21 Cdo 522/2006
Datum rozhodnutí: 07.12.2006
Dotčené předpisy: § 53 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





21 Cdo 522/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému K., výrobnímu družstvu, zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o úpravu pracovního posudku, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 171/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. června 2005 č.j. 9 Co 335/2005-85, takto:


I. Dovolání žalovaného se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Dopisem ze dne 18.3.2003 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně se v době od 1. ledna t.r. na pracoviště dostavuje pravidelně pozdě až po začátku pracovní doby a pracoviště pak opouští ještě před skončením pracovní doby , že v týdnu od 10.03.-14.03.2003 se na svoje pracoviště dostavila pouze dvakráte, a to na velmi krátkou dobu , a že další svoji nepřítomnost na pracovišti nijak nedoložila a ani předem neohlásila . Jelikož žalobkyně stále ještě vede pokladní agendu, způsobují žalovanému tyto její neohlášené absence na pracovišti provozní problémy . Tímto jednáním absence na pracovišti, nedodržování prac. doby dne 18.03.2003 včetně žalobkyně podle názoru žalovaného porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.


Žalobkyně se žalobami podanými u soudu prvního stupně dne 31.3.2003 a 4.7.2003 domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby byla žalovanému uložena povinnost upravit obsah pracovního posudku ze dne 4.4.2003 tak, že z věty Jmenovaná (žalobkyně) v průběhu svého pracovního a členského poměru vykonávala různé administrativní funkce nižšího stupně se vypouští text nižšího stupně , a dále se z pracovního posudku vypouští text V rámci pracovního hodnocení lze konstatovat, že saldokonto nebylo vedeno kompletně a průběžně, upomínky plateb byly rozesílány v nedostatečném rozsahu, a to i po upozornění. Tak nastala situace, že družstvo mělo mnoho neplatičů a v důsledku prodlení nebylo již možno v dostatečné míře provádět vymáhání pohledávek po lhůtách splatnosti. Dále měla jmenovaná povinnost spolupracovat s externí účetní firmou, připravovat podklady a předávat je. Tuto činnost tj. komunikovat s externí účetní firmou a předávat jí zpracované podklady jmenovaná od nástupu této účetní firmy, tj. od roku 1999, odmítla vykonávat, takže styk s touto firmou a předávání podkladů a vyřizování vzkazů musel zajišťovat předseda družstva osobně. Pokud se týká dodržování pracovní doby lze konstatovat, že byly u jmenované výkyvy a družstvo muselo v březnu t.r. ukončit s paní M. T. pracovní a členský poměr, a to okamžitě vzhledem k porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, jelikož v březnu t.r. jmenovaná delší dobu nedocházela bez řádného důvodu na pracoviště (např. pracovní neschopnost, dovolená atd.). V této době stále ještě vykonávala funkci pokladní družstva. V době její neomluvené absence tak vznikaly provozní problémy s nedostupností pokladní agendy a dalších dokladů potřebných pro činnost družstva. V poslední době též vznikaly problémy ze strany jmenované v komunikaci s ostatními členy družstva . Žaloby odůvodnila zejména tím, že důvody okamžitého zrušení pracovního poměru jsou nepravdivé , neboť není pravdou, že by nedodržovala pracovní dobu, na pracoviště docházela řádně a včas , ani není pravdou, že by měla na pracovišti neohlášené absence , protože ve vytčených dnech po dohodě s předsedou družstva A. K. čerpala placené volno s tím, že v případě potřeby bude telefonicky informována a dostaví se na pracoviště . Žalovaný jí však žádnou práci nepřidělil, z čehož je zřejmé, že tato její řádně ohlášená, povolená a předem projednaná nepřítomnost na pracovišti nemohla zaměstnavateli způsobit žádné provozní potíže. V pracovním posudku, který byl žalobkyni doručen dne 9.4.2003, je podle jejího názoru uvedena řada nepravdivých skutečností , neboť svou práci, kterou nelze označovat jako administrativní funkce nižšího stupně , vykonávala vždy svědomitě, řádně a v souladu s pokyny zaměstnavatele .


Okresní soud v Ústí nad Labem (poté, co usnesením ze dne 7.11.2003 č.j. 10 C 304/2003-14 žaloby spojil ke společnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 5.1.2005 č.j. 10 C 171/2003-64 žalobě o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 18.3.2003 a požadované úpravě pracovního posudku ze dne 4.4.2003 vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 12.300,- Kč k rukám advokáta. Ve věci samé dospěl k závěru, že, ačkoli bylo provedenými důkazy prokázáno, že žalobkyně nebyla na svém pracovišti ode dne 10. do 18.3.2003 , a soud nikterak nezpochybňuje toto porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně, neshledal v tomto konkrétním případě porušení pracovní kázně takovým způsobem, který by mohl založit důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru tak, jak má na mysli ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce . Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přihlížel k tomu, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána více než 10 let (přes 6 let vykonávala současně i funkci místopředsedkyně), že jí nikdy nebyly vytýkány žádné nedostatky v práci, že její neomluvená nepřítomnost v práci se nikterak negativně neprojevila na chodu družstva a žalovanému tím nebyla způsobena žádná škoda, že důvodem neomluvené absence byla zčásti i péče o nemocnou matku , že ani ostatní členové družstva nedodržují pevně stanovenou pracovní dobu, byť se to v jejich docházkových listech nikterak neprojeví , a že žalovaný vzhledem k tomu, že postupně předával veškerou pracovní agendu žalobkyně externí firmě a bezprostředně po okamžitém zrušení pracovního poměru zrušil žalobkyní zastávanou funkci ekonoma svým zrušovacím projevem vůle určitým způsobem řešil situaci, kdy se žalobkyně pro něj stala již nadbytečnou , a vyřešil současně i napjatou situaci mezi žalobkyní a ostatními členy družstva . Ohledně požadované úpravy pracovního posudku soud prvního stupně dovodil, že údaj o tom, že žalobkyně vykonávala různé administrativní funkce nižšího stupně , se nezakládá na pravdě , neboť jako ekonom družstva měla po předsedovi družstva nejvyšší postavení u svého zaměstnavatele a s ohledem na činnosti, které v průběhu pracovního vztahu vykonávala, rozhodně nelze hovořit o administrativních pracích nižšího charakteru . O dalších údajích, které měly objektivně hodnotit práci žalobkyně v průběhu trvání pracovního poměru, pak nelze než konstatovat, že negativní hodnocení nebylo v průběhu řízení prokázáno .


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23.6.2005 č.j. 9 Co 335/2005-85 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 5.075,- Kč na účet jejího právního zástupce advokáta . Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalobkyně skutečně od 10.3. do 18.3.2003 včetně nebyla přítomna na svém pracovišti, a protože neprokázala, že by měla povoleno čerpat pracovní volno, je třeba její absenci v uvedených dnech považovat za neomluvenou . Po zhodnocení všech významných okolností rovněž ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že vzhledem k poměrům, které u žalovaného panovaly (žalovaný odebíral žalobkyni pracovní náplň a předával ji externí firmě, žalovaný snižoval svou činnost a zkracoval pracovní dobu u všech zaměstnanců, také ostatní zaměstnanci nedodržovali pracovní dobu, aniž by z toho byly vyvozovány důsledky), vzhledem k osobě žalobkyně (jednalo se o dlouholetou pracovnici, které nikdy nebyly vytýkány nedostatky v práci) a vzhledem k tomu, že se absence žalobkyně nijak neprojevila v chodu žalovaného a absencí nebyla způsobena žádná škoda, se nejedná o tak závažné porušení pracovní kázně, které by muselo být řešeno okamžitým zrušením pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Odvolací námitku žalovaného, že žalobkyně byla vedoucí pracovnicí, odmítl s odůvodněním, že nebyla vedoucí pracovnicí, a pokud jde o její funkci místopředsedkyně, tuto funkci v době okamžitého zrušení pracovního poměru již nevykonávala . Ve vztahu k uplatněnému nároku na úpravu pracovního posudku odvolací soud vyslovil souhlas s názorem soudu prvního stupně v tom, že žalobkyně vykonávala u žalovaného různé práce (m.j. výkon mzdové agendy a účetnictví), které nelze podle svého obsahu považovat za práce nižšího stupně , že ohledně hodnocení žalobkyně vycházejícího z toho, že nedostatečně prováděla svoji pracovní činnost, což vedlo k promlčení některých pohledávek, nebyl žalovaným předložen žádný důkaz , že nedostatečnou spolupráci žalobkyně s externí firmou tvrdí pouze předseda družstva, aniž by předložil jakýkoliv důkaz o této nespolupráci , že tvrzení o nedostatečné komunikaci je nekonkrétní (není uvedeno, jaký mělo toto chování vliv na chod žalovaného) a že zbývající část posudku bylo nutno vypustit vzhledem k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že soudy obou stupňů velmi benevolentně hodnotily základní povinnosti zaměstnanců a následně pak míru intenzity porušení pracovní kázně, ačkoli by měly znát judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, která je veřejně přístupná, a měly by ji užívat ke sjednocení rozhodovací praxe tak, aby stejnou nebo obdobnou věc posuzovaly při hodnocení důkazů shodně . Jestliže odvolací soud své rozhodnutí navíc odůvodnil tím, že v době, kdy došlo k neomluvené absenci, žalobkyně již nevykonávala vedoucí funkci , pak se dovolatel domnívá, že povinnost dodržovat pracovní kázeň není výsadou jen vedoucích pracovníků, ale zákoník práce ukládá všem zaměstnancům dodržovat pracovní kázeň, tj. nepochybně též dodržovat stanovenou pracovní dobu . Co se týče vyjádření, že i ostatní zaměstnanci žalovaného nedodržovali pracovní dobu, podle jeho názoru je třeba uvést, že v řízení bylo prokázáno, že ostatní zaměstnanci si pro případ nepřítomnosti v zaměstnání v pracovní době vždy vyžádali předem svolení zaměstnavatele . Dále žalovaný vytkl odvolacímu soudu, že jeho závěr o opodstatněnosti nároku na úpravu pracovního posudku neměl oporu v dokazování , neboť žalobkyně obdržela zcela pravdivý a objektivní posudek o pracovní činnosti . Zdůraznil přitom, že neschopnost žalobkyně byla příčinou toho, že žalovaný byl nucen zajišťovat činnost, kterou měla sama žalobkyně vykonávat, prostřednictvím třetích osob . Její činnost, resp. nečinnost pak vedla k promlčení velkého počtu pohledávek, přičemž není pravdou, že by takové tvrzení soud zjistil pouze z výpovědi předsedy družstva, neboť o této skutečnosti se zmínila ve své výpovědi i paní L. B. . Podle názoru dovolatele bylo možno v pracovním posudku provést pouze kosmetickou úpravu, v ostatním je posudek odrazem skutečných schopností a povahových vlastností žalobkyně . Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Protože dovoláním napadeným potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích, a to jednak o nároku na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 18.3.2003, a jednak o nároku na uložení povinnosti žalovanému upravit obsah pracovního posudku ze dne 4.4.2003 způsobem, jaký žalobkyně v žalobě specifikovala, je třeba posuzovat přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o.s.ř. vůči každému z těchto nároků samostatně.


Při rozhodování o tom, zda okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobkyni dne 18.3.2003 je neplatné, řešil odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku mimo jiné právní otázku výkladu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Výklad otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy méně závažné porušení pracovní kázně , závažné porušení pracovní kázně a porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996). Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).


V posuzovaném případě soudy obou stupňů z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházely. Jestliže jak vyplývá z výše uvedeného vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze, jak to činí dovolatel, určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má k těmto okolnostem přihlížet. Přihlížel-li odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil ) v rámci svých úvah, že se nejedná o tak závažné porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně, které by muselo být řešeno okamžitým zrušením pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, k tomu, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána více než 10 let a nikdy jí nebyly vytýkány žádné nedostatky v práci, přihlédl-li dále k tomu, že neomluvená nepřítomnost žalobkyně v práci se nikterak negativně neprojevila na chodu žalovaného a že žalovanému tím nebyla způsobena žádná škoda, a jestliže do svých úvah zahrnul poměry u žalovaného mimo jiné z hlediska dodržování pracovní doby ostatními zaměstnanci a okolnost, že žalovaný postupně odebíral žalobkyni pracovní náplň a předával ji externí firmě, jde o postup, který je v souladu s výše uvedenými obecnými výkladovými hledisky a ve věci tudíž bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.


Namítá-li žalovaný, že co se týče vyjádření soudů, že i ostatní zaměstnanci žalovaného nedodržovali pracovní dobu, je třeba uvést, že v řízení bylo prokázáno, že ostatní zaměstnanci si pro případ nepřítomnosti v zaměstnání v pracovní době vždy vyžádali předem svolení zaměstnavatele , nebylo možné k této námitce přihlédnout. Touto námitkou totiž dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění (že ani ostatní členové družstva nedodržují pevně stanovenou pracovní dobu, byť se to v jejich docházkových listech nikterak neprojeví , a že žalovaný u nich toleruje pozdější příchody do zaměstnání ), z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Protože nejde o uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale o dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k nároku na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Ohledně nároku na uložení povinnosti upravit pracovní posudek ze dne 4.4.2003 žalovaný v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že jeho závěr o opodstatněnosti tohoto nároku žalobkyně neměl oporu v dokazování . Rovněž z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, jehož skutkové závěry odvolací soud považoval za správné) vychází, jestliže zdůrazňuje, že žalobkyně obdržela zcela pravdivý a objektivní posudek o pracovní činnosti a že podle jeho názoru bylo možno v něm provést pouze kosmetickou úpravu, v ostatním je posudek odrazem skutečných schopností a povahových vlastností žalobkyně . Podstatou všech námitek žalovaného vztahujících se k této části předmětu řízení je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že o nečinnosti žalobkyně vedoucí k promlčení mnoha pohledávek se zmínila ve své svědecké výpovědi i paní L. B. ), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné, jestliže zdůrazňuje, že neschopnost žalobkyně byla příčinou toho, že žalovaný byl nucen zajišťovat činnost, kterou měla sama žalobkyně vykonávat, prostřednictvím třetích osob . Protože výtky žalovaného nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k nároku na úpravu pracovního posudku z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá jak již bylo uvedeno výše přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá ohledně žádného z uplatněných nároků po právní stránce zásadní význam. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu tedy není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 7. prosince 2006


JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.


předseda senátu