21 Cdo 53/2015
Datum rozhodnutí: 09.02.2016
Dotčené předpisy: § 229 odst. 3 o. s. ř., § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., § 220 o. s. ř., § 219 o. s. ř., § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.




MSPH 91 INS 4684/2011 59 ICm 2210/2012 21 ICdo 53/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka ČEPRO, a.s. se sídlem v Praze 7, Dělnická č. 213/12, IČO 60193531, zastoupeného JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, za účasti insolvenčního navrhovatele JUDr. V. B. , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 91 INS 4684/2011, v řízení o žalobě pro zmatečnost podané insolvenčním navrhovatelem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2012 č.j. MSPH 91 INS 4684/2011-A-97 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2012 č.j. MSPH 91 INS 4684/2011, 1 VSPH 654/2012-A-153, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 ICm 2210/2012, o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2015 č.j. 4 Co 191/2014-276, takto:

Usnesení vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
U Městského soudu v Praze bylo dne 21.3.2011 v 16.32 hod. na návrh JUDr. V. B. zahájeno insolvenční řízení u dlužníka ČEPRO, a.s.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 2.4.2012 č.j. MSPH 91 INS 4684/2011-A-97 insolvenční návrh zamítl a rozhodl, že insolvenční navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradě nákladů řízení 17.040,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaromíra Císaře a že insolvenčnímu navrhovateli bude po právní moci usnesení vrácena "záloha na náklady konkursu zaplacená ve výši 50.000,- Kč". Dospěl k závěru, že insolvenční navrhovatel nedoložil svoji "aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu", neboť neprokázal, že by měl proti dlužníku splatnou pohledávku, a že se proto nebylo možné zabývat otázkou tvrzeného dlužníkova úpadku. Soud prvního stupně současně přihlédl k tomu, že "zahájené insolvenční řízení je již samo o sobě závažným zásahem do práv dlužníka a z toho důvodu, i s ohledem na požadavek právní jistoty všech účastníků řízení, by o podaném návrhu mělo být rozhodnuto co nejdříve a bez průtahů", v "opačném případě by hrozilo porušení zásady, podle které má být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků, tedy ani dlužník, nebyl nespravedlivě poškozen".

K odvolání insolvenčnho navrhovatele a D. P. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5.6.2012 č.j. MSPH 91 INS 4684/2011, 1 VSPH 654/2012-A-153 potvrdil usnesení městského soudu a rozhodl, že odvolání D. P. se odmítá, že insolvenční navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradě nákladů řízení 6.360,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaromíra Císaře a že D. P. a dlužník "nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení". Shodně s městským soudem dovodil, že insolvenční navrhovatel neprokázal, že by měl za dlužníkem splatnou pohledávku, a že proto nemá "aktivní legitimaci" k podání insolvenčního návrhu; insolvenční návrh proto musel být zamítnut, aniž by bylo možné zabývat se hodnocením úpadku dlužníka. Podle odvolacího soudu nebylo třeba za daného stavu věci nařizovat u soudu prvního stupně jednání a provádět dokazování, neboť "takový postup by odporoval účelu, cíli a zásadám insolvenčního řízení, jež není primárně určeno k nalézání sporného práva". Odvolání D. P. odvolací soud odmítl, neboť svou pohledávku "zatím pouze přihlásil", aniž by přistoupil k návrhu na zahájení insolvenčního řízení, a že tedy bylo podáno osobou, která k odvolání není oprávněna.

Proti těmto usnesením insolvenčního soudu prvního stupně a odvolacího soudu podal insolvenční navrhovatel JUDr. Vladimír Bartoš žalobu pro zmatečnost. Namítá, že mu postupem soudů obou stupňů byla odňata možnost jednat před soudem, neboť soudy rozhodly o jeho insolvenčnímu návrhu v rozporu se zákonem bez nařízení jednání. Dovolatel má za to, že jeho aktivní legitimace byla doložena smlouvou o postoupení pohledávky a že proto předmětem jednání mělo být pouze zjišťování, zda dlužník je či není v úpadku. Insolvenční navrhovatel navrhl, aby byla usnesení soudů obou stupňů zrušena.

Dlužník namítal, že podle judikatury soudů (například rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2006 sp. zn. 29 Odo 204/2003) není třeba nařizovat jednání tehdy, vyšlo-li v průběhu přípravy jednání najevo, že sporné skutečnosti nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně opodstatněných důkazních návrhů by konkursní soud nahrazoval sporné řízení, a že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 94 odst.2 písm.c) insolvenčního zákona. Insolvenční navrhovatel nedoložil svou aktivní legitimaci smlouvou o postoupení pohledávky, neboť nezakládá nová práva a povinnosti a nezbavuje navrhovatele povinnosti "doložit titul, na jehož základě měla vzniknout pohledávka, jejíž úhrady se domáhá".

Městský soud v Praze usnesením ze dne 4.8.2014 č.j. 59 ICm 2210/2012-185 žalobě pro zmatečnost vyhověl a rozhodl, že dlužník je povinen zaplatit na "účet Městského soudu v Praze" na soudním poplatku ze žaloby pro zmatečnost 5.000,- Kč. Poté, co - s poukazem na judikaturu soudů - dovodil, že usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu podaného věřitelem je usnesením ve věci samé, které se vydává (s výjimkou případů stanovených zákonem) po nařízení jednání, soud prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci byl naplněn důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst.3 občanského soudního řádu. Insolvenční navrhovatel a ani dlužník nebyli insolvenčními soudy žádným způsobem poučeni o svých právech a povinnostech, což se projevilo také v tom, že "navrhovateli vznikla újma na jeho procesních právech i v souvislosti s následnou absencí ústního jednání před rozhodnutím o zamítnutí insolvenčního návrhu, které kromě jiného bezprostředně souvisí s využitím práva účastníků vzdát se práva na projednání věci či udělením souhlasu s rozhodnutím věci bez nařízení jednání". Protože v insolvenčním řízení městský soud nenařídil jednání v rozporu s ustanovením § 133 odst.1 písm.b) a odst.2 insolvenčního zákona a protože vrchní soud projednal odvolání bez nařízení jednání v rozporu s ustanoveními § 94 odst.1 až 3 insolvenčního zákona, muselo být žalobě pro zmatečnost vyhověno.

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19.3.2015 č.j. 4 Co 191/2014-276 zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že pokládal žalobu pro zmatečnost za podanou také z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst.1 písm.e) občanského soudního řádu, ačkoliv insolvenční navrhovatel ji zdůvodnil pouze podle ustanovení § 229 odst.3 občanského soudního řádu, a že se důvodem zmatečnosti uvedeným v ustanovení § 229 odst.1 písm.e) občanského soudního řádu "dále nezabýval, aniž by vysvětlil, proč tak učinil". Z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst.3 občanského soudního řádu lze napadnout pouze rozhodnutí odvolacího soudu, soud prvního stupně se však "důkladně" zabýval žalobou napadeným prvostupňovým rozhodnutím, aniž by se zmínil, "proč žalobě vyhověl i v tomto směru a uvedené rozhodnutí rovněž zrušil"; postupoval-li snad soud prvního stupně podle ustanovení § 235e odst.2 věty třetí občanského soudního řádu, pak "opomněl tuto skutečnost ve svém usnesení uvést, takže důvod, pro který bylo zrušeno i prvostupňové rozhodnutí, z napadeného usnesení nevyplývá". Odvolací soud současně připomněl, že otázkou, že bylo v insolvenčním řízení rozhodnuto u městského soudu bez nařízení jednání, se zabýval v původním řízení vrchní soud, který shledal postup městského soudu jako správný, přičemž soud prvního stupně jeho závěry "nijak nezpochybnil". Odvolací soud uzavřel, že je třeba usnesení soudu prvního stupně zrušit podle ustanovení § 219a odst.1 písm.b) občanského soudního řádu.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal insolvenční navrhovatel dovolání. Namítá, že usnesení soudu prvního stupně "netrpí nepřezkoumatelností", o čemž svědčí "to, že takové rozhodnutí nebránilo dlužníku uplatnit (formulovat) odvolací důvody", a že usnesení soudu prvního stupně splňuje požadavky uvedené v ustanovení § 157 odst.2 občanského soudního řádu. Podle názoru dovolatele odvolací soud vytýká soudu prvního stupně "nepodstatné vady, které nemají vliv na správnost usnesení", a rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se "zásadou ekonomie řízení a rychlosti řízení". Insolvenční navrhovatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil.

Dlužník navrhl, aby dovolací soud dovolání insolvenčního navrhovatele odmítl. Uvedl, že v dovolání nejsou vymezena "hlediska přípustnosti dovolání" a že dovolání nemá vymezený dovolací důvod, když dovolatel "nevymezil žádné chybné právní posouzení odvolacího soudu, které považuje právě za dovolací důvod".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1.1.2014 (dále též jen "o.s.ř."), neboť - i když usnesení odvolacího soudu bylo vydáno v této insolvenční věci v řízení zahájeném v době do 31.12.2013 - řídí se projednání dovolání a rozhodnutí o něm právní úpravou účinnou od 1.1.2014 (srov. též právní názor obsažený například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.2014 sp. zn. 29 NSČR 45/2014, které bylo uveřejněno pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů o žalobě pro zmatečnost podané insolvenčním navrhovatelem významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda je usnesení soudu prvního stupně nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. Vzhledem k tomu, že posouzení této otázky procesního práva bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující) a že ji odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání insolvenčního navrhovatele je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Žalobu pro zmatečnost je třeba i v současné době - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 6 zákona č. 404/2012 Sb., neboť byla podána proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.4.2012 č.j. MSPH 91 INS 4684/2011-A-97 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.6.2012 č.j. MSPH 91 INS 4684/2011, 1 VSPH 654/2012-A-153 - projednat a rozhodnout (v prvním stupni a v odvolacím řízení) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2012 (dále jen "OSŘ").

Řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně je v občanském soudním řádu vybudováno na apelačním principu. Pro apelační systém je příznačné, že dává přednost takovému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje nebo mění, neboť ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně smí odvolací soud přistoupit, jen jestliže je nepochybné, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné (a nemůže být proto podle ustanovení § 219 OSŘ potvrzeno), nebo jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně nebo řízení mu předcházející jsou natolik vadné, že rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže být podle ustanovení § 220 OSŘ změněno. Důvody, pro které odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně (a které tedy neumožňují ani potvrzení, ani změnu rozhodnutí soudu prvního stupně), jsou taxativně vyjmenovány v ustanovení § 219a OSŘ.

Odvolací soud zruší (mimo jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů [srov. § 219a odst.1 písm.b) OSŘ].

V případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze přezkoumat (buď pro nesrozumitelnost, nebo pro nedostatek důvodů anebo z obou těchto příčin), nemůže vůči němu účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Pro závěr, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, současně není určující názor odvolacího soudu; zákon v tomto směru vychází z premisy, že odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud) je způsobilý rozpoznat (podle obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto správně, i kdyby rozhodnutí nebylo vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně obstát, a, na druhé straně, nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo soudem prvního stupně rozhodnuto. Judikatura soudů v tomto směru již dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, který byl uveřejněn pod č. 100 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).

V projednávané věci je z obsahu odvolání dlužníka proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 4.8.2014 č.j. 59 ICm 2210/2012-185 nepochybné, že odvolatel - navzdory určitým nejasnostem v odůvodnění rozsudku - nepochybně věděl, jak soud prvního stupně rozhodl a proč žalobě pro zmatečnost vyhověl. Protože nedostatky odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nebyly (nemohly být) na újmu práv odvolatele (dlužníka), není možné úspěšně dovozovat, že by usnesení soudu prvního stupně bylo nesrozumitelné nebo že by v něm nebyl obsažen dostatek důvodů, a že by proto mělo být podle ustanovení § 219a odst.1 písm.b) OSŘ zrušeno.

S dovolatelem lze souhlasit také v tom, že odvolací soud v napadeném usnesení vytýká usnesení soudu prvního stupně jen "nepodstatné vady".

Podle již ustálené judikatury soud při rozhodování o žalobě pro zmatečnost posuzuje napadené rozhodnutí jen z pohledu důvodu zmatečnosti, který byl uveden v žalobě pro zmatečnost nebo který byl označen dodatečně (vedle již uvedeného důvodu zmatečnosti nebo místo něho), avšak jen v době, kdy ještě běžela lhůta k žalobě pro zmatečnost; uplatněnými důvody zmatečnosti je soud vázán (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.2.2013 sp. zn. 21 Cdo 4119/2011, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). Vzhledem k tomu, že insolvenční navrhovatel - jak uvedl odvolací soud - neuplatnil v žalobě pro zmatečnost (a před soudem prvního stupně ve lhůtě ani dodatečně) důvod zmatečnosti obsažený v ustanovení § 229 odst.1 písm.e) OSŘ, není opodstatněné vytýkat soudu prvního stupně, že se jím nezabýval ve svém rozhodnutí.

Podle ustanovení § 235e odst.2 věty třetí OSŘ "platí-li důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zruší soud i toto rozhodnutí, i když nebylo žalobou napadeno". V projednávané věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobou pro zmatečnost napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.6.2012 č.j. MSPH 91 INS 4684/2011, 1 VSPH 654/2012-A-153 je postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst.3 OSŘ, a z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně vyplývá, že stejnou vadou (podle jeho názoru) trpí též usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.4.2012 č.j. MSPH 91 INS 4684/2011-A-97; usnesení soudu prvního stupně za této situace nečiní nepřezkoumatelným absence údaje o tom, proč soud prvního stupně přistoupil (podle jakého ustanovení zákona) také ke zrušení tohoto usnesení městského soudu.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není v souladu se zákonem. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst.1 o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243e odst.2 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Vrchnímu soudu v Praze) k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst.1 a § 243g odst.1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. února 2016

JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu