21 Cdo 5633/2015
Datum rozhodnutí: 02.12.2016
Dotčené předpisy: § 265 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2008, § 384 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2008, § 371 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2008, § 349 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2008



21Cdo 5633/2015


ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně R. B., zastoupené JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem v Praze 7, Strossmayerovo nám. č. 977/2, proti žalované MITSUBISHI ELECTRIC AUTOMOTIVE CZECH s.r.o., se sídlem ve Slaném, Politických vězňů č. 1564, IČO 26185822, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Oldřichova č. 23, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 121 C 161/2009 o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2015 č.j. 23 Co 120/2015-384, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 39.440,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Josefa Biňovce, advokáta se sídlem v Praze 7, Strossmayerovo nám. č. 977/2.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 229.935,- Kč s úrokem z prodlení od 1.9.2009 do 31.12.2009, a aby jí od září 2009 platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 16.062,- Kč do doby, než žalobkyně nalezne odpovídající zaměstnání nebo do věku 65 let, tj. do září 2046 . Žalobu odůvodnila tím, že u žalované pracovala od 24.7.2006 do 11.7.2008 jako operátor výroby. Z důvodu vykonávané práce začala mít problémy se zápěstím levé ruky a od 25.6.2007 byla v pracovní neschopnosti, v jejímž průběhu se dne 12.12.2007 podrobila operačnímu zákroku. Potíže nepominuly a nakonec byl její stav (chondropatie III. stupně os lunatum levé horní končetiny) hodnocen jako ohrožení nemocí z povolání, které vzniklo v přímé souvislosti s výkonem zaměstnání žalobkyně u žalované. Dne 20.6.2008 žalobkyně písemně požádala žalovanou o přeložení na jinou, pro ni ze zdravotního hlediska vhodnou práci, avšak žalovaná jí vhodnou práci nenabídla, a proto musela pracovní poměr ze zdravotních důvodů rozvázat. Vycházejíc z průměrného výdělku za leden až březen 2007 a s přihlédnutím k nemocenským dávkám a dávkám sociální podpory poskytované úřadem práce po ukončení zaměstnání, vyčíslila ztrátu na výdělku za období červen až prosinec 2007 částkou 30.420,- Kč, za rok 2008 částkou 76.201,- Kč a za období leden až srpen 2009 částkou 123.314,- Kč. Žalovaná jí však odmítá vzniklou ztrátu hradit s odůvodněním, že nejde o nemoc z povolání, nýbrž pouze o ohrožení nemocí z povolání, s nímž zákoník práce nárok na náhradu škody nespojuje.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 4.11.2010 č.j. 121 C 161/2009-113 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 75.322,60 Kč k rukám právního zástupce žalované . Ve věci samé dospěl k závěru, že s uznáním ohrožení nemoci z povolání není spojen vznik nároku na náhradu škody, tedy ani na náhradu ztráty na výdělku jak za dobu pracovní neschopnosti, tak i po jejím skončení, neboť odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle zákoníku práce nastupuje při splnění odpovědnostních předpokladů. Nepřiznání uvedené náhrady škody žalobkyni nelze hodnotit ani jako výkon práva realizovaný v rozporu s dobrými mravy. Naopak přiznání nároku na náhradu škody spočívajícího v náhradě ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i po jejím skončení v důsledku ohrožení nemocí z povolání, by vedlo k oslabení ochrany práv zaměstnavatele stanovených zákoníkem práce a k nežádoucímu narušení jistoty v pracovně právních vztazích.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.6.2011 č.j. 23 Co 193/2011-136 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalované se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává , jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení . Dovodil, že pouze v případě, že zaměstnavatel zaměstnance pro ohrožení nemocí z povolání převede na jinou práci, náleží mu podle ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) zák. práce mzdový doplatek do průměrného výdělku, jehož dosahoval před převedením. Protože žalobkyně nebyla převedena na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce, když navíc žalobkyně skončila pracovní poměr okamžitým zrušením dne 11.7.2008 a lékařský posudek, v němž bylo konstatováno ohrožení nemocí z povolání, je až ze dne 11.12.2008, nemohl se soud věcí z tohoto hlediska zabývat. Z vylíčených skutkových okolností nelze rovněž dospět k závěru, že by žalovaná odpovídala za škodu na zdraví žalobkyně podle ustanovení § 265 zák. práce. Jestliže je onemocnění žalobkyně možno hodnotit podle speciálních právních předpisů jako ohrožení nemocí z povolání, kdy je zohledněno nadměrné jednostranné přetěžování, a příslušná ustanovení zákoníku práce důsledky ohrožení nemocí z povolání upravují, nelze dospět k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu na zdraví žalobkyně podle obecných ustanovení zákoníku práce o náhradě škody. Vychází-li se ze skutkových tvrzení a provedených důkazů tak, jak byly uvedeny a navrhovány v průběhu celého řízení, nelze dospět k jinému závěru, než že žaloba není důvodná.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26.8.2013 č.j. 21 Cdo 1594/2012-169 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že vzhledem ke speciální úpravě onemocnění nemocí z povolání či ohrožení touto nemocí není na místě se stejným onemocněním, které bylo uznáno jako ohrožení nemocí z povolání, zabývat i z hlediska obecné odpovědnosti. Poukázal přitom na ustálenou judikaturu, podle níž, domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že zaměstnavatel porušoval předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení § 265 zák. práce; v takovém případě je třeba prokázat porušení právních povinností, které mělo za následek vznik škody zaměstnance. Vzhledem k uvedenému tedy podle názoru dovolacího soudu není podstatné, jaké onemocnění učinilo zaměstnance nezpůsobilým k dosavadní práci, zda se skutečně jednalo o ohrožení nemocí z povolání nebo o jiné onemocnění, významné je jen to, zda škoda zaměstnanci vznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti; pro způsob a rozsah náhrady této škody na zdraví v tomto případě platí ustanovení o pracovních úrazech (srov. § 384 odst. 3 zák. práce). Protože se v posuzovaném případě jedná o škodu vzniklou při tzv. plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, je třeba odpovědnost za škodu v této věci posoudit podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle tohoto ustanovení - jak dále zdůraznil - jsou škoda vzniklá při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, porušení právních povinností kýmkoli (zaměstnavatelem, jeho zaměstnanci nebo i jinými osobami), a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody. I když žalobkyně předložila vyjádření KHS k ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posuzování nemoci z povolání ze dne 27.5.2008, které se porušením předpisů zabývá, měla být s ohledem na uvedenou možnost právního posouzení poučena ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř., aby s přihlédnutím k obsahu stanovených odpovědnostních předpokladů doplnila vylíčení rozhodujících skutečností a nabídla k nim potřebné důkazy. Protože jí nebylo poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení postiženo vadou, přestože absence takového poučení měla původ v jiném právním posouzení věci.
Okresní soud v Kladně (poté, co žalobkyně se souhlasem soudu změnila žalobu tak, že požaduje po žalované náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 78.497,57 Kč a po skončení pracovní neschopnosti ve výši 754.948,- Kč, obojí s úrokem z prodlení, a dále od února 2014 pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 10.541,- Kč) rozsudkem ze dne 23.10.2014 č.j. 121 C 161/2009-345 žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila částku 57.110,- Kč s úrokem z prodlení od 1.10.2009 do zaplacení, částku 705.929,- Kč s úrokem z prodlení od 13.2.2014 do zaplacení, částku 79.183,- Kč a dále od října 2014 pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 9.947,- Kč; co do částek 21.387,- Kč, 49.019,- Kč a 5.145,- Kč s úrokem z prodlení a 594,- Kč měsíčně od října 2014 žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení celkem 297.992,- Kč a České republice Okresnímu soudu v Kladně na náhradě nákladů řízení 9.637,50 Kč a na soudním poplatku 71.950,- Kč. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení prokázala naplnění všech předpokladů odpovědnosti za škodu zaměstnavatele podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce . Poukázal na skutečnost, že v řízení bylo prokázáno, a to zejména zprávou Krajské hygienické stanice ze dne 12.11.2008 v kontextu s výpovědí žalobkyně, že ze strany žalované došlo k porušení právní povinnosti ve vztahu k výkonu pracovní činnosti žalobkyně, při kterém bylo zjištěno u nejčastěji prováděných prací žalobkyní překračování hygienických limitů . Dále bylo prokázáno, že v důsledku uvedeného překračování hygienických limitů a tím přetěžování horních končetin začala mít žalobkyně zdravotní problémy s levou horní končetinou, pro které byla v pracovní neschopnosti od 25.6.2007 do 25.6.2008 (které vyústily až v ohrožení nemocí z povolání, konkrétně chondropatie levého zápěstí v oblasti fossa lunata III. stupně) a následně ukončila pracovní poměr okamžitým zrušením ze zdravotních důvodů. Protože důvodem pracovní neschopnosti žalobkyně byly zdravotní problémy v souvislosti s ohrožením nemocí z povolání (v níž tyto vyústily) a pracovní poměr rozvázala též pro tyto problémy , soud prvního stupně dovodil, že žalovaná je odpovědná za škodu, která tímto žalobkyni vznikla, tj. za ztrátu na výdělku jak po dobu pracovní neschopnosti, tak i po jejím skončení , když ze znaleckého posudku doc. MUDr. E. Hrnčíře, CSc. vyplývá, že z lékařského hlediska je vyloučeno, aby se předmětné postižení zdraví žalobkyně vylepšilo nebo zlepšilo do té míry, že by nedosahovalo takového stupně, při kterém by již nebylo možno je posoudit jako ohrožení nemocí z povolání . Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti soud prvního stupně vycházel z průměrného výdělku žalobkyně před vznikem škody (tj. vypočteného z období prvního čtvrtletí roku 2007), od něhož odečetl žalobkyni vyplacené nemocenské dávky, a dospěl tak k částce 57.110,- Kč. Na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1.8.2008 do 30.9.2014 přiznal žalobkyni celkem 785.112,- Kč, když jako výdělek před vznikem škody použil pravděpodobný výdělek (následně valorizovaný podle příslušných předpisů), kterého by žalobkyně dosáhla na pracovní pozici operátora výroby, kterou vykonávala před pracovní neschopností, a od něj odečetl za období od 1.8.2008 do 31.3.2010, kdy byla žalobkyně evidována na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, v každém jednotlivém měsíci částku 8.000,- Kč představující výdělek ve výši minimální mzdy, a poté od 1.4.2010 od něj odečetl výdělek, kterého žalobkyně dosáhla (a dosahuje) v pracovním poměru u jiného zaměstnavatele jako cukrářka. Za další období od 1.10.2014 pak přiznal žalobkyni rentu ve výši 9.947,- Kč měsíčně.
Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 19.5.2015 č.j. 23 Co 120/2015-384 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích o nákladech řízení účastníků a o soudním poplatku tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 208.522,- Kč a na soudním poplatku 42.115,- Kč; jinak tento rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé a o nákladech řízení státu potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 28.962,- Kč k rukám právního zástupce žalobkyně . Vycházeje z právního názoru vysloveného v předešlém rozsudku dovolacího soudu dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě jsou splněny podmínky pro možnost odškodnění žalobkyně ve smyslu ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce a je dána odpovědnost žalované za vznik škody na zdraví žalobkyně spočívající ve ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení . Z výsledků provedeného dokazování dovodil, že za situace, kdy (jak vyplývá ze zprávy Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 12.11.2008) při práci žalobkyně pro žalovanou byly při nejčastěji prováděných pracovních operacích překračovány dané hygienické limity uvedené v nařízení vlády č.361/2007 Sb. , a tedy žalobkyně pracovala za podmínek, při nichž vzniká onemocnění horních končetin z přetěžování chondropatie III. stupně os lunatum LHK , a v důsledku onemocnění chondropatií levého zápěstí byla nucena skončit pracovní poměr u žalované, a v důsledku tohoto onemocnění byla i v pracovní neschopnosti, je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením právních povinností ze strany žalované, která nezajistila, aby při výkonu práce, které žalobkyně vykonávala, nedocházelo k překračování daných hygienických limitů , přičemž jak zdůraznil - nebylo zjištěno, že by před nástupem do pracovního poměru k žalované trpěla žalobkyně nemocí, která je hodnocena jako ohrožení nemocí z povolání . Za tohoto stavu je podle názoru odvolacího soudu dána příčinná souvislost mezi škodou spočívající ve ztrátě na výdělku nejen po dobu pracovní neschopnosti trvající od 25.6.2007 do 25.6.2008, ale i po jejím skončení, kdy žalobkyni rovněž vzniká majetková újma, kterou je třeba považovat za škodu , neboť žalobkyně, která touto nemocí trpí i v současnosti a nelze čekávat její odeznění , po ukončení pracovního poměru u žalované byla delší dobu vedena na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání a poté od 1.4.2010 začala vykonávat s ohledem na zdravotní postižení méně placenou práci . K námitce žalované, že nezaměstnanost žalobkyně nebyla způsobena jejím zdravotním stavem, ale situací na trhu práce, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně i tuto skutečnost zohlednil , jestliže po tuto dobu vycházel z fiktivního příjmu žalobkyně představující minimální mzdu . Pokud jde o samotnou výši náhrady za ztrátu na výdělku odkázal odvolací soud na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož výpočtem se ztotožnil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci, neboť odvolací soud podle jejího názoru nesprávně vyložil vztahující se právní předpisy, především § 265 zák. práce ve vztahu k § 384 odst. 3 zák. práce a § 369 zák. práce upravující rozsah odškodnění , a nepostupoval ani podle závazného právního názoru NS vyjádřeného v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1594/2012 ze dne 26.8.2013 a také se v právním názoru odchýlil od ustálené judikatury. Zdůraznila, že předpoklady vzniku obecné odpovědnosti zaměstnavatele za vzniklou škodu na zdraví uplatňovanou žalobkyní podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce nebyly v řízení žalobkyní v úplnosti ani tvrzeny ani prokázány . Podle tohoto ustanovení může být dovolatelka odpovědná pouze za tu škodu, kterou způsobila žalobkyni porušením právních povinností. Ve smyslu ustanovení § 384 odst. 3 zák. práce platí pro způsob a rozsah této náhrady ustanovení o pracovních úrazech, přičemž podle ustálené judikatury jak dále uvedla jsou jednotlivé dílčí nároky na náhradu škody samostatné a je proto třeba samostatně zkoumat, zda jsou u každého z nich naplněny předpoklady obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. Odvolacímu soudu vytkla, že se tímto posuzováním splnění předpokladů obecné odpovědnosti u jednotlivých dílčích nároků vůbec nezabýval. Odvolací soud odvozuje odpovědnost dovolatelky od zjištění ohrožení žalobkyně nemocí z povolání, ačkoli se samotným zjištěním ohrožení nemocí z povolání není bezprostředně spojen vznik škody . Jde pouze o preventivní institut pracovního i veřejného zdravotnického práva, jehož smyslem a cílem je předejít budoucímu vzniku škody na zdraví zaměstnance tím, že je mu znemožněno, aby si další prací v potenciálně škodlivém prostředí přivodil zdravotní újmu nemoc z povolání . Zdravotní způsobilost zaměstnance při ohrožení nemocí z povolání však není omezena tak, aby mu znemožňovala výdělečnou činnost. Podkladem pro zjištění zdravotního stavu žalobkyně po skončení pracovní neschopnosti nemohl být podle mínění dovolatelky znalecký posudek doc. MUDr. E. Hrnčíře, CSc., protože znalecké závěry jsou činěny výhradně na základě v minulosti provedených lékařských vyšetření a protože se znalec vyjádřil pouze k dotazům položeným mu soudem, zda se v případě onemocnění žalobkyně nejedná o nemoc z povolání . Pokud žalobkyně po skončení pracovního poměru nepracovala, nebylo to podle názoru dovolatelky z důvodu jejího zdravotního stavu, ale výhradně pro místní nedostatek pracovních míst na trhu práce , o čemž svědčí i její následné pracovní uplatnění, kdy vykonává od 1.4.2010 až dosud práci cukrářky, tedy pracuje s rukama, přičemž je zřejmé, že zdravotní stav jí zaměstnání prací rukou umožňuje a navíc je zaměstnána v oboru cukrářka, v němž je vyučena . Dále namítala, že vyjádření Krajské hygienické stanice ze dne 12.11.2008 neprokazuje porušení povinností, v jejichž důsledku došlo k poškození zdraví žalobkyně , neboť v závěru se uvádí pouze to, že žalobkyně pracovala v letech 2006-2007 za podmínek, při nichž vzniká onemocnění horních končetin z přetěžování, nikoli to, že by k ohrožení nemocí z povolání mělo dojít právě v důsledku práce u žalované v letech 2006-2007 . Navíc se vyjádření týká pouze některých činností, které žalobkyně v rámci pracovního zařazení vykonávala. Podle názoru dovolatelky mělo být zkoumáno, v jakém rozsahu žalobkyně vykonávala činnosti, u nichž mělo docházet k překračování hygienických limitů, což je pro případ obecné odpovědnosti za škodu podstatné . O tomto závěru nesvědčí ani lékařský posudek MUDr. Baumannové o uznání ohrožení nemocí z povolání, protože toto rozhodnutí, které je ( při absenci předpisu, který by stanovil podle jakých pravidel má být ohrožení nemocí z povolání posuzováno ) ponecháno na subjektivní úvaze příslušného zdravotnického zařízení , pouze konstatuje , že zaměstnanec koná práce, za nichž může objektivně při dalším výkonu vznikat nemoc z povolání. Odvolací soud měl podle názoru dovolatelky rovněž vzít v úvahu délku trvání výkonu práce žalobkyně u žalované (od 24.7.2006 do 24.6.2007) a posoudit, zda za tak krátkou dobu mohlo dojít výkonem činnosti k poškození zdraví . Kromě toho se dovolatelka domnívá, že odvolací soud porušil procesní předpisy, pokud při svém závěru ohledně vzniku obecné odpovědnosti za vzniklou škodu podle § 265 zák. práce vyšel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování , neboť hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř. . Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto, neboť odvolací soud podle jejího názoru správně zhodnotil všechny aspekty odpovědnosti žalované a žádnou z dovolacích námitek nelze považovat za opodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen o.s.ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Žalovaná ve svém dovolání mimo jiné namítá, že odvolací soud porušil procesní předpisy, pokud při svém závěru ohledně vzniku obecné odpovědnosti za vzniklou škodu podle § 265 zák. práce vyšel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování , neboť hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř. . Touto výtkou však uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, a dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 24.7.2006 (a jejích dodatků) jako operátor výroby . Od 25.6.2007 do 25.6.2008 byla z důvodu onemocnění chondropatií levého zápěstí v oblasti fossa lunata III. stupně v pracovní neschopnosti (v jejím průběhu se podrobila operaci). Dopisem ze dne 20.6.2008 požádala o přeložení na jiné pracovní místo, protože podle doporučení lékaře není vzhledem ke zdravotnímu stavu vhodné , aby dále konala dosavadní práci. Protože jí nebylo vyhověno, rozvázala dne 11.7.2008 okamžitě pracovní poměr ze zdravotních důvodů , od 12.7.2008 byla vedena Úřadem práce v Kladně v evidenci uchazečů o zaměstnání a od 1.4.2010 je zaměstnána v pracovním poměru jako cukrářka, kde dosahuje nižšího výdělku než u žalované. Na základě lékařského posudku vydaného oddělením nemocí z povolání v Kladně (prim. MUDr. Alicí Baumannovou) ze dne 10.12.2008, který byl potvrzen rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 24.3.2009 č.j. 037551/2009/KUSK, bylo její onemocnění (chondropatie levého zápěstí v oblasti fossa lunata III. stupně) zjištěné dne 12.12.2007 po komplexním posouzení zdravotního stavu před vznikem onemocnění, výsledku lékařských vyšetření a na základě ověření podmínek vzniku onemocnění uznáno jako ohrožení nemocí z povolání podle kapitoly II. a položky 9 seznamu nemocí z povolání . Podle vyjádření Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 12.11.2008, která při svém šetření k ověření podmínek vzniku onemocnění žalobkyně vycházela z hodnocení konkrétních prací vykonávaných žalobkyní u žalované, byly u nejčastěji prováděných pracovních operacích (výkonový tester, kompletace spojky, práce ve skladu ) zjištěny nadlimitní hodnoty , překračující hygienické limity lokální svalové zátěže stanovené nařízením vlády č. 361/2007 Sb., tzn. že při práci žalobkyně byla splněna kriteria nadměrnosti a jednostrannosti zátěže podle cit. nařízení vlády ; mimoprofesionální zátěž: nezjištěna . Podle znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc. ze dne 30.7.2014 u žalobkyně stále přetrvává patologický stav (chodropatie levého zápěstí v oblasti fossa lunata III. stupně), který má z posudkového hlediska charakter ohrožení nemocí z povolání (se všemi důsledky takového stavu, kupř. se zákazem práce, která by byla spojena s přetěžováním levé horní končetiny nebo přenosem nadlimitních vibrací na levou horní končetinu) a je vyloučeno, aby se stupeň kloubní artrózy v průběhu času snížil , resp. že by se ohrožení nemocí z povolání žalobkyně vyléčilo . Žalobkyně touto žalobou požaduje po žalované náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 25.6.2007 do 25.6.2008 a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1.8.2008 s odůvodněním, že onemocnění, které bylo důvodem pracovní neschopnosti a pro které musela zanechat dosavadní práce, vzniklo v přímé souvislosti s výkonem zaměstnání žalobkyně u žalované v důsledku porušení právních povinností žalované překračováním povolených hygienických limitů .
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé jak vyplývá z jeho odůvodnění mimo jiné na vyřešení právní otázky předpokladů obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu (ztrátu na výdělku) způsobenou zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá náhrady škody na výdělku, která jí měla vzniknout za dobu pracovní neschopnosti od 25.6.2007 do 25.6.2008, a poté za dobu po skončení uvedené pracovní neschopnosti podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2008, tj. předtím, než nabyly účinnosti zákony č. 305/2008 Sb., č. 382/2008 Sb. a č. 451/2008 Sb. (dále jen zák. práce ).
Podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.
Citované ustanovení upravuje tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci. Jde o bezvýhradnou odpovědnost, která vylučuje jakoukoli subjektivní kategorii odpovědnostního právního vztahu, která by charakterizovala osobu odpovědného subjektu; zaměstnavatel jak správně uvádí odvolací soud - odpovídá i za takové porušení svých povinností, k nimž došlo bez subjektivního zavinění jeho zaměstnanců (srov. Sborník stanovisek Nejvyššího soudu III, Praha 1980, s. 83). Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce jsou škoda vzniklá při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, porušení právních povinností kýmkoli (zaměstnavatelem, jeho zaměstnanci nebo i jinými osobami), a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody.
Namítá-li dovolatelka, že se samotným zjištěním ohrožení nemocí z povolání není bezprostředně spojen vznik škody , potom opětovně přehlíží, že jak dovolací soud vyložil již ve svém předchozím rozsudku ze dne 26.8.2013 č.j. 21 Cdo 1594/2012-169 domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli (tak jako žalobkyně v posuzované věci) náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že zaměstnavatel porušoval předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení § 265 zák. práce. V takovém případě je třeba prokázat porušení právních povinností, které mělo za následek vznik škody zaměstnance (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.9.1970 sp. zn. 3 Cz 22/1971, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1972, pod č. 12). Z tohoto právního názoru odvolací soud v posuzované věci vycházel. Vzhledem k uvedenému tedy není jak se žalovaná mylně domnívá podstatné, jakým způsobem odvolací soud v odůvodnění rozsudku označil onemocnění žalobkyně, které ji učinilo nezpůsobilou k dosavadní práci, tedy zda toto onemocnění označil jako ohrožení nemocí z povolání nebo jako chondropatii levého zápěstí v oblasti fossa lunata III. stupně, významné je jen to, zda škoda žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti; pro způsob a rozsah náhrady této škody na zdraví v tomto případě platí ustanovení o pracovních úrazech (srov. § 384 odst. 3 zák. práce).
Právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, technické předpisy, technické dokumenty a technické normy, stavební předpisy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními látkami, chemickými látkami a chemickými přípravky a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví (§ 349 odst. 1 zák. práce). Předpisem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve smyslu ustanovení § 349 odst. 1 zák. práce, je rovněž nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, a který mimo jiné - vymezuje hygienické limity lokální svalové zátěže a postup jejího měření a hodnocení (srov. § 25 a Přílohu 5 tohoto nařízení).
V posuzovaném případě ze zprávy Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 12.11.2008 o šetření, provedeném dne 27.5.2008 na základě požadavku pracovně lékařského pracoviště Nemocnice Kladno k ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posuzování nemoci z povolání podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., vyplývá, že práce vykonávané žalobkyní u žalované byly zařazeny do nerizikové druhé kategorie, tedy mělo jít o takové práce, kde nejsou překračovány hygienické limity stanovené zvláštním předpisem [srov. § 3 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 432/2003 Sb.]. V rámci tohoto šetření však bylo měřením a hodnocením lokální svalové zátěže zjištěno, že při dlouhodobém provádění prací, které žalobkyně vykonávala u žalované nejčastěji (ve skladu a na startérové lince), jsou překračovány dané hygienické limity , stanovené nařízením vlády č. 361/2007 Sb. pro lokální svalovou zátěž, a jsou splněna kriteria nadměrnosti a jednostrannosti zátěže horních končetin dle cit. nařízení . Za tohoto stavu lze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že žalovaná porušila právní povinnost, jestliže žalobkyni byla v rámci pracovního poměru přidělována práce, při jejímž výkonu jsou překračovány hygienické limity (nejvyšší přípustné hodnoty) lokální svalové zátěže stanovené právním předpisem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Žalovaná v dovolání dále vytýká odvolacímu soudu, že u každého z dílčích nároků na náhradu škody náležitě nezkoumal, zda žalobkyni vznikla škoda, která je v příčinné souvislosti s tvrzeným porušením právních povinností ze strany žalované . Ani tuto námitku dovolatelky nelze považovat opodstatněnou.
Je mimo pochybnost, že žalobkyní požadovaná náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jsou dílčími nároky náhrady jiné škody na zdraví než z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (srov. § 384 odst. 3, § 369 odst. 1 zák. práce). Dovolatelce lze přisvědčit, že tyto dílčí nároky jsou podle ustanovení hmotněprávních předpisů zcela samostatné, neboť předpoklady jejich vzniku jsou odchylné a také časově se mohou odchylně naplňovat (srov. Závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR sp.zn. Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11, a závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR sp.zn. 5 Cz 32/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 10). U každého z těchto dílčích nároků na náhradu škody je proto třeba samostatně zkoumat, zda jsou předpoklady odpovědnosti splněny.
Škoda, která vzniká zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právní povinnosti, spočívá též ve ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti nastává proto, že zaměstnanec, který byl pro následky porušení pracovní povinnosti podle zvláštních právních předpisů neschopen výkonu práce, nevykonává práci a pobírá proto místo výdělku nemocenské dávky. Ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem porušení právní povinnosti snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení, způsobené mu při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právní povinnosti, dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky porušení právní povinnosti stejný výdělek jako před poškozením. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti vzniká dnem, k němuž byl zaměstnanec neschopen práce. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku.
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku a porušením právní povinnosti (v daném případě porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem porušení této právní povinnosti, tj. bez jejího porušení by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, nestačí pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku porušení právních povinností, nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavena najisto. Porušení právní povinnosti nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Postup při zjišťování této příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, pouze z hlediska jejích příčin, neboť příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou (jde ve své podstatě o hledání jevu, který škodu vyvolal). Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost zaměstnavatele za škodu (k tomu srov. obdobně například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.2.2002 sp.zn. 21 Cdo 300/2001).
V projednávané věci odvolací soud z výsledků provedeného dokazování dovodil, že důvodem pracovní neschopnosti žalobkyně od 25.6.2007 do 25.6.2008, a tedy i ztráty na jejím výdělku v tomto období, byly zdravotní problémy žalobkyně související s onemocněním chondropatií levého zápěstí v oblasti fossa lunata III. stupně, které vznikly porušením právních povinností žalované, která nezajistila, aby při výkonu práce, které žalobkyně vykonávala, nedocházelo k překračování daných hygienických limitů stanovených příslušným právním předpisem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Protože k rozvázání pracovního poměru žalobkyně u žalované ke dni 11.7.2008 došlo též pro tyto zdravotní problémy, odvolací soud rovněž shledal příčinnou souvislost mezi onemocněním žalobkyně chondropatií levého zápěstí a skončením pracovního poměru u žalované, a v důsledku toho ztrátou na výdělku žalobkyně po skončení pracovní neschopnosti od 1.8.2008 (žalobkyně požaduje náhradu až od tohoto data) do 30.9.2010 a poté i nadále do budoucna, neboť žalobkyně touto nemocí trpí i v současnosti a nelze čekávat její odeznění . Za situace, kdy u žalobkyně jak se podává z obsahu vyjádření Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 12.11.2008 mimoprofesionální zátěž nebyla zjištěna , je proto třeba s přihlédnutím k výše uvedeným, obecně přijímaným východiskům dospět k závěru, že mezi ztrátou na výdělku žalobkyně a porušením právní povinnosti žalované vyplývající z předpisu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je vztah příčinné souvislosti, neboť z okolností, které vyšly v řízení najevo, je zřejmé, že nebýt porušení právní povinnosti žalované (kdyby nebyly překračovány hygienické limity při výkonu práce žalobkyně), k poškození zdraví žalobkyně by nedošlo, žalobkyně by dál mohla vykonávat sjednanou práci u žalované, a tedy ztráta na výdělku žalobkyně by nevznikla tak, jak vznikla.
Dovolatelce lze přisvědčit potud, že z hlediska závěru o příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku žalobkyně a porušením právní povinnosti žalované není podstatný obsah lékařského posudku vydaného oddělením nemocí z povolání v Kladně (prim. MUDr. Alicí Baumannovou) dne 10.12.2008, kterým bylo onemocnění žalobkyně uznáno jako ohrožení nemocí z povolání, a ani není podstatný jeden ze závěrů uvedený ve vyjádření Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 12.11.2008 o tom, že žalobkyně pracovala v letech 2006-2007 za podmínek, při nichž vzniká onemocnění horních končetin z přetěžování chondropatie III. stupně os lunatum LHK , neboť tyto úsudky odborných pracovišť skutečně neprokazují porušení povinností, v jejichž důsledku došlo k poškození zdraví žalobkyně . Žalovaná však přehlíží, že v závěru téhož vyjádření Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 12.11.2008 se rovněž výslovně uvádí, že u nejčastěji prováděných pracovních operacích (výkonový tester, kompletace spojky, práce ve skladu ) byly zjištěny nadlimitní hodnoty , překračující hygienické limity lokální svalové zátěže stanovené nařízením vlády č. 361/2007 Sb., což zcela jistě představuje úsudek státního orgánu veřejného zdraví, který je důležitý (významný) pro odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce. Zpochybňuje-li dovolatelka příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a porušením právní povinnosti ze strany žalované rovněž tím, že nadlimitní hodnoty byly shledány pouze u některých činností, které žalobkyně v rámci pracovního zařazení vykonávala, pak nepřihlíží náležitě k tomu, že Krajská hygienická stanice Středočeského kraje při svém šetření důsledně vycházela z údajů o rozložení práce žalobkyně v době před vznikem jejího onemocnění, přičemž měřeny a hodnoceny (z hlediska přípustných hodnot lokální svalové zátěže) byly konkrétní práce, které žalobkyně u žalované prováděla nejčastěji (tj. práce ve skladu a na lince startérů NISSAN Pathfinder, které sestávaly ze tří etap předvýroba, výrobní linka a závěrečné práce na lince).
Dovolatelka v této souvislosti též vytýká odvolacímu soudu, že měl vzít v úvahu také délku trvání výkonu práce žalobkyně u žalované (od 24.7.2006 do 24.6.2007) a posoudit, zda za tak krátkou dobu mohlo dojít výkonem činnosti k poškození zdraví . Tato pochybnost v posuzované věci není namístě. Je totiž otázkou, co lze považovat u jednotlivého zaměstnance za dostatečně dlouhou dobou pro to, aby se u něj projevilo onemocnění v důsledku překračování hygienických limitů v odškodnitelné podobě; tato skutečnost je nepochybně dána tím, jaká je vnímavost konkrétního zaměstnance vůči výkonu této nadměrně zatěžující práce. Z tohoto důvodu se práce podle míry výskytu faktorů, které mohou ovlivnit zdraví zaměstnanců a jejich rizikovosti pro zdraví, zařazují do čtyř kategorií (§ 37 odst. 1 věta první zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů). Rizikovou prací, kterou se pro účely zákona č. 258/2000 Sb. rozumí práce, při níž jsou překračovány hygienické limity a je nebezpečí vzniku nemoci z povolání nebo jiné nemoci související s prací, je práce zařazená do kategorie třetí a čtvrté a dále práce zařazená do kategorie druhé, o níž takto rozhodne příslušný orgán ochrany veřejného zdraví (srov. § 39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb.). Povinností zaměstnavatele je informovat zaměstnance o tom, do jaké kategorie byla jím vykonávaná práce zařazena [§ 133 odst. 1 písm. b) část věty před středníkem zák. práce], aby se zaměstnanec mohl sám rozhodnout, zda v případě, že se jedná o práci rizikovou, má přesto zájem tuto práci u zaměstnavatele vykonávat. Rizikovosti práce jsou pak rovněž přizpůsobeny požadavky na vstupní a preventivní lékařské prohlídky, jejichž smyslem a účelem je zhodnocení zdravotního stavu zaměstnance (potenciálního zaměstnance) ve vztahu ke sjednané práci. Práce vykonávané žalobkyní u žalované jak bylo uvedeno již výše - byly zařazeny do nerizikové druhé kategorie, tedy mělo jít o takové práce, při nichž podle současné úrovně poznání lze očekávat jejich nepříznivý vliv na zdraví jen výjimečně, zejména u vnímavých jedinců, tedy práce, při nichž nejsou překračovány hygienické limity faktorů stanovené jinými právními předpisy [srov. § 3 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 432/2003 Sb.]. V daném případě bylo zjištěno překročení hygienických limitů u nejčastěji prováděných prací žalobkyně, a to navíc za situace, kdy měření lokální svalové zátěže bylo krajskou hygienickou stanicí prováděno na alternující osobě, která měla nižší věk a vyšší tělesnou výšku než žalobkyně. Z toho podle názoru znalce doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., vyjádřeného v jeho posudku ze dne 30.7.2014, vyplývá, že jestliže je určitá práce spojena s překračováním hygienických limitů pro lokální svalovou zátěž pro alternující osobu mladší a vyšší než je žalobkyně, musely být při této práci v případě, že ji vykonávala žalobkyně, překračovány platné hygienické limity pro lokální svalovou zátěž ještě větší měrou než u alternující pracovnice . Za tohoto stavu lze tedy důvodně předpokládat negativní vliv na zdraví žalobkyně, i když výkon činností trval podle mínění dovolatelky krátkou dobu .
Opodstatněná není konečně ani námitka dovolatelky, že, pokud žalobkyně po skončení pracovního poměru nepracovala, nebylo to podle jejího názoru z důvodu jejího zdravotního stavu, ale výhradně pro místní nedostatek pracovních míst na trhu práce , o čemž svědčí i její následné pracovní uplatnění, kdy vykonává od 1.4.2010 dosud práci cukrářky, tedy pracuje s rukama . V tomto směru je třeba vycházet především ze znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc. ze dne 30.7.2014, ze kterého se podává, že u žalobkyně stále přetrvává patologický stav (chodropatie levého zápěstí v oblasti fossa lunata III. stupně), který má z posudkového hlediska charakter ohrožení nemocí z povolání (se všemi důsledky takového stavu, kupř. se zákazem práce, která by byla spojena s přetěžováním levé horní končetiny nebo přenosem nadlimitních vibrací na levou horní končetinu) a je vyloučeno, aby se stupeň kloubní artrózy v průběhu času snížil , resp. že by se ohrožení nemocí z povolání žalobkyně vyléčilo . Rovněž z vyjádření prim. MUDr. Alice Baumannové z oddělení nemocí z povolání v Kladně ze dne 4.2.2014 je patrné, že toto poškození je nevyléčitelné, tedy trvalého charakteru . Na pravdivosti a věrohodnosti závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc. přitom nic nemění okolnost namítaná žalovanou, že jmenovaný znalec vycházel pouze ze zdravotní dokumentace žalobkyně, aniž by žalobkyni osobně vyšetřil, neboť jak výslovně uvedl vyšetření žalobkyně neindikoval ani neprováděl, neboť nálezy, které by při něm mohl učinit, by nemohly žádným způsobem ovlivnit jeho odpovědi na otázky soudu, které mu byly položeny . Z uvedeného vyplývá, že u žalobkyně po skončení pracovní neschopnosti (resp. po skončení pracovního poměru u žalované) nadále objektivně přetrvává stav, spočívající ve snížení (omezení) její pracovní způsobilosti, pro který nedosahuje stejného výdělku jako před poškozením. Namítá-li dovolatelka ve prospěch svých opačných úvah, že z následného pracovního uplatnění žalobkyně je zřejmé, že zdravotní stav jí zaměstnání prací rukou umožňuje a navíc je zaměstnána v oboru cukrářka, v němž je vyučena , potom přehlíží, že onemocnění chondropatií levého zápěstí III. stupně nezpůsobilo žalobkyni úplnou ztrátu pracovní způsobilosti, nýbrž že žalobkyně je schopna s určitými omezeními vyplývajícími z jejího zdravotního stavu (srov. výše zmíněné vyjádření znalce doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc. o tom, že pro žalobkyni platí zákaz práce spojené s přetěžováním levé horní končetiny nebo s přenosem nadlimitních vibrací na levou horní končetinu) vykonávat stálé zaměstnání a dosahovat tak stálého výdělku. Z hlediska opodstatněnosti nároku žalobkyně na požadovanou náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je však podstatné, že v tomto zaměstnání žalobkyně dosahuje nižšího výdělku než u žalované.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni nahradila náklady potřebné k bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 32.295,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Josef Biňovec osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 6.845,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 39.440,- Kč zaplatit žalobkyni k rukám advokáta, který ji v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. prosince 2016
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu