21 Cdo 53/2017
Datum rozhodnutí: 09.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



21 Cdo 53/2017


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. E. K. , zastoupeného JUDr. Evou Šámalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební č. 484/2, proti žalované Domov důchodců Roudnice nad Labem, příspěvkové organizaci se sídlem v Roudnici nad Labem, Sámova č. 2481, IČO 00828998, zastoupené JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Školská č. 694/32, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 285/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. srpna 2016 č. j. 8 Co 492/2016-171, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vojtěch Vávry, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Školská č. 694/32.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2016 č. j. 8 Co 492/2016-171 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v zákoně č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení) - například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1397/2006, uveřejněného pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, nebo již ve vztahu k zákonu č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) - odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 500/2014 a v nich vyjádřený právní názor, že oprávnění rozhodovat o právních úkonech (právních jednáních) obce, tj. o tom, zda a případně jaký právní úkon obec učiní, je rozděleno mezi zastupitelstvo obce a radu obce; zastupitelstvo obce ani rada obce však nemohou vystupovat jménem obce navenek, toto oprávnění přísluší výlučně starostovi a v době jeho nepřítomnosti místostarostovi; starosta (místostarosta) obce přitom nemůže vytvářet vůli obce, je oprávněn tuto vůli (přijatou zastupitelstvem obce nebo radou obce) pouze navenek sdělovat a projevovat; k otázce doručování písemností zaměstnavatele (popřípadě jeho zřizovatele, týká-li se doručovaná písemnost uvedená v ustanovení § 334 odst. 1 zákoníku práce vedoucího příspěvkové organizace) prostřednictvím provozovatele poštovních služeb srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1350/2009, který byl uveřejněn pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, a v něm vyjádřený právní názor, že listiny uvedené v ustanovení § 266a odst. 1 věta první a druhá zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, účinného do 31. prosince 2006 (nyní v ustanovení § 334 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) lze zaměstnanci doručit prostřednictvím držitele poštovní licence jen tehdy, není-li doručení možné provést samotným zaměstnavatelem na pracovišti zaměstnance, v jeho bydlišti nebo kdekoliv bude zastižen, a proto nemá právní účinky doručení takové písemnosti zaměstnanci, k němuž zaměstnavatel přistoupil prostřednictvím držitele poštovní licence v rozporu s ustanovením § 266a odst. 1 částí třetí věty za středníkem zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, účinného do 31. prosince 2006 (nyní ustanovení § 334 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce); to však neplatí, jestliže zaměstnanec (oprávněný příjemce) písemnost a tak tomu bylo i v případě doručování návrhu žalované na změnu dalšího pracovního zařazení žalobce po jeho odvolání z místa ředitele žalované na místo sociálního pracovníka - skutečně převzal; z ustanovení § 334 odst. 2 zákoníku práce vyplývá, že doba doručování písemností zaměstnavatele na pracovišti zaměstnance, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen, není nijak omezena] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. března 2017

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu