21 Cdo 51/2008
Datum rozhodnutí: 31.03.2009
Dotčené předpisy:





21 Cdo 51/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po L. D., za účasti 1) RNDr. D. K., zastoupené advokátkou, a 2) J. K., zastoupené advokátem, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. D 585/2004, o dovolání RNDr. D. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. dubna 2007, č.j. 17 Co 362/2006-78, takto :


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Řízení o dědictví po L. D., zemřelé dne (dále též jen zůstavitelka ), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem v Semilech dne 26.7.2004, č.j. D 585/2004-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena notářka v T. (§ 38 o.s.ř.).


Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 15.7.2005, č.j. D 585/2004-24, rozhodl, že závětní dědičkou zůstavitelky na základě závěti ze dne 4.9.1991 je pozůstalá dcera RNDr. D. K., r.č. (výrok I.) a že zákonnými dědičkami zůstavitelky jsou její dcery J. K., r.č. a RNDr. D. K., r.č. (výrok II.). Vycházel ze závěru, že zůstavitelka byla vdova, měla dvě děti dcery RNDr. D. K. a J. K. ; že tyto jsou dědičkami ze zákona v první zákonné skupině a dědictví po zůstavitelce neodmítly ; že zůstavitelka zanechala dopis datovaný 4. září 1991, v němž je obsaženo pořízení o majetku pro případ smrti, ve kterém odkázala svou ideální polovinu domu a garáže dceři D. ; že dopis je adresován dceři RNDr. D. K., byl předložen v obálce nadepsané D. (mé poslední přání a závěť)‛, pořízení o majetku pro případ smrti je obsaženo na konci první strany a začátku druhé strany tohoto dopisu a zůstavitelka zde odkazuje svoji polovinu domu a garáže D. ; že dopis je podepsán slovy tvá matka‛ ; že v dopise je dále zmiňována prvorozená dcera J., vnučky J. a T., aniž by jim však byl odkazován majetek, tudíž jiný dědic než D. v listině ustanoven není ; že jiná listina obsahující pořízení pro případ smrti zůstavitelky zjištěna nebyla ; že obě pozůstalé dcery shodně prohlásily při jednání dne 8.4.2005, že předložený dopis je psán vlastní rukou zůstavitelky ; že RNDr. D. K. uznala pořízení pro případ smrti obsažené v dopise ze dne 4.9.1991 za vlastnoruční závěť zůstavitelky ; že J. K. tuto listinu za závěť zůstavitelky neuznala, namítla, že nesplňuje náležitosti platné závěti pokud jde o podpis zůstavitelky jako pořizovatelky závěti, neboť podpis není učiněn tak, jak to předpokládá zákon, a tím fakticky popřela dědické právo RNDr. D. K. jako dědičky ze závěti ; že jiné důvody absolutní neplatnosti listiny J. K. neuplatnila ; že pro případ, že by listina z 4.9.1991 byla uznána za závěť zůstavitelky, namítla J. K. relativní neplatnost této závěti dle § 479 obč. zák. ; že zákon výslovně nestanoví, co se podpisem pořizovatele závěti rozumí ; že pokud zůstavitelka sepsala závěť obsaženou v dopise dceři D., podepsala jej tak, jak byla v dopisech dceři zvyklá se podepisovat, tj. nikoliv celým jménem a příjmením, nýbrž slovy tvá matka‛ ; že podpis v daném případě dostatečně identifikuje pisatele celého dopisu a tedy i jeho části, obsahující pořízení pro případ úmrtí pisatele dědička D. v této listině uvedená nemá jinou matku, než zůstavitelku L. D. ; že listina pořízená zůstavitelkou dne 4.9.1991 obsahuje závěť zůstavitelky, která splňuje náležitosti platné závěti, neboť je psána vlastní rukou pořizovatelky, obsahuje datum, kdy byla podepsána, určení majetku, který se odkazuje i určení dědice, je tudíž určitá a srozumitelná ; že závětní dědičkou je pozůstalá dcera RNDr. D. K., zákonnými dědičkami v první zákonné skupině jsou dcery J. K. a RNDr. D. K., přičemž J. K. je dědičkou ze zákona ve smyslu § 479 obč. zák. musí se jí dostat z dědictví alespoň tolik, kolik činí jedna polovina jejího dědického podílu, jak by vyplýval ze zákona, pokud by závěť nebyla .


K odvolání J. K. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 2.4.2007, č.j. 17 Co 362/2006-78, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že s RNDr. D. K. nebude nadále jednáno jako s dědičkou ze závěti ze dne 4.9.1991 . Dospěl k závěru, že zákon sice výslovně nestanoví, co se podpisem pořizovatele závěti rozumí, a podle výsledků dokazování listinu včetně textu tvá matka‛ psala zůstavitelka ; že k platnosti hollografní závěti však nepostačí zjištění, kdo byl jejím pisatelem ; že zákon jako předpoklad platnosti vyžaduje podpis ; že vlastnoručním podpisem se rozumí vlastní rukou psané jméno jednající osoby, přičemž jméno tuto osobu identifikuje vůči všem, a to i v případě, že by bylo neúplné nebo natolik rozšířené, že by teprve až po zjištění dalších skutečností nebylo pochyb o totožnosti pisatele ; že při takto zastávaném názoru není rozdíl mezi předpokladem platnosti hollografní závěti spočívajícím v tom, že musí být vlastní rukou podepsána, podle § 476a obč. zák., a předpokladem platnosti hollografní závěti spočívající v tom, že musí být vlastní rukou podepsána jménem pořizovatele, podle § 578 obecného zákoníku občanského, vyhlášeného Císařským patentem ze dne 1. června 1811, č. 946 Sb. zák. soud., dále obč. zák. ; že proto je možné využít tehdy přijímané názory i nyní ; že v komentáři k obč. zák. zpracovaném a uspořádaném Františkem Roučkem, Jaromírem Sedláčkem a dalšími, vydaném v Praze 1936, se uvádí, že závěť zůstavitel musí podepsati svým jménem, to je jménem rodovým (třebas zkratkou), nebo jiným, jestliže zůstavitel vůbec takovým jménem bývá nazýván a jím se podepisuje, též jménem dívčím u ženy provdané ; že by nestačilo pouhé označení např. Tvůj otec‛, Tvůj syn‛, Tvůj manžel‛ a podobně ; že slova tvá matka‛ nejsou podpisem, a proto listina ze dne 4.9.1991, která je svým obsahem závěť, postrádá podpis pořizovatelky, a je tudíž neplatná .


Proti tomuto usnesení podala RNDr. D. K. dovolání. Namítá, že občanský zákoník, ani jiný právní předpis neobsahují ustanovení o tom, jakým způsobem a v jakém rozsahu musí zůstavitel připojit pod obsah závěti svůj vlastnoruční podpis, aby bylo možné považovat tento právní úkon za platný z hlediska ustanovení § 476 odst. 2 obč. zák. ; že dle ustálené judikatury (rozsudek NS ČSR sp. zn. 4 Cz 82/82 ze dne 27.1.1983) i dle názoru dovolatelky je třeba za podstatné považovat spolehlivé zjištění toho, že podpis na závěti pochází od zůstavitele a že je dán v takové formě, kdy není pochybností o totožnosti zůstavitele, jde však zejména o to, aby pisatel závěti byl zcela jednoznačně určen ; že v řízeních před soudy obou stupňů nevznikly žádné pochybnosti o tom, že by listina ze dne 4.9.1991, která je svým obsahem závětí, nepocházela od zůstavitelky a že by ji sama nepodepsala ; že naopak obě dcery zůstavitelky shodně učinily nesporným, že předložený dopis je psán vlastní rukou zůstavitelky a zůstavitelka neměla jiné děti, než starší dceru J. K. a mladší dceru RNDr. D. K. ; že dále bylo před soudy obou stupňů prokázáno písemným vyjádřením sestry zůstavitelky RNDr. F. L., Csc. a přítelkyně zůstavitelky M. H., že zůstavitelka listinu ze dne 4.9.1991 považovala za závěť ve prospěch dcery RNDr. D. K. a že ji u této své dcery uložila ; že podpis zůstavitelky ve formě tvá matka‛ za situace, kdy nejsou pochybnosti o totožnosti tohoto podpisu, plně vyhovuje požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 476 odst. 2 obč. zák. ; že závěť zůstavitelky proto splňuje veškeré předpoklady platného právního úkonu . Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


J. K. uvedla, že slova tvá matka‛ nelze považovat za podpis zůstavitelky na hollografní závěti ; že testament je specifický právní úkon, pro který zákon stanovuje kvalifikovanou formu ; že jednou z podstatných náležitostí hollografní závěti je vlastnoruční podpis zůstavitele ; že pokud zákon stanoví, že závěť musí být opatřena vlastnoručním podpisem zůstavitele, pak to nemůže být chápáno tak, že vlastnoručním podpisem je jakékoliv znamení ruky, mezi které patří i slova tvá matka‛, ale skutečně vlastní rukou psané jméno jednající osoby ; že jméno takovou osobu identifikuje vůči všem ; že odkaz Krajského soudu v Hradci Králové na obecný zákoník občanský a s ním spojené právní názory, je přijatelný a závěť ze dne 4.9.1991 je tedy neplatná .


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitelka byla vdova a měla dvě děti dcery Ing. RNDr. D. K. a J. K.; že zůstavitelka pořídila dne 4.9.1991 závěť obsaženou v dopise adresovaném dceři RNDr. D. K.; že tento dopis a závěť jsou podepsány slovy tvá matka .


Podle ustanovení § 476 odst. 1 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu.


Podle ustanovení § 476 odst. 2 obč. zák. v každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.


Podle ustanovení § 476a obč. zák. vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná.


Závěť je právní úkon, kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku (srov. § 476 a násl. obč. zák.). Při zřízení závěti je nutno dbát všech náležitostí, které zákon vyžaduje pro platnost jakéhokoli právního úkonu, a vedle toho i náležitostí zvláštních vztahujících se k projevu vůle pro případ smrti. Zpřísněné požadavky jsou odůvodněny tím, že závěť se uplatní až v době, kdy už ten, kdo ji pořídil, nebude naživu a kdy už nebude možno jeho prostřednictvím zjistit, zda vůbec zamýšlel závěť zřídit a co v ní sledoval. Všem druhům závěti je proto společný požadavek písemné formy a uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla zřízena. Všechny zákonné náležitosti musí závěť splňovat nejpozději v okamžiku smrti zůstavitele (srov. § 38 a násl., § 460, § 476 a násl. obč. zák.).


V případě holografní závěti (srov. § 476a obč.zák.) musí být všechny náležitosti závěti (celý text, včetně data a podpisu) napsány vlastní rukou zůstavitele (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.11.1998, sp.zn. 21 Cdo 586/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1999). Pojem vlastní rukou , resp. vlastnoruční , je z hlediska ustanovení § 476a obč. zák. na místě vykládat (interpretovat) jako požadavek, aby pořizovatel celou závěť (tj. všechny její obsahové náležitosti) napsal vlastní rukou, popřípadě, aby ji, je-li zdravotně postižen, napsal např. nohou, či za pomoci protézy, je-li tento způsob psaní u něj možný a obvyklý a nese-li současně takový způsob psaní charakteristické znaky rukopisu pořizovatele závěti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2005, sp. zn. 30 Cdo 2567/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2006).


Dřívější úprava dědického práva požadovala, aby pořizovatel holografní závěti závěť vlastní rukou podepsal svým jménem [srov. § 578 Obecného zákoníku občanského (dále též jen o.z.o. ), vyhlášeného císařským patentem ze dne 1.6.1811 č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a byla vykládána tak, že jméno musí zasluhovati názvu podpis [srov. rozhodnutí nejvyššího soudu uveřejněného ve Sbírce Glasser-Unger pod č. 15.932, ročník 1897, svazek 34]; že jako podpis postačí i podpis křestním jménem (na posledním pořízení napsaném ve formě dopisu nejbližšímu příbuznému) [srov. např. rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu ČSR ze dne 3.11.1926, sp. zn. Rv II 161/26, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu (1919-1948) Vážný, pod č. 6437, ročník 1926; rozhodnutí nejvyššího soudu uveřejněného ve Sbírce Glasser-Unger Neue Folge pod č. 1211, ročník 1900, svazek 37; Hartmann, A: Poslední pořízení, Praha 1935, str. 54]; že však jako podpis nestačí pouhé označení, např. Tvůj otec‛, Tvůj syn‛, Tvůj manžel‛ apod. [srov. například Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl III., str. 113 a násl.].


Současná právní úprava, tj. především zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný od 1.4.1964, a ve znění pozdějších úprav, do současnosti, výslovně neurčuje, jakým způsobem a v jakém rozsahu musí zůstavitel připojit pod obsah závěti svůj vlastnoruční podpis, aby bylo možné považovat tento právní úkon za platný z hlediska ustanovení § 476a obč. zák., a ani Důvodová zpráva k aktuálnímu občanskému zákoníku nevysvětluje důvod rozdílné formulace požadavku vymezeného ustanovením § 476a obč. zák., tj. podpis vlastní rukou , a ustanovením § 578 o.z.o., tj. podpis svým jménem vlastní rukou .


Řešení této otázky vyplývá již z Obecného zákoníku občanského. Ustanovení 579 o.z.o., obsahující, ve vztahu k allografní závěti, požadavek vlastnoručního podpisu pořizovatele závěti, totiž bylo, z hlediska požadavků na podpis závěti, dobovou judikaturou i doktrínou vykládáno zcela shodně jako ustanovení § 578 o.z.o. [srov. např. rozhodnutí nejvyššího soudu uveřejněného ve Sbírce Glasser-Unger pod č. 6337, ročník 1877, svazek 15; srov. rozhodnutí nejvyššího soudu uveřejněného ve Sbírce Glasser-Unger pod č. 9010, ročník 1882, svazek 20; Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl III., str. 123 a násl.; Hartmann, A: Poslední pořízení, Praha 1935, str. 59]; tedy již za účinnosti Obecného zákoníku občanského nebyl spatřován rozdíl mezi pojmy podpis a podpis jménem , a i vlastnoruční podpis tak musel odpovídat požadavkům (shora uvedeným) vyplývajícím z ustanovení § 578 o.z.o.


Judikatura k aktuálnímu občanskému zákoníku dosud dospěla k závěru, že je třeba za podstatné považovat spolehlivé zjištění toho, že podpis na závěti pochází od zůstavitele a že je dán v takové formě, aby nebylo pochybností o totožnosti zůstavitele ; že jde zejména o to, aby pisatel závěti byl zcela jednoznačně určen ; že podepsal-li zůstavitel závěť alespoň svým příjmením, je tím splněna náležitost podpisu závěti, pokud o totožnosti podpisu zůstavitele nejsou žádné pochybnosti (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.1.1983, sp. zn. 4 Cz 82/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51, ročník 1984).


Vycházeje z výše uvedeného, je na místě závěr, že za podpis zůstavitele ve smyslu ustanovení § 476a obč. zák. nelze ani v současnosti považovat text, který neobsahuje označení zůstavitele ani jménem ani příjmením; tedy že uvedení textu Tvá matka , jak je tomu v posuzované závěti, není podpisem závěti požadovaným citovaným zákonným ustanovením.


Vedle historického výkladu ustanovení § 476a obč. zák. ovšem svědčí ve prospěch uvedeného závěru i logické výkladové argumenty, především nezbytnost nevymezit podpis závěti, jakožto písemného právního úkonu, zcela odlišně od obecně judikaturou i doktrínou přijímaných požadavků na podpis jiných písemných právních úkonů (zde stojí za pozornost i případná možnost ověření podpisu ve smyslu § 74 not. ř.).


Na místě je také zdůraznit, že shora uvedený výklad ustanovení § 476a obč. zák., z hlediska zákonného požadavku vlastnoručního podpisu v holografní závěti zůstavitele, (logicky) nic nemění na dosavadních judikatorních závěrech týkajících se výkladu obsahu závěti (srov. § 35 odst. 2 obč. zák.) z hlediska určení závětních dědiců (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28.2.1990, sp. zn. 4 Cz 8/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54, ročník 1991).


Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů správné, a protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání RNDr. D. K. podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. a) o.s.ř.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 31. března 2009


JUDr. Roman Fiala, v.r.


předseda senátu