21 Cdo 558/2007
Datum rozhodnutí: 11.12.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 558/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. C., zastoupené advokátkou, proti žalované S. ČR, spol. s r.o, zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 131/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2005 č.j. 21 Co 248/2005 - 119, takto:


I. Dovolání žalobkyně se odmítá.


II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Dopisem ze dne 7.1.2003 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě rozvazuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně porušila povinnost vyplývající z § 73 odst. 1 písm. d) tím, že ke konci měsíce listopadu podepsala dokument, který je označen jako faktura č. 31 002 , na základě podpisu přijala částku 16.000,- Kč a dokument předala zástupci společnosti S. s.r.o. . Jelikož tento dokument nebyl fakturou žalované, uvedla tím dotyčnou společnost S. s.r.o v omyl , a přijatou částku 16.000,- Kč nikdy neodevzdala do pokladny žalované.


Žalobkyně se žalobou (doplněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a pracovní poměr žalobkyně nadále trvá . Žalobu odůvodnila zejména tím, že zásadně nesouhlasí s okamžitým zrušením svého pracovního poměru , neboť svou práci recepční vykonávala řadu let bezchybně a zajišťovala i řadu úkolů mimo rámec pracovní smlouvy a pracovní náplně . V daném případě měla společnost S., s.r.o. od žalované pronajatý sál, po ukončení akce chtěla společnost okamžitě uhradit pronájem v hotovosti , jelikož však nikdo nebyl přítomen v pokladně, převzala žalobkyně částku 16.000,- Kč sama a vystavila potvrzení o převzetí této částky . Tento doklad měl význam potvrzení o převzetí částky 16.000,- Kč, neměl základní náležitosti faktury a tak za fakturu nemohl být nikdy považován . Jelikož měla žalobkyně mnoho pracovních úkolů, zapomněla tuto částku složit do pokladny, avšak jak zdůraznila - od samého počátku se vědělo, že sál byl pronajat, vědělo se komu, a nepřicházelo tedy v úvahu, zatajit příjem částky 16.000,- Kč , nebyl to žádný úmysl z její strany . Žalobkyně se domnívá, že tento exces z jinak dobře vykonávané práce není důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru .





Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29.11.2004 č.j. 18 C 131/2003-92 (ve znění opravného usnesení ze dne 10.2.2005 č.j. 18 C 131/2003-95) žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 6.650,- Kč k rukám advokáta. Protože okamžité zrušení pracovního poměru žalovanou splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně jednala v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele na ochraně majetku a hospodaření s ním, svým jednání podstatným způsobem narušila vzájemnou důvěru mezi účastníky pracovněprávního vztahu a tudíž porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, když jednala bez jakéhokoliv oprávnění a v rozporu s náplní práce recepční . Listina označená jako faktura č. 31002 a vytvořená žalobkyní na počítači sice neměla všechny zákonem stanovené náležitosti daňového dokladu faktury , podstatné však podle soudu prvního stupně je, že žalovaná neměla z titulu své pracovní náplně jakékoliv oprávnění vystavovat daňové doklady jménem žalované , a že vytvořená listina byla způsobilá přivést společnost S. s.r.o. v omyl, že se jedná o daňový doklad žalovaného . Podle soudu prvního stupně není ani podstatné, že Policie ČR nekvalifikovala jednání žalované jako trestný čin, neboť jednání zaměstnance porušující pracovní kázeň nemusí naplňovat znaky trestného činu .


K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.8.2005 č.j. 21 Co 248/2005-119 rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že výše těchto nákladů činí 5.450,- Kč , jinak jej rovněž potvrdil, a zároveň rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 5.150,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním závěrem soudu prvního stupně, a dovodil, že, ačkoli žalobkyně dosud neměla žádné problémy s pracovní kázní, jednání jehož se dopustila, vedlo ke zcela zásadnímu narušení vzájemné důvěry mezi účastníky pracovněprávního vztahu, neboť jednala v rozporu s oprávněnými zájmy žalovaného na ochraně majetku a hospodaření s ním . Zdůraznil, že doklad vystavený žalobkyní společnosti S. s.r.o na částku 16.000,-Kč vzbuzuje dojem, že jde o fakturu, a okolnost, že doklad nemá všechny náležitosti, na tom nic nemění . Námitka, že objednávky na pronájem kinosálu byly u žalované evidovány, je podle názoru odvolacího soudu neopodstatněná, neboť ani evidence objednávek žalobkyni neopravňovala postupovat v rozporu s pracovní náplní . Odvolací soud dospěl k závěru, že jednání žalobkyně je porušením povinností podle § 73 odst. 1 písm d) zák. práce, které odůvodňuje okamžité rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že oba soudy zaujaly nesprávný právní názor ohledně výkladu ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce . Nesouhlasí s označením jejího jednání oběma soudy jako zvlášť hrubého porušení pracovní kázně, neboť při posuzování intenzity vytýkaného skutku nevzal soud v úvahu, že k žádné škodě na straně žalované nedošlo, že žalobkyně byla vždy hodnocena u žalované jako dobrá pracovnice, nikdy jí nic nebylo vytýkáno a v daném případě sice postupovala možná nestandardním způsobem, avšak nikoli ke škodě žalovaného . Jestliže byla oprávněna pronajímat kinosál, případně zabezpečovat v této souvislosti i občerstvení a další související služby , bylo podle dovolatelky logické, že převzala i platbu za pronájem . Narušení vzájemné důvěry , jako důvod pro použití ustanovení § 53 odst. 1 písm b), nemá podle dovolatelky oporu v zákoně. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil .


Žalovaná navrhla, aby dovolací soud vzhledem k zřejmému nedostatku důvodů pro přípustnost dovolání žalobkyně zamítnul . Uvedla zejména, že žalobkyně nebyla nikdy oprávněna žádné takovéto účetní doklady jménem žalované vystavovat a inkasované částky ponechat ve své dispozici. K dokumentu nazvanému jako faktura č. 31002 žalovaná uvedla, že toto laické potvrzení obsahovalo veškeré obvyklé náležitosti faktury , nesplňovalo pouze požadavky kladené na daňový doklad z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty, pokud by však byl (tento dokument) vystaven neplátcem DPH, byl by zcela odpovídající fakturám běžně v obchodním styku vystavovaným .


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


V posuzované věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce z toho hlediska, zda se žalobce dopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, tedy otázku intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity.


Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.


Výklad otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza - jak na to poukazuje rovněž odvolací soud - není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy méně závažné porušení pracovní kázně , závažné porušení pracovní kázně a porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996).


V posuzovaném případě soudy obou stupňů z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházely. Jestliže - jak vyplývá z výše uvedeného - vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze, jak to činí dovolatelka, určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má k těmto okolnostem přihlížet. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku dovodil, že žalobkyně jednala v rozporu s oprávněnými zájmy žalované na ochraně majetku a hospodaření s ním , což vedlo ke zcela zásadnímu narušení vzájemné důvěry mezi účastníky pracovněprávního vztahu , a dospěl k závěru, že k porušení pracovní kázně žalobkyní došlo a nabylo intenzity zvlášť závažného porušení odůvodňujícího postup zaměstnavatele podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Námitky dovolatelky, že soud nevzal v úvahu, že k žádné škodě na straně žalované nedošlo , neboť částku vrátila zpět společnosti S. dne 30.11.2002, která opětovně částku uhradila společnosti S. , že žalobkyně byla vždy hodnocena u žalované jako dobrá pracovnice, nikdy jí nic nebylo vytýkáno , a že sice postupovala možná nestandardním způsobem, avšak nikoli ke škodě žalované , jsou nepřípustnou polemikou s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoli - jak výše uvedeno - soudy v projednávané věci vymezily hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce vzhledem ke všem okolnostem případu správně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.


Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z vyjádření dovolatelky, že napadá rozhodnutí v plném rozsahu , vyplývá, že žalobkyně podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.


Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).


Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně napadající rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 1.325,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování a z hotových výdajů advokáta podle sazby daně z přidané hodnoty nemohla být přiznána, neboť zástupce žalované nepředložil osvědčení, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 11. prosince 2007


JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.


předseda senátu