21 Cdo 5275/2007
Datum rozhodnutí: 14.01.2010
Dotčené předpisy:




21 Cdo 5275/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce JUDr. M. S., zastoupeného advokátem, proti žalované obci R., zastoupené advokátem, o 614.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 605/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. června 2007, č. j. 29 Co 171/2007-214, takto:



Rozsudek krajského soudu se (s výjimkou výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci 63.960,- Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. od 27. 3. 2000 do zaplacení) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou dne 22. 1. 2001 u Krajského soudu v Praze domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 634.800,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 25. 3. 2000 do zaplacení jako odměnu, hotové výdaje a náhradu za poskytnuté právní služby . Žalobu odůvodnil zejména tím, že jako advokát poskytoval žalované v době od 22. 2. 1994 do října roku 2000 právní služby ve všech věcech týkajících se nemovitostí žalované na základě generální smlouvy o poskytování právní pomoci, že takto žalovanou zastupoval v řízeních soudních, u katastrálního úřadu, restitučních, mimosoudních jednáních atd., přičemž na každou oblast takto poskytnutých právních služeb byla sepsána tzv. informace klienta s určením tarifní hodnoty věci, z níž byla následně účtována odměna advokáta; odměna advokáta byla účtována v rozsahu skutečně odvedených úkonů právní pomoci dle vyhlášky ministerstva spravedlnosti, režijní paušál ve vyhláškové sazbě, z hotových výdajů pouze kolkovné . Dne 22. 2. 1994 převzal zastoupení žalované v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 5/94 (později pod sp. zn. 3 C 73/2000), v němž Pozemkový fond ČR jako žalobce uplatnil žalobou proti žalované vlastnické nároky k nemovitostem (pozemkům v žalobě specifikovaným) v obci a katastrálním území R., které žalovaná nabyla ze zákona č. 172/1991 Sb. V rámci informace klienta ze dne 22. 2. 1994 byla sjednána odměna žalobce v rozsahu úkonů dle advokátního tarifu, v sazbě vypočtené sazbou mimosmluvní odměny z hodnoty věci dané aktuální úřední hodnotou pozemků dle vyhl. č. 613/1992 Sb. + BPEJ , a režijní paušál byl s odkazem na advokátní tarif stanoven výší dle vyhl. ministerstva spravedlnosti o odměňování advokátů, stejně jako hotové výdaje a náhrady . Ačkoliv žalobce vyúčtoval žalované dne 10. 3. 2000 poskytnuté právní služby v rozsahu úkonů podle ustanovení § 16 vyhlášky č. 270/1990 Sb. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., když odměnu vypočetl za všechny úkony z předmětu řízení (z hodnoty pozemků), nedošlo k jejich úhradě; proto jí dne 8. 10. 2000 vypověděl plnou moc.

Vrchní soud v Praze poté, co platební rozkaz ze dne 19. 2. 2001, č. j. 48 Cm 5/2001-10, vydaný v této věci, byl zrušen v důsledku odporu podaného žalovanou - usnesením ze dne 24. 2. 2003, č. j. Ncp 3754/2002-49, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí této věci v prvním stupni je věcně příslušný okresní soud a že po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc postoupena Okresnímu soudu Praha východ.

Okresní soud Praha-východ poté, co usneseními ze dne 5. 2. 2005, č. j. 6 C 605/2003-188, a ze dne 30. 9. 2005, č. j. 6 C 605/2003-189, pro zpětvzetí žaloby v těchto částech zastavil řízení co do částky 20.000,- Kč s příslušenstvím, co do částky 11.250,- Kč s příslušenstvím a co do požadovaného úroku z prodlení ročně o 5% vyššího než přisouzený rozsudkem ze dne 12. 9. 2005, č. j. 6 C 605/2003-175, rozhodl, že změna žaloby dle podání ze dne 3. 4. 2004 se nepřipouští (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 603.550,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 27. 3. 2000 do zaplacení a na nákladech řízení 76.638,50 Kč (výrok II.). Vycházeje ze zjištění, že účastníci dne 24. 1. 1994 uzavřeli smlouvu o právní pomoci podle zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, podle jejíhož článku IV. žalobci náleží za poskytnutou právní pomoc odměna a úhrada hotových výdajů podle vyhlášky č. 270/1990 Sb., že dokladem označeným jako informace klienta požádala žalovaná žalobce o zastoupení v soudním řízení s Pozemkovým fondem ČR o určení vlastnictví k pozemkům s tím, že hodnota věci je dána hodnotou pozemků podle vyhlášky č. 613/1992 Sb. + BPEJ , že na základě plné moci ze dne 22. 4. 1994 žalobce žalovanou ve věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 5/1994 skutečně zastupoval a že ve spise je doložen rozsah úkonů učiněný žalobcem za žalovanou bezprostředně v této věci, a to jak co do účasti při jednáních, tak i podáním zpracovaným právním zástupcem obce Radonice , dovodil, že žalobci náleží odměna dle ujednání, tedy dle ustanovení § 13 vyhlášky č. 270/1990 Sb. z hodnoty předmětných nemovitostí, která byla doložena znaleckým posudkem . Námitku promlčení vznesenou žalovanou odmítl s odůvodněním, že žaloba byla podána soudu poslední den běhu tříleté promlčecí lhůty ve smyslu § 100 odst. 1, 2 o. s. ř. .

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2007, č. j. 29 Co 171/2007-214, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II. změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 539.590,- Kč s 10% úrokem p. a. z prodlení od 27. 3. 2000 do zaplacení zamítl, ve zbývající části tohoto výroku o přisouzení částky 63.960,- Kč s 10% úrokem z prodlení p. a. od 27. 3. 2000 do zaplacení jej potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 80% jejích nákladů před soudy obou stupňů, tj. částku 107.238,- Kč k rukám právního zástupce žalované . Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně v tom, že účastníci uzavřeli dne 24. 1. 1994 smlouvu, na základě níž žalobce poskytoval žalované úkony právní služby i ve sporu s Pozemkovým fondem ČR ve věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 5/94, a že ze žalovaných 38 úkonů právní pomoci jich žalobce pro žalovanou 37 skutečně vykonal (ohledně úkonu z 9. 10. 1997 - zastoupení u jednání Krajského soudu v Praze dne 9. 10. 1997 sám žalobce uvedl, že byl zažalován omylem a v této části vzal žalobu zpět), z toho do 30. 6. 1996 učinil 27 úkonů právní pomoci a od 1. 7. 1996 vykonal 10 úkonů právní pomoci. Poté, co zopakoval důkaz smlouvou ze dne 24. 1. 1994, učinil vlastní skutkové zjištění, podle něhož účastníci v čl. IV. odst. 1 sjednali, že za poskytnutou právní pomoc náleží právnímu zástupci odměna stanovená v souladu s vyhl.č. 270/1990 Sb. , a podle čl. IV. odst. 2 má právní zástupce právo na náhradu hotových výdajů, zejm. cestovních výdajů v zákonné výši, režijního paušálu a náhrad v zákonné výši vyhl. č.270/1990 Sb. vč. soudních a dalších poplatků vynaložených v souvislosti s poskytováním právní pomoci . Zdůraznil, že účastníci naprosto jednoznačně sjednali ve smlouvě o právním zastoupení ze dne 24. 1. 1994 odměnu a náhradu hotových výdajů odkazem na vyhlášku č. 270/1990 Sb., a to bez dalšího , z čehož dovodil, že podle citované vyhlášky je nutno posuzovat nejen to, které úkony jsou úkony právní služby, za něž žalobci náleží odměna, ale i sazbu, ze které je odměna určena . Ohledně závěru soudu prvního stupně, že účastníci dohodli i to, že při vyčíslení odměny advokáta bude vycházeno z hodnoty pozemků podle vyhl. č. 613/1992 Sb. + BPEJ , uzavřel, že nemá v provedeném dokazování oporu, neboť žádný dodatek ke smlouvě ze dne 24. 1. 1994, který by měnil ujednání o odměně a náhradách advokáta, účastníky uzavřen nebyl; za dodatek smlouvy nelze považovat jednostranné právní úkony tehdejšího starosty obce označené jako Informace klienta ze dne 22. 4. 1994 . Protože žalobce žalovanou zastupoval v řízení o určovací žalobě, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci náleží odměna za 27 úkonů právní pomoci učiněných do 30. 6. 1996 podle ustanovení § 13 odst. 6 vyhlášky č. 270/1990 Sb., neboť vyjádřit hodnotu vlastnického práva k pozemku lze jen s nepoměrnými obtížemi (a to za každý pozemek, který byl předmětem sporu o určení vlastnictví, tedy 6 x 200,- Kč = 1.200,- Kč za každý úkon právní pomoci), k tomu náhrada hotových výdajů 30,- Kč za každý úkon podle ustanovení § 19 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a dále odměna za 10 úkonů právní pomoci učiněných po 1. 7. 1996 podle ustanovení § 9 odst. 1 za použití ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 (tj. 6 x 500,- Kč za úkon právní pomoci), k tomu náhrada hotových výdajů 75,- Kč za každý úkon podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; celkem se proto žalobce po právu domáhal částky 63.960,- Kč.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (proti jeho měnícímu výroku ve věci samé) žalobce namítá, že informace klienta ze dne 20. 2. 1994 , které odvolací soud nepřisuzuje žádného významu s poukazem na to, že není dodatkem ke smlouvě ze dne 24. 1. 1994, zcela jednoznačně prokazuje , jak byla smlouva o poskytnutí právní pomoci v době převzetí zastoupení žalobcem nahlížena a žalovanou interpretována a jaká tedy byla nepochybně vůle obou stran ohledně mechanismu určení výše odměny. Odvolací soud se podle dovolatele zpronevěřil zákonnému interpretačnímu pravidlu zakotvenému v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku. Dovolatel je navíc přesvědčen, že není správný závěr odvolacího soudu, že by vyjádření hodnoty vlastnického práva k pozemku bylo možné jen s nepoměrnými obtížemi , a opakuje argumentaci, kterou předestřel již soudu prvního stupně i soudu odvolacímu. S odkazem na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 598/2000 a sp. zn. I. ÚS 712/2001, vyjadřuje přesvědčení, že, bylo-li v tam uvedených věcech rozhodováno o neplatnosti smlouvy a odměna advokáta byla přiznána podle ustanovení § 8 odst. 1 tarifu [vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], o to spíše tam uvedené závěry platí pro řízení o určení vlastnického práva k věci, neboť jde nepochybně o určení bližšího práva než v řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího lze jednoznačně dovodit , že je v daném případě na místě aplikace ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dříve ustanovení § 13 odst. 6 vyhlášky č. 270/1990 Sb.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Jak vyplývá z článku I. bodu 1. Smlouvy o právní pomoci uzavřené mezi žalobcem a žalovanou (jako klientem ) dne 24. ledna 1994, bylo předmětem této smlouvy poskytování právní pomoci klientu ve všech právních otázkách nemovitostí ve vlastnictví klienta, nemovitostí, na které třetí osoba uplatní jakékoli nároky, jakož i nemovitostí ve vlastnictví třetích osob, na něž uplatňuje nároky klient, zastoupení v řízeních s tím souvisejících v mezích a v rámci ad VI. uvedeného pokynu klienta . V článku IV. bodu 1. stejné smlouvy bylo dohodnuto, že za poskytnutou právní pomoc náleží právnímu zástupci odměna, stanovená v souladu s vyhl. č. 270/1990 Sb. . Podle informace klienta ze dne 22. 2. 1994 v návaznosti na smlouvu o právní pomoci žádala žalovaná (její starosta obce J. D.) o právní zastoupení obce R. ve věci soudního řízení s PF ČR o určení vlastnictví. V informaci se dále mimo jiné uvádí:

hodnota věci: pozemky dle vyhl. 613/1992 + BPEJ

sazba za 1 úkon: propočet dle sazby mimosml. odměny z hodnoty věci (§ 13 AT)

rozsah: účtované úkony dle AT, předpokl. 20 úkonů .

Vzhledem k tomu, že smlouva o poskytování právní pomoci byla uzavřena dne 24. 1. 1994 a že k udělení plné moci žalovanou žalobci k zastupování v řízení před soudem došlo dne 22. 2. 1994, je třeba projednávanou věc posuzovat i v současné době zejména podle vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci dále jen vyhláška , a u úkonů právní pomoci provedených po 1. 7. 1996 (do října 2000, kdy právní pomoc skončila) podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) dále jen advokátní tarif .

Podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky při uzavírání smlouvy o poskytnutí právní pomoci se může advokát dohodnout s tím, kdo jej požádal o poskytnutí právní pomoci (dále jen klient ) na a) druhu smluvní odměny,

b) případném snížení nebo zvýšení základní sazby hodinové odměny nebo na výši paušální či podílové odměny.

Nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, má se za to, že se advokát dohodl s klientem na odměně určené podle ustanovení této vyhlášky o mimosmluvní odměně (§ 3 odst. 2 vyhlášky).

Podle ustanovení § 35 odst. 1 občanského zákoníku projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.

Ze samotného obsahu Smlouvy o právní pomoci ze dne 24. ledna 1994, stejně jako z výpovědí žalobce a bývalého starosty žalované J. D., jakož i z existence informace klienta ze dne 22. 2. 1994 je zřejmé, že Smlouva o právní pomoci byla jen jakousi generální (viz. výpověď žalobce) nebo rámcovou smlouvou mezi žalobcem a žalovanou, že však konkrétní práva a povinnosti mezi jejími účastníky (žalobcem a žalovanou) vznikaly teprve poté, co podle příkazu (srov. článek III. bod 1. smlouvy) klienta (žalované) bylo vyjasněno, ve kterém (kterých) konkrétních případech a v jakém směru má žalobce právní pomoc žalované poskytnout. Z toho zároveň plyne, že bez konkrétních příkazů (pokynů) žalované nemohl žalobce svoje (rámcové) povinnosti plynoucí ze Smlouvy o právní pomoci ze dne 24. ledna 1994 plnit. I když tedy lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že žádný dodatek ke smlouvě ze dne 24. 1. 1994 účastníky uzavřen nebyl, je nepochybné, že pro posouzení vztahů mezi účastníky, jak vyplývají ze Smlouvy o právní pomoci ze dne 24. ledna 1994, má význam i informace klienta ze dne 22. 2. 1994. Jinak řečeno, ze znění Smlouvy o právní pomoci ze dne 24. ledna 1994 nevyplývá, že by bylo vyloučeno, aby v souvislosti s příkazem (pokynem) žalované ( informací klienta ) bylo zároveň dohodnuto i to, jak konkrétně v souvislosti s tímto poskytováním právní pomoci bude tento dílčí úkol zástupce honorován (odměňován). Teprve touto konkretizací úkolu zástupce je totiž smlouva o poskytování právní pomoci završena a je napevno postaveno, jakou konkrétní činnost bude zástupce (žalobce) pro klienta (žalovanou) vykonávat, a je logické, že v této souvislosti může dojít i k završení dohody o odměně za poskytování právní pomoci v konkrétní věci. Tomu nebrání ani odkaz v článku IV. bodu 1. Smlouvy o právní pomoci na vyhlášku č. 270/1990 Sb., neboť ta sama dává přednost (umožňuje) uzavření dohody o odměně za zastupování před mimosmluvní odměnou, upravenou v ustanovení § 12 15 vyhlášky (srov. slova Nedojde-li k dohodě podle odstavce 1 . . . v § 3 odst. 2 vyhlášky).

Uvedený závěr však neznamená, že by účastníci mohli dohodnout jakoukoli smluvní odměnu. Jak vyplývá z ustanovení § 5 odst. 1 vyhlášky, výše smluvní odměny se určuje podle počtu hodin účelně vynaložených k vyřízení věci a hodinové sazby (hodinová odměna) nebo paušální částkou (paušální odměna) nebo podílem na hodnotě věci (podílová odměna). Hodinová odměna a paušální odměna mohou být kombinovány (srov. § 5 odst. 2 vyhlášky). Právní úprava však neumožňuje, aby smluvní odměna byla dohodnuta také podle počtu úkonů právní pomoci . Tento způsob výpočtu odměny za zastupování je vyhrazen toliko mimosmluvní odměně (srov. § 12 15 vyhlášky). Z provedeného dokazování, ani z tvrzení účastníků však nevyplývá, že by mezi nimi k dohodě o druhu smluvní odměny došlo. Z ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky za této situace vyplývá, že se má za to, že se advokát dohodl s klientem na odměně určené podle ustanovení této vyhlášky o mimosmluvní odměně .

Podle ustanovení § 13 odst. 6 vyhlášky nelze-li hodnotu věci vyjádřit v penězích, anebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní pomoci 200 Kčs, není-li dále stanoveno jinak.

Obdobnou úpravu obsahovalo též ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu [ve znění účinném do 10. 3. 2003, tj. do dne, než nabyla účinnosti vyhláška č. 68/2003 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], podle něhož, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 1000 Kč.

V řízení vedeném u Obvodního soudu Praha východ pod sp. zn. 3 C 5/94, ve kterém žalobce žalovanou zastupoval (odměna za uvedené zastupování je předmětem tohoto řízení), šlo o určení vlastnictví k nemovitostem v řízení přesně specifikovaným. Při posuzování důvodnosti žaloby v této věci jde tedy mimo jiné o to (a tuto právní otázku žalobce dovolacímu soudu předkládá k přezkumu), zda v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem jde vždy bez dalšího o takový předmět řízení, jehož hodnotu nelze vyjádřit v penězích, anebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.

I když teprve vyhláška č. 177/1996 Sb. (která se vztahuje na část žalobcem uplatněného nároku) jasně rozlišila mezi případy, kdy jde o určení, zda tu je právní vztah nebo právo k věci penězi ocenitelné a o neplatnost právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi ocenitelné [§ 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu], a případy, kdy nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích anebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (§ 9 odst. 1 advokátního tarifu), lze také při výkladu ustanovení § 13 odst. 6 vyhlášky č. 270/1990 Sb. vycházet rovněž z toho, že o situaci, kdy hodnotu věci nelze vyjádřit v penězích, anebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, jde jen tehdy, jde-li o určení, zda tu je právní vztah nebo právo k věci penězi neocenitelné a o neplatnost právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné (ve vztahu k vyhlášce č. 177/1996 Sb. srov. též dovolatelem zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000). Jakkoli je totiž úprava mimosmluvní odměny ve vztahu k žalobám na určení ve vyhlášce č. 270/1990 Sb. kusá (není výslovná), je nepochybné, že použití postupu podle § 13 odst. 6 této vyhlášky je vyhrazeno toliko případům, kdy skutečně, ani s přihlédnutím k okolnostem ve věci známým, hodnotu předmětu řízení nelze vyjádřit v penězích anebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. S názorem odvolacího soudu, že, jelikož žalobce žalovanou zastupoval v řízení o určovací žalobě, náleží mu odměna podle ust. § 13 odst. 6 citované vyhlášky , neboť vyjádřit hodnotu vlastnického práva k pozemku lze jen s nepoměrnými obtížemi , nelze souhlasit. Ve skutečnosti totiž nejde jak výše uvedeno - o vyjádření hodnoty vlastnického práva, ale o vyjádření hodnoty věci, k níž má být vlastnické právo určeno.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba na zaplacení částky 539.590,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 27. 3. 2000 do zaplacení se zamítá, není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto výroku, jakož i v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. ledna 2010

JUDr. Mojmír Putna,v.r.

předseda senátu