21 Cdo 5136/2014
Datum rozhodnutí: 09.10.2015
Dotčené předpisy: § 49a obč. zák., § 461 odst. 1 obč. zák., § 461 odst. 2 obč. zák., § 482 odst. 1 obč. zák., § 482 odst. 2 obč. zák., § 175i o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 175q odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 483 obč. zák., § 41b o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 229 odst. 3 o. s. ř., § 242 odst. 3 o. s. ř.



21 Cdo 5136/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy ve věci dědictví po J. Š. , zemřelém dne 29. května 2013, za účasti 1) A. Š. , 2) J. Š. , zastoupeného JUDr. Jiřím Demutem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 975/14, a 3) M. Š. , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 1608/2013, o dovolání J. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2014 č.j. 24 Co 96/2014-93, takto:

Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po J. Š., zemřelém dne 29.5.2013, bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27.6.2013 č.j. 34 D 1608/2013-7. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena (§ 38 občanského soudního řádu) JUDr. Daniela Hofmannová, notářka v Praze 4.

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 23.1.2014 č.j. 34 D 1608/2013-78 určil, že obvyklá cena majetku, který měl zůstavitel ve společném jmění s A. Š., činí 4.396.671,- Kč, rozhodl, jaký majetek z něho připadá "do dědictví" a že "veškerý ostatní majetek" připadá "pozůstalé manželce", určil obvyklou cenu majetku a "současně" čistou hodnotu dědictví ve výši 10.852.935,50 Kč, schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví po zůstaviteli sestávajícího z věcí a jiných majetkových hodnot popsaných v usnesení; současně rozhodl o odměně soudní komisařky JUDr. Daniely Hofmannové, o náhradě jejích hotových výdajů a o náhradě za daň z přidané hodnoty v celkové výši 36.530,- Kč, z níž jsou povinni zaplatit A. Š. 1.412,- Kč, J. Š. 16.220,- Kč a M. Š. 18.898,- Kč, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že zůstavitel zemřel "se zanecháním závěti ve formě notářského zápisu ze dne 6.6.2005", jíž ustanovil dědici svého "nemovitého majetku v k.ú. Ž." syna M. Š. a svého "nemovitého majetku v k.ú. M. V. vyjma domu s pozemky parc. č. 106/1, 106/2" syna J. Š., že o ostatním majetku závětí "nepořídil", a že tedy jsou v úvahu přicházejícími dědici manželka A. Š. a synové J. Š. a M. Š., kteří dědictví neodmítli a kteří uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví, již soud schválil, neboť "neodporuje zákonu ani dobrým mravům".

K odvolání J. Š. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.4.2014 č.j. 24 Co 96/2014-93 potvrdil usnesení soudu prvního stupně (s výjimkou výroků o určení obvyklé ceny majetku, který měl zůstavitel ve společném jmění s A. Š., o tom, jaký majetek z něho připadá "do dědictví" a "pozůstalé manželce", a o určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku a čisté hodnoty dědictví, které zůstaly odvoláním "nedotčeny") a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zjistil, že k uzavření dohody dědiců o vypořádání dědictví "došlo při jednání před soudní komisařkou dne 17.12.2013", při němž bylo na počátku "konstatováno", že zůstavitel formou notářského zápisu ze dne 6.6.2005 "sepsal závěť, v níž ustanovil své syny J. a M. Š. dědici svého nemovitého majetku", a že dědici dohodu o vypořádání dědictví "stvrdili svými podpisy", a dovodil, že J. Š. byl "v okamžiku, kdy podepisoval předmětnou dohodu o vypořádání dědictví, seznámen" se skutečností, že zůstavitel pořídil o svém nemovitém majetku závěť; dědic J. Š. "měl možnost nahlédnout" do dědického spisu, kde je závěť zůstavitele "ze dne 6.6.2013" (správně jde o závěť zůstavitele ze dne 6.6.2005) založena, a "seznámit se" tak s jejím obsahem. Odvolací soud poukázal na to, že "neznalost zákona dědice neomlouvá", že poučení dědiců ve smyslu ustanovení § 5 občanského soudního řádu "jde nad rámec věci", že dohodu o vypořádání dědictví musí uzavřít všichni, jimž svědčí dědické právo, přičemž "není významná" okolnost, jaký dědický titul jim svědčí, a že úkolem soudu je "jen posoudit", zda obsah uzavřené dohody není v rozporu se zákonem nebo s dobrými mravy, a dospěl k závěru, že dohoda uvedená v usnesení soudu prvního stupně "souhlasí" s dohodou uzavřenou při jednání před soudní komisařkou dne 17.12.2013, že dohoda "neodporuje" zákonu ani dobrým mravům a soud "je vázán vůlí stran" vyjádřenou v textu dohody a "nemůže svévolně měnit" její znění, a že ani J. Š. se "nemůže jednostranně domáhat změny" dohody o vypořádání dědictví.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal J. Š. dovolání. Namítá, že před uzavřením dědické dohody "nebyl řádně seznámen" jednak s tím, že zůstavitel zanechal závěť, jednak s obsahem závěti, a že mu proto ani "nebyla dána možnost vyjádřit se", zda závěť uznává či nikoliv; protože jednání u soudní komisařky probíhalo stejně, jako kdyby zůstavitel závěť nezanechal a kdyby v úvahu přicházelo pouze dědění ze zákona, dovolatel při uzavření dohody o vypořádání dědictví "vycházel ze svého postavení zákonného dědice zůstavitele". Odvolacímu soudu proto vytýká, že se nezabýval otázkou "neplatnosti" právního úkonu (uzavření dohody) pro omyl ve smyslu ustanovení § 49a občanského zákoníku, když dovolatel "nevěděl" o závěti a tato jeho "nevědomost jej vedla k uzavření dohody o vypořádání dědictví, kterou by jinak (při vědomosti o závěti) neuzavíral", neboť pro něj závěť byla "výhodnější" a také by chtěl "z úcty k zůstaviteli závěť respektovat". J. Š. navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 (dále jen "o.s.ř."). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné mimo jiné vyřešení právních otázek, zda je předpokladem pro schválení dohody o vypořádání dědictví soudem to, že účastníci při sjednávání dohody znali přesný rozsah svých dědických práv (svých dědických podílů), a zda může být dohoda o vypořádání dědictví neplatným právním úkonem podle ustanovení § 49a občanského zákoníku. Protože posouzení těchto otázek hmotného a procesního práva bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující) a protože dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání J. Š. je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že zůstavitel J. Š. zemřel dne 29.5.2013, je třeba v řízení o dědictví i v současné době postupovat podle předpisů účinných ke dni smrti zůstavitele (srov. Čl. II bod 3 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tedy podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013. Pro dědění se použije právo účinné (platné) v den smrti zůstavitele, tj.zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.").

Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (srov. § 461 odst. 1 obč. zák.). Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona. Nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona (srov. § 461 odst. 2 obč. zák.).

Nebylo-li řízení zastaveno podle § 175h o.s.ř., vyrozumí soud ty, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou dědici, o jejich dědickém právu a o možnosti dědictví odmítnout ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy byl dědic soudem o právu dědictví odmítnout vyrozuměn; tuto lhůtu může soud z důležitých důvodů prodloužit; současně dědice poučí o náležitostech a o účincích odmítnutí dědictví (srov. § 175i odst. 1 o.s.ř.). Vyrozumění včetně poučení doručí soud do vlastních rukou nebo je dá ústně a v protokole uvede, že se tak stalo (srov. § 175i odst. 2 o.s.ř.).

Je-li více dědiců, vypořádají se u soudu mezi sebou o dědictví dohodou (srov. § 482 odst.1 obč. zák.). Neodporuje-li dohoda zákonu nebo dobrým mravům, soud ji schválí [srov. § 482 odst. 2 obč. zák., § 175q odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Nedojde-li k dohodě, soud potvrdí nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno (srov. § 483 obč. zák.).

Dohodu o vypořádání dědictví je možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem. Dohodu musí uzavřít všichni, jimž svědčí dědické právo po zůstaviteli; okolnost, jaký dědický titul jim svědčí (tj. zda dědí ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto titulů), není přitom významná. Uzavřená dohoda o vypořádání dědictví může být za řízení změněna, odvolána nebo nahrazena novou dohodou, a to i během odvolacího řízení, dokud odvolací soud ve věci nerozhodl. Změna dohody, její odvolání nebo nahrazení novou dohodou jsou možné jen se souhlasem všech dědiců, kteří ji uzavřeli (srov. zprávu o řízení o dědictví u státních notářství projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR dne 5.11.1975 sp. zn. Cpj 30/75, uveřejněnou pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1976). Dohoda o vypořádání dědictví se musí týkat všeho majetku, který byl uveden v soupisu aktiv dědictví. Dojde-li k uzavření dohody o vypořádání dědictví, soud rozhoduje o jejím schválení či neschválení bez dalšího návrhu. Dohodu může soud schválit jen v tom znění a v té podobě, v jakém byla uzavřena; je vyloučeno, aby soud rozhodl o schválení jen části dohody nebo aby při schválení část dohody vypustil, a to i tehdy, kdyby šlo o ujednání nadbytečné, které v dohodě jinak nemá místo.

Dokud nebude dohoda o vypořádání dědictví, k níž došlo do protokolu u soudu nebo soudního komisaře, podepsána jejími účastníky, nelze k ní přihlédnout (srov. § 41b o.s.ř.).

Dohodu o vypořádání dědictví soud v řízení o dědictví - jak vyplývá z výše uvedeného - schválí, jen jestliže neodporuje zákonu nebo dobrým mravům. Z hlediska posouzení, zda uzavřená dohoda o vypořádání dědictví neodporuje zákonu nebo dobrým mravům, je podstatný - vzhledem k tomu, že k ní jsou legitimováni jen (a právě) ti, kterým svědčí dědické právo po zůstaviteli - také závěr o tom, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli a v jakém rozsahu. Soud proto při rozhodování o schválení dohody o vypořádání dědictví vždy přihlíží (mimo jiné) k tomu, zda účastníci při sjednávání dohody znali přesný rozsah svých dědických práv (svých dědických podílů) [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2008 sp. zn. 21 Cdo 3185/2007]; o tom se soud musí - ještě před rozhodnutím o schválení dohody o vypořádání dědictví - vhodným způsobem přesvědčit.

V případě, že více zůstavitelových dědiců dědí (jako tomu bylo i v projednávané věci) z obou dědických titulů (ze závěti i ze zákona), stanoví se dědický podíl každého z dědiců ve vztahu k celému dědictví; při výpočtu dědického podílu každého dědice se tu postupuje tak, že se k částce, která na dědice připadne z dědění ze zákona, připočte částka, jež témuž dědici náleží podle testamentární posloupnosti, a že poměr výsledné částky (představující hodnotu majetku, která náleží dědici z majetku, o němž bylo pořízeno závětí, a hodnotu majetku, který by mu připadl při dědění ze zákona) vůči ceně celého dědictví pak vyjadřuje (konečnou) výši dědického podílu jednotlivého dědice (k tomu srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.3.2015 sp. zn. 21 Cdo 1939/2013).

Dědic J. Š. v průběhu řízení namítal, že dohoda o vypořádání dědictví ze dne 17.12.2013 je podle ustanovení § 49a občanského zákoníku neplatná "pro omyl", neboť před jejím uzavřením "nebyl řádně seznámen s tím, že zůstavitel zanechal závěť, ani s jejím obsahem, a řízení o dědictví po zůstaviteli probíhalo, jako by v úvahu přicházelo pouze dědění ze zákona".

Právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět; právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně; omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní (srov. § 49a obč. zák.).

V ustanovení § 49a obč. zák. jsou upraveny právní následky tzv. vnitřního omylu (omylu ve vůli jednajícího). Omyl jednajícího má ve smyslu ustanovení § 49a obč. zák. za následek neplatnost právního úkonu tehdy, byl-li podstatný (rozhodující pro uskutečnění právního úkonu jednajícího) a omluvitelný (k omylu došlo přesto, že jednající postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul) a jestliže druhý účastník (některý z více ostatních účastníků) právního úkonu omyl jednajícího vyvolal nebo o něm se zřetelem ke všem okolnostem musel vědět; v případě, že omyl byl druhým účastníkem (některým z více ostatních účastníků) právního úkonu vyvolán u jednajícího úmyslně (lstí), je právní úkon neplatný, i když nešlo o omyl podstatný nebo omluvitelný.

Nejsou žádné pochybnosti o tom, že pro omyl může být neplatná také dohoda o vypořádání dědictví, byly-li naplněny předpoklady uvedené v ustanovení § 49a obč. zák. Potvrdil-li tedy odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku o schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví s odůvodněním, že po podpisu dohody J. Š. "nemůže na tomto projevu své vůle již nic změnit" a "nemůže již změnit důsledky takového úkonu" a že úkolem soudu je "jen" posouzení, zda obsah uzavřené dohody o vypořádání dědictví není v rozporu se zákonem nebo s dobrými mravy, nevzal náležitě v úvahu, že se měl zabývat také tím, zda účastníci dohody o vypořádání dědictví při jejím uzavření znali přesný rozsah svých dědických práv a dědických podílů, popřípadě zda dovolatel při jejím uzavření nejednal v omylu za podmínek uvedených v ustanovení § 49a obč. zák. (jak namítal již ve svém odvolání proti usnesení soudu prvního stupně).

Odvolacímu soudu je třeba také vytknout, že napadeným usnesením rozhodl o odvolání J. Š. proti usnesení soudu prvního stupně bez nařízení jednání, ačkoliv předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí ve věci samé, o odvolání nebylo rozhodnuto některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 214 odst. 2 písm. a), b) nebo d) o.s.ř. a účastníci se (podle obsahu spisu) práva účasti na projednání věci nevzdali a ani s rozhodnutím věci bez nařízení jednání před odvolacím soudem nevyslovili souhlas. Odvolací soud tímto nesprávným postupem odňal účastníkům možnost jednat před soudem (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Dovolací soud ke zjištěné zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné (v souladu se zákonem). Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení odvolacího soudu ve věci samé a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243e odst. 2 věta první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. října 2015

JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu