21 Cdo 5284/2016
Datum rozhodnutí: 21.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



21 Cdo 5284/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci zástavního věřitele Equa bank a. s. se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Karolinská č. 661/4, IČO 47116102, proti zástavnímu dlužníkovi M. B. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem v Liberci, Na Poříčí č. 116/5, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 204/2014, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 24. května 2016 č. j. 35 Co 72/2016-146, takto:
I. Dovolání zástavního dlužníka se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 24. 5. 2016 č. j. 35 Co 72/2016-146 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. při obdobné právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy v ustanoveních § 200y-§ 200za o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58 ve Sbírce soudních rozhodnutí s stanovisek, roč. 2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4377/2009 nebo již ve vztahu k právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy obsažené v ustanoveních § 353a-358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (ve znění pozdějších předpisů) - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4421/2015 a v nich vyjádřený právní názor, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto) a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné; soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4421/2015); je-li pohledávka v zástavní smlouvě charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zabezpečení, a aby ji nebylo možné zaměnit s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem, lze mít požadavek označení zabezpečované pohledávky za splněný (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 29 Odo 851/2003, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007); i kdyby však zajišťovaná pohledávka nebyla označena dostatečně přesně a bylo by proto třeba pokusit se pomocí výkladu projevu vůle uvedeného v zástavní smlouvě o odstranění takové nejasnosti, nebylo by možné k tomu potřebné skutečnosti zjišťovat v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3447/2011)] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (namítá-li vady řízení spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje podmínky kladené judikaturou dovolacího soudu na obsahovou kvalitu odůvodnění rozhodnutí a že odvolací soud opřel své rozhodnutí o důkaz, který sám neprovedl), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavního dlužníka podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2016

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu