21 Cdo 5330/2016
Datum rozhodnutí: 03.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 1 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



21 Cdo 5330/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Mgr. L. V. , zastoupené Mgr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských č. 76/7, proti žalované M. J. , zastoupené Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, o určení vlastnického práva k nemovitosti, za účasti F. V. , jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného Mgr. Pavlem Panoškou, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné č. 443/18, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 374/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2015, č. j. 58 Co 282/2015-284, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2016, č. j. 58 Co 282/2015-341, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Lipavského, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19; ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.10.2015, č.j. 58 Co 282/2015-284, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12.10.2016, č.j. 58 Co 282/2015-341, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 [(dále jen o.s.ř. ), který je třeba pro projednání dovolání a pro rozhodnutí o něm i v současné době použít, neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], neboť rozhodnutí odvolacího soudu je jak z hlediska závěru o nemožnosti přezkumu platnosti veřejné dražby v řízení o určení vlastnického práva k předmětu této dražby, tak z hlediska posuzování dobré víry žalované při nabytí vlastnického práva k nemovitostem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů (k otázce možnosti přezkumu platnosti veřejné dražby srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.1.2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 2006; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.6.2006, sp. zn. 29 Odo 777/2006, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 25, ročník 2007; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.4.2012, sp. zn. 26 Cdo 4139/2010; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2013, sp. zn. 29 Cdo 3215/2013; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.1.2010, sp. zn. 21 Cdo 1261/2008, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.2.2012, sp. zn. 21 Cdo 3047/2011, a k otázce posuzování dobré víry při nabytí vlastnického práva k nemovitostem srov. například právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 17.4.2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 61, ročník 2014; nálezu Ústavního soudu ze dne 28.11.2012, sp. zn. II. ÚS 800/12, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 198, ročník 2012, nebo v nálezu Ústavního soudu ze dne 13.8.2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 138, ročník 2012), a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. (vytýká-li odvolacímu soudu, že opominul hodnotit znalecký posudek z oboru psychiatrie , že nebylo hodnoceno jednání vedlejšího účastníka, že netrval na doplnění dokazování v otázce prokázání dobré víry žalované při nabytí vlastnického práva k nemovitosti, nebo že soudy nevzaly v úvahu související řízení, tedy zpochybňuje-li správnost a úplnost skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a namítá-li vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Konečně namítá-li dovolatelka, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe v případech tzv. lichevních smluv, není její námitka opodstatněná, neboť dovolatelka přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně na posouzení této otázky nezávisí.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. dubna 2017

JUDr. Roman Fiala
předseda senátu