21 Cdo 5558/2016
Datum rozhodnutí: 21.03.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 237 o. s. ř., § 35 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013



21 Cdo 5558/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDt. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. A. , zastoupené Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká č. 672/14, proti žalovanému MZ Liberec, a. s. se sídlem v Liberci III. -Jeřáb, U Nisy č. 362/6, IČO 47306581, zastoupenému Mgr. Janem Potočkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Davídkova č. 675/76, o 59.160,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 149/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí na Labem pobočky v Liberci ze dne 5. srpna 2016, č. j. 35 Co 124/2016-135, takto:

Dovolání žalobkyně se odmítá .

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí na Labem pobočky v Liberci ze dne 5. 8. 2016, č. j. 35 Co 124/2016-135, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce výkladu projevu vůle pracovněprávních úkonů (§ 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013) srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.) například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 227/2000, uveřejněného pod č. 44/2001 v časopise Soudní judikatura, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněného pod č. 37/2005 Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1306/2010, z nichž vyplývá, že pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou jednající v rozhodné době sice měl, ale kterou neprojevil, že výslovný projev vůle učiněný písemně se vykládá především podle použitého slovního vyjádření a podle toho, jaký mu účastník při projevu vůle přikládal význam, že výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno, že není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu a že při výkladu projevu vůle nelze ulpívat pouze na doslovném významu použitých výrazů; současně je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Závěry vyjádřené ve výše citovaných rozsudcích Nejvyššího soudu jsou použitelné rovněž při aplikaci zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, jímž se řídí projednávaná věc. Na právních názorech v těchto rozhodnutích uvedených, které dosud nebyly judikatorně překonány a jejichž správnosti se nedotýkají ani argumenty žalobkyně uvedené v dovolání, nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud rozhodl rozdílně od rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu ČR , neboť i když v rozhodnutí uvedl, že při výkladu vůle je nutné použít § 35 odst. 2 občanského zákoníku a že okresní soud nehodnotil rozhodné okolnosti, za kterých byla smlouva ze dne 11. 11. 2013 uzavřena sám se ve zrušovacím usnesení odchýlil od zásad hodnocení, které aplikuje Nejvyšší soud České republiky a také Ústavní soud , a dovolává-li se nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14 (z něhož cituje, že v judikatuře Ústavního soudu již proběhla konstitucionalizace ochrany slabší smluvní strany jako principu ústavněprávního významu, jímž se orgány veřejné moci mají v aplikační praxi povinnost řídit , že tento princip je obzvláště akcentován v oblasti práva pracovního, jež musí účinným způsobem chránit zaměstnance před jakýmikoli formami nátlaku a svévole ze strany zaměstnavatele, pokud jde o ukončení pracovního poměru , že jde o projev ochranné funkce pracovního práva a principu ochrany stability pracovního poměru a že při rozhodování pracovněprávních sporů musejí mít soudy tento vůdčí princip stále na zřeteli, a to zejména při vedení dokazování, neboť jinak by se soudy poskytovaná ochrana zaměstnance před svévolí zaměstnavatele stala jen formální a neúčinnou ), přehlíží, že Ústavní soud v jí zmiňované věci řešil otázku přípustnosti důkazu ( audionahrávky ) navrženého zaměstnancem v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a že tedy vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje) než je dán v projednávané věci.

Poukaz dovolatelky na ustanovení § 18 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2014, podle něhož platí, že, je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější, není důvodný již proto, že zvláštní interpretační pravidlo, které preferuje u výkladu právního jednání stran zájem zaměstnance, obsažené v ustanovení § 18 zákoníku práce, bylo do zákoníku práce vloženo teprve zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, a který nabyl účinnosti až dnem 1. 1. 2014; při výkladu projevu vůle účastníků písemné dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 11. 11. 2013 ve vztahu k části textu: Strany se dohodly na jednorázovém finančním vyrovnání ve výši trojnásobku měsíční mzdy, které bude v nejbližším následujícím výplatním termínu poukázáno na bankovní účet zaměstnance , proto nelze uvedené výkladové pravidlo jak správně uvádí odvolací soud v napadeném usnesení v posuzované věci použít.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí (usnesením Krajského soudu v Ústí na Labem pobočky v Liberci ze dne 5. 8. 2016, č. j. 35 Co 124/2016-135, byl rozsudek soudu prvního stupně, s výjimkou nedotčeného výroku II. zčásti žalobu zamítajícího, zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. března 2017
JUDr. Mojmír Putna předseda senátu