21 Cdo 5193/2016
Datum rozhodnutí: 16.05.2017
Dotčené předpisy: čl. 37 odst. 3 předpisu č. 2/1993Sb., čl. 37 odst. 4 předpisu č. 2/1993Sb., § 18 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 18 odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



21 Cdo 5193/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. K. , zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka č. 142, proti žalovanému CENTRUM 3000 a. s. se sídlem v Praze 4, Sofijské náměstí č. 3400/6, IČO 25700731, zastoupenému JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu č. 363/10, o 52 000 000 Kč prodejem zástavy, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. června 2012 č. j. 9 C 29/2011-301, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 23. dubna 2013 č. j. 29 Co 490/2012-432 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2015 č. j. 21 Cdo 2975/2014-510, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 29/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 29. června 2016 č. j. 29 Co 137/2016-628, takto:

Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 29. února 2016 č. j. 9 C 29/2011-619 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení.

Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 13. 6. 2012 č. j. 9 C 29/2011-301 zamítl žalobu, na základě které by žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 52 000 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, přičemž uspokojení této pohledávky je žalobce oprávněn se domáhat pouze z výtěžku prodeje těchto zastavených nemovitostí a) domu (bydlení) na st. p. č. 86/1 a st. p. č. 86/1 o výměře 201 m 2 (zastavěná plocha a nádvoří), zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště v Jablonci nad Nisou na listu vlastnictví č. 6962 pro obec a k. ú. J. n. N., b) domu (občanská vybavenost) na st. p. č. 182/1, st. p. č. 182/1 o výměře 544 m 2 (zastavěná plocha a nádvoří), zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště v Jablonci nad Nisou na listu vlastnictví č. 6130 pro obec J. n. N., k. ú. J. P. , a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 362 160 Kč k rukám advokáta JUDr. Alexandra Šoljaka.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23. 4. 2013 č. j. 29 Co 490/2012-432 zamítl návrh na přerušení odvolacího řízení, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 158 268 Kč k rukám advokáta JUDr. Alexandra Šoljaka.

Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 29. 1. 2015 č. j. 21 Cdo 2975/2014-510 odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Ústavní stížnost žalobce proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud usnesením ze dne 10. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 803/15 odmítl.

Žalobce podal dne 16. 2. 2015 u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou žalobu na obnovu řízení proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. června 2012 č. j. 9 C 29/2011-301, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 23. dubna 2013 č. j. 29 Co 490/2012-432 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2015 č. j. 21 Cdo 2975/2014-510, kterou odůvodnil zejména tím, že byl dne 29. 12. 2014 obeznámen s usnesením Policie České republiky KRPA-102-163/TČ-2011-000092, ze kterého vyplývají nové skutečnosti a důkazy, které žalobce nemohl bez své viny použít v původním řízení a které mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci, a to, že smlouva o převodu zástavy uzavřená mezi společností Jablonecká a. s. jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím je absolutně neplatná, neboť osoba jednajícího likvidátora společnosti Jablonecká a. s., V. Š., ve skutečnosti ovládala i žalovaného a skutečným úmyslem smluvních stran bylo dosáhnout výsledku, který odporuje zákonu vyvedení lukrativního majetku z vlastnictví společnosti Jablonecká a. s. a jeho převedení na žalovaného, aniž by došlo k zaplacení kupní ceny, a žalovaný se proto nestal vlastníkem zástavy.

Podáním ze dne 25. 2. 2016 doručeným Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou dne 26. 2. 2016 žalobce požádal o ustanovení tlumočníka z albánštiny do češtiny z důvodu, že jeho mateřským jazykem není čeština, ale albánština, a že i přes to, že žalobce žije již delší dobu v České republice, jeho jazykové schopnosti nejsou na takové úrovni, aby mohl před soudem plnohodnotně jednat v češtině.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou usnesením ze dne 29. 2. 2016 č. j. 9 C 29/2011-619 žádost žalobce o ustanovení tlumočníka zamítl. Vycházel ze zjištění, že žalobce se narodil v bývalé jugoslávské republice Makedonie, že je státním občanem Slovenské republiky, že v České republice žije nejméně od roku 1995, kdy se mu zde narodila dcera a následně v roce 1997 syn, že děti žijí s matkou M. K., jež s žalobcem žila jako družka a po níž žalobce přejal své příjmení, že žalobce byl a je účastníkem více než deseti občanskoprávních soudních řízení a ani v jednom nepožádal o ustanovení tlumočníka, že v projednávané věci sám podal žalobu o zaplacení 52 000 000 Kč, osobně se soudem písemně komunikoval v českém jazyce a několikrát nahlížel do spisu a že v průběhu celého soudního řízení o ustanovení tlumočníka nepožádal. Dospěl k závěru, že pokud žalobce skutečně neovládá český jazyk tak, aby před soudem mohl plnohodnotně jednat v českém jazyce, vyšla by potřeba ustanovení tlumočníka v řízení najevo již nejméně při druhém jednání před soudem, kterého se žalobce účastnil, tedy dne 20. 7. 2011; žádost žalobce o ustanovení tlumočníka proto považuje za účelovou obstrukci v soudním řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 29. 6. 2016 č. j. 29 Co 137/2016-628 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že pokud žalobce žijící dlouhodobě v České republice v řadě soudních řízení doposud komunikoval v češtině, aniž by on sám či jeho zástupce avizovali v tomto směru nějaký problém , a tvrdí teprve ve stádiu obnovy řízení, že český jazyk dostatečně neovládá, je toto tvrzení nevěrohodné a vzbuzuje pochybnosti, že je motivováno snahou řízení protáhnout například v návaznosti na jiná probíhající řízení nebo pro možnost založení důvodů zmatečnosti předchozího řízení , a dovodil, že doposud prokázaná úroveň znalosti českého jazyka zajišťuje žalobci možnost rovnocenné účasti při soudním řízení, rovněž s ohledem na skutečnost, že jde o spor nikoli skutkově, ale právně složitý, kdy úspěch ve sporu závisí především na schopnosti aplikace právních předpisů advokátem a není příliš závislý na popisu skutkových okolností, kde by se mohla projevit určitá jazyková nedostatečnost účastníka . Odvolací soud poukázal též na skutečnost, že žalobce při jednání Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ve věci sp. zn. 13 C 240/2009 dne 21. 3. 2012 uvedl, že rozumí dobře česky a tlumočníka nežádá, a že česky podrobně vysvětloval důvody své žaloby a bez problémů odpovídal na dotazy soudu i právního zástupce .

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že potřeba ustanovit účastníku tlumočníka vyjde v řízení najevo v okamžiku, kdy účastník řízení, jehož mateřštinou je jiný jazyk než český, zjistí, že jeho znalosti českého jazyka mu neumožňují plnohodnotnou účast na soudním řízení, a toto prohlásí vůči soudu, že k takové situaci může dojít i v průběhu soudního řízení a nikoli jen na jeho počátku a že pouze účastník řízení může plnohodnotně posoudit, zda jeho znalost českého jazyka je na takové úrovni, že může sám před soudem jednat. Uvádí, že měl za to, že jeho jazykové znalosti budou postačovat, a že až v řízení o žalobě na obnovu řízení shledal, že se mýlil, že nemá motivaci tento spor protahovat a že mu nemůže jít k tíži, že si v minulosti svépomocně zajistil překlad listin od soudu. Dovolatel má za to, že poznatky o tom, zda žalobce rozumí nebo nerozumí česky, nemůže soud čerpat z jiného soudního sporu a tento provádět jako důkaz , když ve věci vůbec nenařídil jednání, a zdůrazňuje, že za něj činil všechna podání jeho zástupce. Dodal, že při jednání u Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 76 Cm 8/2013 byl žalobci - v postavení svědka - tlumočník ustanoven. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky procesního práva, za jakých podmínek je soud povinen ustanovit tlumočníka účastníkovi, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky (aniž by mohl přihlížet k doplnění dovolání žalobce ze dne 21. 10. 2016, které bylo podáno až po uplynutí lhůty k podání dovolání srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Podle ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

Podle ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.

Podle ustanovení § 18 odst. 1 o. s. ř. účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení, mají právo jednat před soudem ve své mateřštině a soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv.

Podle ustanovení § 18 odst. 2 o. s. ř. účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo; totéž platí, jde-li o ustanovení tlumočníka účastníku, s nímž se nelze dorozumět jinak než některým z komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob.

Jedním ze základních principů, jimiž je ovládáno soudní řízení, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna. K provedení tohoto principu se proto ukládá soudu povinnost, aby všem účastníkům zajistil za řízení stejné možnosti k uplatnění jejich práv (k tomu srov. například závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2003 sp. zn. III. ÚS 202/03). Mimo jiné je soud povinen zajistit, aby měli účastníci možnost rozumět jednání soudu. Pokud se totiž účastník nemůže plnohodnotně podílet na jednání, protože mu nerozumí, nemůže ani využít možnosti aktivně v daném řízení vystupovat, a nemůže proto ani odpovídajícím způsobem vykonávat svá procesní práva a plnit své procesní povinnosti (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2006 sp. zn. 20 Cdo 1540/2006). Z tohoto důvodu zakotvuje čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod právo účastníka, který prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, na tlumočníka.

Pro účely občanského soudního řízení je právo na rovnost stran konkretizováno v ustanovení § 18 o. s. ř. Z tohoto ustanovení mimo jiné vyplývá, že každému účastníku, jehož mateřským jazykem není český jazyk, ustanoví soud tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. To se může stát jednak tehdy, požádá-li účastník o ustanovení tlumočníka, a využije-li tak práva jednat před soudem ve své mateřštině, nebo je-li třeba přibrat tlumočníka ke splnění účelu řízení. Soud tedy nemusí ustanovovat tlumočníka každé osobě, jejímž mateřským jazykem není český jazyk; tato povinnost je dána až v případě, kdy účastník o tlumočníka požádá nebo kdy jeho potřeba vyjde v řízení najevo jinak. Pokud ovšem o tlumočníka požádá nebo jeho potřeba vyjde najevo jinak, musí mu být ustanoven; to platí i v případě, že účastník je zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008 sp. zn. 2 Cdon 813/97, které bylo uveřejněno pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2006 sp. zn. 20 Cdo 1540/2006 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. 23 Cdo 3116/2012).

V projednávané věci požádal žalobce, jehož mateřským jazykem je albánština, dne 26. 2. 2016 o ustanovení tlumočníka z důvodu, že jeho mateřským jazykem není čeština a že i přes to, že žije již delší dobu v České republice, jeho jazykové schopnosti nejsou na takové úrovni, aby mohl před soudem plnohodnotně jednat v češtině. S ohledem na výše uvedené došlo touto žádostí ke splnění podmínky uvedené v ustanovení § 18 odst. 2 o. s. ř., neboť potřeba ustanovení tlumočníka vyšla v řízení najevo, a soud byl proto povinen žalobci tlumočníka ustanovit. Nelze přitom souhlasit s názory soudu prvního stupně a soudu odvolacího, že pokud by žalobce opravdu nebyl schopen plnohodnotně jednat před soudem v českém jazyce, potřeba ustanovit tlumočníka by v řízení vyšla najevo mnohem dříve, nejpozději při druhém jednání ve věci, kterého se žalobce účastnil, a že žádost o ustanovení tlumočníka je pouze účelovou obstrukcí. Prohlásí-li účastník, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, že neovládá jazyk, kterým se vede jednání, soud není oprávněn posuzovat, zda český jazyk opravdu neovládá na takové úrovni, aby byl schopen plnohodnotné účasti na soudním řízení. Z obsahu spisu nadto vyplývá, že žalobce vůči soudu činil pouze písemná podání na počátku řízení (poté byl zastoupen nejdříve obecným zmocněncem JUDr. P. R. a následně advokátem JUDr. A. J. a že se soudy osobně nekomunikoval, pouze několikrát nahlížel do spisu. Tyto skutečnosti neopodstatňují závěr, že by žalobce ovládal český jazyk na takové úrovni, aby nebyl při jednání znevýhodněn oproti druhé straně sporu.

Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že doposud prokázaná úroveň znalosti českého jazyka zajišťuje žalobci možnost rovnocenné účasti při soudním řízení rovněž s ohledem na skutečnost, že jde o spor nikoli skutkově, ale právně složitý, kdy úspěch ve sporu závisí především na schopnosti aplikace právních předpisů advokátem. Podmínku předpokládanou ustanovením § 18 odst. 2 věta první o. s. ř., podle které se účastníku ustanoví tlumočník, jakmile takováto potřeba vyjde najevo, nelze poměřovat mírou možné intenzity ingerence dotčeného účastníka na dané řízení, tedy do jaké míry má tento účastník možnost ovlivňovat dané řízení, ale toliko fakticitou této potřeby bez jakýchkoliv dalších limitujících podmínek. Pouze v takovém případě může být zajištěna plnohodnotná účast účastníka na soudním jednání, neboť v opačném případě není zabezpečena ústavním pořádkem i zákonem definovaná rovnost účastníků řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2006 sp. zn. 20 Cdo 1540/2006). Na tom, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro ustanovení tlumočníka žalobci, nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce ve věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 240/2009 uvedl, že rozumí dobře česky a tlumočníka nežádá, neboť neuplatnění práva na tlumočníka v jednom řízení nezbavuje účastníka tohoto práva v jiné věci.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 226 odst. 1, § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá, § 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2017

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu