21 Cdo 5707/2016
Datum rozhodnutí: 16.05.2017
Dotčené předpisy: § 336 odst. 1 o. s. ř., § 69 předpisu č. 120/2001Sb., § 237 o. s. ř.



21 Cdo 5707/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny
a JUDr. Romana Fialy v exekuční věci oprávněného K. P. , zastoupeného JUDr. Martinem Buriánem, advokátem se sídlem v Brně-městě, Středova č. 94/1, proti povinnému MAJOR REAL s. r. o. se sídlem v Praze 4 Nuslích, U gymnázia č. 1234/3, IČO 24288730, zastoupenému Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zarámí č. 4077, pro 13 529 379,08 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Petra Kociána se sídlem exekutorského úřadu v Brně, Veveří č. 125 pod sp. zn. 137 Ex 305/14, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2016 č. j. 16 Co 209/2016-81, takto:

Dovolání povinného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2016 č. j. 16 Co 209/2016-81 není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce hodnocení znaleckého posudku při oceňování nemovitých věcí v exekučním řízení srov. například usnesení pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, Pls. 3/80, uveřejněné pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1981, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002 sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 26 Cdo 3928/2013 uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3043/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015 sp. zn. 26 Cdo 2965/2015 a v nich vyjádřený právní názor, že při hodnocení znaleckého posudku, tedy i znaleckého posudku při oceňování nemovitých věcí v exekučním řízení (§ 336 odst. 1 o. s. ř., § 69 exekučního řádu), obecně platí, že soud musí mimo jiné zkoumat, zda znalec splnil úkol, který mu byl vymezen; zjistí-li soud, že znalec tento úkol nesplnil vůbec nebo nedostatečným způsobem, nebo má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku; hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení; soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2017

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu