21 Cdo 5539/2016
Datum rozhodnutí: 21.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb., § 69 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb., § 243c odst. 1 o. s. ř.



21 Cdo 5539/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně MgA. Mgr. art. J. S. , proti žalovanému EKOSPOL a. s. se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 747/19, IČO 63999854, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o 6 962 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 108/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2015 č. j. 64 Co 346/2012-373, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015 č. j. 64 Co 346/2012-373 není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4585/2015, z jehož odůvodnění vyplývá, že rozhodnutí o organizační změně, v důsledku kterého by se měl stát zaměstnanec pro zaměstnavatele nadbytečným, nemůže být způsobilým důvodem k podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, bylo-li přijato proto, že zaměstnanec nesplňuje požadavky zaměstnavatele pro řádný výkon sjednané práce; k povaze lhůty pro oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněný pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, jehož závěr vztahující se k ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, účinného do 31. 12. 2006, je nadále použitelný také pro výklad ustanovení § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného od 1. 1. 2007 (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2619/2016)] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Na vyřešení právní otázky, zda žalobkyně oznámila žalovanému, že trvá na tom, aby ji žalovaný nadále zaměstnával, bez zbytečného odkladu, a tedy včas , předestřené dovolatelem v dovolání navíc napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je podle ustálené judikatury soudů (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn. Otázka, zda žalobkyně poté, co jí byla doručena výpověď z pracovního poměru, oznámila žalovanému, že trvá na tom, aby ji nadále zaměstnával, a zda tak učinila včas, tedy není pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru významná.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu