21 Cdo 530/2009
Datum rozhodnutí: 24.03.2010
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 věta první předpisu č. 265/1992Sb., § 5 odst. 3 věta první předpisu č. 87/1991Sb., § 5 odst. 4 předpisu č. 87/1991Sb., § 9 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb., § 5 odst. 2,3 předpisu č. 403/1990Sb., § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř., § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.




21 Cdo 530/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Mgr. I. P ., zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská č. 949/32, za účasti A. D ., zastoupené JUDr. Ladislavem Nevole, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 60, o vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 C 4/2007, o dovolání A. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2008, č. j. 11 Cmo 176/2008-113, takto:

Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.4.2008, č. j. 27 C 4/2007-66, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Katastrální úřad pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, rozhodnutím ze dne 10.7.2007, sp.zn. V-27935/2007-101-/SK, zamítl návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle dohody o vydání nemovitých věcí, jejíž uzavření s Mgr. I. P. bylo A. D. uloženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26.9.2006, č.j. 11 C 10/2005.

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 9.8.2007 se žalobkyně domáhala, aby soud povolil vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, a to id. 1 domu č.p. 759 na pozemku parc. č. 2233 a id. 1 stavební parcely č. 2233, v katastrálním území Vinohrady, obec Praha, a tím nahradil rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, ze dne 10.7.2007, č.j. V-27935/2007-101-SK . Uvedla, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26.9.2006, č.j. 11 C 10/2005, byla A. D. uložena povinnost uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání předmětných nemovitostí a vydat žalobkyni nemovitosti ; že tento rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7.2.2007, č.j. 19 Co 18/2007-308; že katastrální úřad zamítl návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí s odůvodněním, že jako vlastník je v katastru nemovitostí zapsán syn žalované Ing. P. D. ; že proto A. D. není oprávněna nakládat s předmětem právního úkonu a že nebyly splněny podmínky uvedené v ust. § 5 odst. 1 písm. a) a e) zákona č. 265/1992 Sb. .

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.4.2008, č. j. 27 C 4/2007-66, povolil vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí s tím, že účinky vkladu nastávají ke dni 5.6.2007 a že tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha ze dne 10.7.2007, č.j. V-27935/2007-101-SK, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že v daném případě byla splněna podmínka stanovená v § 5 odst. 1 písm. e) zákona 265/1992 Sb. ; že otázka oprávnění nakládat s předmětem právního úkonu byla pravomocně vyřešena v soudním řízení ještě před podáním návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí ; že proto není důvodu, aby splnění této podmínky přezkoumával ve vkladovém řízení katastrální úřad ; že skutečnost, že A. D. předmětné nemovitosti darovala svému synovi Ing. P. D., je irelevantní ; že, je-li Ing. P. D. zapsán jako vlastník nemovitostí na základě neplatné darovací smlouvy, nemůže být stav zápisu důvodem pro zamítnutí návrhu na vklad ; že osobou oprávněnou nakládat s předmětem právního úkonu je A. D. a že vkladu vlastnického práva nebrání stav zápisu v katastru nemovitostí .

K odvolání A. D. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4.12.2008, č. j. 11 Cmo 176/2008-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že katastrální úřad musí vycházet z rozsudku soudu, kterým bylo určeno, kdo jako osoba povinná má dohodu o vydání věci uzavřít s osobou oprávněnou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ; že rozsudkem (vydaným v restitučním řízení) byla pro účely řízení o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí vyřešena předběžná otázka o tom, kdo je oprávněn nakládat s předmětnými nemovitostmi a že katastrální úřad je takovým rozhodnutím vázán a nemůže si již o tom učinit úsudek sám .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala A. D. dovolání. Namítá, že odvolací soud meritorně posuzoval znovu ty skutečnosti, jež už byly předtím jednou pravomocně rozhodnuty ; že vklad do katastru nemovitostí není možné na základě předmětného rozsudku provést , neboť rozsudek nesplňuje náležitosti potřebné k povolení vkladu do katastru ; že rozsudek odvolacího soudu považuje za nepřípustný zásah do zákonem vymezených povinností katastrálního úřadu, který odporuje současné judikatuře ; že prvotní je vždy otázka určení vlastnictví, otázka nakládání s nemovitostí je až druhotná a že určení vlastnictví nemůže být řešeno jako otázka předběžná . Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s názorem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.]. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil otázku formy zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle rozsudku, kterým bylo uloženo povinné osobě, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání A. D. proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále již jen zákon č. 265/1992. Sb. ) k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., práva uvedená v § 1 odst. 1 se zapisují do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva nebo výmazu vkladu práva, pokud tento zákon nestanoví jinak.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 věta první zákona č. 265/1992 Sb., práva uvedená v § 1 odst. 1, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru.

Podle ustanovení § 5 odst. 3 věty první zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen zák. č. 87/1991 Sb. ), povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc jí vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci druhém tohoto ustanovení.

Podle § 5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., nevyhoví-li povinná osoba výzvě, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.

Podle § 9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., je povinná osoba povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu. Takové právní úkony jsou neplatné.

Pro vyhovění žalobě na vydání věci není rozhodná okolnost, že povinná osoba po dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., učinila právní úkon o převodu vlastnictví (držby) věci na jiného. Pozbude-li povinná osoba kdykoli po účinnosti restitučního zákona na základě právního úkonu držbu (vlastnictví) věcí, nemá tato skutečnost z pohledu důvodnosti nároku na jejich vydání (uzavření dohody o jejich vydání) žádný význam, protože vymezení pasivní věcné legitimace v ustanovení § 4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. se váže na ty subjekty, které věci držely ke dni 1. dubna 1991 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1030/97, publikovaný v časopisu Soudní judikatura pod č. 5, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2006, sp. zn. 28 Cdo 292/2006).

Pro vyhovění žalobě na vydání věci není rozhodná okolnost, že povinná osoba po dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, učinila právní úkon o převodu vlastnictví (držby) věci na jiného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1030/97, uveřejněný v časopise soudní judikatura pod č. 5, ročník 1998).

Restituční nároky je nezbytné považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových přesunů. Jestliže povinná osoba disponovala s majetkem v rozporu se zákonem, tj. byla omezena v dispozicích po dobu trvání lhůty k uplatnění restitučního nároku, jde o úkon neplatný (absolutně), a tudíž nemohl vést k nabytí vlastnického práva. Absolutní neplatnost nemůže zhojit ani následný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 11.12.2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 195, ročník 2001; nález Ústavního soudu ČR ze dne 11.12.1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 161, ročník 1997; nález Ústavního soudu ČR ze dne 24.5.2000, sp. zn. II. ÚS 571/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 74, ročník 2000).

Písemná dohoda, uzavřená mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání nemovité věci (§ 5 odst. 2 a 3 zákona č. 403/1990 Sb.), podléhá vkladu do katastru nemovitostí (§ 2 zákona č. 265/1992 Sb.). Výrok rozsudku ukládající vydání věci ve smyslu ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je postačujícím podkladem pro záznam do katastru nemovitosti (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1993).

Rozhodnutí, jímž soud uloží povinné osobě povinnost vydat nemovitost podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., je titulem, který navrací vlastnictví oprávněné osobě, a na jehož základě příslušný katastrální úřad provede v její prospěch záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.5.1998, sp. zn. 2 Cdon 1361/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 1999).

Z výše uvedeného je zřejmé, že i rozsudek, kterým bylo uloženo povinné osobě, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je rozhodnutím státního orgánu , podle něhož je katastrální úřad ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. povinen zapsat záznamem vlastnické právo oprávněné osoby k vydávaným nemovitostem do katastru nemovitostí.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou závazné; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. března 2010

JUDr. Roman Fiala , v. r.
předseda senátu