21 Cdo 5413/2007
Datum rozhodnutí: 04.11.2009
Dotčené předpisy:





21 Cdo 5413/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. M. a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. V. K., zastoupenému advokátkou, o 2.954.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 252/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. srpna 2007 č.j. 19 Co 1799/2007-313, takto:


I. Dovolání žalovaného se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


Odůvodnění:


Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 2.954.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 1.914.000,- Kč od 1.7.2004 do zaplacení a z částky 1.040.000,- Kč od 1.11.2004 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že obchodní společnost J. s.r.o., poskytla na základě smlouvy ze dne 4.2.2002 žalovanému půjčku ve výši 10.000.000,- Kč, a to ve třech platbách (ke dni 8.2.2002 ve výši 5.000.000,- Kč, ke dni 12.3.2002 ve výši 2.500.000,- Kč a ke dni 29.3.2002 ve výši 2.500.000,- Kč) s tím, že žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaných úroků ve výši 7,3% ročně nejpozději do 30.6.2004, a že žalobce nabyl tuto pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20.9.2004. Žalovaný uhradil půjčku 10.000.000,- Kč žalobci až dne 12.10.2004, nezaplatil však úroky z půjčky, které činily ke dni 12.10.2004 1.914.000,- Kč, a ani smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení, která byla sjednána ve smlouvě o půjčce a která činila ke dni 12.10.2004 1.040.000,- Kč. Žalobce požadoval rovněž zaplacení úroku z prodlení, neboť žalovaný nesplnil své závazky ze smlouvy řádně a včas.


Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16.11.2005 č.j. 30 C 252/2005-75 řízení co do částky 1.855.131,- Kč z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 1.109.869,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 1.914.000,- Kč od 1.7.2004 do 31.10.2004, z částky 2.954.000,- Kč od 1.11.2004 do 13.6.2005, z částky 1.161.149,- Kč od 14.6.2005 do 17.6.2005 a z částky 1.109.869,- Kč od 18.6.2005 do zaplacení, zamítl žalobu co do 3% úroku z prodlení z částky 1.040.000,- Kč od 1.7.2004 do 31.10.2004, a rozhodl, že žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 73.760,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 134.989,- Kč k rukám "zástupce žalobce". Dovodil, že žalovanému byla poskytnuta půjčka ve výši 10.000.000,- Kč, kterou včas nevrátil, čímž se dostal do prodlení, a že žalobce se proto oprávněně domáhá zaplacení dohodnutého úroku z půjčky ve výši 7,3% ročně (ke dni zaplacení jistiny dne 12.10.2004 činil 1.914.000,- Kč), dohodnuté smluvní pokuty pro případ prodlení ve výši 0,1% denně z dlužné částky za každý den prodlení (ve výši 1.040.000,- Kč) a také "zákonem stanovených úroků z prodlení z dlužné částky tak, jak se zvyšovala poskytnutými prostředky a následně snižovala postupnými úhradami". Předmětem postoupení pohledávky byla nejen samotná jistina pohledávky, ale také veškeré příslušenstvím a další práva s ní spojená, tedy i právo na smluvní pokutu.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30.1.2006 č.j. 19 Co 172/2006-105 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 1.109.869,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že rozhodnutí je pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů nepřezkoumatelné.


Okresní soud v Českých Budějovicích - poté, co usnesením ze dne 13.2.2006 č.j. 30 C 252/2005-111 opravil první z výroků svého rozsudku ze dne 16.11.2005 č.j. 30 C 252/2005-75 tak, že se řízení co do částky 1.844.131,- Kč zastavuje a že se připouští změna žaloby ze dne 24.8.2005, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 1.109.869,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 2.954.000,- Kč od 1.7.2004 do 13.6.2005, z částky 1.161.149,- Kč od 14.6.2005 do 17.6.2005 a z částky 1.109.869,- Kč od 18.6.2005 do zaplacení - rozsudkem ze dne 17.3.2006 č.j. 30 C 252/2005-117 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 1.109.869,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 1.914.000,- Kč od 1.7.2004 do 31.10.2004, z částky 2.954.000,- Kč od 1.11.2004 do 13.6.2005, z částky 1.161.149,- Kč od 14.6.2005 do 17.6.2005 a z částky 1.109.869,- Kč od 18.6.2005 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 192.435,- Kč k rukám "zástupce žalobce". Dovodil, že žalobce je na základě smlouvy o postoupení pohledávky věřitelem žalovaného, že žalovaný včas nevrátil poskytnutou půjčku ve výši 10.000.000,- Kč a dostal se tak od 1.7.2004 do prodlení se splněním dluhu a že žalobce má nárok na zaplacení dohodnutého úroku ve výši 7,3% ročně od poskytnutí jednotlivých splátek půjčky a dohodnuté smluvní pokuty ve výši 0,1% denně za každý den prodlení od 1.7.2004 do 12.10.2004 i na zákonem stanovené úroky z prodlení z těchto dluhů. Ke dni zaplacení jistiny dne 12.10.2004 činil sjednaný úrok 1.914.000,- Kč a smluvní pokuta 1.040.000,- Kč, úhradami zaplacenými v průběhu řízení 13.6.2005 a 17.6.2005 se snížil celkový dluh na částku 1.109.869,- Kč. Soud prvního stupně současně dovodil, že předmětem postoupení byla nejen jistina pohledávky, ale také veškeré příslušenství a další práva s ní spojená, tedy smluvní úroky a právo na smluvní pokutu. Námitku žalovaného, že pro neposkytnutí celé dohodnuté částky 20.000.000,- Kč nemohl realizovat účel, pro který byla půjčka sjednána - nabytí obchodního podílu společnosti G., s. s r.o., odmítl soud prvního stupně s odůvodněním, že "nikde ve smlouvě není sjednáno, že, pokud by nebyly za tímto účelem peníze použity nebo by se účel půjčení peněz nepodařilo realizovat, že by žalovaný nemusel poskytnuté prostředky vracet či by se prodlužovala splatnost půjčky", navíc že se žalovaný ani na věřiteli doplacení zbývající dohodnuté částky nedomáhal. Z dokazování dále soud prvního stupně zjistil, že tu sice byla "řada dalších na sebe navazujících smluv mezi různými subjekty", že však tyto smlouvy "nebyly z právního hlediska propojeny, takže na ně nelze odkazovat, a že povinnost žalovaného vrátit půjčenou částku nebyla podle smlouvy žádným způsobem vázána na vrácení finančních prostředků žalovanému manžely B.". Okolnosti uváděné žalovaným ohledně pozadí transakce neshledal soud prvního stupně důvodem pro zamítnutí žaloby ani z titulu dobrých mravů a uzavřel, že neposkytnutí půjčky v celém dohodnutém rozsahu nelze považovat za neposkytnutí součinnosti při jejím vrácení ve smyslu ustanovení § 520 občanského zákoníku.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11.8.2006 č.j. 19 Co 1578/2006-154 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky přešla na žalobce pohledávka původního věřitele, včetně práva na zaplacení smluvní pokuty ve sjednané výši, avšak jen tehdy, jestliže původní věřitel právo na smluvní pokutu při převádění pohledávky opravdu měl, tedy zda toto právo původního věřitele nebylo v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně neprovedl žalovaným navrhované důkazy (výslechem manželů B. a pana S. a smlouvou o převodu obchodního podílu), kterými se domáhal, aby bylo dostatečně zjištěno, zda uplatnění práva na smluvní pokutu je v rozporu s dobrými mravy. Závěr o tom, že žalovaným uváděné okolnosti nejsou důvodem pro zamítnutí žaloby ani z důvodu dobrých mravů, považoval proto odvolací soud za předčasný.


Okresní soud v Českých Budějovicích poté rozsudkem ze dne 18.5.2007 č.j. 30 C 252/2005-253 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 1.109.869,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 1.040.000,- Kč od 1.11.2004 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítl žalobu co do 3% úroku z prodlení z částky 1.914.000,- Kč od 1.7.2004 do 13.6.2005, z částky 1.121.149,- Kč od 14.6.2005 do 17.6.2005 a z částky 69.869,- Kč od 18.6.2005 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 330.994,35 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám "zástupce žalobce". Opětovně dovodil, že žalovaný nevrátil poskytnutou půjčku včas a tím se dostal od 1.7.2004 do prodlení, že žalobci náleží zaplacení dohodnutého úroku ve výši 7,3% ročně od poskytnutí jednotlivých splátek půjčky do zaplacení celé jistiny dne 12.10.2004 (celkem 1.914.000,- Kč) a smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z částky 10.000.000,- Kč za každý den prodlení od 1.7.2004 do 12.10.2004 (1.040.000,- Kč) a zákonem stanovených úroků z prodlení ze smluvní pokuty. Žalobu zamítl co do úroku z prodlení ze sjednaného úroku, neboť to zákon ani dohoda neumožňuje, když nezaplacením úroků se dlužník dostává do prodlení s plněním příslušenství, nikoliv do prodlení s plněním vlastního dluhu (jistiny). Uvedl, že úhradami ze dne 13.6.2005 a 17.6.2005 snížil žalovaný celkový dluh na částku 1.109.869,- Kč a úrok z prodlení ve výši 3% ze smluvní pokuty stanovil soud prvního stupně podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. účinného v době, kdy se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením smluvní pokuty 1.040.000,- Kč, tj. ke dni 1.11.2004 (po marném uplynutí lhůty stanovené dopisem ze dne 19.10.2004). Soud prvního stupně dále dovodil, že předmětem postoupení pohledávky na žalobce byla nejen samotná jistina pohledávky, ale i veškeré příslušenství a další práva s ní spojená, a tedy též nárok na smluvní pokutu. Z doplněného dokazování dospěl k závěru, že uplatnění práva na smluvní pokutu nebylo v rozporu s dobrými mravy, že žalovaný věděl, co "podepsal a co na něm může být podle písemné smlouvy vymáháno, pokud by nesplnil povinnosti tam stanovené", a že žalovaný, nepodepsal-li dodatek, který měl prodloužit splatnost půjčky do 30.9.2004, musel vědět, že "platí původní termín a že ho musí dodržet". Soud prvního stupně rovněž dovodil, že vrácení půjčky ze strany žalovaného nebylo vázáno na to, kdy manželé B. vrátí žalovanému finanční prostředky po odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu, ani na to, zda a jak se podaří realizovat myšlenku nákupu obchodního podílu, a že žalovaný měl povinnost vrátit půjčené peníze v dohodnutém termínu. Vedle smlouvy o půjčce uzavřené s žalovaným byla uzavřena "v rámci určitého podnikatelského záměru televize P. (nakoupením obchodních podílů získat vliv v regionálních televizích)" řada dalších na sebe navazujících smluv mezi dalšími subjekty, které však "z právního hlediska nebyly propojeny, takže na ně nelze odkazovat". Ani to, že nakonec sešlo z nákupu obchodního podílu v G. s. s r.o. provozující T. G., a že tudíž nemohlo dojít k započtení obchodního podílu na předmětnou půjčku 10.000.000,- Kč, nemůže mít za následek to, že by vymáhání smluvní pokuty bylo v rozporu s dobrými mravy, když "bylo počítáno se dvěma variantami, buď se jen peníze z půjčky vrátí s úroky dle uzavřených smluv, nebo by žalovaný koupil uvedený obchodní podíl, převedl ho na určený subjekt, na který by byla převedena i pohledávka ze smlouvy o půjčce a došlo by k započtení". Protože nakonec k odkoupení obchodního podílu nedošlo, bylo povinností žalovaného dostát svým povinnostem ze smlouvy o půjčce a půjčené peníze v dohodnutém termínu vrátit, a to "pod sankcí dohodnuté smluvní pokuty". Soud prvního stupně uzavřel, že neposkytnutí půjčky žalovanému v celém (původně sjednaném) rozsahu nelze považovat za neposkytnutí součinnosti věřitele při jejím vrácení.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21.8.2007 č.j. 19 Co 1799/2007-313 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 1.109.869,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 1.040.000,- Kč od 1.11.2004 do zaplacení a změnil ho tak, že "lhůta pro splatnost této částky" se stanoví do patnácti dnů od právní moci rozsudku a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 332.656,50 Kč k rukám advokáta JUDr. P. F.; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 73.601,50 Kč k rukám advokáta JUDr. P. F. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nárok původního věřitele na úhradu smluvní pokuty nebyl v rozporu s dobrými mravy a že proto je žalobce oprávněn na základě smlouvy o postoupení pohledávky požadovat zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.040.000,- Kč včetně úroků z prodlení "i zbylých neuhrazených smluvních úroků". Odvolací soud uvedl, že, "ať již bylo pozadí celé transakce odkupování obchodních podílů v tzv. regionálních televizích jakkoliv komplikované, i když nakonec k odkoupení obchodního podílu ve společnosti G. s. s r.o. ze strany žalovaného nedošlo, a to nikoliv jeho vinou, takže nemohlo dojít k započtení vzájemných pohledávek, přitom stejná transakce se nakonec uskutečnila ve vztahu k T. V. s.r.o.", žádná z těchto skutečností a okolností uzavírání jednotlivých transakcí nemůže vést k závěru, že by nárok na úhradu smluvní pokuty vůči žalovanému byl v rozporu s dobrými mravy. Vymáhání smluvní pokuty nemůže být v rozporu s dobrými mravy ani proto, že původně mělo být žalovanému půjčeno 20.000.000,- Kč, navíc žalovaný ani další částku na věřiteli nepožadoval, a ani proto, že se při uzavírání smlouvy o půjčce nepočítalo s tím, že by mohla nastat situace, že k odkoupení obchodního podílu nedojde. Podle odvolacího soudu nelze na daný případ aplikovat ani ustanovení § 520 občanského zákoníku a uzavřel, že žalovaný měl podle smlouvy o půjčce vrátit půjčené peníze do 30.6.2004 a tuto povinnost nesplnil v důsledku vlastního jednání, že vrácení peněz v této lhůtě nebylo v písemné smlouvě o půjčce ničím podmíněno (např. že může žalovaný vrátit peníze až poté, co mu budou vráceny v případě odstoupení od smlouvy od manželů B.), a že proto nelze na daný případ aplikovat ustanovení § 545 odst. 3 občanského zákoníku.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že mu soud prvního stupně i odvolací soud "znemožnily provést důkaz, kterým chtěl prokázat svá tvrzení" (výslech svědka Mgr. M. Š.), že "soudy přihlížely jenom k tvrzením a důkazům žalobce a nebraly v úvahu důkazy ve prospěch žalovaného", a že "se zaměřily jenom na smlouvu o půjčce, na část, kdy měla být vrácena, a že byla vrácena až 12.10.2004, a absolutně přehlížely jiná fakta (že půjčka nebyla poskytnuta v plné výši, což mělo zásadní negativní vliv, že existovala problematika tzv. regionálních televizí, že existovala ujednání, která nebyla vtělena do smlouvy, že se jednalo o celý řetězec smluv a vztahů, které měly jediný cíl, že se nepředpokládalo vrácení půjčky, aj.)". Žalovaný má za to, že nelze posuzovat smlouvu o půjčce odděleně od pozadí transakce a bez souvisejících okolností, a že "to byl původní věřitel, kdo nesplnil povinnosti ze smlouvy o půjčce a že pro jeho chování nemohl žalovaný naplnit účel smlouvy", a považoval právní posouzení soudů za "velmi přísné a nepřiměřeně tvrdé". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl. Uvedl, že se jedná o rozhodnutí, které nemá po právní stránce zásadní význam, a že žalovaný ani nenavrhuje žádnou právní otázku, která dosud nebyla vyřešena nebo je rozhodována rozdílně a která může být relevantní pro řešení jiných případů.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].


Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. I když odvolací soud zrušil předchozí rozsudky soudu prvního stupně ze dne 16.11.2005 č.j. 30 C 252/2005-75 a ze dne 17.3.2006 č.j. 30 C 252/2005-117, dovolání žalovaného není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř., a to již proto, že soud prvního stupně v nich rozhodl (v části o věci samé, která je předmětem dovolacího řízení) stejně jako v rozsudku ze dne 18.5.2007 č.j. 30 C 252/2005-253, který byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu ve věci samé potvrzen. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).


Žalovaný ve svém dovolání - jak je zřejmé z obsahu dovolání - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že řízení je "postiženo vadou, jenž má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, protože soudy žalovanému znemožnily provést důkaz, kterým chtěl prokázat svá tvrzení", že "soudy přihlížely jenom k tvrzením a důkazům žalobce a nebraly v úvahu i důkazy, které jsou ve prospěch žalovaného, že nepřihlížely k jiným skutečnostem". Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatel, na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že "se soudy zaměřily jenom na smlouvu o půjčce, na část, kdy měla být vrácena a že byla vrácena až 12.10.2004, a absolutně přehlížely jiná fakta že půjčka nebyla poskytnuta v plné výši, což mělo zásadní negativní vliv, že existovala problematika tzv. regionálních televizí, že existovala ujednání, která nebyla vtělena do smlouvy, že se jednalo o celý řetězec smluv a vztahů, které měly jediný cíl, že se nepředpokládalo vrácení půjčky, aj.") a na nich pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že, "bylo ústně dojednáno, že se nepočítá s vrácením částky a placením smluvní pokuty" a že "ten, kdo měl půjčku poskytnout, je spoluodpovědný za výsledek celé transakce a nemůže svoji vinou a chybným konáním poškozovat žalovaného a vymáhat po něm smluvní pokutu"). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaného tedy nespočívají v uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 3 a § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst.2 písm. a) a § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.


V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 10.000,- Kč [srov. § 3 odst.1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst.1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát JUDr. P. F. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst.1 a 3 a § 151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.957,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 12.257,- Kč nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 4. listopadu 2009


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu