21 Cdo 5380/2007
Datum rozhodnutí: 12.02.2009
Dotčené předpisy: § 60a odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 60b odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 46 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 240 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 242 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 241a odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 132 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 243d odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 226 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 5380/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. A. B., zastoupeného advokátem, proti žalované K. b., a.s., zastoupené advokátem, o 196.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 140/2001 a 27 C 88/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2007 č.j. 20 Co 161/2007-166, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.610,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 196.000,- Kč s 10% úroky z prodlení od 7.10.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v době trvání jeho pracovního poměru u žalované (pracovní poměr trval od 1.10.1993 do 31.10.2000) mu byl v kanceláři ředitele právní divize předán dopis, ve kterém mu žalovaná přiznala k vyplacení mimořádnou odměnu ve výši 196.000,- Kč spolu s výplatou mzdy za měsíc září, tj. dne 6.10.2000 . Dne 6.10.2000 ani později nebyla žalobci tato odměna vyplacena a na jeho upomínku ze dne 6.11.2000 mu žalovaná sdělila, že odměna nebyla přiznána na základě nových skutečností týkajících se pracovního výkonu žalobce. S tímto odůvodněním žalobce nesouhlasí, neboť o jeho dobrých pracovních výsledcích naopak svědčí skutečnost , že mu žalovaná nabídla pracovní místo v divizi audit a kontrola, na které dne 1.10.2000 žalobce nastoupil. Tvrzení žalované, že byla oprávněna přiznanou odměnu kdykoliv odejmout, považuje žalobce za protiprávní, neboť nevyplacení odměny je v rozporu s § 240 odst. 3 a § 7 odst. 2 zák. práce .

Žalovaná namítala, že počátkem září 2000 se ředitel právní divize ústně dohodl se žalobcem (který u žalované pracoval od 1.10.1993 jako právník v právní divizi), že žalovaná vyplatí žalobci mimořádnou odměnu ve výši sedmi průměrných měsíčních platů za podmínky, že žalobce ukončí se žalovanou pracovní poměr, resp. bezprostředně nenastoupí do opětovného pracovního poměru se žalovanou. V návaznosti na uvedenou ústní dohodu byla mezi účastníky uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 30.9.2000 a následně žalovaná dopisem ze dne 11.9.2000 sdělila žalobci, že mu přiznává mimořádnou odměnu ve výši 196.0000,- Kč. Jelikož však žalobce ještě před ukončením pracovního poměru sjednal s divizí vnitřního auditu a kontroly pokračování svého pracovního poměru u žalované, stala se dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 30.9.2000 bezpředmětná a její zrušení mělo za následek zrušení závazku žalované zaplatit žalobci odměnu za ukončení pracovního poměru .

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7.5.2002 č.j. 27 C 140/2001-32 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 7.840,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 30.9.2000 a že dopisem ze dne 11.9.2000 nadřízený žalobce (ředitel právní divize) žalobci oznámil, že mu s odvoláním na ustanovení článku 11 a 17 platového řádu žalované přiznává k vyplacení mimořádnou odměnu ve výši 196.000,- Kč, aniž by tato výplata byla vázána na splnění jakékoliv podmínky. Námitka žalované, že podmínkou pro výplatu přiznané odměny bylo rozvázání pracovního poměru účastníků, že s ohledem na pozdější chování žalobce bylo od výplaty odměny upuštěno a že tedy žalobce na její výplatu nemá nárok, nemá podle názoru soudu prvního stupně pro posouzení věci význam. Žalobce má totiž nárok na mzdu za vykonanou práci podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb. a žalovaná jako zaměstnavatelka upravila přiznání a výplatu odměn vnitřním mzdovým předpisem, s jehož obsahem byli zaměstnanci seznámeni a na jehož základě přiznala žalobci mimořádnou odměnu ve výši, jíž se žalobce důvodně domáhá.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.6.2003 č.j. 16 Co 98/2003-57 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně 34.125,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 41.890,- Kč, obojí k rukám advokáta. Vycházeje ze zjištění, že podle článku 6 platového řádu žalované mimořádná odměna patří mezi nenárokové složky mzdy, že vznik nároku na tuto odměnu je podmíněn splněním zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele, resp. návrhu nadřízeného zaměstnance schváleného příslušným vedoucím zaměstnancem , a že v případě žalobce byl návrh na přiznání odměny z hlediska platového řádu perfektní, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci byla mimořádná odměna řádně přiznána. Jelikož ale nelze přehlédnout, že stejným způsobem, tedy rozhodnutím nadřízeného zaměstnance a příslušného vedoucího zaměstnance Mgr. V. S., bylo rozhodnutí o přiznané odměně dne 29.9.2000 (ještě před datem její splatnosti) zrušeno, nárok žalobce na výplatu mimořádné odměny tímto rozhodnutím zanikl. Protiprávnost tohoto postupu neshledal odvolací soud pro rozpor s ustanovením § 240 odst. 3 zák. práce, které se týká výkladu projevu vůle, ani pro rozpor s ustanovením § 7 odst. 2 zák. práce, neboť žalobce netvrdil, jakým způsobem žalovaná zneužívala výkonu práv a povinností na jeho újmu.

K dovolání žalobce Nevyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 8.11.2004 č.j. 21 Cdo 537/2004-87 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy) má být mzdový předpis či kolektivní smlouva anebo jestli je mzda sjednána v pracovní či v jiné smlouvě, je rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu anebo, zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složkou mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok - bez ohledu na splnění dalších sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí - až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tzv. nenároková složka mzdy jak dále uvedl - je charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí a stává se nárokovou (obligatorní) složkou mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci. Dovolací soud proto přisvědčil soudům obou stupňů, že předmětná mimořádná odměna se v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stala nárokem, kterého se žalobce může domáhat. Podle názoru dovolacího soudu však takto vzniklý nárok na mzdu (její část) lze následně zčásti nebo zcela zrušit (odebrat, odejmout) jen tehdy, je-li takovýto postup možný podle vnitřního mzdového předpisu. Protože z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, ze kterého ustanovení platového řádu žalované odvolací soud dovodil, že lze přiznanou mimořádnou odměnu zrušit , dovolací soud shledal závěr o tom, že zrušením mimořádné odměny nárok na její výplatu zanikl, pro nedostatek důvodů, které k němu vedou, za nepřezkoumatelný.

Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 22.6.2005 č.j. 16 Co 168/2005-110 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že argumentace obsažená v rozhodnutí dovolacího soudu řeší zásadní otázku, kdy se z fakultativní složky mzdy stává složka nároková, a to se závěrem, že složka mzdy mající povahu nároku pouze fakultativního tuto povahu ztrácí v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci . Protože takovéto rozhodnutí zaměstnavatele je právním úkonem ve smyslu ust. § 240 zák. práce , je podle názoru odvolacího soudu uvedená argumentace plně využitelná za předpokladu, že je tento právní úkon úkonem platným . Protože dosavadní rozhodnutí soudů obou stupňů se otázkou platnosti rozhodnutí žalované o přiznání mimořádné odměny žalobci dosud nezabývala, ač skutková tvrzení žalované a její důkazní návrhy tuto otázku nanášely (žalovaná tvrdí, že přiznaná mimořádná odměna byla svou podstatou jakýmsi odstupným sjednaným v souvislosti s ukončením pracovního poměru, zatímco platový řád takový důvod přiznání mimořádné odměny neupravuje), odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení v tomto směru zjednal nápravu.

Obvodní soud pro Prahu 1 po doplnění řízení rozsudkem ze dne 10.1.2007 č.j. 27 C 88/2005-141 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 203.490,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně z výsledků provedeného dokazování vzal za prokázané , že v souvislosti s restrukturalizací žalované fungoval u žalované tzv. projekt shoda , který byl redukčním programem, jehož cílem bylo motivovat vybrané zaměstnance žalované k dobrovolnému rozvázání pracovního poměru mj. vyplacením sedminásobku průměrného výdělku; v případě přechodu zaměstnance z jedné divize do jiné divize žalované nárok na vyplacení finančního plnění na základě uvedeného programu nevznikal . Do tohoto redukčního programu byl zahrnut i žalobce, kterému byla v souvislosti s uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru účastníků ke dni 30.9.2000 přiznána mimořádná odměna ve výši sedmi průměrných platů , kdy žalobce byl zároveň seznámen s tím, že vyplacení této odměny je podmíněno ukončením pracovního poměru u žalované. Při posuzování platnosti rozhodnutí žalované o přiznání mimořádné odměny žalobci soud prvního stupně vycházel z názoru, že dohoda, kterou se zaměstnavatel zavázal poskytnout zaměstnanci plnění (např. jednorázovou odměnu stanovenou násobkem jeho měsíční nebo roční mzdy) v souvislosti s ukončením pracovního poměru, ke kterému nedošlo výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů, s nimiž zákon spojuje vyplacení odstupného, je pro rozpor se zákonem neplatná. Vzhledem k tomuto právnímu názoru a protože platový řád žalované v roce 2000 neumožňoval přiznání mimořádné odměny z důvodu dobrovolného rozvázání pracovního poměru , mohl být žalobce podle názoru soudu prvního stupně v této věci úspěšný pouze tehdy, kdyby bylo v řízení prokázáno, že předmětná mimořádná odměna mu byla žalovanou přiznána z některého, platovým řádem taxativně stanoveného důvodu . Protože se žalobci tuto skutečnost nepodařilo v řízení prokázat , nýbrž naopak v řízení bylo prokázáno, že tato odměna byla žalobci přiznána pouze a právě z důvodu dobrovolného rozvázání pracovního poměru u žalované , soud prvního stupně uzavřel, že rozhodnutí o přiznání mimořádné odměny ve výši 196.000,- Kč nelze považovat za platný právní úkon , a že proto žalobci nárok na její vyplacení nevznikl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem 14.6.2007 č.j. 20 Co 161/2007-166 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek změnil jen tak, že jejich výše činí 211.330,- Kč , a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 49.051,80 Kč k rukám advokáta. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno , že žalovaná v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru účastníků ke dni 30.9.2000 procházela restrukturalizací , a že pokud se její zaměstnanec sám dobrovolně rozhodl pro rozvázání pracovního poměru se žalovanou za podmínky, že ani v budoucnu s ní nenaváže pracovní poměr, byl mu vyplacen sedminásobek měsíční mzdy (tzv. program shoda ) . Za situace, kdy platový řád žalované neumožňoval přiznání mimořádné odměny v souvislosti s uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru , bylo podle názoru odvolacího soudu na žalobci, aby prokázal, že splnil některý z předpokladů pro přiznání mimořádné odměny podle č. II bodu 1.1. písm. a) až e) platového řádu žalované. Tuto skutečnost však žalobce ani přes výzvu soudu prvního stupně podle ustanovení § 118a odst. 3 zák. práce neprokázal, nýbrž jak odvolací soud zdůraznil z provedených důkazů naopak vyplynulo , že tzv. mimořádná odměna byla žalobci přiznána a měla mu být poskytnuta výhradně z důvodu jeho dobrovolného ukončení pracovního poměru u žalované dohodou ke dni 30.9.2000, tedy podle názoru odvolacího soudu je nutno dovodit , že žalobci přiznaná mimořádná odměna ve výši sedminásobku jeho měsíčního výdělku ve skutečnosti měla představovat odstupné, sjednané nad rámec odstupného náležejícího zaměstnanci podle ustanovení § 60a zák. práce při rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů. Odvolací soud proto ve vztahu ke zjištěným okolnostem uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ke dni 30.9.2000 dospěl k závěru, že je nepochybné , že přiznání mimořádné odměny žalobci mělo charakter odstupného v souvislosti s ukončením pracovního poměru a tento právní úkon žalované je tak simulovaným úkonem, jenž je pro nedostatek vážnosti vůle a pro rozpor se zákonem (§ 60a zák. práce) právním úkonem neplatným (§ 242 odst. 1 písm. b/ a písm. a/ zák. práce) . Protože náležitosti platného disimulovaného právního úkonu tento simulovaný právní úkon nesplňuje (neboť dohoda o rozvázání pracovního poměru účastníků ke dni 30.9.2000 žádný důvod tohoto rozvázání neobsahuje, tudíž nárok žalobce na jednorázové odstupné nemohla platně založit ), nelze podle názoru odvolacího soudu již z tohoto důvodu dovodit , že žalobci, který nezpůsobil neplatnost rozhodnutí o přiznání mimořádné odměny výlučně sám, vznikla v důsledku neplatnosti právního úkonu žalované škoda, kterou by mu měl zaměstnavatel nahradit podle ustanovení § 243 odst. 4 zák. práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Namítal, že odvolací soud v rozporu s názorem dovolacího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 8.11.2004 č.j. 21 Cdo 537/2004-87 o splnění všech podmínek pro poskytnutí předmětné mimořádné odměny žalobci dospěl k závěru, že žalobce neprokázal naplnění některého z předpokladů pro přiznání mimořádné odměny . Platnost právního úkonu žalované o přiznání mimořádné odměny žalobci pak odvolací soud posuzoval až z jednání žalované, která časově následovala po datu přiznání odměny , která ovšem podle názoru dovolatele nemohou být relevantní pro posouzení platnosti úkonu, neboť by tím byla zpochybněna zásada závaznosti právních úkonů . Kdyby čistě teoreticky existovala možnost , že právní úkon o přiznání odměny je neplatný, pak podle názoru žalobce, prováděla-li žalovaná úkony v rozporu se zákonem, je absolutně odpovědná za škodu vzniklou na straně žalobce spočívající v nákladech soudního řízení a ušlé mimořádné odměně. Dále namítal, že nepravdivost tvrzení žalované, že přiznání mimořádné odměny mělo souviset s její reorganizací v roce 2000, dokazuje skutečnost, že žalovaná sama navrhla žalobci pokračování pracovního poměru v jiné divizi (a to v divizi vnitřního auditu a kontroly, kde žalobce jak zdůraznil - ještě před datem přeložení informoval vedení o skutečnosti přiznání mimořádné odměny ), že pracovní pozice žalobce v právní divizi zůstala zachována i po odchodu žalobce a že úkony žalované a žalobce, které následovaly po přiznání mimořádné odměny, byly žalobcem akceptovány vždy až po návrzích a naléhání žalované . Žalovaná žalobci nikdy nesdělila , že by přiznání mimořádné odměny mělo jakoukoli souvislost s reorganizací žalované a že by případné přeložení žalobce do jiné divize mělo mít za následek její nevyplacení. Žalobce zásadně nesouhlasí s tvrzením žalované, že by vázala vyplacení mimořádné odměny na splnění jakékoliv podmínky a ani ji nemohla spojovat s jakoukoliv podmínkou, kterou by se žalobce vzdával svých práv (§ 242 odst. 1 písm. c/ zák. práce) . Rozhodnutí žalované o přiznání mimořádné odměny, které mělo formu dopisu, v jehož záhlaví bylo uvedeno jméno žalobce, dovolatel považoval a dodnes dle svého názoru oprávněně považuje za zasloužené ocenění své práce v předprivatizačním období žalované, kdy žalovaná požadovala od žalobce mimořádné pracovní nasazení projevující se mj. i v jejím požadavku na setrvávání žalobce v zaměstnání do pozdních hodin po ukončení řádné pracovní doby . Žalobce má za to, že neplatným je právní úkon žalované na listině ze dne 29.9.2000, v níž sděluje žalobci, že ruší své dřívější rozhodnutí ze dne 11.9.2000 o vyplacení mimořádné odměny, neboť se příčí dobrým mravům, obecným ustanovením občanského zákoníku upravujícím náležitosti právních úkonů atd. (hlava čtvrtá obč. zák.), jakož i pracovněprávním předpisům včetně interního mzdového předpisu (ust. § 39 obč. zák.). Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podáním ze dne 4.12.2007, odevzdaným na poštu dne 6.12.2007, žalobce doplnil své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu o další okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dovolání lze doplnit o uvedení (dalších) dovolacích důvodů pouze v průběhu dvouměsíční dovolací lhůty uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce (srov. § 241b odst. 3 o.s.ř.), a protože tato lhůta marně uplynula dnem 25.9.2007, nemohlo být k doplnění dovolání žalobce ze dne 4.12.2007 přihlédnuto.

Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako bezdůvodné odmítnuto, případně zamítnuto, neboť podle jejího názoru odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně, když konstatoval, že jde nejsou důvody pro vyplacení odměny žalobci .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanotnovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř dovolání přínotpustné, přezkounotmal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost uvedených skutkových zjištění soudů dovolatel nenapadá), že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.10.1993 žalobce pracoval u žalované (v její právní divizi) jako specialista-právník . Podle Platového řádu zaměstnanců Komerční banky, a.s. z ledna 2000 mohou být zaměstnancům banky poskytovány mimo jiné mimořádné odměny , které mohou být zaměstnancům přiznány za mimořádný přínos při plnění jednorázových mimořádných a stěžejních úkolů , za výjimečné zásluhy o záchranu života, při živelních pohromách na pracovišti nebo v objektu banky apod. , v případě trvalého poškození zdraví zaměstnance v souvislosti s plněním pracovních povinností , za plnění mimořádných pracovních úkolů nebo mimořádně dobré plnění hlavních pracovních úkolů poslední době před úmrtím zaměstnance a za splnění předem stanovených úkolů v rámci motivačních systémů k podpoře prodeje produktů banky (srov. článek 11 bod 1.1. písm. a/ až e/ platového řádu). Dopisem ze dne 11.9.2000 sdělil ředitel právní divize žalované Mgr. V. S. žalobci, že v souladu s článkem 11, resp. 17 Platového řádu KB., a.s. mu tímto přiznává k vyplacení mimořádnou odměnu ve výši 196.000,- Kč, která mu bude vyplacena spolu s výplatou za měsíc září 2000 . Podle nedatované dohody o rozvázání pracovního poměru , podepsané oběma účastníky, se účastníci dohodli, že pracovní poměr mezi nimi se rozvazuje dohodou ve smyslu § 43 zák. práce a končí dnem 30.9.2000 . Dopisem ze dne 29.9.2000 sdělil ředitel právní divize žalované Mgr. V. S. žalobci, že na základě nových skutečností, které se přímo vztahují k výkonu jeho pracovního poměru v K. b., a.s., právní divizi 5800, tímto ruší své rozhodnutí ze dne 11.9.2000 o vyplacení mimořádné odměny žalobci . Dalším dopisem ze dne 29.9.2000 žalovaná sdělila žalobci, že vzhledem k jeho přeložení do divize 4300 Vnitřní audit a kontrola se stává bezpředmětnou dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 30.9.2000 , neboť pracovní poměr žalobce v K. b. a.s. centrála nadále trvá . Nevyplacení částky 196.000,- Kč žalobci žalovaná odůvodňuje tím, že podmínkou pro přidělení mimořádné odměny bylo rozvázání pracovního poměru účastníků dohodou ke dni 30.9.2000, kterou však žalobce porušil, jestliže od 1.10.2000 pokračoval v pracovním poměru u žalované v divizi vnitřního auditu a kontroly.

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě se žalobce domáhá po žalované peněžitého plnění, které nepochybně má časový, místní a především věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu jeho práce jako zaměstnance pro žalovanou jako zaměstnavatele, je zřejmé, že jde o pracovněprávní vztah, který se řídí především zákonem č. 65/1965 Sb., zákoníkem práce, ve znění účinném do 31.12.2000, tedy přede dnem, než nabyly účinnosti zákony č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb. a č. 258/2000 Sb. (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) dále jen zák. práce , případně jinými pracovněprávními předpisy. Aplikace obecných ustanovení občanského zákoníku upravujících náležitosti právních úkonů atd. (hlava čtvrtá obč. zák.) , kterou uvažuje žalobce v dovolání, je v projednávané věci vyloučena, neboť jakýkoliv dílčí vztah vzniklý v příčinné souvislosti s výkonem nesamostatné (závislé) práce (byť již byl ukončen), včetně všech práv (nároků) a povinností z něj vyplývajících, nelze posoudit podle jiného - než pracovněprávního předpisu, protože tehdejší zákoník práce ani ostatní pracovněprávní předpisy vzhledem ke své kogentní povaze (srov. závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu I. ÚS 27/96, uveřejněném pod č. 59 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997) - použití jiného právního režimu v pracovněprávních vztazích neumožňovaly.

Žalobce v dovolání v první řadě namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s právním názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho kasačním rozsudku ze dne 8.11.2004 č.j. 21 Cdo 537/2004-87.

Je mimo pochybnost, že právním názorem dovolacího soudu jsou vázány všechny soudy, kterým byla věc po zrušení napadeného rozhodnutí (popřípadě též rozhodnutí soudu prvního stupně) vrácena k dalšímu řízení (srov. § 243d odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.). Při úvaze, v jakém směru je právní názor dovolacího soudu obsažený v jeho zrušovacím rozhodnutí pro soudy v dalším řízení závazný, je třeba vzít mimo jiné v úvahu to, že vždy nutně vychází z určitého skutkového základu, jehož východiskem byla zejména tvrzení účastníků a výsledky dokazování v dosavadním průběhu řízení. Uvedený skutkový základ věci se však může v řízení, které následuje po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu, změnit, neboť účastníci mohou uvést další skutková tvrzení a označit důkazy a soud může dospět na základě provedených důkazů ke skutkovým zjištěním, která jsou odlišná od původních tvrzení účastníků nebo od původních výsledků dokazování. Dojde-li k tomu, že se v dalším řízení změní skutkový základ věci, ze kterého vycházel právní názor dovolacího soudu, je nepochybné, že za změněného skutkového základu věci se závaznost právního názoru dovolacího soudu nemůže uplatnit, neboť na odlišně zjištěný skutkový základ věci již nedopadá; za této situace jsou soudy povinny samostatně posuzovat i po právní stránce výsledky dokazování (srov. též právní názor vyjádřený v Rozboru a zhodnocení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudu prvního stupně ze dne 23.11.1967 sp. zn. Prz 36/67, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím I, S. P. 1974, s. 96-97). Závaznost právního názoru dovolacího soudu se proto v dalším řízení před soudy uplatní jen za předpokladu, že se po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě též soudu prvního stupně, nezmění skutkový základ věci natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nová skutková zjištění a na nový skutkový závěr ve věci (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.12.2004 sp.zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněném pod č. 18 v časopise Soudní judikatura, ročník 2005).

V posuzovaném případě se soudy v původním řízení soustředily na vyřešení právní otázky předpokladů vzniku nároku na žalobcem požadovanou mimořádnou odměnu, případně na možnost odnětí již vzniklého nároku žalobce na toto plnění. Dovolací soud, který odvolacímu soudu vytkl nepřezkoumatelnost jeho závěru o tom, že zrušením mimořádné odměny nárok žalobce na její výplatu zanikl, především vysvětlil rozdíl mezi tzv. nárokovými (obligatorními) složkami mzdy a tzv. nenárokovými (fakultativními) složkami mzdy a vyslovil právní názor, za jakých podmínek se nenároková složka mzdy stává složkou nárokovou a kdy lze již vzniklý nárok mzdu zčásti nebo zcela zrušit; dovodil-li, že dosud nenároková mimořádná odměna se splněním předpokladů, za kterých měla být žalobci podle článku 11 a 17 platového řádu žalované poskytnuta (včetně sdělení zaměstnavatele o jejím přiznání), stala nárokem, kterého se žalobce může domáhat , učinil tak na tehdejším skutkovém základu sporu, který zatím nezahrnoval skutkové zjištění soudů ohledně povahy předmětného plnění označeného jako mimořádná odměna . V dalším řízení (následujícím po rozsudku dovolacího soudu ze dne ze dne 8.11.2004 č.j. 21 Cdo 537/2004-87) učinil soud prvního stupně na základě pokynu odvolacího soudu skutkové zjištění (a odvolací soud se s ním ztotožnil), že předmětná mimořádná odměna byla žalobci přiznána pouze a právě z důvodu dobrovolného rozvázání pracovního poměru u žalované a nikoliv z některého platovým řádem žalované taxativně stanoveného důvodu , a že proto měla charakter odstupného v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru. Předpoklad, na němž byl založen výše uvedený právní názor dovolacího soudu, že mimořádná odměna byla žalobci poskytnuta za práci, tedy v dalším řízení neobstál, a proto jím soudy nebyly vázány, neboť na odlišně zjištěný skutkový základ věci se nemohl uplatnit.

Závěr odvolacího soudu, přijatý (ve shodě se soudem prvního stupně) v řízení následujícím po kasačním rozsudku odvolacího soudu, že mimořádná odměna ve výši 196.000,- Kč přiznaná žalovanou žalobci ve skutečnosti měla představovat odstupné v souvislosti s ukončením jeho pracovního poměru u žalované, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.). Uvedený závěr odvolacího soudu žalobce v dovolání zpochybňuje a uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutkový závěr o tom, že tzv. mimořádná odměna byla žalobci přiznána a měla mu být poskytnuta výhradně z důvodu jeho dobrovolného ukončení pracovního poměru u žalované , a že tedy ve skutečnosti měla představovat odstupné v souvislosti s ukončením pracovního poměru, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku z výsledků dokazování (především z výpovědí svědků Mgr. V. S., ředitele právní divize žalované a Ing. P. B., personálního ředitele žalované a z listinných důkazů dohody účastníků o rozvázání pracovního poměru ke dni 30.9.2000, dopisu ze dne 29.9.2000 oznamujícím zrušení této dohody s ohledem na přeložení žalobce do divize žalované 4300 Vnitřní audit a kontrola , jakož i z obsahu dopisu Mgr. V. S. generálnímu řediteli žalované Ing. R. V. ze dne 6.10.2000), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. Důvodně přitom akcentoval, že žalovaná v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru účastníků ke dni 30.9.2000 procházela restrukturalizací , a že žalobci žalovanou přiznaná mimořádná odměna ve výši sedminásobku jeho měsíčního výdělku měla být žalobci poskytnuta v rámci tzv. programu shoda , podle kterého byl zaměstnanci, který se sám dobrovolně rozhodl pro rozvázání pracovního poměru se žalovanou za podmínky, že ani v budoucnu s ní nenaváže pracovní poměr, vyplacen sedminásobek měsíční mzdy . Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení vyšlo před soudy jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti, byl logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu o povaze plnění označeného jako mimořádná odměna tedy má oporu v provedeném dokazování. Namítá-li dovolatel, že není pravdivé tvrzení žalované, že přiznání mimořádné odměny mělo souviset s její reorganizací v roce 2000, že tuto skutečnost žalobci nikdy nesdělila a že mimořádnou odměnu žalobce považoval a dodnes dle svého názoru oprávněně považuje za zasloužené ocenění své práce v předprivatizačním období žalované , opomíjí zjištěné okolnosti a činí ve skutečnosti jiné skutkové závěry než odvolací soud; žalobce tak napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.

Skutkový závěr odvolacího soudu, že mimořádná odměna ve skutečnosti měla představovat odstupné v souvislosti s ukončením pracovního poměru žalobce u žalované, který jak uvedeno výše zůstal přes námitky dovolatele nezpochybněn, správně vedl odvolací soud k úvaze, zda právním podkladem pro vznik nároku žalobce na uvedené plnění mohlo být písemné sdělení žalované ze dne 11.9.2000 o tom, že žalobci v souladu s článkem 11, resp. 17 Platového řádu KB, a.s. přiznává k vyplacení mimořádnou odměnu ve výši 196.000,- Kč .

Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 240 odst. 1 zák. práce). Sama okolnost, jak je právní úkon označen, není pro jeho posouzení rozhodná. Rozhodující je posouzení obsahu projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně projeveno. Podmínkou zároveň je, že vůle musí být svobodná a vážná, projev určitý a srozumitelný, jinak je právní úkon neplatný [§ 242 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Zatímco mimořádná odměna je charakterizována tím, že zpravidla jde o pobídkovou složku mzdy, která je zaměstnanci poskytována za vykonanou práci (srov. § 4 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění účinném do 31.12.2000), odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek poskytnutý zaměstnanci v souvislosti se skončením pracovního poměru, který nelze považovat za mzdu (srov. § 4 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb.).

Při úvaze o charakteru právního úkonu žalované o přiznání mimořádné odměny žalobci odvolací soud s ohledem na zjištěný skutkový stav důvodně zvažoval, zda ve skutečnosti nešlo o simulovaný právní úkon, jímž měl být zastřen jiný (disimulovaný) právní úkon. V takovém případě totiž platí, že simulovaný právní úkon je pro nedostatek vážnosti vůle účastníků právního úkonu neplatný. Protože však disimulace sama o sobě není protiprávní, je třeba platnost zastřeného úkonu posoudit samostatně, a, má-li disimulovaný právní úkon všechny potřebné náležitosti, je třeba uznat jej za platný (platí zastřený disimulovaný právní úkon).

V projednávané věci - jak vyplývá z výsledků dokazování - plnění označené jako mimořádná odměna ve výši 196.000,- Kč, které žalovaná přiznala žalobci dopisem ze dne 11.9.2000, nemělo být žalobci poskytnuto za vykonanou práci, z některého z taxativně vymezených důvodů (vesměs za plnění mimořádných pracovních úkolů a mimořádné zásluhy) uvedených v článku 11 bodu 1.1 platového řádu žalované, nýbrž mělo být žalobci vyplaceno za to, že dobrovolně ukončí se žalovanou pracovní poměr. Za tohoto stavu je zřejmé jak k tomu správně dospívá odvolací soud - že právní úkon žalované obsažený v dopise ze dne 11.9.2000 je simulovaným právním úkonem, který je pro nedostatek vážnosti vůle právním úkonem neplatným .

Při posuzování platnosti zastřeného (disimulovaného) právního úkonu žalované obsaženého v dopise ze dne 11.9.2000 je pak třeba mít na zřeteli, že jeho předmětem nebylo peněžité plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, ale jak vyplývá z výše uvedeného - šlo o určitou formu hmotného zabezpečení určenou žalobci v souvislosti se skončením jeho pracovního poměru, které nelze považovat za mzdu a které s ohledem na tehdejší kogentní charakter pracovněprávních předpisů spočívající na principu co není povoleno, je zakázáno - mohl zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci jen tehdy, jestliže to stanovily právní předpisy a jen za podmínek a v rozsahu těmito právními předpisy stanovenými.

Za dovolenou formu jednorázového plnění poskytovaného zaměstnanci v souvislosti se skončením pracovního poměru zákoník práce považoval odstupné, jehož výše činila dvojnásobek zaměstnancova průměrného výdělku, které byl zaměstnavatel povinen poskytnout svému zaměstnanci, s nímž rozvázal pracovní poměr výpovědí danou podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce (tj. z tzv. organizačních důvodů) nebo dohodou uzavřenou z týchž důvodů (srov. § 60a odst. 1 zák. práce). Odstupné představovalo jednorázový peněžitý příspěvek, který měl zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Odstupné mělo kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn (spočívajících kupříkladu ve zrušení, přemístění nebo změně úkolů zaměstnavatele anebo ve snižování stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce) a poskytnout mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající hmotné zabezpečení. Protože v jiných, než shora uvedených případech zákoník práce - vzhledem ke své již zmíněné kogentní povaze - poskytnutí odstupného neumožňoval, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že z hlediska platnosti zastřeného úkonu žalované obsaženého v dopise ze dne 11.9.2000 bylo významné, zda důvodem pro rozvázání pracovního poměru účastníků dohodou ke dni 30.9.2000 byly okolnosti uvedené v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce.

Odvolací soud však v této souvislosti nepřihlíží náležitě k tomu, že, byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, není pro posouzení, zda má zaměstnanec nárok na odstupné, samo o sobě rozhodující, zda byly v dohodě uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, popřípadě jaké důvody rozvázání pracovního poměru se v dohodě uvádí. Ustanovení § 60a zák. práce nespojuje, byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, vznik nároku na odstupné s tím, co bylo v dohodě uvedeno o důvodech skončení pracovního poměru, ale se zjištěním, proč (z jakého skutečného důvodu) byl pracovní poměr opravdu rozvázán; byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, má uvolněný zaměstnanec (budou-li splněny také další zákonem stanovené předpoklady) nárok na odstupné bez ohledu na to, zda dohoda obsahovala vylíčení důvodu skončení pracovního poměru, popřípadě co bylo v dohodě o těchto důvodech uvedeno (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1667/2001, uveřejněný pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

Z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je dohoda o rozvázání pracovního poměru uzavřena tehdy, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Pro tento důvod rozvázání pracovního poměru je charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy, avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zaměstnavatelům zákon uvedeným způsobem umožňuje, aby regulovali počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám.

Z výsledků provedeného dokazování v této souvislosti vyplynulo (především z výpovědi svědka Ing. P. B., personálního ředitele žalované a podpůrně i z výpovědi Mgr. V. S., ředitele právní divize žalované), že k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru účastníků ke dni 30.9.2000 došlo v souvislosti s restrukturalizací žalované v rámci tzv. projektu shoda , jehož smyslem byla redukce počtu zaměstnanců banky ; tohoto redukčního projektu (programu) se zaměstnanec sice měl možnost dobrovolně účastnit, na druhou stranu však nebyl programem nárokovým, tedy pokud zaměstnavatel dospěl k závěru, že konkrétní zaměstnanec je pro něj potřebný, mohl tohoto zaměstnance z programu vyloučit . Z toho je zřejmé, že konečné rozhodnutí o tom, zda pracovní poměr s konkrétním zaměstnancem skončí, záviselo na úvaze žalované, nepochybně vedené potřebou konkrétního zaměstnance nadále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě. Tím, že žalovaná se žalobcem uzavřela dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 30.9.2000, dala najevo, že práci žalobce nepovažuje v dalším období za potřebnou, a proto je odůvodněn závěr, že skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru dohodou účastníků byly skutečnosti uvedené v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, které byly způsobilé založit nárok žalobce vůči žalované na plnění (mající povahu odstupného ve smyslu ustanovení § 60a zák. práce) ve výši dvojnásobku jeho průměrného výdělku; nad rámec tohoto plnění lze sdílet názor odvolacího soudu, že náležitosti platného disimulovaného právního úkonu simulovaný právní úkon žalované obsažený v dopise ze dne 11.9.2000 nesplňuje .

Účelem odstupného - jak bylo uvedeno již výše - je pomoc zaměstnanci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Nastoupí-li proto zaměstnanec po skončení pracovního poměru v době, která byla rozhodující pro určení výše odstupného (tj. minimálně před uplynutím dvou měsíců), znovu u dosavadního zaměstnavatele, ztrácí poskytnutí odstupného sledovaný účel. Důvod, proč zaměstnavatel poskytl zaměstnanci odstupné, tím odpadl, neboť zaměstnavatel je povinen mu již v době, po kterou měl být zajištěn prostředky z poskytnutého odstupného, platit mzdu (plat, odměnu) za vykonanou práci. Z pohledu vztahů mezi zaměstnancem a tímto zaměstnavatelem tedy nemůže být spravedlivého opodstatnění k tomu, aby si zaměstnanec nadále ponechal odstupné za dobu, za níž od téhož zaměstnavatele (zaměstnavatele, který mu poskytl odstupné) obdržel mzdu (plat, odměnu) za vykonanou práci. Zákoník práce v ustanovení § 60b proto zaměstnanci ukládá, aby dosavadnímu zaměstnavateli odstupně zcela nebo zčásti vrátil, a to ve výši stanovené podle počtu kalendářních dnů od opětovného nástupu u zaměstnavatele do uplynutí doby, která byla rozhodující pro určení odstupného.

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že tím, že žalobce bezprostředně po dni 30.9.2000, kdy měl jeho pracovní poměr u žalované (v právní divizi) skončit na základě dohody účastníků, začal pracovat u žalované v jiné divizi (divizi 4300 Vnitřní audit a kontrola), odpadl důvod, proč žalovaná přiznala žalobci plnění uvedené v jejím dopise ze dne 11.9.2000. Z hlediska důsledků, který pro žalovanou měl přechod žalobce do jiné divize, je zřejmé, že nárok žalobce na výplatu předmětného plnění, které přes své formální označení mělo povahu odstupného podle ustanovení § 60a zák. práce, nevznikl ani z části, a že žalovaná důvodně své rozhodnutí o jeho přiznání žalobci dopisem ze dne 29.9.2000 zrušila.

Protože měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je, byť založen na ne zcela přiléhavých důvodech, správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 20.310,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 4, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 20.610,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. února 2009

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu