21 Cdo 544/2005
Datum rozhodnutí: 19.04.2006
Dotčené předpisy:




21 Cdo 544, 471/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Základní škole N., příspěvkové organizaci a 2) městu N., oběma zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 7 C 65/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 18. listopadu 2003, č.j. 29 Co 177/2003-69, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 14. ledna 2004, č.j. 29 Co 177/2003-95, takto :

I. Dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky

v Liberci ze dne 14. ledna 2004, č.j. 29 Co 177/2003-95, se odmítá.

II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 18. listopadu 2003, č.j. 29 Co 177/2003-69, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 14. ledna 2004, č.j. 29 Co 177/2003-95, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 14.ledna 2004, č.j. 29 Co 177/2003-98, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Dopisem ze dne 17.10.2001 Okresní úřad v Č. sdělil žalobkyni, že jí v důsledku organizační změny v Základní škole N. a vzhledem k tomu, že jí v současné době nemůže nabídnout jinou vhodnou práci , dává výpověď z pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce s výpovědní lhůtou tři měsíce .

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v České Lípě dne 12.3.2002 a doplněnou podáním ze dne 12.4.2002 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je u žalované v pracovním poměru od 2.9.1985, že dne 17.10.2001 obdržela výpověď z pracovního poměru z důvodu organizační změny a že po ukončení pracovního poměru byla na její místo přijata jiná pracovnice, která vykonává stejnou práci; klade otázku, proč tedy vlastně obdržela žalobkyně výpověď . Žalovanou v žalobě označila jako Česká republika, zastoupená Okresním úřadem v Č. .

Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 16.10.2002, č.j. 7 C 65/2002-29, žalobě (ve vztahu k žalované označené jako Česká republika, zast. Okresním úřadem v Č. ) vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru ze dne 17.10.2001 je neplatná pro neurčitost, neboť výpovědní důvod není skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem; posuzovaná výpověď obsahuje pouze odkaz na § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, avšak neupřesňuje, k jaké organizační změně způsobující nadbytečnost žalobkyně došlo.

Proti tomuto rozsudku podala původně žalovaná Česká republika Okresní úřad v Č. odvolání.

Žalobkyně poté, co byla odvolacím soudem přípisem ze dne 25.8.2003 a opětovně u jednání dne 29.10.2003 poučena o postupu podle ustanovení § 107a o.s.ř. - podáním ze dne 6.11.2003 doručeným Krajskému soudu v Ústí nad Labem-pobočce v Liberci dne 10.11.2003 navrhla, aby ve smyslu § 107a o.s.ř. vstoupil do řízení místo dosavadního účastníka (žalované) jiný účastník , a to Příspěvková organizace Základní školy N. , neboť tato organizace je pokračovatelem výkonu práv a povinností bývalého zrušeného zaměstnavatele (České republiky Okresního úřadu Č.), a dále zřizovatel této příspěvkové organizace, jímž je město N. .

Krajský soud v Ústí nad Labem v průběhu odvolacího řízení usnesením ze dne 18.11.2003, č.j. 29 Co 177/2003-69, rozhodl, že se vyhovuje návrhu žalobkyně, aby do řízení vstoupily na místo dosavadní žalované 1) Základní škola N., příspěvková organizace, a 2) město N. . Odvolací soud vycházel z toho, že podle článku CXVII bodu 1. zákona č. 320/2002 Sb. byly ke dni 1.1.2003 zrušeny okresní úřady jako organizační složka státu vystupující za Českou republiku ve smyslu ustanovení § 21a odst. 1 o.s.ř., takže účastníkem řízení nadále zůstala Česká republika a nebylo důvodu rozhodovat o právním nástupnictví podle ustanovení § 107 o.s.ř., a z toho, že k tomuto dni došlo i ke změně právního postavení školy, v níž žalobkyně vykonávala práci kuchařky ve školní jídelně (která do té doby neměla právní subjektivitu, a proto pracovněprávní práva a povinnosti ve vztahu k zaměstnancům za ni vykonával ČR - Okresní úřad v Č.). Zdůraznil, že okresní úřad před svým zrušením informoval přípisy adresovanými dosavadním zaměstnancům s místem výkonu práce v Základní škole a školní jídelně G., že 1.1.2003 dojde k převodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na příspěvkovou organizaci Základní škola N., která vzniká k 1.1.2003; zřízení této základní školy jako příspěvkové organizace města N. zjistil ze zřizovací listiny města N. ze dne 1.1.2003, č.j. 312/ZŠ/02. Zrušení okresních úřadů ve spojení se změnou právního postavení školy , ve které žalovaná vykonávala své zaměstnání, považoval odvolací soud za skutečnost, s níž je spojen přechod pracovněprávních vztahů k žalobkyni ve smyslu ustanovení § 107a o.s.ř.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci poté usnesením ze dne 14.1.2004, č.j. 29 Co 177/2003-95, rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit ČR - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových náklady odvolacího řízení ve výši 667,80 Kč. Přiznání náhrady nákladů řízení, které představovalo jízdné pověřeného zaměstnance Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, územního pracoviště v Ú., k jednání odvolacího soudu dne 29.10.2003 ve výši 623,80 Kč a poštovné 44,- Kč, odvolací soud odůvodnil ustanovením § 147 odst. 1 o.s.ř., když zavinění žalobkyně na vzniku těchto nákladů spatřoval v tom, že žalobkyně přes poučení soudu o možnosti navrhnout procesní záměnu žalovaného podle ustanovení § 107a o.s.ř. tak ve stanovené lhůtě neučinila, a proto soud musel po zániku okresních úřadů (po 1.1.2003) jednat jako se žalovanou s Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových; postup podle ustanovení § 107a o.s.ř. navrhla žalobkyně až podáním ze dne 6.11.2003, tedy poté, co byla u jednání odvolacího soudu dne 29.10.2003 opětovně poučena a co bylo jednání odročeno.

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 14.1.2004, č.j. 29 Co 177/2003-98, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) - Základní školou N., příspěvkovou organizací , potvrdil a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) městem N. jej změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl, že žalovaná 1) je povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v plné výši 235,- Kč, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 2) náklady odvolacího řízení v plné výši 3.307,- Kč k rukám advokáta a že před okresním soudem tito účastníci nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení . Odvolací soud zabývaje se otázkou pasivní legitimace procesních nástupců původně žalované České republiky - Okresního úřadu v Č. - dovodil, že ze dvou žalovaných, kteří na základě jeho rozhodnutí o procesním nástupnictví vydanému podle ustanovení § 107a o.s.ř. vstoupili do postavení původní žalované (České republiky Okresního úřadu Č.), svědčí pasivní legitimace v tomto sporu jen žalované 1), a proto žalobu proti žalovanému 2) zamítl. Platnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 17.10.2001 dané žalobkyni posoudil ve vztahu k žalované 1) shodně se soudem prvního stupně tak, že jde o neplatný právní úkon, neboť nesplňuje náležitosti ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce.

Proti usnesením odvolacího soudu ze dne 18.11.2003, č.j. 29 Co 177/2003-69, a ze dne 14.1.2004, č.j. 29 Co 177/2003-95, podala žalobkyně dovolání. Navrhla, aby obě napadená usnesení odvolacího soudu byla zrušena a aby byla věc vrácena k dalšímu řízení.

V dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 18.11.2003, č.j. 29 Co 177/2003-69, žalobkyně namítá, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových neměl způsobilost být účastníkem řízení a nebylo rozhodnuto o jeho vstupu do řízení; proto řízení trpí zmatečností. Odvolacímu soudu dále vytýká, že o procesním nástupnictví nerozhodl podle ustanovení § 107 o.s.ř. z úřední povinnosti a že tak učinil podle ustanovení § 107a o.s.ř. až na návrh žalobkyně.

V dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 14.1.2004, č.j. 29 Co 177/2003-95, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť do řízení přistoupil jiný účastník, aniž o tom bylo soudem rozhodnuto, žalobkyně namítá, že se necítí být odpovědná zato, že v řízení bylo jednáno s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, neboť tohoto účastníka nikdy účastníkem řízení neoznačila. Kromě námitek uvedených již v předchozím dovolání má žalobkyně zato, že napadeným usnesením došlo k poškození jejích práv, když musí platit náklady řízení, i když byla ve sporu plně úspěšná, a že jí byla odňata možnost jednat před soudem, neboť neměla možnost se vyjádřit k některým procesním rozhodnutím odvolacího soudu. Žádá, aby bylo přihlédnuto k vadám řízení podle § 229 odst. 1 písm. b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocným usnesením odvolacího soudu byla podána oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst.2 (§ 336n) a v § 338za odst.2 o.s.ř. (§ 238 a § 238a o.s.ř.).

Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst.3 o.s.ř.].

Žalobkyně dovoláním napadá také usnesení odvolacího soudu ze dne 14.1.2004, č.j. 29 Co 177/2003-95, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (§ 147 odst. o.s.ř.).

Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Vzhledem k tomu, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Nejvyšší soud České republiky se poté zabýval dovoláním žalobkyně podaným proti usnesení odvolacího soudu ze dne 18.11.2003, č.j. 29 Co 177/2003-69; po zjištění, že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Okresní úřady byly zřízeny zákonem České národní rady č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, jako správní úřady, které vykonávají státní správu ve svých územních obvodech a kterým může zákon svěřit výkon státní správy i v jiných územních obvodech (srov. § 2 tohoto zákona). Zákon č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech, který s účinností ode dne 12.11.2000 nahradil zákon č. 425/1990 Sb., okresní úřady definoval (srov. § 1 odst.1 tohoto zákona) jako správní úřady, které vykonávají státní správu ve správních obvodech, jež se nazývají okresy, a které mohou vykonávat státní správu i ve správních obvodech jiných okresních úřadů, stanoví-li tak zvláštní zákon. Okresní úřady byly podle ustálené judikatury soudů (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22.4.1998 sp. zn. Cpjn 68/97, uveřejněné pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) nejen správními úřady, ale i právnickými osobami, jestliže vystupovaly v jiných právních vztazích než které vznikaly při výkonu státní správy.

Dnem 1.1.2001 nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého se okresní úřady staly organizačními složkami státu (srov. § 3 odst.1 tohoto zákona) a podle kterého jako organizační složky státu nebyly právnickými osobami (srov. § 3 odst.2 větu první tohoto zákona). Ode dne 1.1.2001 proto již nebylo možné považovat okresní úřady za právnické osoby ani tehdy, vystupovaly-li v jiných právních vztazích než které vznikají při výkonu státní správy. V pracovněprávních vztazích to mimo jiné znamenalo, že fyzické osoby u něj působící v pracovním poměru se staly zaměstnanci státu (České republiky) a že okresní úřady jednaly v těchto pracovněprávních vztazích za stát (Českou republiku) jako jeho příslušná organizační složka (srov. též § 8a zákoníku práce). Podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 tedy okresní úřady již nevystupovaly v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatelé, ale jako organizační složky státu, příslušné jednat za stát (Českou republiku) jako zaměstnavatele vůči zaměstnancům státu, kteří byli zařazeni k výkonu práce u okresních úřadů.

Okresní úřady byly zrušeny (ukončily svou činnost) dnem 31.12.2002 (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII bod 1. zákona č. 320/2002 Sb.). Ohledně pracovněprávních vztahů zaměstnanců České republiky zařazených k výkonu práce u okresních úřadu bylo stanoveno, že po zrušení okresních úřadů (tj. dnem 1.1.2003) přecházejí z České republiky na územní samosprávné celky v případech, kdy činnosti zaměstnance okresního úřadu stanovené tímto nebo zvláštním zákonem přecházejí do působnosti územních samosprávných celků (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII bod 2. zákona č. 320/2002 Sb.). V těchto případech se okresní úřad dohodne se zaměstnancem zařazeným k výkonu práce u okresního úřadu a příslušným územním samosprávným celkem nebo správním úřadem, na který územní samosprávný celek jeho práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přejdou (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII bod 3. zákona č. 320/2002 Sb.), a na základě této dohody provede okresní úřad delimitaci příslušných zaměstnanců okresních úřadů na určené územní samosprávné celky nebo správní úřady, přičemž takto provedená delimitace je závazná (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII bod 4. zákona č. 320/2002 Sb.); kdyby dohoda o tom, na který územní samosprávný celek práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zaměstnanců okresních úřadů přejdou, nebyla uzavřena nejpozději do 1.9.2002, stanoví počty a pravidla delimitace zaměstnanců na příslušné územní samosprávné celky nebo správní úřady na návrh přednosty okresního úřadu a s doporučením ředitele krajského úřadu Ministerstvo vnitra (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII bod 5. zákona č. 320/2002 Sb.). V případech, kdy činnosti zaměstnance okresního úřadu stanovené tímto zákonem nepřecházejí z České republiky do působnosti územních samosprávných celků, přechází výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnance okresního úřadu na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, není-li upraveno zvláštním zákonem jinak (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII bod 6. větu první zákona č. 320/2002 Sb.). Nároky zaměstnanců okresních úřadů z pracovněprávních vztahů, které nepřešly na příslušné územní samosprávné celky, jakož i nároky České republiky z pracovněprávních vztahů vůči zaměstnancům okresních úřadů uplatňuje jménem státu Ministerstvo financí (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII bod 7. zákona č. 320/2002 Sb.).

Zrušení okresních úřadů mělo v oblasti pracovněprávních vztahů - jak vyplývá z výše uvedeného - za následek, že ve vztahu k zaměstnancům státu, kteří byli k výkonu práce zařazeni u okresních úřadů, nezanikl jejich zaměstnavatel (tím je i nadále stát - Česká republika), ale že byla zrušena organizační složka státu, která za stát v těchto pracovněprávních vztazích jednala. V případech, kdy činnosti zaměstnance okresního úřadu stanovené zákonem č. 320/2002 Sb. nepřecházely z České republiky do působnosti územních samosprávných celků, přešel výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců okresních úřadů z okresního úřadu na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Jestliže však činnosti zaměstnanců okresních úřadů přešly do působnosti územních samosprávných celků, přešly práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů z České republiky na územní samosprávné celky. Nároky zaměstnanců okresních úřadů z pracovněprávních vztahů, které nepřešly na územní samosprávné celky (například proto, že pracovněprávní vztah zaměstnance okresního úřadu skončil do 31.12.2002), uspokojuje jménem České republiky Ministerstvo financí.

Dochází-li k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, přechází na přejímajícího zaměstnavatele práva a povinnosti nejen vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah v době přechodu vůči dosavadnímu zaměstnavateli dosud trval. Uvedený přechod práv a povinností nastává také u zaměstnanců dosavadního zaměstnavatele, kteří v době přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů vedli u soudu s dosavadním zaměstnavatelem spor o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. V důsledku toho, že platnost rozvázání pracovního poměru, k němuž došlo před účinností přechodu, byla zpochybněna, není tu a ani nemůže být jistota, zda pracovní poměr následkem výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době nebo dohody skutečně skončil nebo zda dále (bude-li rozvázání pracovního poměru určeno jako neplatné a trvá-li zaměstnanec na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával) pokračuje. Protože v okamžiku rozhodném pro přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu k takovémuto zaměstnanci nelze považovat pracovní poměr za skončený a protože pracovní poměr (bude-li rozvázání pracovního poměru určeno jako neplatné) může nadále trvat, přechází na přejímajícího zaměstnavatele práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů též k těm zaměstnancům, u nichž byl před účinností přechodu rozvázán pracovní poměr, avšak platnost rozvázání pracovního poměru se stala předmětem sporu, který nebyl v době účinnosti přechodu pravomocně rozhodnut (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, který byl uveřejněn pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Totéž platí obdobně, jde-li o přechod výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z dosavadní na přejímající organizační složku státu.

Podle ustanovení § 107 odst.1 o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračovat, soud rozhodne usnesením.

Stát (Česká republika) jako účastník pracovněprávních vztahů je právnickou osobou (srov. § 8b odst.1 zákoníku práce). Podle ustanovení § 107 odst.3 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde.

Z ustanovení § 107 odst.1 o.s.ř. mimo jiné vyplývá, že soud usnesením rozhodne o tom, s kým bude v řízení pokračovat, jen tehdy, ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení účastník občanského soudního řízení (v době od zahájení řízení do jeho pravomocného skončení) a umožňuje-li povaha věci pokračování v řízení.

V případě, že účastníkem řízení byl jako zaměstnavatel stát (Česká republika) a že za řízení byla zrušena příslušná organizační složka státu, která za stát v pracovněprávních vztazích jednala (okresní úřad), nedošlo k tomu, že by ztratil způsobilost být účastníkem řízení účastník občanského soudního řízení. Postup podle ustanovení § 107 odst.1 o.s.ř. v takovémto případě nepřichází v úvahu; soud objasní, která z organizačních složek státu je (se stala) příslušnou jednat za stát v konkrétním pracovněprávním vztahu, a začne s ní dále jednat jako s organizační složkou příslušnou vystupovat ve sporu za účastníka řízení za stát (Českou republiku) ve smyslu ustanovení § 21a odst.1 o.s.ř., aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 298/2004, které bylo uveřejněno pod č. 128 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Námitka dovolatelky, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových neměl způsobilost být účastníkem řízení a nebylo rozhodnuto o jeho vstupu do řízení a že odvolací soud o procesním nástupnictví nerozhodl podle ustanovení § 107 o.s.ř. z úřední povinnosti a že tak učinil podle ustanovení § 107a o.s.ř. až na návrh žalobkyně , není důvodná.

Žalobkyně v projednávané věci žalobu o určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 17.10.2001 je neplatná, podala dne 12.3.2002 - jak vyplývá z jejího obsahu - proti žalované označené jako Česká republika, zastoupená Okresním úřadem v Č. (jako vůči svému tehdejšímu zaměstnavateli). K výpovědi z pracovního poměru tedy došlo v době, kdy okresní úřady již nebyly právnickými osobami a způsobilými zaměstnavateli; uvedené postavení okresní úřady ztratily - jak uvedeno výše - dnem 31.12.2000, dnem 1.1.2001 se staly organizačními složkami státu a ode dne 1.1.2001 již nevystupovaly v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatelé, ale jako organizační složky státu, příslušné jednat za stát (Českou republiku) jako zaměstnavatele vůči zaměstnancům státu, kteří byli zařazeni k výkonu práce u okresních úřadů.

Jestliže proto v projednávané věci bylo po zahájení odvolacího řízení zjištěno, že dnem 31.12.2002 byla zrušena organizační složka státu (Okresní úřad v Č.), která v řízení vystupovala za účastníka řízení - Českou republiku podle ustanovení § 21a odst.1 o.s.ř., nebyly jak vyplývá z výše uvedeného a jak správně dovodil odvolací soud - splněny podmínky k vydání usnesení podle ustanovení § 107 odst.1 o.s.ř. Zjištění, že v souvislosti se zrušením této organizační složky státu přešla (všechna nebo některá) práva a povinnosti z dosavadní žalované (České republiky) na jiný subjekt než Českou republiku, může mít za následek jen postup podle ustanovení § 107a o.s.ř., jsou-li splněny tam uvedené předpoklady.

Podle ustanovení § 107a odst. 1 o.s.ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107.

Podle ustanovení § 107a odst. 2 o.s.ř. soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje.

Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (§ 107a odst. 3, § 107 odst. 4 o.s.ř.).

Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde (v důsledku universální nebo singulární sukcese), nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení, tak jak je vymezen podle ustanovení § 90 o.s.ř. K procesnímu nástupnictví podle ustanovení § 107a o.s.ř. jak vyplývá z výše uvedeného - může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka (jeho právního předchůdce), a jestliže soud tuto změnu v okruhu účastníků připustí. K návrhu, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, jestliže po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, je legitimován výlučně žalobce. K rozhodnutí o procesním nástupnictví podle ustanovení § 107a o.s.ř. soud nemůže na rozdíl od rozhodnutí podle ustanovení § 107 o.s.ř. - přistoupit z vlastní iniciativy (i bez návrhu).

Navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na jeho místo nebo na místo žalovaného, soud - jak vyplývá z ustanovení § 107a odst. 1 a 2 o.s.ř. - ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod nebo převod práv nebo povinností (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práv nebo povinností), zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod nebo převod práv nebo povinností, o něž v řízení jde (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, které bylo uveřejněno pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).

V projednávané věci žalobkyně podáním ze dne 6.11.2003 navrhla, aby podle ustanovení § 107a o.s.ř. na místo dosavadní žalované České republiky Okresního úřadu Č. vstoupili do řízení jako účastníci Příspěvková organizace Základní škola, N. , a město N. jako zřizovatel této příspěvkové organizace.

Odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení - považoval za skutečnost, s níž je spojen přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů v této věci ve smyslu ustanovení § 107a o.s.ř. z České republiky Okresního úřadu v Č. na 1) Základní školu N., příspěvkovou organizaci , a zároveň na 2) město N. , zrušení okresních úřadů ve spojení se změnou právního postavení školy.

Předpokladem existence právní skutečnosti, s níž je spojen přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů z města N. na jím zřízenou příspěvkovou organizaci Základní školu N., je, že se město N. stalo nositelem práv a povinností, které převádělo, že se tedy na základě právní skutečnosti, s níž právní předpisy takový přechod spojují, skutečně stalo nabyvatelem převáděného práva nebo povinnosti.

I když zrušení okresních úřadů - samo o sobě - nelze považovat za právní skutečnost, s níž by byl spojen převod nebo přechod práva nebo povinnosti z pracovněprávních vztahů z dosavadní žalované České republiky Okresního úřadu v Č. na žalovanou 1) nebo na žalovaného 2), nelze přehlédnout, že zákon č. 320/2002 Sb. (srov. jeho Část stosedmnáctou, Čl. CXVII body 1. až 5.) umožňuje, aby práva a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců České republiky zařazených k výkonu práce u okresního úřadu přešly za podmínek tam uvedených na územní samosprávné celky (obce, města), tedy v posuzované věci jak správně dovodil odvolací soud - na město N.

Správný však není závěr odvolacího soudu, že procesními nástupci dosavadní žalované podle ustanovení § 107a o.s.ř. jsou jak je výslovně uvedeno ve výroku napadeného usnesení jak 1) Základní škola N., příspěvková organizace , tak i 2) město N. , s nimiž jako se žalovanými dále jednal a ve vztahu k nim oběma rozsudkem ze dne 14.1.2004, č.j. 29 Co 177/2003-98, rozhodl.

Odvolací soud zřejmě přehlédl, že převod nebo přechod konkrétního práva nebo povinnosti postupem podle ustanovení § 107a o.s.ř. na více subjektů není možný. Před posouzením, kdo (který ze dvou označených subjektů) je procesním nástupcem dosavadní žalované České republiky - Okresního úřadu Č., se měl vypořádat s tím, že v projednávaném případě došlo zřejmě ke dvěma na sebe navazujícím přechodům práv a povinností z pracovněprávních vztahů (město N. zřídilo s účinností od 1.1.2003 jak vyplývá z obsahu spisu a ostatně i z návrhu žalobkyně Základní školu N., jako svou příspěvkovou organizaci), a teprve poté rozhodnout o vstupu do řízení jako účastníka na straně žalované jen ohledně jednoho z žalobkyní označených subjektů.

Otázkou, zda nabyvatel povinnosti, jehož vstup do řízení na místo dosavadní žalované České republiky Okresního úřadu Č. odvolací soud postupem podle ustanovení § 107a odst. 2 o.s.ř. připustí, je skutečně nositelem povinnosti, o níž v řízení jde, se přitom nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o.s.ř., ale již posouzení věci samé (opodstatněnosti žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru), k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé (v rozsudku, kterým rozhodne o žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru).

I když tedy žalobkyně navrhla, aby na místo dosavadní žalované České republiky Okresního úřadu Č. vstoupili do řízení jako účastníci dva subjekty ( Příspěvková organizace Základní škola N. , a město N. ), postupoval odvolací soud v rozporu s ustanovením § 107a o.s.ř., jestliže jejímu návrhu napadeným usnesením zcela vyhověl.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu ze dne 18.11.2003, č.j. 29 Co 177/2003-69, není správné. Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst.3 věta první o.s.ř.). Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, tj. usnesení ze dne 14.1.2004, č.j. 29 Co 177/2003-95, jímž bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna nahradit ČR - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových náklady odvolacího řízení ve výši 667,80 Kč, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 14.1.2004, č.j. 29 Co 177/2003-98, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) - Základní školou N., příspěvkovou organizací , potvrzen a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) městem N. změněn tak, že žaloba se zamítá, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. dubna 2006

JUDr. Mojmír Putna, v.r.

předseda senátu