Podle jeho názoru je zcela nesporné , že, pokud došlo k protiprávnímu jednání třetích osob, pak bezesporu je umožnil svojí nečinností žalovaný , neboť samotné uzamčení vozidla nesvědčí nic o tom, že žalovaný učinil vše, aby k odcizení peněž nedošlo, což prokazuje právě to, že byly odcizeny . Jednání žalovaného jako řidiče s bohatými zkušenostmi nebylo standardní a jeho chování bez jakékoli příčiny vybočovalo ze standardních opatření , protože podle názoru žalobce neučinil taková opatření, která jsou obvyklá a mezi řidiči notoricky známá (např. uschování peněz pod polštář a nikoliv na palubní desce, rozdělení hotovosti a její uschování na různých místech apod.), a lze i pochybovat, zda se žalovaný ve vozidle v době údajného vloupání vůbec zdržoval . Kromě toho žalobce nepovažuje za spravedlivé , že mu odvolací soud uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť jeho přípustnosti zčásti brání ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a protože jinak nemá napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, případně aby bylo dovolání zamítnuto, neboť odvolací soud podle jeho názoru učinil správné skutkové závěry, které též odpovídajícím způsobem právně posoudil.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].


V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým odvolací soud - mimo jiné - změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 12.738,- Kč zamítl, a v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 34.796,50 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Protože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu (kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn a zčásti potvrzen) došlo k rozštěpení uplatněného nároku, je třeba přípustnost dovolání posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně.


Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 12.738,- Kč, není podle hledisek uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení § 237 odst. 2 o.s.ř - nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí dovolacího soudu, je nepochybné, že dovolání v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Ve vztahu k části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 34.796,50 Kč, není dovolání žalobce podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu tudíž může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci , z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že výpověď žalovaného svědčí o jeho nezájmu zabránit vzniku případné škody třetí osobou , a že soud uvěřil žalovanému přesto , že šetření policie nevyznělo v konkrétní zjištění o spáchání trestného činu a osobě pachatele), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Žalobce současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu (že se žalovanému podařilo prokázat , že škoda vznikla v důsledku úmyslného protiprávního jednání třetích osob, že postup žalovaného nevybočoval ze standardních opatření a nelze se ztotožnit s názorem žalobce, že by žalovaný náležitě neopatroval svěřené hodnoty a jednal tak v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele , a že se nestalo nic takového , co by odůvodňovalo závěr, že žalovaný noční zastávkou na závadovém parkovišti vědomě či nevědomě přivodil vznik škody ) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že žalovaný neprokázal , že by schodek vznikl zcela nebo z části bez jeho zavinění, že jednání žalovaného nebylo standardní a jeho chování bez jakékoliv příčiny vybočovalo ze standardních opatření , že žalovaný neudělal nic pro to, aby svým jednáním nezavdal příčinu vzniku škody , a že svojí nečinností bezesporu umožnil protiprávní jednání třetích osob ), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.


Protože výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá jak uvedeno výše přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.


Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).


Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce směřující do všech výroků rozsudku odvolacího soudu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.910,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. P. C. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 567,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.552,- Kč je žalobce povinen ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.





Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 7. prosince 2006


JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.


předseda senátu