21 Cdo 5232/2007
Datum rozhodnutí: 14.01.2009
Dotčené předpisy: § 118a odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 229 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 5232/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalované A. J., o zrušení práva společného nájmu bytu, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2004, č.j. 13 Co 207/2003-217, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 20/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2007, č. j. 11 Cmo 384/2006-73, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007, č. j. 11 Cmo 384/2006-73, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, č. j. 66 C 20/2004-53, ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [tak, že žaloba pro zmatečnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004, č. j. 13 Co 207/2003-217, byla zamítnuta] není přípustné podle ustanovení § 238a odst.1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst.1 písm. b) o. s. ř. (neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce vzhledem k tomu, že řešená právní otázka, zda nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 4 o. s. ř. představuje nesprávný postup soudu, kterým byla účastníku ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. odňata možnost jednat před soudem, byla posouzena v souladu s ustálenou judikaturou soudů - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

V posuzovaném případě žalobce v žalobě pro zmatečnost napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004, č. j. 13 Co 207/2003-217, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 5. 2000, č. j. 13 C 223/97-53 (jímž bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k bytu, sestávajícímu ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím, II. kategorie, situovanému ve 3. patře domu, určeno, že tento byt bude nadále užívat jako nájemce žalovaná, žalobci uložena povinnost předmětný byt vyklidit do třiceti dnů po zajištění náhradního ubytování a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení), z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. a z pohledu tohoto zmatečnostního důvodu také soudy věc posuzovaly.

Podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu zákon přiznává. O zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu.

Poučovací povinnost soudu poskytovanou při jednání účastníkům občanského soudního řízení upravuje § 118a o. s. ř. Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 1 o. s. ř.). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (§ 118a odst. 2 o. s. ř.). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). Při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (§ 118a odst. 4 o. s. ř.).

Ustanovení § 118a o. s. ř. jak vyplývá z výše uvedeného - upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání.

Žalobce spatřuje odnětí možnosti jednat před soudem v tom, že nebyl jako účastník řízení poučen o jeho procesních povinnostech (konkrétně o povinnosti žádat o odročení jednání) v rozsahu dle ust. § 118a odst.. 4 o. s. ř. , ačkoliv za situace, kdy mu bylo jeho právním zástupcem ukončeno zastoupení, se změnil rozsah poučovací povinnosti soudu . Vyslovuje názor, že soud byl povinen žalobce ve změněném rozsahu poučit již s přihlédnutím ke zpětvzetí žaloby ze dne 12. 9. 2003 , neboť ze samotného znění tohoto zpětvzetí, ve kterém žalobce sám uvádí, že není schopen zpracovat důvody zpětvzetí tak, aby vše bylo v souladu s platnými zákony , a z jeho úkonu bylo zřejmé, čeho chce v řízení dosáhnout .

Výklad dovolatelem nastolené právní otázky se v judikatuře soudů již ustálil. Byl přijat názor, že nebylo-li účastníku občanského soudního řízení poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, jedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a nikoliv tedy o zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). I kdyby tedy žalobci nebylo v původním řízení poskytnuto potřebné poučení podle ustanovení § 118a odst. 4 o. s. ř. (ačkoliv by ho bylo podle stavu řízení zapotřebí), odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou soudů správně dovodil, že tím nebyl (nemohl být) naplněn zmatečnostní důvod podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.; usnesení odvolacího soudu proto nemůže mít z hlediska této právní otázky po právní stránce zásadní význam.

Odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje ani okolnost, že Městský soud v Praze projednal původní věc (zrušení práva společného nájmu bytu) a rozhodl o ní při jednání dne 28. 1. 2004 v nepřítomnosti žalobce, který ač řádně předvolán - se k jednání nedostavil, z neúčasti u tohoto jednání se omluvil (pracovní neschopností), avšak nepožádal o jeho odročení. Protože omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání, městský soud věc projednal a rozhodl o ní v nepřítomnosti žalobce v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 25).

Protože dovolání žalobce směřuje proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.



O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly potřebné k účelnému uplatňování jeho práva, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. ledna 2009

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu