21 Cdo 529/2014
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř., § 261 odst. 1 a 3 předpisu č. 65/1965Sb., § 263 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 79 odst. 1 o. s. ř., § 42 odst. 4 o. s. ř., § 43 odst. 1 a 2 o. s. ř., § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.




21 Cdo 529/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Petrem Langerem Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 1331/31, proti žalovanému J. S. s místem podnikání v Ostravě Hrabůvce, Krestova č. 1301/21, IČO 13596098, zastoupenému Mgr. Martinem Brudným, advokátem se sídlem v Ostravě, Škroupova č. 1114/4, o 102. 000,- Kč s příslušenstvím a o 4. 275,- EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 154/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 16 Co 199/2012-205, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně, aby mu žalovaný zaplatil 102 000,- Kč a 4 275 EUR s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval jako řidič a že vykonal zahraniční pracovní cesty
a) ve dnech 12. 7. 2004 až 16. 7. 2004 z Ostravy do Debrecínu (Maďarsko) a zpět,
b) ve dnech 27. 7. 2004 až 16. 7. 2004 z Ostravy do Izmiru (Turecko) a zpět,
c) ve dnech 27. 8. 2004 až 16. 9. 2004 z Ostravy do Ankary (Turecko) a zpět,
d) ve dnech 24. 9. 2004 až 22. 10. 2004 z Ostravy do Ankary a zpět,
e) ve dnech 24. 5. 2005 až 17. 6. 2005 z Ostravy do Izmiru a zpět,
f) ve dnech 21. 6. 2005 až 9. 7. 2005 z Ostravy do Izmiru a zpět,
g) ve dnech 14. 7. 2005 až 3. 8. 2005 z Ostravy do Sofie (Bulharsko) a zpět. Vzhledem k tomu, že mu žalovaný nezaplatil mzdu za uvedené zahraniční cesty v celém rozsahu a protože mu nezaplatil stravné za tyto zahraniční pracovní cesty, domáhal se rozhodnutí soudu.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25.1.2012 č.j. 26 C 154/2007-160 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 32 311,- Kč s úrokem z prodlení, který vyčíslil, a 3 775 EUR s úrokem z prodlení, do částky 69 689,- Kč s příslušenstvím, a do částky 430,- EUR s příslušenstvím řízení zastavil, ohledně částky 70 000 EUR s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl, že se České republice náhrada nákladů řízení nepřiznává a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobci vznikl nárok na mzdu minimálně ve výši 59 811,- Kč, avšak žalovaný mu zaplatil pouze 27 500,- Kč, a proto žalobci přísluší doplatek dlužné mzdy ve výši 32 311,- Kč, představující rozdíl mezi minimální mzdou, na kterou žalobci vznikl nárok podle minimálních mzdových tarifů a částkou, která žalobci byla skutečně vyplacena. Obdobně pak vyčíslil nedoplatek stravného příslušejícího žalobci ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách; dovodil, že žalobci přísluší stravné v celkové výši 3 775 EUR avšak že za jízdu z Ostravy do Maďarska a zpět provedenou ve dnech 12. 7. 2004 až 16. 7. 2004 stravné s ohledem na vznesenou námitku promlčení přiznat nelze, a proto žalobu ohledně částky 70 EUR zamítl.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20.11.2012 č.j. 16 Co 199/2012-205 změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části ve věci samé tak, že žalobu zamítl, uložil žalobci, aby zaplatil žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 93 038,- Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Brudného a vyslovil, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vytkl soudu prvního stupně, že nepřihlédl k námitce promlčení údajných mzdových nároků žalobce a dospěl k závěru, že žaloba o zaplacení mzdy za období od 10.6.2004 do 25.10.2004 a od 24.5.2005 do 20.6.2005, a dále o zaplacení stravného za zahraniční pracovní cestu do Maďarska ve dnech 12.7.2004 až 16.7.2004 byla podána až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty podle ustanovení § 263 odst. 1 zák. práce. Je tomu tak proto, že žalobce se původně žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 2.7.2007 domáhal zaplacení mzdových nároků pouze v rozsahu dvou posledních jízd do Bulharska a Turecka, tedy jízd konaných ve dnech 21.6.2005 až 9.7.2005 a ve dnech 14.7.2005 až 3.8.2005 a dále zaplacení stravného za 7 jízd do Turecka to vše v celkové výši 80 000 Kč 100 000 Kč . Podáním ze dne 18.8.2008, kterým odstraňoval vady původní žaloby současně rozšířil žalobu o zaplacení mzdy za období předcházející dvěma posledním zahraničním pracovním cestám tedy za období od 10.6.2004 do 25.10.2004 a od 24.5.2005 do 20.6.2005 a dále o zaplacení stravného za zahraniční pracovní cestu konanou ve dnech 12.7.2004 až 16.7.2004. Uplatněná námitka promlčení zásadně neodporuje dobrým mravům, neboť okolnost, že žalobce je právní laik a že případně neměl dostatek finančních prostředků, aby si zvolil zástupce z řad advokátů, nepředstavuje žádnou výjimečnou okolnost. Po zopakování provedených důkazů podle ustanovení § 213 odst. 2 o.s.ř. tak odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci bylo za jednotlivé nepromlčené zahraniční pracovní cesty vyplaceno na stravném vždy více než kolik činil jeho nárok podle zákona. Obdobně pak po zopakování dokazování listinnými důkazy dospěl k závěru, že žalobci byla na mzdě dne 13.7.2005 vyplacena částka 16 000,- Kč, tedy více než kolik činil jeho nárok na mzdu za celé nepromlčené období ve výši 15 009 Kč, proto shledal nedůvodnou žalobu i žalobu o doplatek dlužné mzdy.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo především na vyřešení otázky promlčení nároku dovolatele. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v případě vadného návrhu na zahájení řízení totiž platí, že, byly-li vady tohoto podání odstraněny, účinky zahájení řízení nastávají již ke dni původního vadného návrhu na zahájení řízení. V daném případě se žalobce mzdových nároků a stravného za zahraniční pracovní cesty domáhal již v podání, které soudu došlo dne 2.7.2007, podání žalobce ze dne 15.8.2008 je pak třeba podle obsahu posuzovat jako doplnění žaloby, a námitku promlčení vznesenou žalovaným hodnotit v tomto konkrétním případě jako námitku nedůvodnou. Kromě toho posoudil odvolací soud věc nesprávně, jestliže dovodil, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. V posuzovaném případě je třeba zohlednit zejména, že žalobce žalobu podával jako právní laik, neměl dostatek prostředků na to, aby si zvolil zástupce z řad advokátů, a proto případné promlčení svého nároku nezavinil. Dále pak žalobce namítal, že v řízení došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů odvolacím soudem, takže jeho rozhodnutí vychází ze stkutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. I když samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem, lze na nesprávnost hodnocení důkazů usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Přestože odvolací soud zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně a dále též dokazování doplnil o výslech svědka, jsou jeho skutková zjištění nesprávná, neboť v hodnocení důkazů byl logický rozpor. Hodnocení důkazů je v posuzovaném případě nelogické a neodpovídá tak zásadě uvedené v § 132 o.s.ř., skutková zjištění odvolacího soudu proto nemají oporu v provedeném dokazování, což ve svém důsledku znamená, že odvolací soud daný případ nesprávně právně posoudil. Jedná se zejména o výdajový pokladní doklad ze dne 13.7.2005, v němž je uvedeno, že žalovaný vyplatil dovolateli částku 16 000,- Kč jako plat a zálohu, přičemž účel platby byl na výdajovém dokladu zjevně dopsán až dodatečně. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen o.s.ř. ), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá doplatků mzdy a stravného, které mu měly vzniknout za práci vykonanou v době od 12. 7. 2004 do 3. 8. 2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 12.9.2005, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 342/2005 Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o veřejných výzkumných institucích (dále jen zák. práce ).

Podle ustanovení § 261 odst. 1 zák. práce se nárok promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.

Podle ustanovení § 261 odst. 3 zák. práce uplatní-li účastník u soudu svůj nárok a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí lhůta po dobu řízení neběží. Totéž platí o nároku, který byl pravomocně přiznán a pro který byl u soudu navržen výkon rozhodnutí.

Podle ustanovení § 263 odst. 1 zák. práce pokud není v tomto zákoníku stanoveno jinak, činí lhůta k uplatnění peněžitých nároků tři roky.

Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka ovšem trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným.

Uplatní-li účastník svůj nárok u soudu a v zahájeném řízení řádně pokračuje (svými procesními úkony nebrání náležitému průběhu řízení tak, aby toto řízení mohlo skončit meritorním rozhodnutím), promlčecí lhůta - jak vyplývá z ustanovení § 261 odst. 3 zák. práce - v době od zahájení řízení (nebo připojení se k řízení) o nároku, o jehož promlčení jde, do jeho pravomocného skončení (nebo pravomocného skončení účasti účastníka v řízení) neběží (dochází k jejímu stavení).

Řízení u soudu se zahajuje na návrh, který - týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (a tak je tomu i v projednávané věci) - se nazývá žalobou (srov. § 79 odst. 1 věty první a čtvrtá o. s. ř.). Neobsahuje-li žaloba všechny obecné náležitosti podání stanovené v § 42 odst. 4 o. s. ř. nebo zvláštní náležitosti stanovené pro žalobu v § 79 odst. 1 o. s. ř. anebo je-li žaloba nesrozumitelná nebo neurčitá, vyzve předseda senátu usnesením žalobce, aby byla opravena nebo doplněna; k opravě nebo doplnění žaloby určí lhůtu a žalobce poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (srov. § 43 odst. 1 o. s. ř.). Nepodaří-li se nesprávnost žaloby postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. odstranit a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud žalobu odmítne, byl-li žalobce o tomto následku poučen (srov. § 43 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže žalobce neúplnost nebo nesprávnost žaloby odstraní (ať z podnětu soudu, nebo z vlastní iniciativy), popřípadě alespoň odstraní ty z vad, které brání dalšímu pokračování v řízení, je možné žalobu v řízení projednat a rozhodnout ve věci samé; v takovém případě platí (nastává fikce), že žaloba byla bez vad již od počátku (tj. ode dne, kdy byla podána u soudu).

V projednávané věci žalobce uplatnil žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 2.7. 2007 nároky na mzdu za poslední 2 jízdy Bulharsko a Turecko a nezaplacení diet za sedm jízd do Turecka , aniž by jednotlivé dílčí nároky vyčíslil (požadoval jen souhrnně částku 80 až 100 000 Kč ). K výzvě soudu podáním došlým soudu prvního stupně dne 18.8.2008 pak žalobce uplatnil vedle nároku na mzdu za přepravu konanou ve dnech 21.6.2005 až 9.7.2005 do Turecka a ve dnech 14.7.2005 až 3.8.2005 do Bulharska, též nárok na mzdu za přepravu konanou předtím ve dnech 12. 7. 2004 až 16. 7. 2004 z Ostravy do Debrecínu (Maďarsko) a zpět, ve dnech 27. 7. 2004 až 16. 7. 2004 z Ostravy do Izmiru (Turecko) a zpět, ve dnech 27. 8. 2004 až 16. 9. 2004 z Ostravy do Ankary (Turecko) a zpět, ve dnech 24. 9. 2004 až 22. 10. 2004 z Ostravy do Ankary a zpět a ve dnech 24. 5. 2005 až 17. 6. 2005 z Ostravy do Izmiru a zpět, nároky na stravné za osm výše uvedených přeprav, včetně přepravy konané ve dnech 12.7.2004 až 16.7.2004 z Ostravy do Debrecínu (Maďarsko) a zpět.

Žalobci lze přisvědčit, že účinky (hmotněprávní i procesněprávní) nesprávné nebo neúplné žaloby, jejíž vady byly dodatečně odstraněny, působí již od jejího podání, které tak má za následek stavení běhu promlčecí lhůty (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004 sp. zn. 29 Odo 84/2002, uveřejněný pod č. 182 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1440/2001 anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 26 Cdo 4802/2010). Dovolatel však přehlíží, že uplatňované mzdové nároky za jednotlivé přepravy jsou samostatnými dílčími nároky, které se naplňují časově odchylně, a které také v občanském soudním řízení sporném mohou (ale nemusí) být v rámci dispozičního oprávnění žalobce uplatněny zcela samostatně. Jako takové tedy mají samostatnou dílčí povahu, což je třeba mít na zřeteli i při posouzení námitky promlčení. Za tohoto stavu, jestliže žalobce dne 2.7.2007 uplatnil svým podáním (žalobou) mzdu za poslední 2 jízdy Bulharsko a Turecko a stravné za sedm jízd do Turecka , potom je správné, že po odstranění vad, které bránily v pokračování řízení o těchto nárocích, bylo třeba vycházet z toho, že v tomto rozsahu byla žaloba bez vad již od počátku (tj. ode dne, kdy byla podána u soudu). Tato fikce ale nemohla nastat ohledně nároků na doplatky mzdy a stravné za přepravy , které byly nově uplatněny podáním došlým soudu prvního stupně dne 18.8.2008 již z toho důvodu, že nebyly obsahem původní žaloby a nemohly být ani obsahem výzvy soudu k odstranění vad původního podání (žaloby).

Obstát nemůže ani námitka dovolatele, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce případné promlčení svého nároku nezavinil, protože podával žalobu jako právní laik a neměl dostatek prostředků na to, aby si zvolil zástupce z řad advokátů.

Ustálená soudní judikatura (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010) vychází z toho, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2002, sp.zn. 25 Cdo 1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004). Poukazuje-li žalobce na svoje sociální poměry a nedostatek právních znalostí, pak tato námitka není v tomto směru případná, neboť nevysvětluje, proč i za této situace žalobu alespoň v tom rozsahu, v jakém ji podal prakticky na závěr promlčecí lhůty, nepodal dříve.

Žalobce podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu též proto, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud v projednávané věci vyhodnotil důkaz výdajovým pokladním dokladem ze dne 13.7.2005, tedy z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm c) o.s.ř.

Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst.3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutkový závěr o tom, že žalovaný vyplatil žalobci dne 13.7.2005 částku 16.000,- Kč na úhradu mzdy odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování, zejména z výdajového pokladního dokladu ze dne 13.7.2005, kde byl jako účel platby uveden plat + záloha , přihlédl k tomu, že téhož dne byla žalobci vyplacena další částka 16.000,- Kč na cestovné , které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. Přesvědčivě zdůvodnil, že za situace, kdy cestovní náhrady byly vyplaceny zjevně odděleně , a s přihlédnutím k tomu, že žalobce netvrdil, na co jiného měla být prvně zmíněná částka 16.000,- Kč vyplacena, že je věrohodné , že tato částka představuje mzdu a zálohu na mzdu. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logicky rozpor. Namítá-li dovolatel, že tyto částky mohly být použity na provoz vozidla a že žalovaný následně částku vyplacenou žalobci jako plat a zálohu nevyúčtoval, pak tím (kromě toho, že pomíjí, že vynaložené výdaje by měl vyúčtovat ten, jemuž byla záloha poskytnuta) napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného 1) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. října 2015

JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu