21 Cdo 5398/2007
Datum rozhodnutí: 10.12.2008
Dotčené předpisy: § 16 odst. 1 předpisu č. 328/1991Sb., § 16 odst. 2 předpisu č. 328/1991Sb., § 16 odst. 4 předpisu č. 328/1991Sb., § 42a odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 42a odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb., § 42a odst. 4 předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 5398/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně JUDr. H. N., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. J., zastoupeného advokátem, o 192.383,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 68/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. června 2007 č.j. 19 Co 205/2007-103, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 11. ledna 2007 č.j. 4 C 68/2006-72 (s výjimkou výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Benešově dne 6.4.2006 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 192.383,- Kč se 17% úrokem z prodlení za dobu od 20.9.1995 do zaplacení a částku 7.696,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pravomocným platebním rozkazem Okresního soudu v Benešově ze dne 15.3.1996 č.j. Ro 636/95-19 bylo J. J. (otci žalovaného) uloženo, aby jí zaplatil 577.150,- Kč se 17% úrokem od 20.9.1995 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 23.088,- Kč, a že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 28.7.1997 č.j. 6 C 449/97-17 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2.3.1999 č.j. 25 Co 143/98-55 bylo určeno, že je vůči ní právně neúčinná dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kterou uzavřel J. J. se svou manželkou B. J. (matkou žalovaného) dne 19.6.1996 a jejímž předmětem byly mimo jiné nemovitosti, označené jako "rodinný dům s parcelou pč.st. 1435 a pozemky pč. 1937/38 a 1937/64, vše v kat. území V.". V průběhu odvolacího řízení ve věci právní neúčinnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů B. J. zemřela a na její místo řízení nastoupili žalovaný, M. J. a M. J., kteří nabyli dědictví každý jednou třetinou; kupní smlouvou ze dne 10.11.2003 tito dědicové uvedené (zděděné) nemovitosti prodali za 1.850.000,- Kč. Žalobkyně dovozuje, že prodejem těchto nemovitostí vznikl žalovanému prospěch ve smyslu ustanovení § 42a odst.4 části věty za středníkem občanského zákoníku a že proto žalobkyně má ve výši jedné třetiny své pohledávky za dlužníkem J. J. (odpovídající podílu žalovaného na prodaných nemovitostech) proti žalovanému právo na náhradu.

Žalovaný namítal, že pohledávka žalobkyně proti B. J. na "to, co ušlo z majetku J. J. v důsledku neúčinnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví", na něho nepřešla, neboť ji žalobkyně nepřihlásila do "dědického řízení po zůstavitelce B. J.". Žalovaný současně namítl promlčení nároku, neboť tříletá promlčecí doba k jeho uplatnění začala běžet dnem následujícím po právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2.3.1999 č.j. 25 Co 143/98-55, tj. dnem 13.5.1999.

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 11. ledna 2007 č.j. 4 C 68/2006-72 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 41.870,- Kč k rukám advokáta JUDr. D. Č. a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Benešově na doplatku soudního poplatku 300,- Kč. Dokazováním zjistil, že podle pravomocného platebního rozkazu Okresního soudu v Benešově ze dne 15.3.1996 č.j. Ro 636/95-19 je J. J. povinen zaplatit žalobkyni 577.150,- Kč se 17% úrokem od 20.9.1995 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 23.088,- Kč, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 28.7.1997 č.j. 6 C 449/97-17 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2.3.1999 č.j. 25 Co 143/98-55 byla ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku určena právní neúčinnost dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kterou uzavřel J. J. se svou manželkou B. J. dne 19.6.1996 a podle které B. J. nabyla do svého výlučného vlastnictví mimo jiné "dům - objekt bydlení a pozemky st.p.č. 2017, p.č. 1837/38 a p.č. 1937/64 v kat.úz. V.", že B. J. dne 13.7.1998 zemřela, podle usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 9.12.1998 č.j. D 828/98-79 nabyli dědictví podle dohody dědiců stejným dílem synové zůstavitelky (žalovaný, M. J. a M. J., neboť manžel zůstavitelky J. J. z dědictví "nežádal ničeho") a řízení o právní neúčinnost dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 19.6.1996 bylo dokončeno s dědici zůstavitelky, kteří vstoupili do řízení na její místo, že žalovaný, M. J. a M. J. zděděné nemovitosti kupní smlouvou ze dne 10.11.2003 prodali za 1.850.000,- Kč a že "po oddlužení nemovitosti" bylo žalovanému z titulu kupní ceny "fakticky vyplaceno" 152.777,- Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný není ve věci ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku "pasivně legitimován", neboť prospěch z dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 19.6.1996 měla B. J., žalovaný nabyl majetek v rozsahu jedné třetiny na základě soudem schválené dědické dohody, tedy nikoliv "na základě právního úkonu dlužníka, ale na základě další právní skutečnosti, kterou byl přechod vlastnického práva v řízení o dědictví", a žalobkyně se mohla "hojit na majetku, který ušel z majetku dlužníkova, pouze ve chvíli, kdy měla B. J. nemovitosti ve svém vlastnictví". Právo žalobkyně na požadovanou náhradu podle ustanovení § 42a odst.4 části věty za středníkem občanského zákoníku je navíc promlčeno, neboť žalobkyně mohla své právo z právní neúčinnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 19.6.1996 vykonat dnem následujícím po právní moci rozsudku, kterým byla neúčinnost určena, tedy dnem 13.5.1999, a právo se promlčelo uplynutím tříleté promlčecí doby počítané od tohoto dne, tj. dnem 13.5.2002 (§ 101 občanského zákoníku).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.6.2007 č.j. 19 Co 205/2007-103 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 51.098,60 Kč k rukám advokáta JUDr. D. Č. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný není ve sporu legitimován. Podle názoru odvolacího soudu měla prospěch z dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů J. B. J., a proto také byla "osobou povinnou ve smyslu ustanovení § 42a odst.4 občanského zákoníku". Protože však dne 13.7.1998 zemřela, vzniklo žalobkyni podle ustanovení § 42a odst.4 části věty za středníkem občanského zákoníku právo "na náhradu vůči tomu, kdo měl z odporovaného právního úkonu prospěch"; takovou osobou ovšem není žalovaný, neboť "neměl prospěch z dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřené mezi rodiči 19.6.1996", když "právním důvodem, na základě jehož se stal podílovým spoluvlastníkem majetku, jehož výlučnou vlastnicí se na základě citované dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví stala jeho matka, bylo úmrtí paní B. J. a následné dědické řízení". Na tomto závěru nic nemění ani to, že "v řízení před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 25 Co 143/98 "odvolací soud pokračoval v řízení s dědici B. J. jako s jejími procesními nástupci", neboť "hmotněprávní nárok vůči žalovanému podle ustanovení § 42a odst.4 občanského zákoníku to nezakládá".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2.3.1999 č.j. 25 Co 143/98-55 "směřoval" proti žalovanému, M. J. a M. J., kteří zdědili "rovným dílem" majetek B. J., jež v průběhu odvolacího řízení zamřela, a kteří proto nabyli také "majetek, jenž byl předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a jenž neúčinným úkonem ušel". Žalobkyně se poté domáhala nařízení "výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovaným úkonem ušlo, a to návrhy na výkon rozhodnutí proti dědicům u Okresního soudu v Benešově a Obvodního soudu pro Prahu 4", její návrhy však byly zamítnuty s odůvodněním, že "nepředložila soudu rozsudek, který by ukládal žalovaným povinnost k peněžitému plnění, a navíc je sporné, zda tito měli prospěch z odporovaného právního úkonu, a nikoliv prospěch z titulu dědění". Žalobkyně má za to, že "rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/2000 na daný případ nepřiléhá", že žalovanému vznikl "z odporovaného úkonu prospěch", když neúčinnost dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví byla "vyslovena vůči jeho osobě, nikoliv vůči jeho matce jako jeho právní předchůdkyni" (jinak by byl "vadným" právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2.3.1999 č.j. 25 Co 143/98-55, neboť soud by nemohl pokračovat v řízení s právními nástupci B. J.), a když "majetek ušlý odporovatelným právním úkonem přešel do dědictví platně". Z majetku, který "ušel odporovaným úkonem z majetku dlužníka", se žalobkyně mohla domáhat uspokojení své pohledávky, avšak "jen do doby, do které to bylo možné". Prodejem nemovitostí se její uspokojení z ušlého majetku stalo "nemožné", a proto má právo na náhradu ve smyslu ustanovení § 42a odst.4 části věty za středníkem občanského zákoníku; toto právo jí vzniklo právními účinky převodu vlastnictví, tedy dnem 10.11.2003, a mohla je poprvé vykonat dnem 11.11.2003. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo vydáno soudem prvního stupně rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že žalobkyně má proti dlužníku J. J. pohledávku ve výši 577.150,- Kč se 17% úrokem od 20.9.1995 do zaplacení, která jí spolu s náhradou nákladů řízení ve výši 23.088,- Kč byla přiznána pravomocným platebním rozkazem Okresního soudu v Benešově ze dne 15.3.1996 č.j. Ro 636/95-19. Žalobkyně podala dne 18.4.1997 u Okresního soudu v Benešově proti manželce dlužníka B. J. žalobu o právní neúčinnost dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kterou uzavřela s dlužníkem J. J. dne 19.6.1996 (poté, co bezpodílové spoluvlastnictví manželů bylo zrušeno rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 24.5.1996 č.j. 9 C 498/96-10), s odůvodněním, že zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně. Na majetek dlužníka J. J. byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27.6.1997 č.j. K 9/96-54 prohlášen konkurs. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 28.7.1997 č.j. 6 C 449/97-17 rozhodl, že "vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů B. a J. J., provedené dohodou o vypořádání BSM, je vůči žalobkyni právně neúčinné". Poté, co manželka dlužníka B. J. podala proti tomuto rozsudku odvolání, dne 13.7.1998 zemřela a usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 9.12.1998 č.j. D 828/98-79 byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle které dědictví nabyli "rovným dílem" synové zůstavitelky (žalovaný, M. J. a M. J.) a podle které "pozůstalý manžel J. J. nežádal z tohoto dědictví ničeho"). Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 2.3.1999 č.j. 25 Co 143/98-55 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 28.7.1997 č.j. 6 C 449/97-17, když mimo jiné dovodil, že dědici B. J. vstoupili do řízení na její místo žalované "jako její právní nástupci" a že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 19.6.1996 je vůči žalobkyni právně neúčinná (§ 42a občanského zákoníku), neboť zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně a nebylo prokázáno, že by B. J. dlužníkův úmysl nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Podle dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 19.6.1996 připadly do výlučného vlastnictví manželky dlužníka B. J. mimo jiné nemovitosti (objekt bydlení ve V. postavený na st.p. č. 2017 a pozemky st.p. č. 2017, p.p. č. 1937/38 a p.p. č. 1937/64 v katastrálním území V.), které zdědili "rovným dílem" žalovaný, M. J. a M. J.; kupní smlouvou ze dne 10.11.2003 ji prodali manželům J. a E. D. za kupní cenu sjednanou ve výši 1.850.000,- Kč, z níž žalovaný obdržel po vypořádání "závad" váznoucích na nemovitosti 152.777,- Kč.

Žalobkyně dovozuje, že prodejem nemovitostí se "stalo nemožným" uspokojení její pohledávky z majetku, který podle vůči ní právně neúčinné dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 19.6.1996 ušel z majetku dlužníka J. J., a že žalovanému vznikl prodejem těchto nemovitostí (spoluvlastnického podílu na nich) prospěch, z důvodu kterého žalobkyně proti němu má "právo na náhradu". Za uvedeného skutkového stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda je žalovaný (jako dědic osoby, která sjednala s dlužníkem odporovatelný právní úkon) věcně legitimován k úhradě pohledávky žalobkyně (jedné třetiny této pohledávky) proto, že byl dědicem B. J. a že posléze zděděné nemovitosti (spoluvlastnický podíl na nich) prodal. Uvedenou právní otázku jednak soudy posoudily v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, jednak nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a že proto proti němu je dovolání žalobkyně přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 42a odst.1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

Podle ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.

Podle ustanovení § 42a odst.3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.

Podle ustanovení § 42a odst.4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

Podle ustanovení § 16 odst.1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, účinných v době od 1.6.1996 do 31.12.2007 (dále jen "zákona o konkursu a vyrovnání") právo odporovat právním úkonům za podmínek stanovených v § 42a občanského zákoníku může uplatnit správce konkursní podstaty nebo konkursní věřitel.

Podle ustanovení § 16 odst.2 zákona o konkursu a vyrovnání právo odporovat právním úkonům lze uplatnit nejen proti osobám, které s úpadcem sjednaly odporovatelný právní úkon, nýbrž i proti jejich dědicům; proti třetím osobám jen tehdy, jestliže jim byly známy okolnosti odůvodňující odporovatelnost právním úkonům proti jejich právnímu předchůdci.

Podle ustanovení § 16 odst.4 zákona o konkursu a vyrovnání vše, o co byl odporovatelným právním úkonem dlužníkův majetek zkrácen, musí být vráceno do konkursní podstaty, a není-li to možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu. Byl-li však na majetek dlužníka prohlášen konkurs a byla-li neúčinnost právního úkonu vyslovena rozhodnutím soudu po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, stává se majetek, který odporovatelným právním úkonem ušel z dlužníkova majetku, součástí konkursní podstaty dlužníka a nemůže být postižen výkonem rozhodnutí (exekucí). Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, nepředstavuje v takovém případě podklad pro uspokojení pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), ale jen důvod pro zapsání majetku do soupisu konkursní podstaty, které provede správce konkursní podstaty; to platí i tehdy, byla-li odpůrčí žaloba podána ještě před prohlášením konkursu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.6.2008 sp. zn. 29 Odo 802/2006).

K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst.1 občanského zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp.zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Byl-li na majetek dlužníka prohlášen konkurs, jsou k odpůrčí žalobě aktivně věcně legitimováni (§ 16 odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání) správce konkursní podstaty a konkursní věřitel (věřitel, který uplatňuje svůj nárok v konkursu).

Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst.3 občanského zákoníku a § 16 odst.2 zákona o konkursu a vyrovnání. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Byl-li na majetek dlužníka prohlášen konkurs, lze podat odpůrčí žalobu úspěšně též proti dědicům toho, s nímž byl právní úkon učiněn, nebo také proti (jiným) třetím osobám, kterým byly známy okolnosti odůvodňující odporovatelnost právním úkonům proti jejich právnímu předchůdci. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení § 42a odst.4 občanského zákoníku - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, popřípadě jejím dědicům či dalším třetím osobám, které by věděly o okolnostech odůvodňujících odporovatelnost právním úkonům proti jejich právnímu předchůdci, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.

Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení § 116 občanského zákoníku); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.

V projednávané věci žalobkyně měla za to, že uspokojení její vymahatelné pohledávky (přiznané jí pravomocným platebním rozkazem Okresního soudu v Benešově ze dne 15.3.1996 č.j. Ro 636/95-19) zkracuje dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kterou dne 19.6.1996 uzavřel dlužník J. J. se svojí manželkou B. J., a odpůrčí žalobou podanou u Okresního soudu v Benešově proti B. J. dne 18.4.1997 se domáhala vyslovení její neúčinnosti ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku. V průběhu řízení o odpůrčí žalobě manželka dlužníka B. J. dne 13.7.1998 zemřela; protože v té době byl na majetek dlužníka J. J. prohlášen konkurs (usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27.6.1997 č.j. K 9/96-54), bylo ve smyslu ustanovení § 16 odst.2 zákona o konkursu a vyrovnání přípustné uplatnění neúčinnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 19.6.1996 nejen proti B. J., s níž ji dlužník J. J. uzavřel, ale také proti jejím dědicům. Krajský soud v Praze tedy v řízení o odpůrčí žalobě v souladu se zákonem považoval za procesní nástupce zemřelé manželky dlužníka B. J. v řízení její dědice a rozsudkem ze dne 2.3.1999 č.j. 25 Co 143/98-55 správně vůči dědicům B. J. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 28.7.1997 č.j. 6 C 449/97-17, jímž bylo rozhodnuto, že "vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů B. a J. J., provedené dohodou o vypořádání BSM, je vůči žalobkyni právně neúčinné".

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2.3.1999 č.j. 25 Co 143/98-55 nabyl (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 12.5.1999. V případě, že v té době trvaly účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka J. J. (tj. nebyl-li v té době konkurs zrušen), mělo to - jak vyplývá z výše uvedeného - mimo jiného za následek, že žalobkyně nebyla oprávněna vymáhat prostřednictvím tohoto rozhodnutí svou pohledávku cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) z majetku, který podle dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 19.6.1996 ušel z majetku dlužníka J. J. a který zdědil po B. J. žalovaný spolu se svými bratry M. J. a M. J., neboť ze zákona připadl do konkursní podstaty úpadce J. J. (§ 16 odst.4 zákona o konkursu a vyrovnání). Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalobkyně podala proti B. J. odpůrčí žalobu v době předcházející účinkům prohlášení konkursu na majetek J. J.; podle již ustálené judikatury soudů do konkursní podstaty úpadce patří (a správce konkursní podstaty je oprávněn a povinen sepsat do podstaty) také majetek, který v důsledku odporovatelného právního úkonu úpadce ušel z úpadcova majetku, na základě výsledku řízení o odpůrčí žalobě podané před prohlášením konkursu na majetek úpadce některým z věřitelů úpadce, byla-li neúčinnost právního úkonu určena po prohlášení konkursu a i kdyby takový věřitel svou vymahatelnou pohledávku do konkursu vůbec nepřihlásil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.6.2008 sp. zn. 29 Odo 802/2006).

Žalobkyně svůj požadavek po žalovaném na zaplacení částky 192.383,- Kč se 17% úrokem z prodlení za dobu od 20.9.1995 do zaplacení a částky 7.696,- Kč dovozuje (po právní stránce) z "práva na náhradu" podle ustanovení § 42a odst.4 části věty za středníkem občanského zákoníku. Přehlíží přitom, že "právo na náhradu" ve smyslu ustanovení § 42a odst.4 části věty za středníkem občanského zákoníku představuje (obdobně jako určení právní neúčinnosti) vyjádření práva odporovat právnímu úkonu, které musí být uplatněno u soudu do 3 let ode dne, kdy právní úkon byl učiněn, jinak prekluzí zanikne (§ 42a odst.2 občanského zákoníku). Protože žalobkyně své právo odvozuje z neúčinné dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 19.6.1996, uplatnila "právo na náhradu" ve smyslu ustanovení § 42a odst.4 části věty za středníkem občanského zákoníku žalobou podanou u soudu dne 6.4.2006 nepochybně po uplynutí tříleté lhůty.

V případě, že v době vyslovení neúčinnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 19.6.1996 rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2.3.1999 č.j. 25 Co 143/98-55 trvaly účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka J. J., nelze podle dosavadních poznatků stanovit, za jakých okolností byla uzavřena kupní smlouva ze dne 10.11.2003. Přistoupili-li však žalovaný, M. J. a M. J. k prodeji nemovitostí v době, kdy konkurs na majetek J. J. byl již zrušen, aniž by nemovitosti v něm byly zpeněženy, nelze - s ohledem na okolnosti, za nichž nedošlo ke zpeněžení nemovitostí v konkursním řízení, ačkoliv patřily (objektivně vzato) do konkursní podstaty úpadce J. J., za nichž byl konkurs zrušen a za nichž byly nemovitosti posléze prodány dědici po B. J. - spolehlivě vyloučit, že by prodávajícím nevzniklo (v rozsahu, v jakém obdrželi za nemovitosti část kupní ceny) bezdůvodné obohacení na úkor konkursních věřitelů, jejichž pohledávky nebyly v konkursu na majetek J. J. (a ani jinak) uspokojeny, popřípadě ostatních neuspokojených věřitelů, kteří mohli mít z důvodu svého právního postavení na výtěžek prodeje nemovitostí "lepší právo" než prodávající.

I když žalobkyně nemá právo na požadované plnění z titulu "práva na náhradu" ve smyslu ustanovení § 42a odst.4 části věty za středníkem občanského zákoníku, měly se soudy zabývat tím, zda jí nemůže náležet z jiného v úvahu přicházejícího právního důvodu, zejména z důvodu "lepšího práva" opomenutého konkursního věřitele, popřípadě jiného věřitele dlužníka, v jehož prospěch byla pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neúčinnost dlužníkova právního úkonu, a k tomu si opatřit (postupem podle § 118a o.s.ř.) odpovídající skutková zjištění. Vzhledem k tomu, že tímto způsobem nepostupovaly, nemůže jejich závěr o nedůvodnosti žaloby (zatím) obstát.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o povinnosti žalobkyně zaplatit doplatek soudního poplatku, který nabyl samostatně právní moci) a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. prosince 2008

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu