21 Cdo 530/2015
Datum rozhodnutí: 02.09.2015
Dotčené předpisy: § 9 předpisu č. 87/1991Sb., § 10 odst. 3 předpisu č. 87/1991Sb., § 164 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 170 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013




21 Cdo 530/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) O. K. , b) J. K. , c) R. B. , a d) B. K. , všech zastoupených JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem se sídlem v Praze 6, Šlikova č. 403/16, proti žalované DENE ofice spol. s r.o. se sídlem v Litovli, Poděbradova č. 751/2, IČO 26846012, zastoupené Mgr. Tomášem Potěšilem, advokátem se sídlem v Šumperku, Hlavní třída č. 965/2, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 13 C 152/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 2014 č.j. 8 Co 918/2013-217, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Pavla Ondry, advokáta se sídlem v Praze 6, Šlikova č. 403/16.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou dne 4.11.2011 u Okresního soudu ve Vsetíně (a změněnou se souhlasem soudu) domáhali vůči žalované, aby bylo určeno, že nemovitosti v katastrálním území K. n B. zapsané na listu vlastnictví č. 328 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrálního pracoviště Valašské Meziříčí, "a to konkrétně pozemek parc. č. st. 365 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. st. 373 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. st. 374/1 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. st. 374/2 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. st. 437 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. st. 548 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. st. 549 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. st. 664 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. st. 1220 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. st. 1221 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. st. 1478 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. st. 1479 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. 248/3 - zahrada, pozemek parc. č. 251/2 - ostatní plocha, manipulační plocha, pozemek parc. č. 251/4 - ostatní plocha, manipulační plocha, pozemek parc. č. 251/8 - ostatní plocha, manipulační plocha, pozemek parc. č. 1007/38 - ostatní plocha, silnice, budova K. n B., stojící na pozemku parc. č. st. 365 - objekt bydlení, budova K. n B., stojící na pozemku parc. č. st. 373 - objekt bydlení, budova K. n B., stojící na pozemku parc. č. st. 374/1 - objekt bydlení, budova K. n B., stojící na pozemku parc. č. st. 437 - objekt bydlení, budova bez čp/če, stojící na pozemku parc. č. st. 374/2 - občanská vybavenost, budova bez čp/če, stojící na pozemku parc. č. st. 548 - jiná stavba, budova bez čp/če, stojící na pozemku parc. č. st. 549 - jiná stavba, budova bez čp/če, stojící na pozemku parc. č. st. 664 - garáž, budova bez čp/če, stojící na pozemku parc. č. st. 1220 - jiná stavba, budova bez čp/če, stojící na pozemku parc.č. st. 1221 - občanská vybavenost, budova bez čp/če, stojící na pozemku parc. č. st. 1478 - jiná stavba, a budova bez čp/če, stojící na pozemku parc. č. st. 1479 - technická vybavenost", nejsou zatíženy zástavním právem z titulu zástavní smlouvy ze dne 8.4.1998 uzavřené mezi Moravskoslezskými dřevařskými závody Šumperk, a.s. a Investiční a Poštovní bankou, a.s., ani zástavním právem z titulu zástavní smlouvy ze dne 21.4.1998 uzavřené mezi Moravskoslezskými dřevařskými závody Šumperk, a.s. a Investiční a Poštovní bankou, a.s. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 23.10.2008 č.j. 7 C 339/92-971, které nabylo právní moci dne 30.10.2008, byl schválen smír, jímž byly výše uvedené nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vydány D. K., J. K. a žalobci b) J. K. a že vlastnické právo "restituentů" k těmto nemovitostem bylo zapsáno do katastru nemovitostí ve prospěch D. K., žalobce b) J. K. a J. K.; po smrti J. K. se jeho dědičkami staly žalobkyně c) a d) a D. K. převedla svůj spoluvlastnický podíl na žalobce a). Dne 8.4.1998 byla uzavřena smlouva o úvěru č. 206898004 a dne 5.9.1997 smlouva o úvěru č. 206897024 mezi věřitelem Investiční a poštovní bankou, a.s. a dlužníkem Moravskoslezskými dřevařskými závody Šumperk, a.s., který dal uvedené nemovitosti - i když na ně byl uplatněn "restituční nárok" - k zajištění svých závazků podle smluv ze dne 8.4.1998 a ze dne 21.4.1998 do zástavy; zajištěné pohledávky přešly z Investiční a poštovní banky a.s. na Československou obchodní banku a.s., která je postoupila České konsolidační agentuře, od níž je nabyla společnost AB-CREDIT a.s., od které je získala na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7.3.2005 žalovaná. Podle žalobců jsou uvedené zástavní smlouvy pro rozpor s kogentním ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) neplatné a zástavní právo jimi zřizované nezatěžuje předmětné nemovitosti.

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 14.2.2013 č.j. 13 C 152/2011-134 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 75.504,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Ondry. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že zástavní smlouvy ze dne 8.4.1998 a ze dne 21.4.1998 byly uzavřeny v rozporu s ustanovením § 9 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť D. K. a J. K. jako osoby oprávněné požádaly dne 26.3.1992 o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Povinná osoba Moravskoslezské dřevařské závody Šumperk, a.s. měla s předmětnými nemovitostmi až do jejich vydání oprávněným osobám nakládat "s péčí řádného hospodáře", uzavřením zástavních smluv tuto svou povinnost porušila a "právní úkony uzavřené v rozporu s touto povinností jsou neplatné".

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18.8.2014 č.j. 8 Co 918/2013-217, opraveným usnesením ze dne 18.8.2014 č.j. 8 Co 918/2013-227, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobcům na náhradě nákladů řízení 43.301,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Ondry; ve výroku ve věci samé jej potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 19.602,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Ondry. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobcům svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 23.10.2008 č.j. 7 C 339/1992-971, kterým byl schválen smír uzavřený mezi Moravskoslezskými dřevařskými závody Šumperk, a.s. a D. K., J. K. a žalobcem b) J. K., když odmítl názor žalované, že by "takové rozhodnutí bylo závazné jen pro účastníky smíru", přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že zástavní smlouvy ze dne 8.4.1998 a ze dne 21.4.1998 jsou z důvodu porušení povinností uvedených v ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) absolutně neplatné, a dovodil, že zástavní právo zřízené na základě zástavních smluv ze dne 8.4.1998 a ze dne 21.4.1998 nemůže působit proti žalobcům s ohledem na ustanovení § 10 odst.3 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů); nemovitosti proto nejsou zatíženy sporným zástavním právem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá v první řadě, že pro závěr o uplatnění tzv. blokačního ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) je určující opodstatněnost uplatněného restitučního nároku (a nikoliv pouze jeho uplatnění žalobou u soudu) a že ze soudem schváleného smíru uzavřeného mezi osobou povinnou a oprávněnou nelze činit žádné závěry o oprávněnosti restitučního nároku, "tím méně pak ve vztahu ke třetím osobám (zástavním věřitelům)". Žalovaná současně dovozuje, že usnesení o schválení smíru je závazné jen vůči účastníkům smíru a že vůči žalované, která neměla na smíru účast, z něho nelze činit žádné závěry, uvádí, že nemovitosti správně neměly být D. K., J. K. a žalobci b) J. K. pro nesplnění zákonných předpokladů vůbec vydány, a vytýká soudům, že se nezabývaly otázkou, zda žalobci vůbec mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci navrhli, aby dovolání žalované bylo odmítnuto. Uvedli, že "blokační" účinky ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nastávají již uplatněním restitučního nároku (bez ohledu na to, zda jde o nárok důvodný) a že jedině soud může po podání žaloby posuzovat oprávněnost restitučního nároku. Absolutně neplatné právní úkony "nikoho nezavazují", a tedy ani osoby, které nebyly účastníky meritorního rozhodnutí, jímž byl ukončen restituční spor. K prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nebylo potřebné provádět dokazování, neboť je podle názoru žalobců "zjevný".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 339/92, které bylo zahájeno na návrh D. K. a J. K. dne 26.3.1992 a jehož předmětem bylo vydání nemovitostí uvedených "v knihovních vložkách pozemkové knihy 1151, 635, 673, 681, 685, 718 a 299 k.ú. K. n B." Moravskoslezskými dřevařskými závody Šumperk, a.s. (jako povinnou osobou) podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), byl usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 23.10.2008 č.j. 7 C 339/92-971 schválen smír, podle něhož povinná osoba vydala D. K., J. K. a žalobci b) J. K. do jejich spoluvlastnictví (každému z jedné ideální třetiny) předmětné nemovitosti; usnesení o schválení smíru nabylo právní moci dnem 30.10.2008. V průběhu tohoto soudního řízení povinná osoba (Moravskoslezské dřevařské závody Šumperk, a.s.) uzavřela s Investiční a Poštovní bankou, a.s. smlouvu o úvěru ze dne 5.9.1997 č. 206897024 a smlouvu o úvěru ze dne 8.4.1998 č. 206898004 a zástavními smlouvami ze dne 8.4.1998 a ze dne 21.4.1998 dala k zajištění těchto úvěrů předmětné nemovitosti do zástavy.

Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jaký má vliv na zástavní právo k nemovitostem (jeho vznik a další trvání), zřízené na základě zástavních smluv osobou, která byla - ještě před uzavřením zástavních smluv - podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vyzvána k vydání předmětných nemovitostí, skutečnost, že povinná osoba posléze (po zastavení věcí) vydala (smírem, schváleným pravomocným usnesením soudu) zastavené nemovitosti oprávněným osobám. Vzhledem k tomu, že uvedená otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky (včetně jejího příslušenství) pro případ, že dluh (závazek), který odpovídá zajištěné pohledávce, nebude řádně a včas splněn nebo nezanikne jiným způsobem, a to tím, že poskytuje zástavnímu věřiteli právo (nárok) domáhat se uspokojení ze zástavy.

Jedním z titulů nabytí zástavního práva je smlouva (zástavní smlouva) a modem vzniku zástavního práva k nemovitostem je (od 1.1.1993) vklad do katastru nemovitostí.

Vznikne-li zástavní právo, působí vždy proti tomu, kdo je (byl) v době zřízení zástavního práva vlastníkem (majitelem) zástavy (zástavním dlužníkem). Proti jiné osobě působí zástavní právo jen tehdy, stanoví-li to zákon, popř. za podmínek v zákoně stanovených (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13.1.2010 sp. zn. 31 Cdo 158/2008, který byl uveřejněn pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010). Podle právní úpravy účinné od 1.1.2002 do 31.12.2013 zástavní právo působilo proti "každému pozdějšímu vlastníku" zástavy (srov. § 164 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů účinného do 31.12.2013 - dále jen "obč. zák."); pozdějším vlastníkem zástavy se rozumí ten, kdo nabyl své vlastnické právo k zástavě až poté, co již vzniklo zástavní právo, popř. co již uplynul jinak (než v závislosti na vzniku zástavního práva) stanovený den, který je rozhodný pro určení pořadí pohledávky zajištěné tímto zástavním právem, tedy - řečeno jinak - ten, kdo nabyl vlastnictví po osobě, jež vlastnila věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu v době, kdy k nim vzniklo zástavní právo, popř. v době, která byla rozhodná pro určení pořadí pohledávky zajištěné tímto zástavním právem.

Zástavní právo zanikne v případech stanovených v zákoně; podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 do 31.12.2013 obzvláště z důvodů uvedených v ustanovení § 170 obč. zák.

V projednávané věci bylo (v první řadě) důležité rozlišit mezi tím, zda zástavní právo k předmětným nemovitostem vzniklo (na základě zástavních smluv ze dne 8.4.1998 a ze dne 21.4.1998) na straně jedné a zda zástavní právo (nyní) působí proti (vůči) žalobcům. Ze vztahu obou institutů současně vyplývá, že zástavní právo sice může (platně) vzniknout, že však nemusí působit proti tomu, kdo je (nyní) vlastníkem zástavy. Proti tomu, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, se zástavní věřitel nemůže úspěšně domáhat uspokojení ze zástavy, i když (dosud) nenastal případ, s nímž zákon spojuje zánik zástavního práva; ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, nemá postavení zástavního dlužníka a věc (včetně nemovitosti) tedy není zatížena zástavním právem.

Požádala-li oprávněná osoba o vydání nemovitosti nebo jiné věci podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), nebránilo ustanovení § 9 odst.1 tohoto zákona povinné osobě, aby dala věc do zástavy. V případě, že (opravdu) došlo (posléze) k vydání věci dané do zástavy, ustanovení § 10 odst.3 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) povinné osobě uložilo, aby dluh (závazek), který byl zajištěn zástavním právem váznoucím na této věci v době jejího vydání, "vypořádala nebo jinak zajistila". Žalovaná tedy důvodně namítá, že tzv. blokační ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nemělo za následek, že by zástavní smlouvy ze dne 8.4.1998 a ze dne 21.4.1998 byly neplatnými právními úkony nebo že by podle nich (z jiného důvodu) nemohlo vzniknout zástavní právo.

I když zástavní právo k předmětným nemovitostem vzniklo na základě zástavních smluv ze dne 8.4.1998 a ze dne 21.4.1998, mohly být nemovitosti po jejich vydání, k němuž došlo na základě smíru, schváleného pravomocným usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 23.10.2008 č.j. 7 C 339/92-971, nadále zatíženy zástavním právem, jen kdyby působilo proti žalobcům (jejich právním předchůdcům). Podle právní úpravy účinné v době, kdy byly nemovitosti vydány žalobcům (jejich právním předchůdcům), působilo zástavní právo proti každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, nestanovil-li zákon jinak (srov. § 164 odst.1 obč. zák.).

Smysl právní úpravy obsažené v zákoně č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) mimo jiné spočívá - jak vyplývá zejména z ustanovení § 1 tohoto zákona - ve zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech. I když vydávání věcí oprávněným osobám podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) spočívá na smluvním principu (k vydání věci dochází zásadně dohodou uzavřenou mezi oprávněnou a povinnou osobou), neprojevuje se při něm autonomie vůle smluvních stran; v nabytí věci dohoda o vydání věci je jen výsledkem toho, že oprávněná osoba má (za stanovených podmínek) právo (nárok) požadovat navrácení (určitého) majetku a že povinná osoba má právní povinnost (určitý) majetek (za stanovených podmínek) oprávněné osobě vydat (odevzdat), a nikoliv projevem autonomní vůle smluvních stran. Došlo-li k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) dohodou nebo rozhodnutím soudu, byl tím uspokojen tzv. restituční nárok oprávněné osoby, spočívající v navrácení věci do jejího vlastnictví v případech a za podmínek stanovených v zákoně. Představuje-li tedy podle ustálené judikatury soudů "restituce obnovení původního právního stavu" s účinky ex tunc (k době přechodu věci na stát) v případech a za podmínek stanovených zákonem (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 11.2.1999 sp. zn. III ÚS 205/98), nelze oprávněnou osobu, které byla věc navrácena do vlastnictví, považovat za "pozdějšího vlastníka zastavené věci" ve smyslu ustanovení § 164 odst. 1 obč. zák. (srov. též právní názor uvedený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.8.2013 sp. zn. 21 Cdo 3771/2012).

Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že restituční nárok žalobců (jejich právních předchůdců) byl vypořádán smírem, schváleným pravomocným usnesením soudu.

Se žalovanou lze souhlasit potud, že pravomocné rozhodnutí soudu (včetně soudního smíru) o určení vlastnického práva je - jak dovodila ustálená judikatura soudů - závazné pouze pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno, popřípadě pro jejich právní nástupce (srov. například rozbor "K některým otázkám ochrany vlastnictví nemovitostí a řešení vztahů mezi vlastníky sousedících pozemků, uveřejněný pod č. 65 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2003 sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, který byl uveřejněn pod č. 168 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Žalovaná však přehlíží, že smírem, schváleným pravomocným usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 23.10.2008 č.j. 7 C 339/92-971, nedošlo k určení vlastnického práva žalobců (jejich právních předchůdců), ale k uspokojení tzv. restitučního nároku, které vedlo "k obnovení původního právního stavu" a k nabytí vlastnictví žalobců (jejich právních předchůdců) s účinky ex tunc. Zástavní věřitel není oprávněn (legitimován) zpochybňovat účinky uspokojení tzv. restitučního nároku oprávněných osob (bez ohledu na to, zda k němu došlo dohodou nebo rozhodnutím soudu), i když na vydávané věci vázlo (v době vydání) v jeho prospěch zástavní právo; práva zástavního věřitele v době po vydání zastavené věci oprávněným osobám určuje ustanovení § 10 odst.3 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) tak, že ukládá povinné osobě, aby buď zajištěnou pohledávku uspokojila (splnila), nebo aby v její prospěch zřídila jiné zajištění.

V projednávané věci nelze soudům důvodně vytýkat, že by se nedostatečně zabývaly tím, zda žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [§ 80 písm.c) o.s.ř.], je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

S ohledem na spor mezi účastníky o tom, zda na předmětných nemovitostech vázne zástavní právo, zřízené na základě zástavních smluv ze dne 8.4.1998 a ze dne 21.4.1998, je nepochybné, že bez požadovaného určení by bylo právní postavení žalobců nejisté (v tom, zda nemovitosti jsou či nejsou zatíženy sporným zástavním právem). Lze tedy přisvědčit žalobcům, že právní zájem na požadovaném určení je - aniž by bylo potřebné se touto otázkou blížeji zabývat - "zjevný".

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je - z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalované bylo zamítnuto a žalovaná je proto povinna nahradit žalobcům náklady potřebné k bránění práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměn má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 10.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobcům náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců advokát JUDr. Pavel Ondra osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobcům za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.163,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.463,- Kč žalobcům (oprávněným společně a nerozdílně) zaplatit k rukám advokáta, který je v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. září 2015

JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu