21 Cdo 5149/2007
Datum rozhodnutí: 04.12.2009
Dotčené předpisy:





21 Cdo 5149/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně a) Z. K., b) Z. P., a c) L. H., všechny zastoupeny advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu obrany ČR (Vojenskému úřadu pro právní zastupování), o 9.375,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 123/2005, o dovolání žalobkyň proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2007 č.j. 62 Co 112/2007-52, takto:


I. Dovolání žalobkyň se zamítá.


II. Po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Ministerstvu obrany České republiky k dalšímu řízení.


III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Žalobkyně se domáhaly žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 18.5.2005, aby žalovaná zaplatila každé z nich částku 3.125,- Kč. Žalobu odůvodnily zejména tím, že jejich otci L. K. náleželo za každý započatý měsíc, který strávil ve Vojenském táboře nucených prací v době od 29.10.1953 do 31.12.1954, podle ustanovení § 1 odst. 2 nařízení vlády č. 102/2002 Sb. 625,- Kč, celkem 9.375,- Kč. Žalovaná mu svým rozhodnutím ze dne 30.4.2002 tuto jednorázovou finanční náhradu přiznala, L. K. však zemřel, ještě před tím, než mu tato náhrada mohla být vyplacena. Podle ustanovení § 3 nařízení vlády č. 102/2002 Sb. právo žádat o vyplacení jednorázové finanční náhrady sice nepřechází na dědice oprávněných osob, avšak vyplacení této jednorázové náhrady dědicům oprávněné osoby není nikterak omezeno. Protože však žalovaná zastává odmítavé stanovisko, požadovaly žalobkyně vyplacení přiznané náhrady rovným dílem.


Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30.10.2006 č.j. 13 C 123/2005-38 žalobě vyhověl a žalované uložil, aby zaplatila žalobkyním na náhradu nákladů řízení částku 14.800,- Kč k rukám právního zástupce žalobkyní JUDr. B. P. . Ve věci samé dospěl k závěru, že jednorázová finanční náhrada podle nařízení vlády č. 102/2002 Sb. byla L. K. přiznána rozhodnutím ze dne 30.4.2002, které mu bylo doručeno dne 10.5.2002, a protože proti němu nebyl podán opravný prostředek, nabylo právní moci. Je sice pravdou, že právo žádat o vyplacení jednorázové náhrady podle ustanovení § 3 nařízení vlády č. 102/2002 Sb., nepřechází na dědice oprávněného, ale od toho je třeba odlišit právo na výplatu odškodnění, které podle názoru soudu prvního stupně, jako majetkové právo na žalobkyně jako dědičky oprávněného přešlo .


K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 16.5.2007 č.j. 62 Co 112/2007-52 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů . Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že rozhodnutí žalované ze dne 30.4.2002, kterým byla L. K. přiznána jednorázová finanční náhrada ve výši 9.375,- Kč podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 102/2002 Sb., a které bylo jmenovanému doručeno dne 10.5.2002, nabylo právní moci, neboť proti němu nebyl podán opravný prostředek. Odvolací soud se také ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zesnulému L. K. bylo pravomocně přiznáno odškodnění v souladu s citovaným nařízením vlády a že na žalobkyně jako dědičky toto již přiznané majetkové právo přešlo v rámci dědického řízení . Za této situace jak dovozuje odvolací soud je pravomocné správní rozhodnutí žalované překážkou dalšího rozhodnutí v téže věci v řízení před soudem v návaznosti na ustanovení § 159a o.s.ř. , neboť překážka věci pravomocné rozhodnutí je dána mimo jiné i tehdy, jestliže se řízení týká týchž osob, a to i v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení.


Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání ve kterém namítají, že postup naznačený odvolacím soudem je nerealizovatelný , neboť, aby se mohly svého nároku domoci cestou výkonu rozhodnutí, jím chybí vykonatelné rozhodnutí, které jim žalovaná odmítá vydat. Navíc rozhodovací praxe soudů rozhodujících věci na stejném skutkovém základu je rozdílná a právní názory obsažené v jednotlivých rozhodnutích (které žalované v dovolání uvedly) se diametrálně liší. Žalobkyně navrhovaly, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaná uvedla, že předmětné správní rozhodnutí nenabylo právní moci, protože úmrtím L. K. ještě před pravomocným ukončením tohoto řízení došlo ke ztrátě jeho způsobilosti být účastníkem správního řízení. Zdůraznila, že zastává nadále stanovisko, že právo na vyplacení jednorázové finanční náhrady přiznané žalovanou oprávněné osobě podle nařízení vlády č. 102/2002 Sb., o vyplacení jednorázové finanční náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem osobám zařazeným do vojenských táborů nucených prací, nepřechází na dědice oprávněné osoby, neboť se jedná o právo osobnostní.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009, neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


V projednávané věci je nepochybné, že žalobkyně nemíní v tomto případě podávat žalobu nebo opravný prostředek ve smyslu ustanovení § 244 a násl. o.s.ř., ani - jak z dovolání plyne návrh na výkon rozhodnutí ze dne 30.4.2002 č.j. 40905 vydaného k žádosti L. K. Pro posouzení věci je proto především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na plnění podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. dána pravomoc soudu.


Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.


Žalobkyně požadují, aby jim žalovaná zaplatila jednorázovou finanční náhradu, která příslušela ve smyslu nařízení vlády č. 102/2002 Sb., o vyplacení jednorázové finanční náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem osobám zařazeným do vojenských táborů nucených prací, jejich zemřelému manželu a otci L. K. Žaloba ve smyslu § 80 písm. b) o.s.ř. o splnění (uložení) povinnosti je jistě přípustným právním nástrojem při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. Žalované však pomíjejí, že bez ohledu na to, zda žádají o přiznání této jednorázové finanční náhrady, anebo o její vyplacení (jak zní slovní vyjádření v samotném názvu nařízení vlády č. 102/2002 Sb.), z obsahového hlediska jde o totéž: požadují splnění povinnosti, která byla uložena žalované na základě uvedeného nařízení vlády.


Podle ustanovení § 2 odst. 1 věty první nařízení vlády č. 102/2002 Sb., o vyplacení jednorázové finanční náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem osobám zařazeným do vojenských táborů nucených prací, jednorázovou náhradu přiznává Ministerstvo obrany rozhodnutím vydaným na základě písemné žádosti oprávněné osoby, která k žádosti připojí doklady osvědčující její nárok.


Z uvedeného vyplývá, že pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci, která vyplývá z nařízení vlády č. 102/2002 Sb., o vyplacení jednorázové finanční náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem osobám zařazeným do vojenských táborů nucených prací, zákon soudu ani ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. nesvěřuje. Projednání a rozhodnutí o dané věci na základě žaloby podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř., tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).


Protože usnesení odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno, je věcně správné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyň podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl a rozhodl o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží (§ 243c odst. 1, § 104 odst. 1 věta druhá o.s.ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. § 142 odst. 1, věta první o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 4. prosince 2009


JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.


předseda senátu