21 Cdo 5210/2007
Datum rozhodnutí: 21.10.2008
Dotčené předpisy: § 46 odst. 1 písm. f) předpisu č. 65/1965Sb., § 241a odst. 3 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 132 odst. 3 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 133 odst. 3 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 134 odst. 3 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 135 odst. 3 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 5210/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. L. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované J. C. A. S., k. s., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 7 C 253/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 5. června 2007, č.j. 35 Co 1101/2006-269, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 33.671,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem doručeným žalobci dne 6. 10. 1999 žalovaná (její právní předchůdkyně T., spol. s r.o.) sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Soustavné méně závažné porušování pracovní kázně (kterým výpověď odůvodnila) spatřovala v tom, že žalobce v letošním roce soustavným způsobem porušoval pracovní kázeň tím, že nerespektoval a zejména neplnil pokyny svého nadřízeného (upozornění ze dne 14. 7. 1999 a 23. 9. 1999, kdy obdržel písemné výzvy pro zaměstnance, které spočívaly ve skutečnostech uvedených v napomenutích) . Vzhledem k tomu, že opětovně k 27. 9. 1999 a k 29. 9. 1999 nesplnil požadovaný termín včasného předložení úkolu, je žalovaná nucena přistoupit k výpovědi z pracovního poměru.

Žalobce se domáhal (žalobou směřovanou proti žalované T., spol. s r.o., a změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby byla uvedená výpověď prohlášena za neplatnou a aby žalované bylo uloženo zaplatit mu na náhradě mzdy 559.506,- Kč hrubého s 10% úrokem z prodlení z částky 145.586,- Kč od 11. 7. 2000 do 10.10. 2001 a dále s 8,5% úrokem z prodlení z částky 559.506,- Kč od 11. 10. 2001 do zaplacení . Žalobu odůvodnil zejména tím, že důvod výpovědi je uveden naprosto vágně a nekonkrétně , neboť se odvolává na upozornění ze dne 14. 7. 1999 a 23. 9. 1999, aniž by tato upozornění obsahově blíže specifikoval. Navíc se žalobce nedopustil tří porušení pracovní kázně a o tom, zda vůbec k porušení pracovní kázně došlo, nebylo žalovanou rozhodnuto, ač si žalobce proti výzvě k odstranění neuspokojivých výsledků zaměstnance podal podle poučení odvolání.

Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 12. 7. 2000, č.j. 7 C 253/2000-53, určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí k 31. 12. 1999 od žalované T., spol. s r.o. žalobci Ing. L. R. je neplatné, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu ušlé mzdy ve výši 145.586,- Kč hrubého a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18.949,- Kč k rukám právního zástupce žalobce . Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výpovědní důvod není dostatečně skutkově odůvodněn. Vycházel přitom z toho, že pouhý odkaz na písemné výzvy ze dne 14. 7. 1999 a 23. 9. 1999 učiněný ve výpovědi z pracovního poměru ke konkretizaci skutkového důvodu výpovědi nestačí a že z výpovědi z pracovního poměru není zřejmé, jaké úkoly žalobce nesplnil k 27. 9. 1999 a 29. 9. 1999, když i z výpovědi žalobce před soudem vyplynulo, že po obdržení výpovědi z pracovního poměru mu nebylo zřejmé, o jaké úkoly se mělo jednat.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 12. 4. 2001, č.j. 35 Co 563/2000-78, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Nesouhlasil s jeho závěrem, že k určitosti výpovědi z pracovního poměru nestačí, je-li v ní odkaz na konkrétní listiny. V projednávané věci výpověď z pracovního poměru odkazuje na upozornění (výzvy) ze dne 14. 7. 1999 a 23. 9. 1999, v nichž jsou uvedeny konkrétní povinnosti, které žalovaná žalobci uložila jako pracovní úkoly a které žalobce nesplnil. Souhlasil s tím, že nesplnění úkolů žalobcem ke dni 27. 9. 1999 a 29. 9. 1999 je neurčité, neboť chybí popis skutku, není uveden ani odkaz na žádnou listinu a z výpovědi žalobce je zřejmé, že nelze učinit závěr, že by mezi účastníky nebyla pochybnost o tom, které úkoly dne 27. 9. 1999 a 29. 9. 1999 měla žalovaná na mysli. Mezi účastníky však bylo nesporné, že na základě písemného příkazu Ing. D. z 23. 9. 1999 měl žalobce zpracovat návrh opatření k zamezení ztrát nářadí na obou dílnách údržby, a to do 27. 9. 1999. Soud prvního stupně proto bude muset posoudit, zda splnění takového úkolu spadalo do pracovních povinností žalobce a jakou intenzitu případné porušení pracovní kázně dosáhlo.

Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 17. 10. 2001, č.j. 7 C 253/2000-123, ve znění usnesení ze dne 13. 11. 2001, č.j. 7 C 253/2000-129, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 35.374,- Kč k rukám právního zástupce žalované . Nesplnění pracovního úkolu uvedeného v napomenutí ze dne 14. 7. 1999 považoval za méně závažné porušení pracovní kázně a porušení pracovních povinností uvedené ve výzvách ze dne 23. 9. 1999 za závažné porušení pracovní kázně. Vytýkané nesplnění úkolu ke dni 29. 9. 1999 považoval za vymezení zcela neurčité a ohledně úkolu k 27. 9. 1999 bylo z výpovědi svědka Ing. D. prokázáno, že žalobce tento úkol splnil. Protože žalobce se dopustil závažného porušení pracovní kázně nesplněním úkolů uvedených v obou napomenutích z 23. 9. 1999, měl soud prvního stupně za to, že je dán výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem- pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 24. 4. 2002, č.j. 35 Co 52/2002-141, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 19.942,- Kč u Mgr. J. K. . Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že nelze nic vyvozovat z toho, že žalovaná ve výpovědi z pracovního poměru vytýká žalobci nesplnění úkolu ke dni 27. 9. 1999 a 29. 9. 1999. Protože písemné vymezení uvedené ve výpovědi z pracovního poměru je nejasné a mezi účastníky byla nesporná toliko povinnost žalobce zpracovat do 27. 9. 1999 návrh opatření k zamezení ztrát nářadí na obou dílnách údržby (tento úkol splnil, a proto nemůže představovat porušení pracovní kázně), je pro neurčitost výpověď z pracovního poměru v části týkající se neplnění úkolu k 27. 9. 1999 a 29. 9. 1999 neplatná. I když dne 23. 9. 1999 byly žalobci doručeny dvě výzvy, vzhledem k tomu, že se týkaly téhož skutku, nelze podle odvolacího soudu uvažovat k tomuto dni o dvou, ale pouze o jednom porušení pracovní kázně žalobcem. Protože žalobce včasná a účinná opatření po zjištění ztráty vrtačky neučinil, spatřoval odvolací soud v tomto jeho jednání, stejně jako v jednání vytknutém dne 14. 7. 1999 ( zpracování prezentace P. ), porušení pracovní kázně. Při posuzování intenzity porušení pracovní kázně vytknutého dne 23. 9. 1999 přihlížel k tomu, že žalobce neučinil rychlé a účinné opatření (tím by bylo oznámení ztráty nadřízenému již v okamžiku, kdy se o ní dozvěděl, případně její ohlášení na policii), z toho, že v jiných případech bylo vždy zaměstnavatelem bezprostředně odcizení (ztráta) hlášeno na policii, že tedy takové nezodpovědné jednání nebylo na pracovišti tolerováno, k tomu, že ztracená vrtačka měla v dubnu 1999 hodnotu 12.542,- Kč a v době ztráty vzhledem ke krátkosti užívání nebyla tato hodnota výrazně nižší, a k tomu, že porušení pracovní kázně nesplněním úkolu k 14. 7. 1999 bylo méně závažné. Dospěl k závěru, že, i když nejde v tomto případě o zvlášť závažné porušení pracovní kázně, je svou intenzitou nepochybně vyšší než porušení malé intenzity, a proto ho posoudil jako závažné porušení pracovní kázně.

Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 24. 1. 2003, č.j. 7 C 253/2000-173, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. 4. 2003, č.j. 36 Co 149/2003-183, rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno na straně žalované místo T., spol. s r.o., s J. C. A. S., spol. s r.o. . Původně označená žalovaná totiž zanikla v důsledku sloučení se společností J. C. A. S., spol. s r.o., a to ke dni 17. 6. 2002. Proto ve smyslu § 107 o.s.ř. bylo rozhodnuto o tom, s kým bude v řízení dále pokračováno.

Podle zápisu do obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem, v oddílu A., vložce 14893, ze dne 17. 3. 2003 mimořádná valná hromada společnosti J. C. A. S., spol. s r.o., konaná dne 9. 8. 2002, přijala rozhodnutí o změně právní formy společnosti J. C. A. S., spol. s r.o., ze společnosti s ručením omezeným na komanditní společnost. V řízení proto bylo nadále jako s žalovanou jednáno s J. C. A. S., k. s.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. 1. 2004, č.j. 21 Cdo 1309/2003-189, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že náležitě nezohlednil situaci, za níž k porušení pracovní kázně žalobcem došlo, tedy že neúplně a nepřesně vymezil hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Dovolací soud - s poukazem na výpovědi žalobce i slyšených svědků, z nichž vyplývá, že žalobce se teprve postupně dozvídal o okolnostech, které svědčily o ztrátě vrtačky, a nikoli o jejím vypůjčení jiným zaměstnancem či jejím odložení na nepředpokládané místo a že žalobce byl navíc dva dny nepřítomen, neboť byl na lékařském vyšetření - uvedl, že odvolací soud se soustředil toliko na samotnou skutečnost, kdy z časového hlediska a jakými kroky měl žalobce reagovat, aniž přihlížel také k tomu, kdy a které skutečnosti se žalobce dozvídal a mohl dozvídat. Zdůraznil, že na samotný fakt ztráty vrtačky (tedy vzniku škody pro zaměstnavatele žalovanou) nemohlo mít ani rychlejší oznámení jejího zjištění žádný vliv; časové hledisko mohlo mít vliv jen na to, kdy bude zahájeno pátrání po pachateli. Z okolností, které vyšly v posuzované věci za řízení najevo, podle dovolacího soudu vyplývá, že při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně žalobcem mělo být přihlédnuto také k osobě žalobce a k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci v dalším řízení rozsudkem ze dne 5. 4. 2005, č.j. 35 Co 108/2004-235, rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) znovu potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 48.360,40 Kč k rukám advokáta a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení . Po doplnění dokazování znovu dovodil, že to, že vrtačka zmizela, se žalobce dozvídá 15.9.1999, tedy ve středu, 17.9.1999, tedy v pátek, činí opatření spočívající ve výzvě vůči podřízeným pracovníkům, kterým ukládá, aby vrtačku hledali, a 20.9.1999, tedy v pondělí, o ztrátě vrtačky informuje svého nadřízeného ; skutečnost, že žalobce byl ve dnech 21. a 22.9.1999 na lékařském vyšetření, byla podle odvolacího soudu - vzhledem k tomu, že o zmizení vrtačky se dozvěděl již 15.9.1999 bez vlivu na jeho časovou možnost zmizení vrtačky oznámit na polici, což mohl a měl učinit nejpozději právě v pondělí 20.9.1999, kdy již bezpečně věděl, že vrtačku jeho podřízení nenašli, a když též věděl, že ve dvou následujících dnech bude mimo pracoviště . Vycházel přitom z toho, že žalobce pracoval u žalované (její právní předchůdkyně) od 1.7.1998 ve funkci mistra údržby a že byl povinen mimo jiné řídit pracovní činnost svých podřízených (mechaniků šicích strojů a elektroúdržbářů); byl tedy v postavení vedoucího zaměstnance, který vedle základních povinností zaměstnanců (§ 73 odst. 1 zák. práce) měl navíc pracovní povinnosti uvedené v ustanovení § 74 zák. práce [konkrétně povinnost zabezpečovat přijetí včasných a účinných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 74 písm. g) zák. práce]. Odvolací soud - vázán právním názorem dovolacího soudu - se dále zabýval tím, zda osoba žalobce a jeho dosavadní postoj k plnění pracovních úkolů odůvodňuje, aby nesplnění uvedené zákonné povinnosti nebylo hodnoceno jako závažné porušení pracovní kázně. Dospěl k závěru, že žalobce nesplněním zákonné povinnosti zabezpečit přijetí včasných a účinných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele porušil pracovní kázeň zvlášť závažným způsobem ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce; nesplnění pracovního úkolu prezentace programu P. ke 14.7.1999 hodnotil shodně se soudem prvního stupně jako méně závažné porušení pracovní kázně, které samo o sobě způsobilým výpovědním důvodem není. Protože výpověď z pracovního poměru je platná, nezabýval se již nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zák. práce.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 12. 9. 2006, č.j. 21 Cdo 71/2006-258, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že na rozdíl od dříve zrušeného rozsudku ze dne 24. 4. 2002, č.j. 35 Co 52/2002-141, náležitě nerozlišil zjištění, zda se žalobce dopustil porušení pracovní kázně (jednáním označeným ve výpovědi z pracovního poměru), od posouzení intenzity tohoto porušení (zda toto jednání bylo porušením pracovní kázně závažným nebo méně závažným). Z nedostatku tohoto rozlišení vyplynulo, že při posuzování stupně intenzity porušení pracovní kázně posuzoval skutkové předpoklady porušení pracovní kázně. Připomněl, že sama okolnost, že zaměstnanec neučinil včasné a účinné opatření k ochraně majetku zaměstnavatele, ještě neznamená, že se automaticky jedná o závažné porušení pracovní kázně. Tento závěr by bylo možno učinit jen s ohledem na všechny okolnosti případu, zejména též s ohledem na to, zda by při řádném splnění povinností vzniklou ztrátu odvrátil, a s přihlédnutím k tomu, že zaměstnavatel má náhradové nároky vůči odpovědným zaměstnancům.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. 6. 2007, č.j. 35 Co 1101/2006-269, rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) znovu potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 49.439,- Kč a náklady dovolacího řízení 23.825,- Kč k rukám advokáta. Vycházeje ze zjištění, jež učinil již před vydáním rozsudku ze dne 5. 4. 2005, č.j. 35 Co 108/2004-235, a ze závěrů kasačního rozsudku dovolacího soudu ze dne 12. 9. 2006, č.j. 21 Cdo 71/2006-258, zabýval se posouzením otázky, zda porušení pracovní kázně žalobcem spočívající v tom, že žalobce neprošetřil a nezjistil všechny okolnosti ztráty akumulátorového šroubováku, nevypsal protokol o ztrátě, ke které došlo 14. 9. 1999, když úkol byl zadán 20. 9. 1999 s termínem plnění týž den, je závažným porušením pracovní kázně. Vyšel z toho, že žalobce byl v postavení vedoucího zaměstnance, od kterého lze požadovat aktivní a samostatné jednání, a proto je třeba vůči němu uplatňovat nejpřísnější kriteria . Postup žalobce však za takový nepovažoval; žalobce měl ztrátu vrtačky nahlásit svému nadřízenému bezprostředně poté, co se o ní sám dověděl (dne 15. 9. 1999), a měl tuto skutečnost z vlastní iniciativy okamžitě hlásit policii ( když v jiných případech zaměstnavatel bezprostředně ztrátu svého majetku policii hlásil ). Případ byl nahlášen až dne 22. 9. 1999 a upotřebitelné stopy, jak vyplývá z usnesení Policie ČR o odložení věci, se již nepodařilo zajistit. Jednání žalobce podle odvolacího soudu koresponduje s jeho hodnocením v pracovním posudku a nasvědčuje tomu, že přístup žalobce k plnění pracovních úkolů se nevyznačoval potřebnou rychlostí . Za významné považoval, že ztrátou vrtačky vznikla žalované škoda ve výši cca 12.000,-Kč a že ani to nepřimělo žalobce k rychlejšímu přijetí potřebných opatření. Uzavřel, že vytýkaným jednáním se žalobce dopustil závažného porušení pracovní kázně.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že rozsudky obou instancí spočívají na nesprávném právním posouzení věci a že odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud neprovedl jím navrhovaný důkaz celým obsahem spisu Okresního soudu v České Lípě sp.zn. 7 C 606/202 . Obsah posudku obsaženého v usnesení soudu o schválení smíru podle názoru dovolatele neodpovídá obsahu listinných důkazů ve spise založených; v důsledku toho odvolací soud nesprávně a nedostatečně posoudil otázku postoje žalobce k plnění pracovních úkolů. Nesouhlasí dále se závěrem odvolacího soudu ohledně postupu žalobce při ohlášení ztráty vrtačky (zejména, že již dne 15. 9. 1999 věděl o tom, že vrtačka byla odcizena ). Případné porušení pracovní kázně při prodlení s ohlášením ztráty akumulátorové vrtačky nedosáhlo v žádném případě intenzity závažného porušení pracovní kázně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu dovolatelem vytýčeném (§ 242 odst. 1, 3 o.s.ř.) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolatel v první řadě namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], kterou spatřuje v tom, že odvolací soud neprovedl jím navrhovaný důkaz celým obsahem spisu Okresního soudu v České Lípě sp.zn. 7 C 606/202 .

Ve sporném řízení, kde platí zásada dispoziční a projednací (a takovým řízením bylo i řízení v této věci), mají účastníci povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a označit důkazy k prokázání skutkových tvrzení. Účastníci tedy mají povinnost tvrzení (§ 101 odst. 1 o.s.ř.) a povinnost důkazní (§ 120 odst. 1 o.s.ř.). Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve vzájemné jednotě. Rozsah důkazní povinnosti je určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti. Soud ale není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o.s.ř.), a uvedené platí i v odvolacím řízení (§ 211 o.s.ř.).

Při objasňování skutkového základu věci odvolací soud - jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 15. 3. 2005 provedl dokazování mimo jiné i tím, že byl sdělen obsah spisu OS v České Lípě 7 C 606/2000, zejm. se čte usnesení o smíru na čl. 72 . Zástupce žalobce se z písemných důkazů vyjádřil pouze k listině čtené na čl. 202 (pracovní hodnocení) , jiné námitky k provedenému dokazování ani k obsahu protokolace nevznášel. Protože podle ustanovení § 129 odst. 1 o.s.ř. se důkaz listinou provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah, odvolací soud důkaz spisem Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 7 C 606/2000 řádně provedl. Jestliže ve vztahu ke svému pracovnímu hodnocení žalobce sám žádné důkazy nenavrhoval a potřeba provedení dalších důkazů v tomto směru nevyšla najevo ani z obsahu spisu (§ 120 odst. 3 o.s.ř.), odvolací soud - vzhledem k výše uvedenému - postupoval v souladu s ustanovením § 120 odst. 1 věty druhé a § 211 o.s.ř., když žádné další dokazování k této skutečnosti neprováděl v jeho postupu tak nelze spatřovat vadu řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.

Projednávanou věc je třeba posuzovat s ohledem na to, že žalovaná se žalobcem rozvázala pracovní poměr dopisem doručeným dne 6. 10. 1999 podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 11. 1999, to je do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 225/1999 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o vojácích z povolání (dále jen zák. práce ).

Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.

Dovolatel dále zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, když namítá (oproti názoru odvolacího soudu), že byl jediným zaměstnancem žalovaného, který činil opatření k ochraně majetku zaměstnavatele , a že z provedeného dokazování nevyplývá, že dne 15. 9. 1999 věděl o tom, že vrtačka byla odcizena . Tím uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Jak vyplývá z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, dovolatelem tvrzený skutkový závěr, že dne 15. 9. 1999 věděl o tom, že vrtačka byla odcizena , odvolací soud neučinil. Ohledně žalobcovy vědomosti o ztrátě akumulátorové vrtačky učinil pouze zjištění, že o ztrátě vrtačky se žalobce dozvídá 15. 9. 1999 (nikoli tedy o jejím odcizení ), a dodal, že žalobce poté nic neučinil a ztrátu svému nadřízenému oznámil až v pondělí 20. 9. 1999 . Skutkové zjištění o tom, že o ztrátě vrtačky se žalobce dozvídá 15. 9. 1999 a že nic neučinil a ztrátu svému nadřízenému oznámil až v pondělí 20. 9. 1999 , odvolací soud učinil (shodně se soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry v tomto směru převzal) jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku z výsledků dokazování (zejména výpovědi žalobce, svědků R. Č., P. H. a Ing. V. D., zápisu o ztrátě nářadí, usnesení Policie ČR obvodního oddělení S. p. R. ze dne 30. 9. 1999, č.j. ORCL 318/ST-TČ-99 a knihy vedené u žalované ohledně zápůjček nářadí), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o. s. ř. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Jen na okraj v této souvislosti dovolací soud připomíná, že žalobce sám v dovolání ze dne 3. 7. 2002 výslovně prohlásil, že má za prokázáno, že se dopustil pouze jediného porušení pracovní kázně . . . prodlením při ohlášení ztráty akumulátorové vrtačky .

Jak uvedl dovolací soud již ve svých rozsudcích ze dne 15. 1. 2004, č.j. 21 Cdo 1309/2003-189, a ze dne 12. 9. 2006, č.j. 21 Cdo 71/2006-258, ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy méně závažné porušení pracovní kázně , závažné porušení pracovní kázně a porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.

Při zkoumání, zda žalobce jednáním, které bylo uvedeno v dopise doručeném žalobci dne 6. 10. 1999 (v záznamu o napomenutí ze dne 23. 9. 1999), závažně porušil pracovní kázeň, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k okolnostem, významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně, náležitě přihlédl. Přihlédl k osobě žalobce, k charakteru práce, kterou vykonával, k situaci, za které k porušení pracovní kázně došlo, ke způsobu jakým k porušení jeho konkrétních povinností došlo i důsledkům, které porušení pracovní kázně žalobcem mělo. Důvodně akcentoval, že žalobce dlouhodobě přistupoval liknavě k plnění svých pracovních povinností a že právě tato okolnost mohla být důvodem, proč ztráta pracovního nástroje v hodnotě cca 12.000,- Kč nebyla objasněna. Z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobce závažně porušil pracovní kázeň), lze úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovní kázně opravňovala žalovanou k tomu, aby se žalobcem rozvázala pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst.1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce. Namítá-li dovolatel, že žalované sice ztrátou vrtačky škoda vznikla, že však ji sám nezpůsobil a ani po něm není vymáhána, přehlíží, že okolnost vzniku škody může mít i jen zčásti souvislost s porušením pracovních povinností (žalovaná ani soud netvrdí, že žalobce škodu způsobil, ale že svým počínáním ztížil a možná i znemožnil odhalení skutečného škůdce) a že k ní bylo přihlíženo jen jako k jednomu z kriterií pro posouzení stupně intenzity porušení pracovní kázně.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 27.995,- Kč [srov. ustanovení § 3 odst. 1 bod 5, § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 16, § 17 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.). Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 5.376,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 33.671,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. října 2008

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu