21 Cdo 517/2004
Datum rozhodnutí: 08.07.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 517/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně JUDr. T. J., proti žalované Č. d., a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 8/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003 č.j. 16 Co 324/2003-164 takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 19.9.1997 žalovaná (její právní předchůdkyně Č. d., státní organizace) sdělila žalobkyni, že jí dává podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce výpověď z pracovního poměru. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobkyně od 5.8.1997 bez vědomí a souhlasu zaměstnavatele přestala docházet do zaměstnání a docházku do zaměstnání neobnovila ani po doručení písemné výzvy zaměstnavatele ze dne 8.8.1997, ani po telefonických výzvách zaměstnaneckého odboru ze dne 11. a 12.9.1997 ; tímto jednáním žalobkyně porušila pracovní kázeň a zameškaná pracovní doba je zaměstnavatelem kvalifikována jako neomluvená absence .

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se nemohla dopustit neomluvené absence, protože zaměstnavatel pro ni neměl práci podle pracovní smlouvy již od 1.4.1997. Jestliže trval na tom, aby žalobkyně vykonávala jinou práci, než byla sjednána, a za jiných, než sjednaných mzdových podmínek, jednalo se o protiprávní převedení na jinou práci; v odmítání této práce nelze spatřovat porušení pracovní kázně. Neplatnost výpovědi žalobkyně spatřovala rovněž v tom, že výpověď jí byla doručena dřív, než odborová organizace dala souhlas k tomu, že její nepřítomnost v práci je posuzována jako neomluvená absence .

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2.2.1999 č.j. 27 C 8/98-35 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že přeřazením žalobkyně do jiného odboru v rámci generálního ředitelství žalované nebyla dotčena její pracovní smlouva, zejména ve sjednaném druhu práce a místě výkonu práce, a ani jí nebyl bez jejího souhlasu snížen plat; proto bylo povinností žalobkyně rozhodnutí žalované respektovat . Přestala-li však žalobkyně docházet do zaměstnání a nereagovala ani na písemné či telefonické výzvy žalované, pak vyřešila situaci zcela nevhodným způsobem a zaměstnavatel správně hodnotil její nepřítomnost jako neomluvenou absenci . Protože bylo prokázáno, že ještě před doručením výpovědi žalobkyni odsouhlasil odborový orgán, že její nepřítomnost v zaměstnání je neomluvenou absencí, a protože neomluvená absence v zaměstnání trvající delší dobu než jeden měsíc, je vždy posuzována jako velmi závažné porušení pracovní kázně, a to i zvlášť hrubým způsobem , dospěl soud prvního stupně k závěru, že výpověď platným právním úkonem.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.2.2000 č.j. 20 Co 542/99-58 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalobě vyhověl, žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 1.000,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.000,- Kč. Odvolací soud zdůraznil, že podle ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. o tom, zda jde o neomluvené zameškání práce, rozhoduje zaměstnavatel v dohodě s příslušným odborovým orgánem. Vyjádření odborového orgánu v tomto směru nemá pouze formální význam, neboť v nepřítomnosti zaměstnance v práci, kterou zaměstnavatel označil za neomluvenou absenci bez dohody s odborovým orgánem, nelze spatřovat porušení pracovní kázně. Jestliže v posuzované věci žalovaná dala žalobkyni výpověď pro neomluvené zameškání práce, aniž by takovou kvalifikaci její nepřítomnosti v práci řešila předem v dohodě s odborovým orgánem (závěr soudu prvního stupně, že uvedený souhlas dal závodní výbor žalované již 23.9.1997, zápisy ze schůze tohoto orgánu zcela vyvracejí ), nebyl podle názoru odvolacího soudu v době dání výpovědi naplněn její skutkově vymezený důvod a výpověď je proto pro rozpor se zákonem neplatná.

K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 10.5.2001 č.j. 21 Cdo 1435/2000-72 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud přisvědčil názoru odvolacího soudu, že ve smyslu ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. rozhodnutí o tom, že zaměstnanec neomluveně zameškal práci, může zaměstnavatel učinit jen v dohodě s příslušným odborovým orgánem, jinak v nepřítomnosti zaměstnance v práci nelze spatřovat porušení pracovní kázně. Vyslovil však nesouhlas s jeho závěrem, že v době, kdy žalovaná sporný úkon učinila, nebyly pro něj dány v něm vymezené výpovědní důvody . Podle názoru dovolacího soudu totiž není předpokladem platné výpovědi, aby jak to dovozuje odvolací soud - již v době rozhodnutí žalované o sporné výpovědi (dne 19.9.1997) bylo zameškání práce žalobkyně předem kvalifikováno v dohodě s příslušným odborovým orgánem jako neomluvené, nýbrž podstatné je, aby důvod výpovědi po stránce skutkové, přijatý ve shodě s příslušným odborovým orgánem, byl dán v rozhodném okamžiku, kdy již zaměstnavatel svou vůli skončit se zaměstnancem pracovní poměr právně relevantním způsobem projevil. Odvolacímu soudu proto uložil, aby se v dalším řízení zabýval rozsahem jednání a závěry odborového orgánu přijatými na schůzi dne 23.9.1997 z hlediska posouzení podmínek stanovených pro součinnost zaměstnavatele a příslušného odborového orgánu při hodnocení povahy nepřítomnosti zaměstnance v práci ve smyslu ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.

Městský soud v Praze nato k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 23.10.2001 č.j. 16 Co 320/2001-82 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (tj. v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že jeho skutkové závěry nejsou z hlediska hodnocení důkazů přesvědčivé a že jeho rozsudek je pro nedostatek přiléhavých důvodů nepřezkoumatelný. S poukazem na závazný právní názor dovolacího soudu mu předně uložil, aby provedl listinný důkaz zápisem ze schůze závodního výboru odborové organizace působící u žalované ze dne 23.9.1997 a zhodnotil jej ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy (především s výpovědí předsedy závodního výboru a se zápisem ze schůze tohoto orgánu ze dne 21.10.1997). Kromě toho se soud prvního stupně podle jeho názoru dostatečně nezabýval tím, zda žalobkyni byla skutečně přidělována práce podle pracovní smlouvy a zda jí byly vytvořeny potřebné pracovní podmínky, a náležitě se nevypořádal s námitkami žalobkyně vznesenými v tomto směru v průběhu prvostupňového řízení i v odvolání.

Obvodní soud pro Prahu 1 po doplnění řízení rozsudkem ze dne 14.6.2002 č.j. 27 C 8/98-111 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z výsledků dokazování dovodil, že v době, kdy zaměstnavatel (žalovaná) projevil svoji vůli skončit se žalobkyní pracovní poměr doručením písemné výpovědi ze dne 19.9.1997, nevyjádřil odborový orgán žalované stanovisko k posouzení zameškání práce žalobkyní jako neomluvené absence, tak jak to vyžaduje § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994. . Uvedený závěr podle názoru soudu prvního stupně koresponduje jak s výpovědí předsedy závodního výboru Ing. B., tak s obsahem zápisu ze schůze tohoto orgánu ze dne 23.9.1997, přičemž jak zdůraznil nedostatek posouzení zmeškané práce žalobkyně jako neomluvené absence nemohl být zhojen dodatečným vyjádřením souhlasu odborového orgánu na jeho mimořádné schůzi konané teprve na popud žalobkyně následně po výpovědi dne 21.10.1997. Protože výpověď z pracovního poměru ze dne 19.9.1997 (doručená žalobkyni poštou dne 29.9.2001) je již z tohoto důvodu neplatná, v souladu se zásadou ekonomie řízení se soud již nezabýval dalšími aspekty věci .

K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 2.10.2002 č.j. 13 Co 474/2002-129 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Je-li podle názoru odvolacího soudu v daném případě v zápise ze schůze závodního výboru odborové organizace působící u žalované ze dne 23.9.1997 uvedeno, že byla projednána výpověď z pracovního poměru a je uveden výpovědní důvod podle ust. § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce , pak z této skutečnosti lze učinit závěr (s nímž koresponduje i výpověď předsedy závodního výboru), že vyjádřil-li odborový orgán souhlas s výpovědí z pracovního poměru podle uvedené právní kvalifikace, vyjadřoval se i k absenci žalobkyně . Na základě této úvahy dospěl odvolací soud k závěru, že podmínka uvedená v ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. byla splněna, a soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zaměřil na posouzení otázky, zda byl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, tedy zda nepřítomnost žalobkyně na pracovišti lze považovat za neomluvenou absenci či nikoli.

Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 20.3.2003 č.j. 27 C 8/98-148 žalobě opět vyhověl a žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni na náhradě nákladů řízení 3.000,- Kč. Na základě nově provedeného důkazu (dopisu žalované za dne 1.10.1997, jímž žalovaná požádala závodní výbor odborové organizace o vyjádření souhlasného stanoviska při posuzování žalobkyní zameškané práce jako neomluvené a zároveň vylíčila důvody, které ji k tomuto závěru vedou) v kontextu s již provedenými důkazy v předchozím řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že teprve na schůzi dne 21.10.1997 příslušný odborový orgán jako kolektivní orgán vyjádřil souhlas všemi přítomnými členy s tím, že nepřítomnost žalobkyně v práci je neomluvenou absencí. Jelikož za této situace nebyla v případě výpovědi dané žalobkyni dopisem ze dne 19.9.1997 naplněna dle ust. § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. hmotněprávní podmínka výpovědi, když žalovaná neprojednala nepřítomnost žalobkyně v práci jako neomluvenou absenci s příslušným odborovým orgánem před dnem 25.9.1997, kdy odeslala žalobkyni předmětnou výpověď , je podle názoru soudu prvního stupně na místě kvalifikovat výpověď jako neplatnou .

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.11.2003 č.j. 16 Co 324/2003-164 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek jen tak, že výše náhrady činí 2.000,- Kč , jinak jej v tomto výroku potvrdil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, který přes námitky žalované nezjistil žádné nedostatky v hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, ve shodě s ním dovodil, že žalovaná na základě jednoznačně formulované žádosti ze dne 1.10.1997 o vyjádření souhlasu s posouzením nepřítomnosti žalobkyně v práci jako neomluvené absence adresované příslušnému odborovému orgánu obdržela jednoznačně formulovanou (kladnou) odpověď až poté, co výpověď dala, takže k této odpovědi již při posouzení platnosti výpovědi nemohl soud přihlédnout . Vzhledem k této skutečnosti rovněž stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 19.9.1997 je z důvodu chybějícího souhlasu příslušného odborového orgánu s posouzením vytčené nepřítomnosti žalobkyně v zaměstnání jako neomluveného zameškání práce (§ 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.) neplatným právním úkonem, přičemž eventuelní prokázání existence výpovědního důvodu by za této situace na výsledku řízení již nemohlo nic změnit.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) a ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání. Poukázala na okolnost, že k předmětné výpovědi z pracovního poměru přistoupila důvodně poté, co žalobkyně, ačkoliv v žádném případě nedošlo k jejímu převedení nebo přeložení v rozporu z pracovní smlouvu (žalovaná nechtěla s žalobkyní s ohledem na její změněnou pracovní schopnost a rodinné poměry ukončit pracovní poměr pro nadbytečnost, a proto ji od 1.7.1997 pracovně zařadila do odboru, kde v souladu s pracovní smlouvu mohla nadále pracovat), dnem 5.8.1997 přestala bez vědomí a souhlasu žalované docházet do zaměstnání a nereagovala ani na její opakované výzvy k nástupu do práce. Tuto výpověď před jejím odesláním žalobkyni projednal příslušný odborový orgán na svém pravidelném jednání dne 23.9.1997 a dle výpovědi svědka Ing. B. (předsedy závodního výboru) výpověď vzal tento odborový orgán na vědomí bez připomínek s tím, že současně byla projednána i neomluvená absence jako taková ; následnou žádost žalované (ze dne 1.10.1997) považoval již za nadbytečnou, ale vyhověl jí, a ZV OSŽ věc (dne 21.10.1997) opětovně projednal . V této souvislosti dovolatelka namítala, že v případě žádosti žalované ze dne 1.10.1997 se nejedná o nový důkaz, jak uvedly soudy obou stupňů, který by byl způsobilý nastolit nový skutkový stav , nýbrž že z obsahu spisu vyplývá, že jde o důkaz, který byl soudu znám již od počátku soudního řízení a soud jej již hodnotil. Nelze tedy podle jejího názoru souhlasit se závěry soudů o změně skutkového stavu, neboť takovýto závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Z provedeného dokazování je naopak nepochybné, že žalovaná učinila právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru se žalobkyní v době, kdy měla k dispozici požadovaný souhlas odborového orgánu. Šlo tedy o právní úkon splňující podmínky vyžadované příslušnou právní úpravou , na který opakovaný souhlas již nemohl mít relevantní vliv, neboť platí zásada, že právní úkon je třeba posuzovat podle stavu v době, kdy byl vůči jeho adresátovi učiněn (viz. S III str. 42) . Kromě toho žalovaná vytkla odvolacímu soudu, že ve vztahu k odůvodnění rozsudku formuloval nákladové výroky tak, že není zcela jasné, co vlastně měl na mysli . Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Za této situace připadá v úvahu zkoumat přípustnost dovolání žalované proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu z hledisek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., popřípadě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (z něhož dovozuje přípustnost i sama dovolatelka).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalované přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 14.6.2002 č.j. 27 C 8/98-111 jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne 2.2.1999 č.j. 27 C 8/98-35 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným ve zrušujícím (kasačním) usnesení ze dne 23.10.2001 č.j. 16 Co 320/2001-82. Okolnost, že tomuto zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo kasační rozhodnutí dovolacího soudu, jehož právní názor byl pro soudy obou stupňů v dalším řízení závazný, není z hledisek přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř významná, neboť předpokladem přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení je, aby vázanost soudu prvního stupně plynula z rozhodnutí nikoliv dovolacího, nýbrž odvolacího soudu, jímž tento zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.6.1998 sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 1998 pod č. 147).

Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.

Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 14.6.2002 č.j. 27 C 8/98-111 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 23.10.2001 č.j. 16 Co 320/2001-82 vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu byly pouze pokyny k doplnění dokazování v souladu s právním názorem dovolacího soudu. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 14.6.2002 č.j. 27 C 8/98-111 o tom, že výpověď z pracovního poměru ze dne 19.9.1997 je neplatná, neboť před jejím doručením žalobkyni nevyjádřil odborový orgán žalované stanovisko k posouzení zameškání práce žalobkyní jako neomluvené absence, tak jak to vyžaduje § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994. , nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.

Za tohoto stavu, kdy dovolání žalované není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

Žalovaná sice v dovolání uvedla, že uplatňuje dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. , z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) ovšem vyplývá, že dovolatelka nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jejího názoru pro posouzení věci významné. Dovolatelka na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že žalovaná učinila právní úkon směřující k rozvázání pracovněprávního vztahu se žalobkyní v době, kdy měla k dispozici požadovaný souhlas odborového orgánu s hodnocením vytčené nepřítomnosti žalobkyně v práci jako neomluvené absence), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že v případě posuzované výpovědi z pracovního poměru šlo o úkon splňující podmínky vyžadované příslušnou právní úpravou ). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože námitky žalované nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá jak uvedeno výše přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Žalovaná - jak vyplývá z obsahu dovolání - napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura ročník 2002 pod pořadovým č. 88).

Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované napadající rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný .

V Brně dne 8. července 2004

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu