21 Cdo 5141/2015
Datum rozhodnutí: 29.01.2016
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř., § 237 o. s. ř., § 238 o. s. ř., § 238a o. s. ř.



21 Cdo 5141/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D. v právní věci zástavního věřitele Ing. M. J. , zastoupeného doc. JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, proti zástavním dlužníkům 1) M. S. , 2) P. V. , oběma zastoupeným JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Štefánikova č. 4083/14, a 3) I. V. , o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp.zn. 12 EXE 21/2010, o dovolání zástavních dlužníků 1) a 2) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2015 č.j. 38 Co 254/2011-138, takto:

I. Usnesení krajského soudu se ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že se zástavním dlužníkům 1) a 2) k zaplacení náhrady nákladů řízení nestanoví lhůta k plnění a že zaplacení náhrady nákladů řízení se zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku zpeněžení zástavy; jinak se dovolání zástavních dlužníků 1) a 2) odmítá .
II. Zástavní dlužníci 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč k rukám doc. JUDr. Jana Kociny, Ph.D., advokáta se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6; zaplacení náhrady nákladů dovolacího řízení se zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku zpeněžení zástavy.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (jako soud odvolací) usnesením ze dne 5.2.2015 č.j. 38 Co 254/2011-138 změnil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (jako soudu prvního stupně) ze dne 4.3.2011 č.j. 12 EXE 21/2010-39 tak, že "k uspokojení pohledávky ve výši 3.698.000,- Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 2.7.2009 a tam sjednané smluvní pokuty, zajištěné zástavním právem podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 2.7.2009, nařídil soudní prodej zástavy, a to domu - rodinný dům na pozemku p.č. 856/1, pozemku p.č. 856/1, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku p.č. 856/2 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Hodonín na LV č. 1606 pro obec L., k.ú. L. u H. a pozemku p.č. 857/1 orná půda, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Hodonín, na LV č. 1642 pro obec L., k.ú. L. u H.", a rozhodl, že zástavní dlužníci 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů řízení "před soudy všech stupňů" 34.253,- Kč "do 3 dnů od právní moci usnesení" k rukám advokáta doc. JUDr. Jana Kociny, Ph.D.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali zástavní dlužníci 1) a 2) dovolání. Namítají, že je "odvolací soud před vydáním svého rozhodnutí dostatečně neseznámil se svým právním názorem, který je zcela odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil se odvolatelům ke svému závěru vyjádřit, čímž došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení", že nepřihlédl k rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12.12.2014 č.j. 10 C 88/2012-126, kterým bylo rozhodnuto, že zástavní dlužníci dluží zástavnímu věřiteli částku 924.000,- Kč, a že při vynesení nákladového výroku odvolací soud porušil "garantované právo na spravedlivý proces" tím, že v řízení o soudním prodeji zástavy "vyjma vyhovujícího nároku rovněž rozhodl o nákladech řízení". Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Zástavní věřitel navrhl, aby dovolací soud dovolání zástavních dlužníků zamítl. Uvedl, že právní závěr odvolacího soudu nemohl být pro zástavní dlužníky 1) a 2) překvapivý, neboť odvolací soud byl vázán usnesením Nejvyššího soud ČR ze dne 17.10.2014 č.j. 21 Cdo 3466/2013-107, v němž bylo vyjádřeno, že "v řízení o soudním prodeji zástavy se zkoumá toliko, zda existuje zajišťovaná pohledávka, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem", a že "argument zástavních dlužníků, že jsou jako osobní dlužníci zavázání pouze k části dluhu, nemá vliv na platnost zástavního práva z pozice zástavců, kdy je zajišťována pohledávka jako taková bez ohledu na to, kdo je osobním dlužníkem". Protože měl ve věci plný úspěch, byla mu přiznána náhrada nákladů řízení v souladu se zákonem, byť bude uhrazena teprve "v rámci druhé fáze soudního prodeje zástavy, tedy v rámci výkonu rozhodnutí, pokud k němu zástavní věřitel přistoupí".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné jen ve výroku o náhradě nákladů řízení a že ve věci samé jednak trpí vadami, pro něž nelze pokračovat v dovolacím řízení, jednak není přípustné.

Dovolání zástavních dlužníků 1) a 2) ve věci samé v první řadě neobsahuje - v rozporu s ustanovením § 241a odst.2 o.s.ř. - údaj o tom, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 až § 238a o.s.ř., a bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v ustanovení § 241a odst.1 o.s.ř. (z důvodu, že řízení před soudy je podle názoru dovolatelů postiženo vadou, které měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a z důvodu "neúplně zjištěného skutkového stavu věci"); pro tyto nedostatky nelze v dovolacím řízení pokračovat. Navíc, rozhodnutí odvolacího soudu je - jak je zřejmé (mimo jiné) z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.10.2014 č.j. 21 Cdo 3466/2013-107, v němž byly popsány předpoklady pro nařízení soudního prodeje zástavy - v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že porušil "zásadu dvojinstančnosti řízení", neboť je "před vydáním svého rozhodnutí dostatečně neseznámil se svým právním názorem, který je zcela odlišný od právního názoru soudu prvního stupně", opomíjejí přitom, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale "projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudu prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení a s tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně" (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.2.2011 sp. zn. 21 Cdo 3046/2009), a že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval, neboť rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka "nepředvídatelné" jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009).

S dovolateli nelze souhlasit ani v tom, že by odvolací soud porušil "garantované právo na spravedlivý proces" tím, že v řízení o soudním prodeji zástavy "vyjma vyhovujícího nároku rovněž rozhodl o nákladech řízení". Uvedený argument sice platí, ale ve zcela "opačné podobě"; odvolací soud by nepochybně porušil "garantované právo na spravedlivý proces", kdyby v rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy "rovněž nerozhodl o náhradě nákladů řízení", ovšem s tím, že náhrada nákladů řízení přiznaná zástavnímu věřiteli může být uspokojena jen z výtěžku zpeněžení zástavy. Dovolací soud proto již dříve dospěl k závěru, že v usnesení, kterým soud vyhoví žalobě zástavního věřitele a nařídí soudní prodej zástavy, soud rozhodne též o povinnosti zástavního dlužníka k náhradě nákladů řízení a že, přizná-li zástavnímu věřiteli náhradu nákladů řízení, nestanoví (nemusí stanovit) zástavnímu dlužníku lhůtu k jejich zaplacení (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, které bylo uveřejněno pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011). Uvedený závěr nelze důvodně odmítat s odůvodněním, že soudní prodej zástavy probíhá ve dvou fázích, že v první fázi jde pouze "o opatření exekučního titulu pro zástavního věřitele" a že teprve ve druhé fázi ("vykonávacím řízení") se soud "může zabývat námitkami zástavního dlužníka vůči zajištěné pohledávce", takže "teprve po skončení vykonávacího řízení lze rozhodnout podle pravidel úspěchu či neúspěchu ve věci o celkových nákladech řízení, včetně nákladů řízení o soudním prodeji zástavy", neboť (v rozporu se zákonem) nebere v úvahu, že soudní prodej zástavy sice probíhá ve dvou fázích, že však (také) druhá ("vykonávací") fáze soudního prodeje zástavy může proběhnout jen na návrh zástavního věřitele, a že zástavní věřitel se nemůže důvodně domáhat zpeněžení zástavy podle ustanovení o výkonu rozhodnutí (exekuci), kdyby bylo jeho právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy dobrovolně (po pravomocném skončení první fáze) uspokojeno, jakož ani to, že zástavní věřitel se může ("nuceně") domáhat vymožení náhrady nákladů první fáze soudního prodeje zástavy jen z výtěžku zpeněžení zástavy; nedojde-li tedy ke druhé fázi soudního prodeje zástavy, nemůže být zástavnímu věřiteli poskytnuta ani v první fázi přiznaná náhrada nákladů řízení. Přijetí názoru zástavních dlužníků 1) a 2) by mělo za následek, že zástavnímu věřiteli by se nedostalo náhrady nákladů nařízení soudního prodeje zástavy, i když podal návrh na nařízení prodeje zástavy u soudu důvodně a i když ke druhé ("vykonávací") fázi soudního prodeje zástavy nedošlo jen pro chování zástavního dlužníka; takovýto závěr by představoval nepochybné porušení práva na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů podle ustanovení § 243d písm.b) o.s.ř. změnil usnesení odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že se zástavním dlužníkům 1) a 2) k zaplacení náhrady nákladů řízení nestanoví lhůta k plnění a že zaplacení náhrady nákladů řízení se zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku zpeněžení zástavy; v dalším dovolání zástavních dlužníků 1) a 2) podle ustanovení § 243c odst.1 o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst.3 věty první, § 224 odst.1 a 2 a § 142 odst.1 o.s.ř., neboť zástavní věřitel v něm měl ve věci plný úspěch, a má proto proti zástavním dlužníkům 1) a 2) právo na náhradu nákladů potřebných před dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů dovolacího řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly zástavnímu věřiteli v dovolacím řízení náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a na náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč.

Zástavní dlužníci 1) a 2) jsou povinni náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6.413,- Kč zaplatit společně a nerozdílně zástavnímu věřiteli k rukám advokáta, který ho v těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), přičemž zaplacení náhrady nákladů dovolacího řízení se zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku zpeněžení zástavy.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2016

JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu