21 Cdo 5511/2007
Datum rozhodnutí: 14.01.2010
Dotčené předpisy:




21 Cdo 5511/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. S., podnikajícího pod obchodním jménem A. S. M., zastoupeného advokátem, proti žalované M. T., zastoupené JUDr. L. H. advokátem, o 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 12 C 67/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 22. března 2007 č.j. 60 Co 179/2005-164, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 125.980,- Kč s úroky z prodlení a se smluvním úrokem, které v žalobě vyčíslil. Žalobu odůvodnil tím, že účastníci uzavřeli dne 6.10.1997 smlouvu č. 310/97 o zprostředkování prodeje osobního automobilu A. za cenu 170.000,- Kč. Žalobce v této souvislosti poskytl žalované zálohu na nákup nového vozidla značky V. V. ve výši 120.000,- Kč, kterou odpočetl z kupní ceny nového vozidla. Protože se ale vozidlo A. nepodařilo prodat, žalovaná převzala dne 18. 8. 1998 tento automobil nazpět, a v písemném prohlášení uznala jak parkovné ve výši 5.980,- Kč, tak úroky z prodlení z poskytnuté zálohy 120.000,- Kč. Uvedené částky i poskytnutou zálohu však až dosud přes několikeré výzvy nezaplatila.

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 10.10.2000 č.j. 12 C 67/2000-28 žalobě vyhověl a žalované uložil, aby zaplatila žalobci 20.940,- Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokátky. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalované zálohu 120.000,- Kč na koupi nového automobilu V. V. s tím, že půjde o protihodnotu za prodaný osobní automobil A. Protože se však tento osobní automobil neprodal, bylo žalované v souladu se smlouvou účtováno 20,- Kč denně za parkovné do dne odebrání tohoto automobilu a dále pak smluvní úrok 16,5% z poskytnuté zálohy 120.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná tyto částky doposud nezaplatila, bylo jí uloženo zaplatit částku 125.980,- Kč sestávající z poskytnuté zálohy a parkového, spolu se smluvním úrokem a s úrokem z prodlení.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20.9.2002 č.j. 13 Co 106/2001-43 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že rozhodl-li ve věci při jednání, o jehož odročení žalovaná včas a řádně požádala, přičemž současně doložila důvod této své žádosti, trpí řízení před tímto soudem vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Okresní soud ve Zlíně (poté, co usnesením ze dne 26.6.2003 č. j. 12 C 67/2000-93 připustil změnu žaloby, a to změnu žalobního tvrzení , spočívající v tom, že žalobce se nadále domáhá zaplacení dlužné částky ve výši 120.000,- Kč jako zálohy na koupi osobního vozidla V. V. z titulu přistoupení žalované k závazku společnosti T. s.r.o., nikoli z titulu uzavřené smlouvy o zprostředkování ze dne 6.10.1997, jak je uvedeno v žalobním návrhu ) nato rozsudkem ze dne 19.1.2004 č.j. 12 C 67/2000-112 řízení zastavil co do částky 300,- Kč , uložil žalované, aby zaplatila žalobci 5.680,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 1.9.1998 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně částky 120.000,- Kč s úrokem 16,5% p.a. a s úrokem z prodlení ve výši 23% p.a. od 1.9.1999 do zaplacení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen ohledně parkovného vozidla A. za dobu od 5.11.1997 do 18.8.1998 ve výši 20,- Kč za den, tj. celkem 5.680,- Kč. Ohledně další části předmětu řízení dovodil, že předpokladem založení závazkového vztahu mezi věřitelem a osobou, která přistoupila k dluhu, je skutečnost, že musí existovat závazkový vztah mezi původním věřitelem a dlužníkem. V daném případě žalobce netvrdil a ani neprokázal, že mezi údajným původním dlužníkem T. s.r.o. a jím existoval závazkový vztah. Z faktury vystavené příjemci leasingové společnosti C. a. s. nemůže být dovozena existence závazkového vztahu mezi žalobcem a T. s.r.o., a ani tzv. prohlášení z 18.8.1998 nesplňuje náležitosti přistoupení k závazku, když ani z tohoto úkonu není patrno, o jaký závazek by se mělo jednat, komu měla být záloha poskytnuta, kdy závazek vznikl. Podle názoru soudu prvního stupně za těchto okolností žalobce neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, jestliže svůj nárok postavil na tvrzení, že je požadován z titulu přistoupení žalované k závazku T. s.r.o., neboť neprokázal existenci původního závazku mezi ním a T. s.r.o., ani následný kvalifikovaný úkon, označovaný jako přistoupení k závazku, splňující podmínky § 533 obč. zák.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 10.9.2004 č.j. 60 Co 51/2004-120 rozsudek soudu prvního stupně v napadené zamítavé části a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že správně reagoval na nedostatečnost tvrzení a navržených důkazů poučením žalobce podle ustanovení § 118a o.s.ř., avšak toto poučení není dostatečné, neboť je nekonkrétní a nevyplývá z něho, které rozhodné skutečnosti má žalobce tvrdit. Poučení o důkazní povinnosti žalobce musí být konkrétní a musí z něj být zřejmé, která skutková tvrzení (znak skutkové podstaty) mají být žalobcem dále prokazována. Protože soud prvního stupně zamítl žalobu proto, že žalobce neunesl povinnost tvrzení a povinnost důkazní a aniž poskytl žalobci řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. a jakékoliv poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř., odvolací soud přihlédl k této vadě podle ustanovení § 112a odst. 5 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích zrušil.

Na základě usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14.2.2005 č.j. 12 C 67/2000-131 žalobce uvedl, že za společnost T. s.r.o. poskytl leasingové společnosti C. a.s. akontaci ve výši 30% tj. ve výši 135.135,- Kč formou dopočtu této částky při vyúčtování kupní ceny vozu (fakturaci) V. V. Tato částka pak měla být žalobci uhrazena nejpozději z výtěžku prodeje osobního automobilu žalované A., jehož prodej v přepokládané ceně 170.000,- Kč měl ve prospěch žalované na základě smlouvy ze dne 6.10.1997 žalobce současně zprostředkovat. Společnost T. s.r.o. jako leasingový nájemce předmět leasingu od žalobce převzala dne 16.10.1997 a dne 17.10.1997 pak písemně uzavřela leasingovou smlouvu s C. a.s. Téhož dne žalovaná zaplatila žalobci část dluhu za společnost T. s.r.o. ve výši 15.135,- Kč takže zbývající dluh nadále činil částku 120.000,- Kč. K předání peněžní částky v hotovosti mezi žalobcem a T. s.r.o. nedošlo, neboť peněžité plnění bylo účetní operací realizováno za uvedenou firmu ve prospěch leasingové společnosti žalobcem dne 16.10.1997. Žalovaná se s žalobcem dohodla, že výše uvedenou zbývající dlužnou částku zaplatí za dlužníka dne 18.10.1998.

Okresní soud ve Zlíně nato rozsudkem ze dne 22.3.2005 č.j. 12 C 67/2000-146 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé zdůraznil, že předpokladem pro založení závazkového vztahu mezi věřitelem a osobou, která přistoupila k dluhu, je skutečnost, že musel existovat závazkový vztah mezi původním věřitelem a dlužníkem. V daném případě žalobce netvrdil a ani neprokázal, že mezi údajným původním dlužníkem T. s.r.o. a jím existoval závazkový vztah. Z faktury vystavené příjemci leasingové společnosti C. a.s., ve které je uvedena pouze záloha 120.000,- Kč a úhrada 15.135,- Kč, nemůže být odvozena existence závazkového vztahu mezi žalobcem a T. s.r.o. Prohlášení ze dne 18.8.1998 nesplňuje náležitosti přistoupení k závazku, když ani z tohoto úkonu není patrno, o jaký závazek by se mělo jednat, komu měla být záloha poskytnuta a kdy závazek vznikl. Protože není splněna ani náležitost písemné formy, jde o úkon neurčitý, nesrozumitelný a tudíž podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobce neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, pokud svůj žalobní návrh postavil na tvrzení, že je požadován z titulu přistoupení žalované k závazku T. s.r.o., neboť neprokázal existenci původního závazku mezi ním a T. s.r.o., ani následný kvalifikovaný úkon označený jako přistoupení k závazku splňující podmínky § 533 obč. zák.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 22.3.2007 č.j. 60 Co 179/2005-164 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 106.215,- Kč k rukám zástupce žalobce . Ve věci samé se odvolací soud ztotožnil s hodnocením důkazů učiněným soudem prvního stupně a se skutkovými zjištěními učiněnými z těchto důkazů, avšak zjištěný skutkový stav posoudil jinak po stránce právní , neboť na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil právní vztah mezi žalobcem a žalovanou jako vztah z půjčky podle ustanovení § 657 obč. zák. Částka 120.000,- Kč byla poskytnuta na základě smlouvy o zprostředkování prodeje vozidla A. ze dne 6.10.1997, tato smlouva byla uzavřena mezi žalobcem a žalovanou, tedy nebyla zjevně uzavírána se žalovanou jako jednatelkou T. s.r.o., protože se jednalo o prodej jejího vozidla a nikoliv vozidla společnosti. Nepřipadá tedy v úvahu, aby v tomto vztahu vystupovala jako jednatelka společnosti, když nakládala s automobilem v jejím vlastnictví jako fyzické osoby. Žalobce na základě této smlouvy poskytl zálohu 120.000,- Kč na prodej vozidla, která však nebyla vyplacena žalované, ale dle dohody stran na akontaci leasingové smlouvy. Žalované nic nebránilo, aby s poskytnutou zálohou nakládala tímto způsobem a určila místo a způsob plnění. Závěr o půjčce mezi žalobcem a žalovanou je podle názoru odvolacího soudu potvrzován také prohlášením dodatkem ke smlouvě o zprostředkování ze dne 6.10.1997 č. 310/97 uzavřeným mezi žalobcem a žalovanou dne 18.8.1998. Z obsahu tohoto prohlášení nelze dovodit, že by zde žalovaná vystupovala jako jednatelka T. s.r.o. Skutečnost, že částka 120.000,- Kč byla zaplacena na akontaci leasingové smlouvy, která byla uzavírána se společností T. a.s., a nikoli s žalovanou, nemění nic na shora uvedeném závěru, neboť tato skutečnost vypovídá pouze o tom, jaké bylo místo a způsob plnění, a nikoliv o tom, jaký byl obsah a účastníci právního vztahu. Stejně tak dodatek kupní smlouvy a smlouvy o zprostředkování ze dne 13.7.1998 nevypovídá o tom, že by nešlo o právní vztah z půjčky mezi žalobcem a žalovanou. Tento dodatek navazuje na smlouvu o zprostředkování ze dne 6.10.1997, kterou byl tento právní vztah založen, a tato smlouva je tedy podstatná pro posouzení právního vztahu, ve kterém žalovaná vystupuje jednoznačně jako fyzická osoba. Výpověď žalované o tom, že vystupovala jako jednatelka společnosti T. s.r.o. se nejeví jako věrohodná. Z těchto důvodů je žalovaná povinna vrátit poskytnutou půjčku 120.000,- Kč na základě ustanovení § 657 obč. zák.

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že podle jejího názoru žalobce ani v odvolacím řízení neprokázal, že žalovaná přistoupila k závazku firmy T. s.r.o. jako fyzická osoba, a ne jako jednatelka firmy T. s.r.o. Jestliže odvolací soud neuvěřil tvrzení žalované, že ne vždy při různých jednáních, která absolvovala, dávala ke svému podpisu jednatelky razítko, tak podle názoru dovolatelky nerozlišil postup žalované jako fyzické osoby a jako jednatelky společnosti, jestliže považoval podpis žalované bez razítka za podpis fyzické osoby. Zásadním dokumentem, který byl podstatou původně uplatňovaného nároku žalobce, byla faktura ze dne 16.10.1997, která byla určena společnosti T. s.r.o., a k odpovědnosti za její zaplacení se žalovaná nikdy jako fyzická osoba nezavázala. V dodatku ke kupní smlouvě ze dne 13.7.1998 týkající se vozu značky V. V. byla žalovaná vždy výslovně jmenována jako zástupce firmy T. s.r.o. a nikoliv jako fyzická osoba. K určité dezorientaci odvolacího soudu mohla přispět skutečnost, která neměla přímou souvislost se souzeným případem, a to, že žalovaná dala k prodeji do autobazaru žalobce svůj vlastní automobil A., a po čase, kdy toto auto bylo bezúspěšně nabízeno k prodeji, vzala si je zpět. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že smlouvy, z nichž žalobce odvozuje svůj nárok byly uzavřeny v říjnu 1997 - podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.1997, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech) dále jen obč. zák. .

Podle ustanovení § 774 obč. zák. zprostředkovatelskou smlouvou se zprostředkovatel zavazuje obstarat zájemci za odměnu uzavření smlouvy a zájemce se zavazuje zprostředkovateli poskytnout odměnu tehdy, byl-li výsledek dosažen přičiněním zprostředkovatele.

V projednávané věci byla uzavřena smlouva č. 310/97 datovaná dne 6.10.1997, kterou se žalobce jako zprostředkovatel zavázal vyvíjet činnost ke zprostředkování prodeje vozidla A. za cenu 170.000,- Kč třetí osobě, přičemž na očekávanou kupní cenu za tento vůz žalobce poskytl žalované (která smlouvu podepsala jako zájemce ) zálohu v částce 120.000,- Kč; záloha byla použita (zaúčtována) na částečnou úhradu platby za vozidlo V. V. pro společnost T. s.r.o., kde žalovaná působila jako jednatelka. Protože se vozidlo A. nezdařilo prodat, účastníci se dohodli (srov. § 570 obč. zák.), že si žalovaná (jak z obsahu písemného prohlášení ze dne 18.8.1998 vyplývá) vozidlo na vlastní žádost odebírá a že se zavazuje uhradit do 31.8.1998 poskytnutou zálohu 120.000,- Kč .

Žalovaná podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu proto, že podle jejího názoru odvolací soud při úvaze o tom, s kým žalobce smluvní závazek uzavřel, nerozlišil postup žalované jako fyzické osoby a jako jednatelky společnosti T. , tedy z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 o.s.ř.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že skutkový závěr o tom, že žalobce poskytl částku 120.000,- Kč právě žalované jako fyzické osobě, odvolací soud učinil z výsledků dokazování, zejména ze smlouvy č. 310/97 ze dne 6.10.1997, kterou se žalobce zavázal vyvíjet činnost ke zprostředkování prodeje vozidla A. za cenu 170.000,- Kč třetí osobě, a že na očekávanou kupní cenu za tento vůz žalobce poskytl žalované zálohu v částce 120.000,- Kč, ze skutečnosti, že uvedený vůz byl ve vlastnictví žalované, nikoli společnosti T. s.r.o. a z prohlášení, dodatku ke smlouvě o zprostředkování sepsaného dne 18.8.1998, v němž žalovaná uvádí, že na vlastní žádost odebírá vozidlo A. z autobazaru A. S., na které byla poskytnuta záloha na nový vůz V. V. . Odvolací soud na základě podrobného rozboru uvedených listin, výpovědí svědků, jejich vzájemného porovnání a zhodnocení účastnických výpovědí obou účastníků přesvědčivě zdůvodnil, proč považuje za nevěrohodné tvrzení žalované, že u všech úkonů vystupovala jako jednatelka (společnosti T. s.r.o.), protože jak žalovaná opakuje v dovolání ne vždy dávala ke svému podpisu jednatelky razítko, a proč není možné, aby zde vystupovala jako jednatelka společnosti, když nakládala s automobilem v jejím vlastnictví jako fyzické osoby . Závěr odvolacího soudu, že žalované nic nebránilo postupovat tak, aby částka 120.000,- Kč nebyla vyplacena žalované, ale dle dohody stran na akontaci leasingové smlouvy (se společností T. s.r.o.) nemůže být úspěšně zpochybněn poukazem na smlouvy a faktury týkající se vozidla V. V., kde je žalovaná vždy výslovně jmenovaná jako zástupce firmy T. s.r.o. a nikoliv jako fyzická osoba , neboť tato okolnost nemění ničeho na tom, jaký byl obsah a účastníci právního vztahu ze smlouvy o zprostředkování ze dne 6.10.1997.

Za tohoto stavu, kdy odvolací soud výše zmíněné důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř., mají skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že žalovaná v souvislosti se smlouvou o zprostředkování prodeje jejího vlastního automobilu A. nevystupovala jako jednatelka společnosti T. s.r.o., nýbrž jako fyzická osoba, oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. ledna 2010

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu